Velká Javořina na skialpech

Tentokrát pro vás máme tip od Martiny Čelišové kam na skialpy do Bílých Karpat. Přečtěte si, jak takový skialpový výlet může s roční dcerou vypadat.

V posledních pěti letech jsme se zamilovali do skialpů a když se nám loni v březnu narodila holčička, koupili jsme Chariot a těšili se, že si s ní užijeme skialpy v Rakousku. Bezpečných kopců i sněhu je tam dostatek! Jenže člověk míní, lockdown mění. Jak to udělat, když jsme propadli sportu, který se sice dá v Česku provozovat, ale pro nás – Jihomoravany s ani ne ročním dítětem – to do Krkonoš ani do Jeseníků na jeden den na otočku moc není? Nedá se nic dělat, musíme hledat skialpové kopce tady 🙂 

Jako první jsme zkusili Olešnici na Blanensku, šli jsme 500 metrů dlouhou (nebo tedy spíš krátkou) trasu pod vypnutým lyžařským vlekem se 100metrovým převýšením. Nahoře jsme byli za zhruba 10 minut. A to jsme se ještě fotili a natáčeli. Hmmm. Sjezd po sjezdovce byl sice moc fajn, ale poměr doby strávené v autě a chystáním se jak doma, tak u auta, a doby strávené na svahu, byl až moc ve prospěch té míň příjemné části. Musíme holt najít jiný kopec. 

Napadla nás Velká Javořina, královna Bílých Karpat. Dojezdová vzdálenost z Brna je hodina a dvacet minut, to by nám malá mohla dovolit cestu tam i zpět v jednom dni. Předpověď vypadala skvěle, minus 10 a sluníčko, skialpovou cestu jsem zkonzultovala s kamarádkou z Horního Němčí a stav sněhu se strýcem ze Strání, kam jsme se po výšlapu a pak hlavně po mrazivém sjezdu plánovali přijet zahřát. 

Vycházeli jsme od Kamenné boudy zhruba ve 12.30, protože z Brna jsme vyjížděli tak, aby Mia aspoň část cesty v autě spala, takže až po 11. hodině. Šli jsme po červené, ze které jsme pak uhnuli na cyklostezku a naučnou stezku Javořinská. Půlku cesty vozík potáhnu já, půlku manžel. Nahoře jsme byli i s pauzou na svačinu a kojení zhruba za 2 a půl hodinky. Běžně v mrazu fakt nekojím, ale tady jaksi nebylo zbytí, Mia si v Chariotu na chvíli zdřímla a probudila se v ne úplně dobré náladě, takže to trochu vypadalo, že to budeme muset těsně za půlkou otočit. Kojení je ale naštěstí všelék 🙂 

Poslední čtvrtinu cesty už byla celkem zima, vlezli jsme do stínu a hlavně už bylo po třetí odpoledne, což je na začátek února už tak trochu večer. Mia naštěstí neprotestovala a spokojeně koukala, takže jsme zvládli vyšlápnout až nahoru, kde solidně fučelo. Normálně bychom dcerunku vytáhli z vozíku a nechali ji prolézt a pokochat se výhledy, v tomhle počasí jsme ale jen rychle sundali pásy, zabalili ji ještě víc do ovčího fusaku i péřového spacáku, dali přes ni slídu a jeli jsme co nejrychleji stejnou cestou dolů. Pěkně přituhlo, takže nám to perfektně svištělo!

Zastavili jsme až zhruba v půlce, když jsme konečně dojeli zpět na sluníčko. Mia celou dobu ve vozíku nadávala, protože přes slídu nejspíš nic neviděla. Já jsem ale dojela úplně mražená, takže možnost nechat jí slídu nahoře prostě nepřicházela v úvahu. S deklem holt musela absolvovat i druhou půlku celkem zhruba půlhodinového sjezdu, což ji nakonec uspalo.

U auta jsem byli až kolem půl páté, u tety a strýce ve Strání se pak Miuška pěkně prolezla a protáhla. V době zavřených hospod je prostě třeba mít na cestách známé nebo příbuzné 🙂 

Velká Javořina se nakonec ukázala jako na skialpy s Chariotem celkem fajn kopec, i když ze začátku jsme šli spíš po rovině, nahoře jsme ale dokonce potkali další skialpinisty! Vyráželi z Vápenek, což je prudší, ale s Chariotem bohužel kvůli klestí a brodění potůčku nesjízdná trasa. Každopádně na jeden den z Brna na otočku to vlastně byla naprostá pohoda.