Přechod Nízkých Tater s dětmi

aneb „Pět turistů a batole v Nízkých Tatrách“ od Míši Patákové

Na tuto výpravu jsme s sebou vzali naše nejmilejší strýčky a tetičku. Z Telgártu do Donoval je to přece jenom 100 kilometrů, tak co kdyby se nám to batole začalo nudit. 

1. den: Telgárt – Chata pod Kraľovou Hoľou (6 km)

Do Telgártu jsme dorazili až ve čtyři odpoledne, takže jsme se rovnou vydali k prvnímu místu, kde jsme plánovali přespat. Hned v Telgártu začalo lehce pršet, ale pláštěnky jsme sundávali asi po kilometru. Příjemné podmračené počasí bylo ideální na výstup kopečku, který nás čekal. Asi v půlce stoupaní nás zastavily maliny. Darinka mi málem vyrazila zuby, jak chtěla skákat z nosítka, aby se na ně mohla vrhnout. Když jsme dorazili na Chatu pod Kraľovou Hoľou, začalo zase trochu pršet, a tak jsme rychle začali stavět náš dvojitý tarp pro pět lidí a batole. Kdybyste chtěli v chatě přespat, musíte si udělat rezervaci. Bylo tam zavřeno a my jsme trochu zklamaně šli spát bez halušek. Z boku chaty je ale stříška, kde se dá i rozsvítit, takže jsme si krosny nechali v přístřešku, aby nám nenavlhly a šli jsme spát na plácek u chaty. 

2. den: Chata pod Kraľovou Hoľou – Kraľova Hoľa – Orlová – Útulňa Andrejcová (12,5km)

V noci trochu sprchlo, ale žádná hrůza – na čelo tarpu jsme z obou stran rozprostřeli naše pláštěnky, takže jsme přečkali docela v suchu a ráno jsme dostali teplé kafe, protože už k chatě přijeli moc milí místní se zásobami. 

Tento den vám moc nepopíšu, protože absolutně nevím, jak vypadala okolní krajina. 😀 Šli jsme téměř celou dobu v mlze, větru a dešti a občas nás napadaly zoufalé myšlenky, že to snad vzdáme. Moje pláštěnkové pončo z Decathlonu nás s Darinkou docela ochránilo, ale pro dítě tam samozřejmě není žádné okýnko, takže Darinka byla prostě v černé díře. Naštěstí podstatnou část tohoto počasí prospala. U Ždiarského sedla se umoudřilo počasí a my jsme si v klidu a konečně při sluníčku uvařili oběd a jako dezert jsme poslali Darinku pro všude přítomné borůvky. Nebylo úplně teplo, a tak jsme se rozhodli přespat přímo v útulni Andrejcové. Žádnou rezervaci jsme nedělali a vešli jsme se všichni, možná jsme měli jen štěstí, nevím. U chaty mají i stany k pronájmu, studánku a vynikající palačinky! Doporučuju!

3. den: Andrejcová – Velká Vápenica – Zadna Hoľa – Ramža (20km)

V Andrejcové mají moooc roztomilá koťátka, která po nás v noci lozila a vrněla. Byla roztomilá až do té doby, dokud strejdovi nepočůrala spacák. Jediné štěstí bylo, že když jsem s napětím vyhlídla z okna, tak jsem uviděla svítit sluníčko. Kdyby byl zase takový mordor, jako předchozí dny, morálka v naší skupině už by asi umrzla hluboko pod nulou. 

Venku jsme měli nádherný výhled na Vysoké Tatry a po půl kilometru jsme se všichni vyslíkali, protože začalo být konečně léto. Krásné cesty s výhledy nás provázely až po Zadnou Hoľu, pak je cesta trochu džunglí a lesem a k Ramži jsme trochu nemohli trefit – asi kilometr před ní je odbočka, kterou prostě nás pět přehlídlo. Nakonec jsme se tam ale dostali. V Ramži se spát dá, je tam ohniště a studánka – ta je asi půl kilometru, takže docela procházka. Nám se ale líbilo tak nějak víc venku, takže jsme zase rozložili náš velkotarp. Tohle byl nejdelší a nejnáročnější den – jde se docela dlouho lesem a vysokou trávou, takže jsme byli rádi, když jsme zalehli do spacáku. Ani Darinka toho moc neušla, protože vysokou trávu by měla až nad hlavou, a to se jí moc nelíbilo. 

4. den: Ramža – Čertovica – Lajštroch – Chata M. R. Štefánika (15,5km)

Dnešním hlavním cílem byl smažák na Čertovici, a taky jsem doufala, že tam potkáme nějaké děti a hřiště, aby si to naše batole mohlo trochu pohrát. 

Z Ramži jsme šli ráno zase lesem a džunglí a už jsem se fakt těšila, až vylezeme pořádně na hřeben. Když jsme došli do sedla, hnala nás už jenom chuť na ten smažák. Klesání do Sedla za Lenivou se zdálo úplně nekonečné, i když cestu zase zpestřovaly maliny a borůvky. Na Čertovici se nám splnily všechny sny. Smažák i dětské hřiště :-D. 

