V mlze na Špičák

Ale ne ten šumavský. Tenhle se nachází v Národní přírodní rezervaci Velký Špičák u Třeště a rozhlednu tady nenajdete. Zima, mlha, možná déšť, ale my se špatného počasí nebojíme. Jen pro jistotu Báře přivlékám jednu vrstvu navíc a teplejší ponožky.

Auto necháváme kousek od rybníku Horní Obora a vyrážíme po modré turistické značce. U hájenky už nás vítá místní zvěřinec, koníci, kozy, husy, slepice.

Bára se už po prvních metrech hlásí o krosničku. Na prvním rozcestí pokračujeme rovně po naučné stezce Špičák, která nás dovede až na samotný vrchol. Prvně pozvolné stoupání po asfaltové cestě, potom odbočka doleva prudce do lesa.

Tady začíná ta pravá divočina, vstoupili jsme do přírodní rezervace. Úzká cestička lesem. Po půl kilometru dosahujeme vrcholu. Bára jakoby tušila, že dnešní stoupání je za námi, hlásí ťap, ťap, ťap. Tempo cesty zpět tak bude v její režii. Vrcholová knížka k zápisu moc nevybízí, tak si děláme alespoň záznam ve Vrcholovce.

Dále už po modré. Dolů vede prudší cesta lesem, namrzlé kameny trochu kloužou, přelézáme spadlé stromy. Co to je? Mech. Todle? Mech. Todle? Mech. Co to je? Mech. Ano, opakování je matkou moudrosti.

Za chvilku jsme naštěstí dole na silnici, což je samozřejmě signál pro Báru požádat si znovu o krosničku. Tenhle terén prostě pro ní není zajímavý.

Po cestě posbíráme pár kešek a už se před námi objevuje zase hájenka. Ještě zamáváme koníkovi, který se na nás přišel ze zvědavosti podívat až k ohradě a pak kolem rybníka zpět k autu.