Přechod Krušných hor

4 maminky, 4 roční dítka, nabalené vozíky, 5 dní na cestě. Prvotní velké plány jsme s ohledem na první krůčky ratolestí musely změnit a tempo přizpůsobit. Nakonec tedy necelých 70km na trase mezi Perninkem a Kláštercem nad Ohří. Dalo nám to zabrat, ale stálo to za to. Příští rok snad navážeme tam, kde jsme skončili. Tak se pěkně usaďte. Vyrážíme!

Den první

Po osmé ráno vyrážím směr Hlavní nádraží. Já, roční dítko, velký batoh a plně naložený Croozer. Výbava na pět dní. Mé obavy se naplnily, Croozer se nevleze do výtahu, ani na eskalátory. Kolemjdoucí slečna se slituje a už ho taháme po schodech. Za chvíli se ke mně připojuje Káťa, Martina a Péťa, a přesouváme se na nástupiště, odkud již brzy odjíždí náš vlak. To, že se s naší výbavou do vlaku vlezeme, jsme si předem ověřily na několika místech. Paní průvodčí nevěřícně kroutí hlavou, ale nakonec nacpeme vozíky do prostoru pro kola a s dětmi a batožinou zabíráme kupé. Čekají nás tři hodiny do Ostrova, následný přesun do Karlových Varů náhradní autobusovou dopravou a 45 minut vláčkem do Perninku. V Ostrově prý budou na naší výpravu připraveni a přistaví dodávku. Jde to hladce. Vlak do Perninku najednou zastavuje. Spadlý strom na trati. Lidé vystupují. Kam se tady v lese s tím naším nákladem dostaneme? Nebo budeme muset hodiny čekat než někoho pošlou? K našemu úžasu za pár minut zase všichni nastupují zpět a vlak se rozjíždí. Problém vyřešen, naši spolucestující se strojvedoucím překážku odstranili. Pokračujeme dále. Začíná pršet, vybalujeme nepromokavé oblečení a začínáme mít obavy, jak to s dětmi za deště zvládneme. Jako mávnutím kouzelného proutku však přestává ve chvíli, kdy v Perninku vystupujeme. Zvládli jsme to, jsme na místě, jedna z nejvýše položených železničních stanic u nás. Ušetřili jsme si spoustu výškových metrů.

Dnes nás čeká prvních devět kilometrů. Vyrážíme. Perninkské rašeliniště. Nevěřte vždy tomu, co vám ukáže Google. Místo malebných lávek a chodníčků se prodíráme úzkou lesní cestou a přenášíme vozíky přes spadlé stromy. My však brzy odbočujeme na neznačenou stezku a spěcháme k propadlině dolu Červená jáma. Místní bistro zavírá v šest. Stíháme to na poslední chvíli. Vypouštíme děti. Nakládaný hermelín, mrkvový dortík a zvažujeme, kam dál. Děti už toho mají pro dnešek dost a blíží se čas spaní některých účastníků, a tak volíme nakonec už jen pár kilometrů dále po neznačené stezce. První přístřešek vypadá použitelně – Uhlákovo. S Marťou rozkládáme spaní na podlaze přístřešku. Holky staví stany opodál u lesa. Začíná se stmívat, děti po náročné cestě usínají celkem rychle a my si užíváme nádherné výhledy do okolní krajiny, hvězdnou oblohu a ten klid tady. Dobrou noc! (Lenka)

Den druhý

Dnes nás čeká kilometrově nejdelší den, a také největší převýšení. Celá trasa povede z přístřešku Uhlákovo, kde jsme strávili první noc, přes Boží Dar a Klínovec, až do zaniklé obce Königsmühle. Necelých dvacet kilometrů. Naše rána jsou v pomalém tempu. Zabalit stany, uvařit snídani, pochytat děti a můžeme vyrazit. Cesta až do Božího Daru je pro naše terénní kočárky jak dělaná. Po cestě ještě stihneme okoupat děti v korýtku studánky a lehce po poledni už obědváme na zahrádce jedné z božídarských restaurací, kde se psychicky připravujeme na výstup na Klínovec. S jedním z číšníků, prý znalcem místního terénu, konzultujeme turistickou trasu. Kroutí nad naším nápadem hlavou, ale netvrdí, že by to bylo s kočárky nereálné. To nám stačí. Vyrážíme!

