Rozhledna Kabátice

Teploměr sice ukazuje mínus patnáct, ale vykukuje sluníčko. Přece nebudeme sedět doma? Volíme pro nás zatím neznámé Palkovické hůrky. Balíme samozřejmě boby.

V hlavě mám tři varianty, jak to dnes může dopadnout. Velmi pravděpodobné je, že se budeme plácat na prvním vhodném plácku pár metrů od auta. Možná dojdeme alespoň na půl kilometru vzdálenou sjezdovku, kde Báru zaujmou děti, velmi vzácná společnost v dnešní koronavirové době, a nebude chtít ve výletu pokračovat. A pak je tady třetí možnost, a to že nakonec opravdu dosáhneme našeho plánovaného cílu, rozhledny Kabátice.

Auto necháváme na parkovišti u kostela v Chlebovicích. Bára si přes rameno přehazuje špagát od bobů a už si sama vykračuje po žluté. Dokonce správným směrem. Že by dobrý den? Mrkneme na sebe s manželem. Pod sjezdovkou do bobů usedá. Toho musíme využít. Volíme tak přímou a nejkratší cestu vzhůru. Bára se s nadšením nechá vytáhnout až pod rozhlednu.

Ač nejsem fanoušek rozhleden, tato je opravdu pěkná a dokonce nabízí i výhledy do okolí. Báře se líbí natolik, že výstup absolvujeme dokonce dvakrát. Trochu ji podezírám, že spíše než o výhledy ji jde o to točité schodiště.

Čas letí a začíná se stmívat. Dolů se nám po sjezdovce moc nechce a tak to bereme oklikou po neznačené stezce. Tudy moc lidí nechodí. Topíme se v závějích čerstvého sněhu, ale Bára z toho má ohromou radost. Za chvilku jsme u auta. Omrzlé ručičky a tváře. Pár slziček v závěru výletu. Ale tak říká se, že děti by měly poznat občas i nepohodu a nějaký nedostatek. První větší setkání s chladem tak máme za sebou.