Novohradské hory s dětmi

„Stezka Českem se třemi malými dětmi“

Kateřina Průšová

 Začátkem roku nás s manželem nadchnul projekt Stezka Českem. Touha obejít pěšky celou Českou republiku nás pohltila. Jenže doma jsme měli roční holčičku, dvouleťáka a čtyřletou slečnu. Tím se naše plánování značně zkomplikovalo, protože ani jedno z dětí ještě neujde větší vzdálenost. Navíc jsme plánovali spát ve stanu, abychom nebyli závislí na penzionech, a to znamenalo spoustu věcí s sebou. Rozhodli jsme se začít jižní větví Stezky, kvůli nižší náročnosti. Ze všech jižních etap vyhrály Novohradské hory, protože se z větší části nejedná o CHKO ani NP, což nám usnadnilo nocování ve stanu. 
Nakonec jsme dokoupili chybějící vybavení, naplánovali trasu vhodnou pro dětské vozíky, zarezervovali krásné počasí a mohli jsme vyrazit. Manžel měl na zádech krosnu s věcmi, já krosnu s dítětem a ve vozíku byly dvě starší děti se spoustou dalších věcí. 

Naše putování jsme plánovali na týden, ale nakonec jsme čtvrtý den museli kvůli nemoci nejmladší účastnice skončit.

Trasa Rybník – Černé údolí (45 km/3 dny)

• Celá cesta byla sjízdná kočárkem, až na 500 m před Černým údolím, kde byl sráz s kameny a kořeny, ale i tak jsme to projeli.
• Kopce nebyly moc veliké, ale i tak nám daly s naloženým vozíkem dost zabrat, hlavně Jelení hora. 
• Každý den se nám naskytla nějaká možnost koupání, ať už v potoce nebo v rybníce, za což jsme byli v takovém vedru vděční.
• Místo na spaní jsme vždy nakonec nějaké našli, ale – když jsme se rozhodli, že už postavíme stan, tak to najednou nikde nešlo. A přitom jsme celý den míjeli spoustu krásných míst, klasika :D.

Největší problém – pitná voda

Problém je s pitnou vodou, když jde člověk s dětmi, je velké vedro a neujde tolik kilometrů za den. Nesli jsme s sebou 10 l vody a vystačilo nám to tak na den a půl. První den jsme naštěstí potkali paní ve vesnici Cetviny (opravdu jen pár baráků a kostel), která nám doplnila vodu. Druhý den jsme počítali se studánkou Lesnická, ale voda smrděla dehtem. Vzali jsme jí s sebou převařenou jako rezervu, ale pít jsme jí nechtěli. Museli jsme tedy přidat do kroku a věřit, že v Pohoří na Šumavě voda bude (opět jen pár baráků, zničený kostel a hřbitov). Moje naděje na vodu ze hřbitova se rozplynuly, jakmile jsme ho zahlédli. Byl úplně zarostlý. Normálně by na hřbitově měla být pitná voda, ale tady už tak 50 let nikdo nebyl. Naštěstí jsem na jedné ze zahrad zahlédla pána, který nám doplnil vodu. Až pak jsme si všimli, že za rozbořeným kostelem je umyvadlo s tekoucí, zřejmě pitnou, vodou. Pak už o vodu nouze nebyla. Třetí den byla studánka kousek před Žofínem, voda se dala doplnit i v restauraci na Žofíně a pak kousek dál v Černém údolí, kde jsme nakonec zakončili naší výpravu. 

A co příště?

Možná si příště ulehčíme cestu spaním v autě nebo někde v ubytování, ale ta volnost, když člověk dojde, kam chce a jen přespí, je k nezaplacení. Jen ta strašná nálož věcí  a možný nedostatek vody nás od toho odrazuje. 

Ale jakmile bude možnost, chtěli bychom opět pokračovat v putování, je to srdcovka. Děkujeme za krásný zážitek Stezko!