Přechod Šumavy s kočárkem
aneb přechod s prckem za 7 dní
Hana Dolasová
Náš přechod začal příjezdem v sobotu večer do Železné Rudy, přesněji do campingu Železná Ruda. Už druhý rok se sem rádi vracíme. Příjemná obsluha, občerstvení celý den, písek pro děti včetně domečku, camp se nachází u řeky a ceny jsou suprové. Dokonce camp renovují, takže příští rok, až se vrátíme, budou nové sociálky. Dá se tam nechat zaparkované auto za poplatek.
1. Den: Železná Ruda – nocoviště Hůrka (16,5 km)
Vycházíme po cyklo 33 do města Železné Rudy, tady je asi necelý 1km po hlavní silnici bez chodníku, ale naštěstí je z kopce, takže jste rychle ve městě. Ve městě je večerka „Vietnamci“, která je snad nonstop otevřená a mají všechno. Dokupujeme pečivo a další drobnosti a vyrážíme směr zelená kolem nádraží do pěkného kopečku. Začínám být ráda, že nám počasí nepřeje a není pařák, ale holt vystoupat se někde musí. Cestou máme Kneippovy lázně, což je dost příjemné ochlazení hlavně ve vedru. Navíc po cestě je pro děti krásná pohádková cesta. Došli jsme 200 m nad lázně úplně v pohodě, ale potom nás čekal nepříjemný kopec, kde jsem musela vozík buď složit nebo vytlačit. No jako nevzdáváme se jen tak, takže jsem do toho šla. Vyndat věci a prázdný vozík pozadu vytlačit. A nahoře zase naskládat. Byl to úsek 70 m. Nahoře příjemná šotolinová cesta kolem hotelu Grádl pořád po zelené a navíc po cyklo, kde jsme šli nádherným lesem bez lidí až k odpočívadlu Hůrecká silnice. Super zastavení, spousta laviček, dá se tady i zaparkovat auto za poplatek a sedíte na sluníčku. Navíc tady jezdí dost spojů směr Prášily a dál nebo naopak. Odsud po cyklo 33, která je vedle hlavní silnice, ale odděluje jí cca 20 m zeleně, takže dítě určitě na hlavní cestu nezajede. A navíc je to krásně z kopečka a mírně do kopečka. V Nové Hůrce se napojit na modrou a dojdete až k nouzovému nocovišti Hůrka, které je na krásná slunná louka. Před nocovištěm jsou základy kostela a za ním starý dřevěný kostel. To místo má opravdu něco do sebe. Na Hůrce naštěstí nebylo narváno a nouzové nocoviště funguje tak, že je na jednu noc a stan můžete postavit od 18 hod. a v 9 hod. ráno byste měli být pryč. Tady se dají i krásně připevnit kolíky do země. Největší stoupání máme za sebou, takže rychle udělat procházku po okolí a zalehnout.
2. Den: nocoviště Hůrka – Prášily – camp Antýgl (10,5 km)
Vzpomněla jsem si na kamarádku, co bydlí na Šumavě a kterou jsem několik let neviděla. Takže jsem jí zavolala a daly si sraz i s dětmi v Sušici. Takový pohodový den. Z nocoviště po žluté, vede za kostelem, takže vysoká tráva a pozor na klíšťata. Celou dobu nádherný les, je to i cyklo, takže pohoda až do rozcestníku Vysoké lávky. Odtud jsme to zkusili po zelené. Nooo, asi silní jedinci to zvládnou 😀 Je to přes kameny, kořeny, mokrá půda a hlavně ne přes Formberg, to radši tou oklikou kolem, co tam vede. Navíc tam nesmí kola, takže snad vozík prošel. Je to úsek cca 2km, potom je šotolina až do Prášil. V Prášilech super obchod a cukrárna a louka pro děti. Tam jsme čekali na bus do Sušice. Když jsme ale nastoupili, zjistila jsem, že kamarádku mi odvezli do nemocnice s kolapsem. Takže setkání padlo a my si udělali super den v Sušici. Je to nádherné město a jak už vím z minulosti, to co nejde sehnat v Ostravě, v Sušici vždycky seženu. Dokoupili jsme věci a nastoupili na bus směr camp Antýgl. Spoje tady přes týden jsou úplně na pohodu. Jen se trochu připravit, že odpolední bus bude narvaný až po strop. Na zastávce Antýgl jsme vystoupili a hned se ubytovali. Camp mi přišel poloprázdný, takže jsem mohla vybrat místo na stan. Je navíc u řeky, takže jsme měli ten den vodní hrátky. Stavěli a bourali jsme vodní hráze, chodili po velikých kamenech ve vodě. Jediné co mi vadilo, byla studená voda ve sprše. Ale když člověk potřebuje sprchu po několika dnech, tak přežije i studenou vodu. V campu je i občerstvení, které je otevřené i ráno.