 Z Čertovice musíte vyšlapat sjezdovku a pak to začne! Konečně pořádný hřeben a nádherné, nekonečné výhledy. Darinka pořád hledala krokodýli (prostě šutry a skály – ani nevím, jak to vzniklo :-D) a docela hodně toho ušla. Jenom jsem se teda musela schovat, protože když mě viděla, chtěla nosítko. Jakmile jsem se jí schovala a byla dostatečně vzadu nebo vpředu, ťapala se strejdou za ruku a hledala klacíky a kamínky a pořád něco povídala. V Kumštovém sedle jsme si dali sváču a pokračovali na Chatu M. R. Štefánika. Tady nesmíte stavět stan – je to dokonce pod pokutou. Rezervaci jsme opět neměli, ale místo bylo, a dokonce jsme byli ve společné místnosti s matracemi úplně sami, a hlavně jsme si konečně mohli dát sprchu. Od této chaty je nádherný výhled na západ slunce a kdy ještě držíte v ruce místní horkou čokoládu, je to jako nebe. 

5. den: Chata M. R. Štefánika – Ďumbier – Chopok – Chabenec – Útulňa Ďurková (18,5km)

V tento den nás čekaly nejvyšší hory Nízkych Tater. Na Ďumbier si musíte trochu zajít, není to úplně po cestě, ale na druhou stranu můžete nechat krosny u rozcestníku a vyšlapat si tam na lehko, protože se stejnou cestou vrátíte. Stojí to za to. Je to nádherná hora s dalšími krásnými výhledy. Z Ďumbieru na Chopok můžete jít po kamenné cestičce, kterou jdou všichni lidi z lanovky, která jezdí na Chopok nebo to vzít z opačné strany hřebenu po méně frekventované cestě. V Demanovském sedle se tyto cestičky spojí. My jsme šli z Ďumbieru asi v deset hodin ráno a po cestě dolů už jsme potkávali hodně lidí, kteří přijeli lanovkou na Chopok. Tam bylo tedy řádně přelidněno. Jídlo jsme si dali v Kamenné chatě pod Chopkom. Zkoušeli jsme teda nejdřív tu jejich Rotundu, kam přijíždí lanovka, ale naše skupina je z 99% vegetariánská, a tam na výběr nebylo vůbec. Nakonec jsme byli rádi, protože Kamenná chata je tak nějak víc horská, útulná a prostě příjemná. 

Pokračovali jsme směrem na Poľanu, kde jsme začali potkávat kamzíky, což se Darince samozřejmě hodně líbilo. U Chabence už bylo celé stádo, takže jsme se zdrželi pozorováním a focením kamzíků. Nádhera. U útulni Ďurkové jsme postavili zase tarp a šli doplnit vodu ke studánce. Je kousek a je u ní dřevěný medvěd, na kterého Darinka samozřejmě musela hned vylézt. (V útulni by se asi dalo zase spát bez rezervace, ale my jsme chtěli být venku).

6. den: Útulňa Ďurková – Vysoká Hoľa – Velká Chochuľa – Hiadeľské sedlo (18 km)

Z Ďurkové jsme šli zase krásnou cestou po hřebeni se stádem krav a krásnými výhledy. Kousek od Veľké Chochuľy jsme si postavili malý přístřešek na oběd, nikde tu není stín a chytli jsme pořádné léto a pečák. Pokračovali jsme na Prašivou, tohle je hodně kamenitá hora poslední vrchol tohoto dne. Klesání z Prašivé do Hiadeľského sedla bylo náročné fyzicky a pro mě i psychicky. Pořád pode mnou ujížděly kameny a trochu jsem se bále, že s tím mojím batoletem někde praštím o zem. Naštěstí se nic nestalo a v pořádku jsme došli až do sedla. Kousek nad sedlem je na mapě studánka, kterou jsme ale nenašli nebo byla vyschlá. Pár kapek ale padalo u studánky kousek od přístřešku v Hiadeľském sedle, kde jsme spali, takže jsme vodu doplnili, i když to trvalo trochu déle. Poslední noc jsme strávili v přístřešku na „půdě“. Bylo by tu moc krásně, kdyby se kolem neválely odpadky, hlavně dámské počůrané kapesníčky se válely úplně všude, a to je asi metr od přístřešku kadibudka. Achjo. Prosím odnášejte si tyto papírky, ať už jste kdekoliv, je to fakt hrůza. 

7. den: Hiadeľské sedlo – Kozí Chrbat – Kečka – Donovaly (9,5km)

Hned po ránu nás čekal pořádný kopec. Nevím, jestli to bylo tím, že jsme to šli hned z rána, ale mám pocit, že větší stoupaní jsme za celou cestu nezažili :-D. Naštěstí je to docela krátké a po 40 minutách už jsme byli na vrcholu Kozího Chrbatu (ten kopec má fakt tvar kozího hřbetu). Cesta z Kozího Chrbatu vede krásnou loukou, kde jsme pozorovali čmeláky na bodlácích až na poslední vrchol naší cesty Kečku. Z Kečky už vede prakticky cyklostezka až do Donoval. V Donovalech jsme si sedli do restaurace s dětským koutkem a byli jsme šťastní že jsme vládli všech 103km a nevzdali jsme to po dvou propršených dnech. 😊

Jinak jsme tedy vycházeli 30. července. Na všech různých webech jsem se dočetla, že srpen je nejsušším obdobím v Nízkých Tatrách a červenec paradoxně „nejmokřejší“ a je zde největší pravděpodobnost bouřek. Nám to teda vyšlo přesně, protože 30. – 31.7. nám pořád pršelo a od 1. srpna jsme měli nádherné léto. 😀 

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.