„Z Alžbětína do Nové Pece jak jinak než skoro „na lehko“ „
Lucie Ženíšková

Pokaždé když maminka doma otevře v počítači mapu mám radost a zvědavě s ní prohlížím na co kouká. Ale jakmile si začne něco vypisovat na papír je jasné, že se blíží zase náš čas. Čas, kdy jsme jen spolu venku a bez běžných pravidel a taky toho co doma musíme stihnout. Jediné co tady musíme stihnout, je postavit stan nejlépe zas světla. Tentokrát pro nás maminka vymyslela přechod Šumavy přes nocoviště. Vybrala si poslední týden, kdy v říjnu hlásili teplé počasí.

Ale víte jak to je… Člověk míní, příroda mění nebo nějak tak to říkává babi. A tak den před odjezdem počasí hlásilo místo slunečna a 24°C pouze 9°C a převážně déšť. Jenže to by nebyla moje maminka, kdyby řekla že nejedeme. A tak přibalila pár teplých věcí navíc do batohu, vyměnila boty za zimní a dokoupila mi termo- obal na pití, který mi byl platný asi stejně tak, jako ty rukavice, které jsme zapomněli pro jistotu doma asi protože mě maminka dobře zná a ví, že je stejně ztratím.

Den 1. Železná Ruda – Alžbětín – nocoviště Poledník (21km)

Vyrazili jsme v pondělí vlakem a protože už je den krátký odjížděli jsme z Plzně už někdy před šestou hodinou ráno. Cesta trvá kolem dvou hodin a utekla jako nic. Jen ty naše vlaky prostě nejsou moc připravené na to, že by tam nějaká maminka chtěla sama tahat naložený kočárek věcmi. Takže prostor pro kola byl na cestu pro nás jasná volba a do vlaku se maminka zapotila při nastupování podobně jako při výšlapu na Poledník. Bylo obtížné skrz ty úzké dveře vytáhnout po schodech náš lehký kočárek. Když jsme se blížili vlakem do Nýrska, tak si maminka vzpomněla, že mi zapomněla doma rukavice.

Přemýšlela jak to udělá, když po cestě už není, kde rukavice koupit a venku má být opravdu zima. A tak jí napadlo poprosit hodnou tetu Terku z Rudy a ta my je půjčila a jako bonus s námi kousek šla na procházku. V Alžbětíně na nádraží jsou zaparkované mašiny a vagony a tak jsme si je s maminkou prohlédli než jsme vyrazili na cestu. Taky tam pracoval bagr a protože vím, že v lese bagr neparkuje, tak jsme u něj strávili taky nějaký čas koukáním na práci, aby mi to vydrželo minimálně do středy. Já nezdržoval, ale mamina s tetou hrozně. Nakonec jsme vyrazili na cestu až v 9hodin. Mamina před sebou měla nějakých 21km a v podstatě celou cestu do kopce. Protože Poledník je prostě kopec jako blázen a pokud Vás tam nevysadí vrtulník, tak s jinou cestou než do kopce vůbec nepočítejte. Cesta vedla po asfaltu až pod Polom a stoupání se taky dalo zvládnout, alespoň to říkala maminka. Byl jsem unavený, jak jsem ve vlaku musel maminku hlídat, aby mi jí nikdo nesebral a tak jsem cestu skoro až na jezero Laka prospal. Kousek před odbočkou na jezero jsem se probudil a dál už jsem běžel po svých. Vede tam krásný dřevěný chodníček, ale bylo mokro – nejspíš už tu pršelo než jsme přišli. Prošli jsme se kolem jezera a vyrazili dál. Jel jsem na motorce dokud to šlo, ale cesta se pořád zvedala do kopce a já už nemohl a tak mě maminka posadila do kočárku a vyrazili jsme na další kus cesty. Počasí se začínalo mračit a asfaltová cesta se změnila v kamenitou. Maminka mi vyprávěla jak tuhle trasu jeli s tatínkem v zimě na běžkách a jak ten kopec s tátou nenáviděli. Táta se dokonce z běžek vyzul a šel vztekle po svých vedle stopy. Dojeli jsme až k Frantovu mostu a tam jsme se vydali na posledních 5km, které nám zbývali dojít na Poledník. Maminka si říkala, že už je to jenom kousek. Ale, byl to ten nejhorší kousek a rozhodně už by to znovu s kočárkem nešla. Po cestě bylo hodně velkých kamenů a rozhodně to nebyl žádný ideál pro kočárek. A aby toho nebylo málo, tak začalo pořádně pršet. Maminka mě zazimovala do kočáru a dala mi knížky. Říkala, že teď to musím vydržet a že nahoře budu běhat jak budu chtít. Neviděl jsem na ní, ale funěla jak lokomotiva, pořád jsme zastavovali, drncalo to a v jednu chvíli mě maminka dokonce vyklopila na bok.. Ještě že ten kočárek je pokaždé ověšený vším možným a já tak nikam nevypadl. Smál jsem se jí a dělal si legraci z toho, že si natloukla zadek. Nakonec to s přestávkami dotáhla až na rozcestí pod Poledníkem a protože už se nemusela extra namáhat, tak přestalo i pršet. Já tak mohl konec doběhnout vítězně sám a sledovat maminku jak se plazí za mnou.