Minulý rok jsme šli přes Poledník, což vřele doporučuji. Ráno rozhledna a luxusní koblihy ze Sušice. Navíc je to pěkně do kopečka, takže tam je za mě nejmíň lidí ze všech nocovišť. Ale to ráno na vrcholku hory, perfektní. Navíc pokud není úplně skvělé počasí dá se přespat pod střechou u rozhledny. A po cestě z rozhledny se můžete podívat, co způsobila bouře Kyrill. Je pravda, že po cestě se brodíte v potoce, ale zase je to příjemné ochlazení. Jo a je tam obrovský jelen, který straší turisty. 😊 Pase se vám v noci u stanu, tak se nelekněte. My na něho narazili minulý rok, tak se ptali obsluhy rozhledny, tak nám historii o něm vysvětlovala. A tento rok, když jsem tam byla sama bez prcka, tak jedl trávu přímo vedle mě. Jen jsem viděla za úsvitu měsíce jeho obrovské parohy. Ale já se otočila na druhý bok a spala dál a on odešel.
Pokud to chcete vzít více v klidu, tak určitě celou dobu po cyklo.
3. Den: camp Antýgl – nocoviště Bučina (17,7 km)
Ráno, abychom ušetřili zásoby jídla, jsme si dali snídani v campu a vyrazili přes most směr zelená NS Vchynicko-tetovský kanál směr Rokyta a potom po hlavní silnici po červené. Kdybych věděla, co mě čeká, tak lepší varianta je po cyklo 33 směr Antýgl-most po cestě. Kolem campu navíc vede i neoznačená trasa. Jen potom přejdete k rozcestníku. Trochu jsem ten den překopala, takže jsme se vyhnuli Modravě. Ten den bylo nádherné počasí a Modravu jsme si užili minulý rok. Ten, kdo jí neviděl, určitě doporučuji. Jen my nechtěli mít kolem sebe mraky lidí. Vydali jsme se po modré až na Hamerský potok před Horskou Kvildou.
Kousek nad modrou a zelenou po cyklo 1042 přímo u cesty vedle farmy je samoobslužná budka se sýry, máslem, mlékem a dalšími místními dobrotami. Co je nejvíc, tak je tam buď kasička nebo QR kód na zaplacení. Vzali jsme haloumi a kravský neochucený sýr na cestu. Škoda, že jsme nemohli vzít mléko nebo máslo, ale v tom pařáku by to se nám to zkazilo. Následné zastavení na kofolu, kafe a nanuk v hospodě U krámu a příprava na nepříjemný úsek k jezerní slati. K jezerní slati jsme šli po hlavní 1,5 km a nebylo to vůbec příjemné, ještě mimo obec. Takže jsem pořádně natáhla nohy a skoro i běžela. 😀 Ale jezerní slať nám tento nepříjemný zážitek rychle vymazala. Vyhlídková věž pro nás bylo největší dobrodružství. Z jezerní slati vede do Kvildy příjemná nově udělaná cyklo, která má i lavičky na zastavení a odpočinutí. A před Kvildou je občerstvovací budka „z mechu a kapradí“, která nabízí nejen pití, ale i jídlo. Navíc je tam pískoviště a domeček pro děti. Takže my to tady zakempili na hodinku. Příjemně se sedělo, personál příjemný a občerstvení na jedničku. Co více si přát. Když už jsme se rozhodli jít dál, tak jsme po pár metrech stáli u pekařství a pivovaru v Kvildě. Dokoupili si sladkou snídani na další den a pokračovali dál. Tentokrát už všechno po asfaltu, takže jsem na poslední úsek 5km po asfaltu naložila i psa do vozíku. Jelikož máme jezevčíka, tak ten asfalt po pár km nedává. Musím říct, že se do vozíku vešli oba a do toho 8l vak s vodou, polštář, plyšáky, šišky, klacky, kameny a milion hraček. Dokonce i moje jedna sandále se tam někde povalovala. Prý to byla pirátská loď. Když se člověk podíval dovnitř, vypadalo to jako na smetišti. Ale jak já říkám, kašlu na nepořádek, hlavně, že dítě je spokojené. Naštěstí po asfaltu jezdila jen kola a to už jen pár, protože jsme měli po 17 hodině a jeden linkový autobus. Na nocoviště Bučina jsme dorazili přesně 18:10. Na to asi nikdy nezapomenu. 