Přechod Orlických hor s dětmi

Stejně jako vloni jsme se i tento srpen vydaly na přechod hor s našimi minituristy. Letos jsme zvolily Orlické hory kvůli dobré schůdnosti tras pro terénní kočárky. Za 5 dní jsme ušli okolo 76 km, nastoupali 1600 výškových metrů, snědli nespočet borůvek, lesních jahod a malin, vyčistili si pořádně hlavu a ukázaly dětem, jak aktivně trávit volný čas.

DEN PRVNÍ: Náchod – nocoviště Bez Nudy u Černého lesa (17 km)

Hlavní nádraží. V metru se ani nepokouším narvat do toho malého výtahu. Naštěstí se vozíku ujímají čtyři statní chlapci a už ho vynášejí nahoru. Scházíme se s holkami s velkým předstihem, abychom probraly, co máme vlastně tento týden před sebou. Káťa zvládla domluvit fajn nocleh na první noc. Pak se uvidí. Zjišťujeme, že se nám podařilo koupit lístek na úplně jiné nádraží než by se nám hodilo. Proč má proboha Náchod tolik stanic. Budeme improvizovat. Ve vlaku narychlo volíme trasu a odhadujeme terén. O půl druhé budeme na místě. Čeká nás něco kolem 15 km, to snad zvládneme. Vlak však nabírá velké zpoždění a v Chocni na nás navazující vlak nečeká. Další jede za hodinu a půl. Skvělý začátek. V Náchodě tak vystupujeme až ve čtyři. Děti nakládáme do vozíku, zasypeme je svačinou a hračkami a nasazujeme vysoké tempo. Po žluté a pak po červené. Děti cítí, že je situace dnes asi vážná, a krásně spolupracují. Skoro po čtyřech hodinách se pomalu blížíme k cíli. Frymburk po červené s kočárky nedáte. Hlásí nám jeden z místních. Paráda. Takže kilometry navíc po silnici a to stoupání k Novému Hrádku. Naštěstí už dnešní tábořiště není daleko. Stmívá se, když dorážíme na místo. Tábořiště Bez nudy. Stany nemusíte ani stavět. Máme tady novou buňku pro Stezkaře. Paráda. Večeře z kotlíku, sprcha a nádherné výhledy z houpací sítě.

DEN DRUHÝ: Nocoviště Bez Nudy – útulna Velká Deštná (19 km)

Paní domácí nám přes noc napekla na snídani výborné buchty. Takhle nás rozmazlovat hned na začátku naší výpravy. Pomalu se balíme a po desáté vyrážíme směr Velká Deštná. Dnešní den je jeden velký kopec. Vrchmezí a Šerlich na radu místních obcházíme po cyklotrase. I po tom asfaltu je to tedy s těmi naloženými vozíky pěkný záhul. Lítostivé pohledy projíždějících cyklistů. Motivací nám je pozdní oběd v Šerlišském mlýně. Přidáváme do kroku. Zavřeno. Stáčíme to tak rovnou na Masarykovu chatu. Pekelný kopec v terénu. Sjezdovku raději obcházíme, těch pár stovek metrů nás už nezabije. Vypouštíme děti na louku a objednáváme vše, co ještě zbylo k jídlu. Zvažujeme přespání v nedalekém altánku, ale blízkost parkoviště a hlavně fakt, že jde o oblíbené vyhlídkové místo, nás nutí se ještě v podvečer zvednout od stolu a absolvovat pár posledních kilometrů. Děti už z večerního přesunu nejsou úplně nadšené, takže vytahujeme všechny říkadla a pohádky, které známe, abychom je na závěr ještě nějak zabavily. Nocovat chceme v přístřešku pod Velkou Deštnou. Na místo dorážíme až po sedmé hodině. Ve venkovním altánku už má ustláno skupina kluků. V útulně sedí mladý pár. Menší zděšení, když jim oznamujeme, že bychom taky rády s našimi prťaty strávily dnešní noc uvnitř. Zabíráme druhou půlku útulny. Slibujeme jim klidnou noc, která k našemu a hlavně jejich štěstí nakonec klidná opravdu je, protože děti spí jako zabité.