Na Poledníku jsme byli úplně sami. Dokonce ani myšky o kterých mi maminka říkala, že tam pobíhají tam nebyly. Byla velká zima a maminka byla promoklá , unavená a měli jsme oba dva už hlad. Maminka postavila rychle stan za světla a šli jsme rozdělat oheň do krbu, uvařit večeři a usušit oblečení. Výhoda Poledníku je právě to ohniště, kde jsme se ohřáli. Zatímco maminka odpočívala já hledal bubáky kolem a houkal do tmy. To aby věděli, že má maminka sebou ochránce. Do stanu jsme se dostali když už byla úplná tma. Strašil jsem maminku bubákama, ale říkala že jsme tam úplně sami, že jí nenachytám.

Den 2. Poledník – Bučina (31km)

Po probuzení jsme zabalili věci, posnídali teplou kaši a vyrazili zase na cestu. Vyrazil jsem na motorce odhodlán, že mamince pomůžu a ujedu co nejvíc, ale byla velká zima a tak jsem si zalezl se schovat do kočárku do fusaku a nechal maminku jít. Po cestě foukalo a poprchávalo, nevypadalo to na lepší počasí než při včerejší cestě. Potkali jsme autobus s dědečkama a babičkama. Psalo se na něm „dostupná Šumava všem“. Maminka říkala, že je to skvělý nápad jak dostat starší lidi na místa, kam by se normálně nedostali. Akorát, že tedy po jejím včerejším výstupu do kopce, jsem si říkal že by si taky sedadlo zasloužila. Jenže jak ji znám odmítla by ho a radši by vypotila další krev než aby si to usnadnila. No dneska měl být dlouhý den. Měli jsme před sebou 31km a velkou část opět do kopce.

Z Poledníku na Modravu cesta utíkala rychle, bylo to z kopce a já většinu prospal. Probudil jsem se u Javoří pili a odtud až do Modravy jsem pokračoval na motorce.

Na Modravě jsme chtěli doplnit zásoby dobrůtek, protože jsme většinu snědli s maminkou při včerejším výšlapu na Poledník. Ale obchod byl zavřený a tak nám nezbývalo než pokračovat dál. Cesta byla asfaltová a skvěle se po ní jezdilo, kilometry utíkali a já začínal být unavený. Sedl jsem si do kočárku a prohlížel si v knížce zvířátka a ukazoval mamince co bych chtěl potkat. Říkala mi, že ona by toho divočáka tedy potkat ani asi nechtěla. Ale mně se prostě líbil nejvíc – měl kopejtka, ocásek a smál se na mě. Domluvili jsme se, že zastavíme až najdeme místo a uvaříme si oběd a chvíli odpočineme, než zase bude muset maminka vytáhnout kočár do kopce a já se alespoň najím než půjdu spinkat.