18:10 a nocoviště totálně plné. Já jsem z toho měla pocit, že tam snad nejsou ani žádné malinké uličky mezi stany. Nakonec jsem to hodila za lavičku u posezení. A nebyla jsem jediná, po mě přišlo asi cca další 7 skupin. Protože to je v polovině každé trasy (Plechy-Železná Ruda nebo Nýrsko a naopak), tak tady se potkávají skupiny nejčastěji a je opravdu velký nával. Na to mě dokonce upozornil i recepční v campu Antýgl, když jsem odcházeli. A měl pravdu. Naštěstí místo jsme našli a šli se podívat po okolí. Pasou se tady krávy a kousek od toho je hospoda, takže jsme postavili stan a šli se projít.
3. Den: nocoviště Bučina – nocoviště Strážný (15,1 km)
Ten den moje hodinky hlásily, že mají přijít silné bouřky. Už cestou dolů a že to je dost prudký kopec dolů jsem hledala v případě bouřky přístřešek a zjišťovala, v kolik hodin to k nám do Česka dorazí. Jeden přístřešek je u bývalého kostela. Navíc moc pěkné zastavení. Zůstali jen základy kostela po odsunu Němců z Šumavy. Celou cestu jsme šli mezi loukami, kde se před sluncem neukryjete. Naštěstí jsme měli dost mraků nad sebou, tak jsme nebyli tak zpocení. Na rozcestníku Knížecí Pláne perfektní občerstvení. Jen počítat s tím, že tam je snad vždycky plno. Ale člověk si sedne i na pěkně posekanou trávu. I pro děti je zde klouzačka, houpačka nebo lezecká stěna. A protože se k nám blížila bouřka a podle předpovědí měla být dost silná, tak jsme na chviličku zalezli dovnitř občerstvení. Naštěstí šly mraky směrem na Kvildu, takže jsme pokračovali směr město Strážný. Tady jsem taky udělali menší změnu, a to kvůli nepředvídatelnému počasí. Místo po modré a žluté jsme vyrazili po zelené. Tento den byl takový relativně odpočinkový, protože celá cesta je spíše z kopce dolů a žádný pořádný kopec. Krom kopce před nocovištěm. Procházíte kolem žďáreckého jezírka a dvou pramenů, kde se dá nabrat voda. Bohužel prameny moc dobře netečou. My se nakonec zastavili u pramene U Mlýnku a trvalo celou věčnost než jsem nabrala aspoň 4l vody. Do té doby nás dostihly pořádné bouřkové mraky. Rychle jsem celou smečku nasadila do vozíku, přikryla je, sebe, batohy, spacáky a začala trochu i utíkat, protože se zvedal opravdu velký vítr. A protože se v tomto místě kácí stromy, neměla jsem odvahu jít pomalu. Navíc jsem věděla, že za 1km je restaurace, do které bychom se mohli schovat. A byla otevřená. 😊 Takže za pořádného lijáku jsme vjeli s vozíkem rovnou dovnitř a abychom mraky přečkali, tak jsme si dali pořádný oběd. Dvůr Lískový vrch. Vaří perfektně, jen obsluha by mohla být trochu milejší, ale protože venku dost pršelo, zvykli jsme si i na ní. Ve Strážném je minimarket, který mají vietnamci, takže otevřeno pořád. A před nocovištěm je možné zajít na benzínku Moll. Kde jsme nakonec i skončili. Chtěla jsem pořádné Vanilkové Latté za ten můj běžecký výkon v plné polní. A na závěr dost prudký kopeček a jsme na nocovišti. Dneska jsme se odvážili postavit stan o půl hodiny dopředu, protože nás měl stihnout ještě jeden bouřkový mrak. Co opravdu chválím, tak strážce národního parku. Tady jsem je viděla poprvé. Přijeli chvilku po mě a kontrolovali, jestli je všechno podle daných pravidel. A protože asi věděl, že se blíží další déšť, tak neřešil půl hodiny neoficiálně. Řekla bych, že tady bylo jediné nocoviště, kde se nedali moc dobře kolíky připevnit do země, ale možná jsme si vybrali špatné místo. Nakonec jsem stan ukotvila stejně jako na útesu na Gozo provázky kolem dřeva a vozíku.
