Přechod Krušných hor s kočárkem

„aneb jak jsme se šli s mamkou v neděli projít a vrátili se za týden“

Lucie Ženíšková

Ahoj všem jsem Tobík, Bobík, pinďa, ale každý mi říká jinak a když nechci, neslyším na žádné  jméno. Je mi 20 měsíců a podle většiny mám šílenou mamku, co mě vláčí do lesa a po horách a  nechává mě dělat věci, co mají ostatní zapovězený a vůbec se prý o mě nebojí. Podle mě se o mě bojí, ale dost ji trénuji každý den, takže jí málokdy překvapím. Letos se rozhodla, že mě protáhne po etapách Stezky Českem, kde to jen půjde. A tak teď v červenci, když zbyl čas, jsme doma tátovi  nahlásili, že se jdeme od neděle projít a vrátíme se buď v pátek anebo možná až v sobotu. A táta  neměl moc na výběr a asi už je za tu dobu co je s mamkou zvyklý, takže mu to nepřišlo ani divný a ochotně nás odvezl na start. Mamina před odjezdem zabalila vše potřebné a nezbytné – já si samozřejmě přibalil motorku, plyšáky, dinosaury, knížky a polovinu bytu, ale zjistili jsme, že ten kočár je prostě malý, takže mamka rozhodla že můžou jet jen 3 hračky, knížka a motorka. Takže jsem se musel rozhodnout koho tentokrát sebou vezmu… Mamka při odjezdu říkala, že ten kočár už  to rozhodně nemůže přežít, jak je těžký, ale nebáli jsme se toho a vyrazili vzhůru za dobrodružstvím a poznávat svět. Taťka nás odvezl už v neděli odpoledne do Českého Jiřetína a my se ubytovali v  krásném apartmánu, kde hned vedle bylo velké dětské hřiště a já se tam tak mohl vyběhat a unavit,  aby se mi dobře spalo.  

Den 1.: Český Jiřetín – Lesná (27km) 

Ráno jsme vstávali brzy, zabalili věci a vyrazili na cestu. V plánu bylo dojít z Českého Jiřetína do Nové Vsi, takže maminu čekala  pěkně dlouhá cesta. Z apartmánu jsem vyrazil v kočárku, protože prvních pár kilometrů bylo po cestě, kde jezdili auta. Pak jsme konečně došli na cestu, kde jsem mohl nastartovat motorku a vyrazili jsme vstříc dalším kilometrům. Po cestě bylo tolik krásných kamínků a kytiček, že jsem si ani nevzpomněl na dinosaura a Mickeyho na kočáru. Cesta utíkala a pomalu se zvedala do kopce, ale mamina byla odhodlaná, že to prostě vyjde ten kopec. No, co Vám budu říkat – nevyšla to, v půlce cesty na Jelení hlavu nadávala a mávala rukama jak šílená a něco vykřikovala o neřádech a tom, jak se na to může vyprdnout, že jí snad sežerou zaživa a že to prostě není normální… Nechápal jsem, ale bylo legrační, jak pořád mává rukama a nadává a tak jsem se jí celou cestu smál. Ty okřídlený hovada, jak mamina pořád vykřikovala, jí tedy potrápili víc než ten kopec. Když jsme došli za Jelení hlavu, tak se před námi rozprostřeli nekonečné koberce lesních jahod, které voněli a svítili červenou na dálku, ty jsem prostě musel ochutnat úplně všechny. Byly skvělé, tak moc, že jsme nasbírali ještě hrnek na později a seběhli jsme kopeček dolů a sešli na chvíli ze stezky, abychom se podívali na Černý rybník. Hm super voda, větší louže -žádná velká sláva, já tam nesměl, ale vykoupal jsem Dina a ten byl spokojený, takže dobrý a mohli jsme se vrátit na trasu.  