Maminka uvařila kuskus se zeleninou a taky čaj abychom se trochu ohřáli. Odpočinuli jsme si skoro hodinku a pak vyrazili dál. Konečně se začalo dělat teplo. Maminka šlápla do kopejtek a vyrazila vstříc dalšímu kopci. Když došla skoro až k prameni Vltavy, našla u cesty ještě pár borůvek a tak mi je natrhala na později do hrnečku, abych měl radost. Miluju tyhle svačinky – maliny, ostružiny, borůvky. Všechno, všechno bych snědl a maminka to ví. Když jsem se prospal byli jsme už na cestě na Bučinu. Zbývalo nám sejít poslední kopec a hurá stavět stan. Vzal jsem motorku, helmu a dinouše a vyrazil z kopce dolů. Na Bučině je nejvýše položený hotel a protože jsme došli rozumně, rozhodla se maminka, že si dáme pořádnou večeři v hotelu a nebudeme muset aspoň vařit.

Objednali jsme si gulášovku a plněné knedlíky se zelím. Snědl jsem mamince 3 knedlíky a s plným bříškem jsme vyrazili do pelíšku.

Den 3. Bučina – Nové Údolí (28km)

Ráno jsme po snídani vyrazili už za slunečného počasí a bylo jasné, že dneska bude nádherný den. Odhodlaně jsem vyrazil na motorce rovnou z kopce dolů a maminka na mě jen volala ať brzdim jinak si rozbiju čumec. Brzdil jsem co nejvíc to šlo a tak nějak jsme oba dva doufali s maminkou, že na konci kopce nebudu mít z bot sandály, přeci jen už je dost chladno. Z Bučiny přes Knížecí Pláně jsem proletěl na motorce jako vítr, že mi chvílemi ani maminka nestíhala. Nejspíš jsem měl ještě hodně energie z těch večerních knedlíků.

Když už jsem cítil únavu vlezl jsem si na kočár a šel se prospat. Maminka původně přemýšlela, že kdyby dneska nebylo hezky došli bychom do Strážného a odsud přejeli vlakem do Nového Údolí. Jenomže ta moje maminka prostě nemá ráda, když se něco ulehčuje a navíc to sluníčko bylo prostě tak parádní, že ačkoliv 3.den je pro ní vždycky krizový, tak zrovna dneska žádná krize nedorazila. Úsměv měla čím dál tím širší, v očích se jí blýskalo a byla prostě šťastná a ráda, že jsme spolu takhle venku. Vždycky říká, že je vděčná že můžeme, protože je spousta lidí co by chtěla a nemůže. A tak zatímco jsem spal přeběhla maminka přes Žďárecké jezírko až do Strážného a dokonce jsem prospal i nákup dobrůtek v obchůdku.

Maminka si koupila kafíčko, dokoupila nám gumové medvídky a nějaké ovoce a snídani na druhý den. Probudil jsem se až na kopci nad Strážným, kde je nocoviště. My měli ale v plánu spát až v Novém Údolí.

Dali jsme si svačinku, snědl jsem sušenku co maminka koupila a dali jsme krátkou pauzu a potom intuitivně vyrazili po červené dál. Cesta se zvedala a asi po kilometru a půl se maminka plácla přes čelo a říkala že se musíme vrátit, protože je trumpeta a jdeme špatně. A tak jsme otočili směr a museli se vrátit zpět na nocoviště a vyrazit správným směrem na Dolní Cazov a Mlaka. Tam nám maminka naplánovala pauzu na další sváču. Měli jsme před sebou dost kilometrů a bylo už docela pozdě. Kolem Strážného ty cesty pro kočárek taky žádná výhra nebyly. Jak pracují ti pánové v lese a jezdí těmi velkými stroji po cestách, tak jsou hodně zničené. Některé koleje byli tak hluboké, že jsem seděl v kočárku stejně vysoko jako okraj té díry. Maminka mi pustila pohádku a vyrazili jsme nahnat čas, protože cesta byla ještě dlouhá a den krátký. Když jsme se dostali na kopec na Mlaka bylo už kolem čtvrté odpoledne a na nocoviště to bylo ještě přes hodinu cesty. Takže jsme dali rychlou svačinku nebo spíš dojedli zbytky pečiva a otevřených paštik z rána a vyrazili dojít zbytek cesty.Po cestě jsem objevil v lese domečky pro skřítky. Tak jsem je musel všechny prozkoumat. Nakonec jsem našel i jeden do kterého bych se v klidu vešel sám.