4. Den: nocoviště Strážný – nocoviště Nové Údolí ( 13,2 km)
Na tuto cestu jsem se moc těšila. Mám jí ráda už z minulého roku. Kousek po červené cca 1 km je dost obtížná cesta. Kácí se tady stromy, takže cesta je rozjetá traktorem a když nám večer zapršelo, no co vám budu povídat, vypadli jsem včetně vozíku jako prasátka. Dále po červené a zároveň cyklo se jde zaniklými osadami a kolem hranice s Německem, kde se kdysi převáděli lidi za lepší budoucností. Po celé cestě jsou fotografie a vyprávění o zaniklých osadách. Tady to na mě vždycky dýchne takovou zvláštní atmosférou. Původně jsme chtěli jít přes Německo od rozcestníku Mlaka, ale je pravda, že vždycky něco zapomenu, když se balím. Tentokrát jsem zapomněla gumičky do vlasů a občanku prcka. Takže jsem si to netroufla a dále jsme pokračovali po červené až do Nového údolí. Jedno zastavení bylo i tekoucího potoka, nejen že jsme tam skončili a opláchli se, ale nabrala jsem tam i vodu. Protože jsem zjistila, že u předchozího pramene jsem to nabrala i s mechem a hlínou. 😀 Nic se nám nestalo, je pitná. Je to opravdu nádherná cesta a na konci vás čeká občerstvení ve starém vyřazeném vagónku včetně posezení venku, s nabíječkou na elektrokola, místním pramenem, pošumavskou jízdní dráhou a muzeem. Nabíječku na elektro kola jsem využila na dobití všeho, co jsem měla u sebe, kromě powerbanky. Dobíjení je slabé. Ve vagónku berou karty a udělají program pro děti ve starém vyřazeném vagónku, který vydává páru. Minulý rok jsme navíc odsud odjížděli vlakem směr České Budějovice. Je to konečná stanice vlaku, takže tady přišlo rozhodnutí. Po otázce na prcka, jestli chce domů nebo pokračovat, byla jasná volba. Mami já chci dál. Od nádraží zase do kopce nahoru za tímto údolím nocoviště. Postavili jsme stan, nechali psa ve stanu a šli zpět k restauraci, která je na kopci, pár metrů od nocoviště. Než jsme odcházeli, tak pes už byl zalezlý ve spacáku a chrněl. Restaurace má posezení venku a pískoviště. Dokonce dělají i bagety na cesty. Po příjemné večeři, borůvkovém knedlíku jsme šli spát. Tentokrát bylo nocoviště poloprázdné.