DEN TŘETÍ: Útulna Velká Deštná – přístřešek pevnost Hanička (18 km)

Ráno už tak klidné není. Děti se budí brzy a tak se je snažíme dostat co nejdříve alespoň před útulnu. Na otázku, zda naši spoluležníci plánují strávit další noc U Haničky, oba ihned kroutí hlavou, že ne. S holkama tipujeme, že jim jedna noc s námi stačila a přístřešek bude jen náš. Zdoláme rozhlednu na Velké Deštné a míříme k samoobslužnému baru Kačenčin šenk. Po menším občerstvení pokračujeme po cyklostezce na Pěticestí. Těšíme se na oběd. Otevřeno jen o víkendu. No skvělé. Vytahujeme vařiče a alespoň doplňujeme vodu v nedaleké studánce. Pak už nás čeká jen několik posledních kilometrů kolem bunkrů a Anenské rozhledny k Tvrzi Hanička. Altánek zabíráme jako první. Brzy přichází další skupiny potenciálních nocležníků, ale když vidí naše složení, přesouvají se kamkoliv dále. Děti se vyřádí na dětském hřišti, které je opodál, a poté za svitu hvězd zalézáme všichni do spacáků.

DEN ČTVRTÝ: Přístřešek pevnost Hanička – turistická chata Čihák (13 km)

Muzeum naštěstí otvírá až v deset hodin, takže ráno nemusíme nijak spěchat. Ve chvíli, kdy máme sbaleno přicházejí první návštěvnici a my se s nimi přesouváme do prostoru tvrze. Obhlídneme tank, doplníme vodu a z mapy volíme Orlickou chatu jako potenciální obědovou zastávku. Po pár hodinách jsme na místě. Ten poslední kopec nám dal zabrat. Děti vypouštíme na hřiště a nám se po vydatném obědě už s plnými žaludky nikam nechce. Káťa volá na nedalekou chatu na Čiháku, zda nás nenechají přespat poblíž ve stanech. Když už je s sebou táhneme. Bez problémů. Poslední dva kilometry a závěrečné stoupání po silnici od Zemské brány. Stany stavíme na louce za kapličkou hned vedle turistické chaty. Sprcha, večeře a brzy večer zalézáme s dětmi do stanů. Místní štamgast nás samozřejmě nezapomněl informovat o tom, že budeme spát na bývalém německém hřbitově. To zase budou sny.

DEN PÁTÝ: turistická chata Čihák – vlaková zastávka Mladkov (9 km)

Vstáváme o půl osmé. Ještě včera jsme se rozhodly, že se domů vrátíme o den dříve, protože nám těch několik pár posledních kilometrů orlickohorské etapy nepříjde už tak zajímavých. Máme tak před sebou jen necelých deset kilometrů po silnici. Vlak jede až o půl třetí, ale s dětmi prostě člověk nikdy neví, a tak volíme raději scénář, že budeme několik hodin čekat na nádraží. Auta naštěstí moc nejezdí. Po cestě míjíme vietnamské potraviny. Tyhle obchody jsou pro děti ráj. Každý ukořistí nějaký skvělý kousek Made in China a my doufáme, že je tenhle nový podnět udrží ve vozících až do našeho cíle. Díky Pop it, že existuješ. Závěr už jen z kopce a my jsme ještě před polednem v Mladkově. Zabíráme místa na letní zahrádce místní cukrárny, která světe div se nabízí krom zmrzliny a dortíků také mraženou pizzu, párek v rohlíků, hranolky a velmi podivně vypadající polévku. Děti jsou s nabídkou spokojené. Prý výjimečně, když jsme na tom výletě. Ale když my jsme na výletě tak nějak od jara až do podzimu pořád. Na nádraží to je už jen kousek. Stihly jsme to. Vlak zrovna přijíždí a přemisťujeme se do Ústí nad Orlicí, kde budeme čekat další hodinu a půl na přípoj do Prahy. Konečně je tady. Po menším přemlouvání nám paní průvodčí přeci jen otvírá dveře do zavazadlového prostoru (že se to prý pro kočárky nesmí) a my máme radost, že nebudeme muset vozíky nijak skládat. Zabíráme kupéčko a loučíme se s Orlickými horami. Krásné to bylo.

Pár tipů z cesty

  • Včas si vytvořte rezervaci na kupé ve vlaku, zjistěte si, zda má vlak prostor na kola/kočárky.
  • V CHKO Orlické hory se nesmí spát ve stanu, je potřeba trasu plánovat ideálně po přístřešcích či bivakovat (musí se tedy jednat pouze o jednu noc, spát pod širákem, nerozdělávat oheň, nenechávat po sobě odpadky atd.)
  • Ověřte otvírací dobu občerstvovacích stanic.
  • Naplánujte si, kde nabrat vodu. My jsme ocenily především pramen u Pěticestí, kde nám voda již docházela.
  • Trasou jsme se inspirovaly u Stezky Českem, kde je sepsaný itinerář trasy s detaily.
  • Jednotlivé etapy jsou poměrně náročné, především první dva dny, chce to trochu fyzické zdatnosti. Zadarmo to rozhodně nebylo.
  • Přechod se dá realizovat i s nadšencem pro odrážedla, šli jsme především po asfaltu.

One Comment

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.