Po cestě ještě potkáváme chlapce z Horské služby. To jdete na těžko s takhle malými dětmi? Sklízíme uznání. Je neuvěřitelné vedro a my začínáme stoupat po sjezdovce. Kolem se honí bouřkové mraky a my tedy raději přidáváme na tempu. Proti nám schází postarší pár. Dál to prý s kočárky nezvládneme. S ohledem na počasí to tedy stáčíme na cyklistickou stezku. Čeká nás prudký svah než dorazíme na silnici, která nás už dovede až na vrchol. Hurá, jsme tu! Stíháme ještě pár fotek a už hlásí, že kolem řádí bouřka a zastavují lanovky. Čekáme co přijde, ale naštěstí se bouřka Klínovci vyhýbá a my z pískoviště sledujeme záblesky kolem dokola. Za chvilku je po všem a my vyrážíme dolů. Čeká nás opět sjezdovka a bez brzd na kočárcích to není žádná legrace. Pak už nás čeká jen poslední stoupání a vítá nás sluncem zalitý Königsmühle, zaniklá osada Králův mlýn. My si jako u krále po tom všem rozhodně připadáme – průzračný potok s pitnou vodou, perfektní plácek pro stany, dřevěné stoly a lavice. Vaříme večeři, umýváme se v potoce, ukládáme děti a pak už jen pozorujeme západ slunce a hvězdnou oblohu. Byl to náročný, ale krásný den.“ (Katka)

Den třetí

Máme za sebou noc v zaniklé osadě Königsmühle. Už při plánování, když se řešilo, že budeme spát na takovém místě, jsem si říkala, že při mé bujné fantazii to bude tedy velké dobrodružství. A nebyla jsem daleko od pravdy. V noci se mi v jeden moment zdálo, že venku vidím světlo baterky a slyším mužské hlasy. No a to je přesně voda na mlýn mé fantazie. Kdo to je? Co tady dělají? Co udělají s námi?  Během pár minut jsem v hlavě zvládla vytvořit nespočet teorií o této noční návštěvě. Nakonec jsem sama sebe dokázala přesvědčit o tom, že se mi to nejspíš jen zdálo a v klidu jsem usnula. Ráno jsem holkám o svém snu vyprávěla a bylo mi odpovězeno, že to sen nebyl. Že opravdu osadou v noci procházeli muži s baterkami.

Ráno i velká část třetího dne se v Königsmühle nesla v poklidném duchu. Po včerejším velkém výstupu na Klínovec jsme se chtěli odměnit, a proto jsme zůstali až do odpoledních hodin v osadě. Byl to čas, kdy jsme mohli lenošit v trávě, děti řádit v potoce a celkově jsme sbírali síly na další putování. Cesta ke středečnímu cíli byla necelých 5 km dlouhá a nebyla nijak náročná a proto jsme z osady vyrazili až později odpoledne. Některé děti usnuly hned po startu, jiné si v kočárcích hrály a pozorovaly, co se kolem nich děje. Zprvu cesta vypadala jako další odměna za včerejší výšlap na Klínovec. Rovné lesní cesty, pěšiny bez kořenů, asfaltka z kopce. Jelo se opravdu parádně. Než jsme zjistili, že jsme sestoupali níž, než bylo potřeba. Proto, abychom se dostali k našemu dalšímu nocovišti, museli jsme si nějaké ty výškové metry opět nastoupat. Vybrali jsme si nejkratší, ale ne zrovna nejlepší cestu. A tak jsme se drali do kopce zarostlou, roky neježděnou, cestou a s každým dalším výškovým metrem jsme se blížili do cíle, do místa nazývaného „U Apolenky.“ U Apolenky nás, na kraji lesa, čekal prostorný plácek, na kterém jsme si postavili stany a kde se mohly děti v klidu popelit. Večer, když jsme děti zahnaly do spacáků, jsme se sešly před stany, poslouchaly ticho hor a obdivovaly ten den vrcholící nebeskou podívanou – Perseidy. Krása! (Martina)