Byl čas oběda a tak v přístřešku U Desítky jsme  uvařili a dali si nasbírané jahody. Bylo teplo, a tak jsme tam dali delší přestávku, aby si mamina  prohlídla všechny pupínky a rány, co posbírala po cestě. Řekl bych, že výhra byla jasná 1:0 pro ty  hovada.  Byl jsem unavený takže až do lesa za  Mníškem jsem spal. Probudil jsem se akorát včas, abych viděl bagr a mamka si dala v klidu kafíčko, protože už měla v nohách 17km a hnala se za  námi bouřka. Našli jsme přístřešek v lese kousek  od bagru a odpočinuli si. Potom jsem plný síly  vyrazil s mamkou na motorce už zase po svých.  Mamka úplně původně zvažovala, že bychom přespali nad Dřevařským rybníkem v přístřešku, ale došli jsme dost brzy asi kolem 16h a tak se rozhodla, že dojdeme opravdu až do Lesné a přespíme u horského hotelu na louce. Navíc říkala, že v Lesné je u infocentra obrovské dětské hřiště a že si ho po celém dni opravdu zasloužím, takže sebrala zbytek sil a vyrazili jsme zdolat společně poslední kopeček dnešního dne. Nutno říct, že po té bouřce a v sandálech se tím blátem do kopce s těžkou výbavou mamce nešlo zrovna nejlépe, ale byla statečná a se zaťatými zuby a nohama od bláta došla až na rozcestí pod Lesnou. Tam jsem vyměnil kočár za motorku a frčel až na slíbené hřiště k infocentru. Řeknu Vám, tam bylo tolik prolézaček a houpaček a skluzavek, že jsem tam všechno musel zkusit a pořádně si pohrát a protože nám do cíle nezbýval ani kilometr a nebylo kam spěchat, tak byl čas na mojí odměnu po celém dni. Po hodině jsem byl připravený vyrazit do cíle se  najíst a postavit stan. V Lesné mamka zaplatila 120,- Kč za noc na louce, kde jsme byli sami. Dali  jsme si vynikající večeři v hotelu a šli sledovat západ sluníčka v dálce nad stromy.

Den 2.: Z Lesné do Farského lesa s nečekaným výletem do Chomutova ( cca 26km ) 

Na Lesné jsme se probudili až někdy kolem půl sedmé. Nikdy takhle dlouho doma nespím –  dokonce i mamka vstávala dřív než já. Zabalila nám věci a vyrazili jsme na další kus naší cesty.  Zastavili jsme se u zvířátek, které mají hned kousek u hotelu. Dal jsem všem pusinku, aby na m  nezapomenuli, potulil přes plot koníka a vyrazili jsme najít vodu. Pramen na Lesné byl ale děsivý.  Tmavé a úzké kamenné schody pod zem, plné pavučin a dole napadaná špína ve vodě. Mamina  říkala, že radši nabereme vodu jinde, že prý bych se z toho akorát po*ral.. A tak jsme vyrazili dál se zbytkem vody a doufali, že po cestě potkáme lepší pramen. Cesta vedla krásně stínem přes les. Sice  to byla trochu horší a kamenitá cesta, ale nic co by můj kočárek a nebo maminu zastavilo. Došli  jsme přes Svahovou do Zákoutí a já si dal po cestě šlofíčka, abych měl sílu na další cestu.

V Zákoutí u chaty Bernava jsme doplnili vodu do zásoby, vypili co se do nás vešlo a vyrazili jsme z  kopce dolů. V dálce jsem viděl koníky a ovce a doufal, že půjdeme kolem nich. A šli, takže jsem si s nimi mohl hezky povyprávět co už mám za sebou. Sešli jsme v Zákoutí k Černému rybníku a  mamka říkala, že tam uděláme větší pauzu na oběd a možná i koupačku, abychom se osvěžili.  Rybník byl ale obklopený lidmi a my chtěli mít klídek a tak jsme zalezli do stínu v lese a na  hodinku si oddechli. Potkali jsme při odchodu milou paní s pejskem. Mamina si s ní povídala a při loučení mi přišlo, že nabila až moc pocitu, že je super žena a zvládá víc než si doteď myslela.. No  každopádně tenhle pocit jí vydržel tak dva kilometry, kdy jsme ušli cestu ke Starému rybníku a  mamina zjistila, že píchla kočár. Úplně prázdné zadní kolo a v něm obrovský hřebík a kolem nás jen cesta, les a žádný člověk – přesně jak to máme rádi když někam jdeme.. Ale teď si z toho až sedla  na zadek na silnici a chvíli byla dokonce zticha.  