5. Den: nocoviště Nové údolí – nocoviště Pod Plešným jezerem (16,7 km)
Ráno jsme se ještě stavili u Vagonku, protože přece jenom ranní preso je ranní preso a prcek se chtěl rozloučit s vagónkem a taky jsme nabírali vodu do 8l vaku, který sebou vždycky máme. Jen počítat s tím, že otevírají až po 9 hodině ráno. A elektro nabíječka na kola fungovala až od 9. A protože se nám to nechtělo celé obcházet po červené a modré a měl být pořádný hic a začínali tady ve velkém jezdit cyklisti, odbočili jsme z červené na Jelení cestu. Skvělé rozhodnutí, najednou jsme byli sami a nikde nikdo. Takže když jsme šli po mostě a pod námi nádherný potok, skončili jsme tam oba. Konečně jsme se čvachtli pod tekoucí studenou vodou. A nejen my, ale taky i naše trika a kraťasy.
Dala jsem je sušit na vozík a než jsme dojeli do dalšího nocoviště, bylo vše suché. Po klidné a ničím nerušené cestě jsme se napojili na modrou. To byl šok. Moc lidí, moc cyklistů, prostě všichni všude. Modrá vede kolem Schwarzenberského kanálu, tak se není čemu divit. U rozcestníku Hučina se to dá zkrátit a vyhnout se obci Jelení. Ale protože jsem měli dostatek času a chtěli vidět kanál celý včetně jeho expozice, tak jsme šli dále po modré. Expozice určitě stojí za to, dokonce i prcka to zaujalo tak, že jsme tam strávili více jak půl hodiny.
Napojili na cyklo a prošli nádherný vodopád, kde jsme taky skončili v potoce. A po cyklo dále až k nocovišti. Tady je nocoviště opravdu malinké. Navíc uprostřed toho prostoru je schod. Ti, co přišli po nás měli opravdu smůlu a jeden pár nám spal přímo u stanu. Navíc je celkem chladný a studený, takže jsou tady otravné mušky, které mám pocit koušou jen mě. Už večer jsem připravovala prcka na to, že budeme brzo ráno vstávat, takže jsme museli brzo zalehnout. Navíc kousek od toho je voda, která se dá pít. Je pravda, že poprvé jsem odpadla dříve než 9 hodin večer.
6. Den: nocoviště Pod plešným jezerem – Nová Pec (7,3 km)
Budík v 6 ráno opravdu nebyl dobrý nápad. Ale museli jsme vstávat, abychom stihlijediný spoj, který nás mohl zavést k našemu autu do Železné Rudy. Teda spíše nejméně náročný spoj. Jen jeden přestup na Kvildě. Protože už jsem asi už pomalu profík, tak všechno sbaleno do 15 minut. Prcek se spacákem naložen do vozíku a směr Nová Pec. Celou cestu se jen klesá, takže případně můžete i pořádně natáhnout nohy. Kousek vás to vede i kolem plavebního kanálu, takže předpokládám, že odpoledne je tady dost nával. Prcek ještě spal a já se kochala klidnou ranní přírodou kolem Říjiště až k rozcestníku Rossbach. Tam se zbudila i další část posádky a už klid nebyl 😊. Od Rossbach nejkratší cestou po zelené až do Nové Pece. Je to celu dobu po asfaltu, takže ráno dost nepříjemné. Došli jsme na autobusovou zastávku a ještě měli 15 minut čas. Prostě paráda. Ten bus jel na Kvildu, to byla jeho konečná stanice a nabrala po cestě snad milion cyklistů. Naštěstí žádný kočárek, protože ten náš vozík vzal v buse veškerý prostor pro další. Na Kvildě jsme měli 2 hodiny čas, než nám přijede další bus do Železné Rudy. Je tam moc krásné dětské hřiště, takže jsme to zaparkovali tam a přesně ve 12 dopoledne jsem odjížděli dalším busem směr naše auto. Pomalu jsme se loučili se Šumavou a ukazovali si všechny místa, které jsme prošli. Bylo zajímavé vidět v dětských očích ten úžas. Navíc mě překvapilo, kolik věcí si pamatoval. Kde spal, kde jsme jedl, kde se koupal, co všechno viděl. Za dvě hodinky jsme byli v Železné Rudě a nás jen čekalo posledních 1,5 km do mírného kopečka do campu pro auto. Naložili auto, rozloučili se Šumavou a hurá domů. Tak zase někdy příště Šumavo.