Chtěli jsme stihnout ještě Vagon na nádraží – to je občerstvení, kde mi maminka slíbila zmrzku. Došli jsme tam o půl šesté a bylo tam plno lidí. Maminka doplnila vodu ze studánky abychom měli dost i na ráno, nakoupili jsme zmrzku a popovídali si s pánem. Chtěl jsem si hrát s dětmi, ale museli jsme vyrazit, protože se začínalo stmívat a postavit stan není jen tak. A tak jsme vyrazili kolem oveček do kopce na nocoviště. Nocoviště v Novém Údolí se mamince moc nelíbilo, říkala že ačkoliv je jí obvykle jedno kde spíme, tak tady se necítila dobře. Pod kopcem byla hospoda plná lidí, blízko nádraží a po cestě jsme potkali pár chlápíků co popíjeli lahváče a divně se dívali kam kráčí ta bláznivá ženská sama s kočárkem. A tak maminka postavila stan ve stromech, abychom nebyli vidět a měla tak lepší pocit bezpečí. Navíc v celém nocovišti nebyla pořádně rovná zem a všude byl samý kořen, takže tam bychom se ani dobře nevyspali. Když jsme dostavěli a šli vařit večeři byla už pořádná tma. Byl to poslední den, kdy jsme měli spát venku. Další den už nás čekala cesta domů.

Den 4. Nové Údolí – Nová Pec (22 km)

Ráno jsme se probudili s maminkou brzy. Venku byla ještě tma a svítat teprve začínalo, ale podle předpovědi mělo odpoledne zase začít pršet a tak se maminka rozhodla, že vyrazíme brzy abychom tomu zkusili utéct. Maminka mi pustila pohádku, uvařila teplý čaj a šla zabalit tábor. Když si házela na záda batoh už bylo světlo. Snídali jsme za jízdy koblihy z předchozího dne a užívali si jak sluníčko vykukuje mezi stromy.

Nechtěl jsem poslední den strávit v kočárku a tak jsem jezdil na motorce a sbíral broučky, šišky a všechno ukazoval dinovi. Zkoumal jsem kůru, na které byli cestičky od broučků a těšil se z každého kamínku kolem. Maminka měla radost, protože si mohla odpočinout a místo mě vézt na kočáru batoh. Byla po těch 3 dnech unavená a bolavá, ale šťastná a svým způsobem i strašně odpočatá.

Měli jsme hodně času tím, že jsme vyrazili brzy ráno a tak jsme nikam nepospíchali.

Maminka chtěla původně jít přes Plešné jezero, ale jak pršelo, tak se bála že by se nedalo projet přes Kamenné moře. I normálně by to bylo obtížné s kočárkem a ještě po dešti. Měla strach, že už by to těch předchozích dnech neměla sílu odtáhnout přes ty kameny. A tak se rozhodla obejít Plešné jezero po cyklostezce. Sice jsem neviděl jezero, ale narazili jsme na malé vodopády a ty se mi líbili moc. Udělali jsme si u nich přestávku na čaj a pak jsme vyrazili dojít po trase Schwarzenberského kanálu do Nové Pece.

Po cestě bylo mraky dřevěných lávek ze kterých se skvěle házely kamínky do vody. Pak už jsme jen seběhli asfaltkou do Nové Pece a počkali na vlak, abychom mohli vyrazit domů za tatínkem.