Den čtvrtý

Ráno nás probouzí zvuk nedaleké silnice. V noci jsme se moc nevyspali. V altánku pár desítek metrů vedle probíhal večírek místní omladiny. Marťa si je jistá, že někdo obcházel i stany, ale my se uklidňujeme tím, že se na nás přišlo podívat nějaké zvířátko z lesa. Nic nechybí. Balíme a po neznačené stezce, po které jsme včera stoupali, klesáme dolů a u lovecké chaty se napojujeme na zelenou. Terén není vůbec ideální pro kočárky a je to stále z kopce. Ty brzdy musím pro příště pořídit. Místy se nám značka ztrácí a my trochu bloudíme po pastvinách, podlézáme ohradníky, hledáme kudy se zpět na zelenou napojit. Už nám chybí jen poslední dva kilometry do Perštejna. Dochází voda a zelená značka nikde. Káťa vyhodnocuje, že to vezmeme přímo dolů. Cesta není ideální, samá kláda, větve, sklon stále vyšší. Sjíždíme ze strany na stranu, rovně už to bez brzdy nejde. Před námi konečně altánek, záchytný bod na mapě. Poslední metry dolů úzkou pěšinou plnou listí, holky přenáší vozíky. Konečně, první domy před námi. Potraviny jsou otevřené. Vykupujeme lednici, melouny a míříme do parku uvařit pozdní oběd.

Jsme zpět v civilizaci a my musíme během odpoledne najít vhodné místo, kde strávíme poslední noc. Napojujeme se na cyklotrasu podél Ohře. Nad mapou se shodujeme nad oblastí kolem hradu Šumburk. Na hrad se s kočárky nedostaneme, tvrz je blízko silnice, což se nám už po předešlé noci absolvovat nechce. Pod hradem vede neznačená stezka k rybníkům. V záloze máme místní vodácké tábořiště, ale tam se nám vůbec nechce. Soukromý pozemek. Vítají nás cedule. Prostor je monitorován. Holky by už ideálně postavily stany, ale já se obávám možné návštěvy majitele. Po obhlídce okolí se přesouváme na louku kus pod rybníkem. Tady by to asi šlo. Stavíme stany a chystáme večeři. Najednou se z dálky ozývá zvuk traktoru. Péťa jde statečně vyjednávat. Před námi se objevuje usměvavý dědula. Já se to tady zrovna chystal posekat, nechcete se přesunout támhle? To byste měly s dětmi lepší. Za hodinu se vrací s kanystrem vody. Víc jsme si nemohli přát. Ukládáme děti a užíváme si pospolu poslední večer tady na horách. (Lenka)

Den pátý

Máme za sebou poslední noc v Krušných horách. Spali jsme cca 6 km od Klášterce nad Ohří, vlak zpět do Prahy nám jede až před 14 hodinou, takže jsme si říkaly, že máme dostatek času se k vlaku dostat. Krátce před odchodem jsme ale zjistily, že se nám zaseknul zámek, kterým jsme poutaly Croozery dohromady, aby nám je v té divočině někdo v noci nevzal. A co teď? Zkoušíme zámkem otáčet jemně, pak s ním lomcujeme, snažíme se ho promazávat olejem, nic. Napadlo mě, že ho alespoň částečně vymotáme, a tak jsme s Martinou rozmontovaly kola a nakonec se nám podařilo, že zámek zůstal pouze na kole a mohlo se s ním tedy jet (trochu to drncalo, ale stihneme vlak). Po cestě jsme šli chatovou osadou, kde nám dobří lidé zámek nakonec uštípli během 20 sekund („doufám, že jste ho někde ženské neukradly“).

Do Klášterce dorážíme s časovým předstihem, stíháme ještě oběd a pak už si to valíme městem na vlak. Vlak má zpoždění, super. Přemýšlíme, jaká bude na cestě zpět průvodčí a co nám řekne na naši bagáž a kočáry. Průvodčí překvapí a se stoickým klidem nám otevře dveře pro invalidy a naviguje nás, jak máme kočáry dostat do vlaku, zvládli jsme to! Cesta zpět už probíhá hladce, děti běhají po vlaku, my skoro už automaticky utíráme a uklízíme vše, co z dětí všude okolo padá a pomalu na nás sedá únava. V Praze se rychle loučíme, někdo utíká na další vlak, na někoho už čeká partner. Naše dobrodružství uteklo tak rychle! Ale máme se na co těšit, příští rok budeme pokračovat dál. (Katka)