Mamina skoro nikdy není zticha, takže to bylo špatné, ale mně to netrápilo a tak jsem honil  motýlky, házel kamení do příkopu a lítal na motorce. Mamina byla trochu nešťastná a pořád hledala něco na mapě a brblala si něco pod nos. Občas sem jí vytrhl od mapy nějakou vylomeninou a  jednou i tím, že jsem zajel s motorkou skrz kopřivy do příkopu. No řeknu Vám, že kopřivy tedy rád  nemám a přesně už vím, že dělají „Au au“ na rukou i nohách.. řval jsem tak, až se mamina konečně  začala smát, že jsem jelito a rozhodla, že se musíme vrátit na autobusovou zastávku a zajet do  Chomutova do cykloservisu, aby nám to spravili. No a pak se uvidí podle času jestli se vrátíme ještě ten den a nebo až druhý… Neměla radost a já začal být ještě unavený a tak mamka naházela co šlo  na batoh a záda, mě do kočáru a po dvou kolech dovlekla upocená kočárek zpátky 1,5km na  zastávku a doufala, že pojede autobus. Na zastávce byla milá paní a poradila nám i servis v  Chomutově a tak jsme po 30minutách vystupovali z autobusu v Chomutově. Mamina hodila batoh  na záda, já musel za krk na koníka a vyrazili jsme do servisu.

Ten zvonek ve dveřích a výraz pánů v servisu, ten si pamatujeme doteď. Pánovi vypadla lžíce s obědem z pusy a se slovy co potřebujeme na nás s údivem koukal. Mamka už se smála a jen mu řekla, že potřebujeme nutně zachránit, že jsme prostě v háji. Ale ať se v klidu nají, že rozhodně nepospícháme. A tak jsme upocení, smradlavý a úplně špinavý zablokovali na hodinu cykloservis – jak prací, tak i místo v prodejně protože když mamina složila na zem všechny věci nedalo se tam projít.  Ale pánové byli nejlepší a nejochotnější a divili se jak může ženská tohle všechno unést a to mi přitom nic sebou pořádně nevzala. Pak tedy pán říkal mamině něco o tom, že prý ten kočárek hrozně přetěžuje, ale to se mamka jen smála odpovídala pánovi, že se mu to určitě jen zdá.. Pomohli mamině naházet věci na záda a upocený s přáním šťastných kilometrů jsme se rozloučili. Když už jsme byli ve městě, tak jsme se zastavili pro zmrzku a odjeli zase zpátky na stezku.

Zbývalo nám dojít nějakých 10km do cíle a cesta vedla víceméně po pevných cestách ve stínu v lese. Po cestě bylo pár rybníčků a příjemně to utíkalo. Bylo už hodně odpoledne, a tak jsme se moc nezdržovali a prostě šli. Pomáhal jsem mamině co to jen šlo, pral jsem se s ní o kočár, nadával jí aby mi nekecala do řízení a nechala mě tlačit to samotnému, aby si oddechla a my tak hravě došli až do Hory sv. Šebestiána, kde byli obrovské větrné mlýny a my procházeli přímo mezi nimi až přes pole do lesa. To horko bylo nesnesitelné, ale měli jsme vyhlídnuté místo v lese u rybníka v  přístřešku Šebestiánka, kde jsme chtěli přespat a měli v plánu se vykoupat.  

To místo na spaní bylo perfektní, klidné a tiché místo uprostřed lesa, kde nikdo nebyl. Jen my,  rybník a kačenky. Hodně kachen a já se s nimi mohl koupat. Bylo to parádní a toho místa a věcí ke  zkoumání ani se mi nechtělo jít spát ! 

Den 3. Přístřešek Šebestiánka – Krušnohorský bivak ve Vejprtech (21 km)  

Posnídal jsem s  kamarádkama kachnama a mamina mezitím  zabalila věci abychom  mohli vyrazit zase dál.  Původně jsme chtěli dojít na spaní jen do Kovářské, aby byla trasa kratší a oddechli jsme si dneska, ale mamina našla Krušnohorský bivak a prostě se zamilovala a říkala, že ten kopec za to určitě bude stát. Vyrazil jsem na motorce, nasbírali jsme jahody na svačinu a šli prozkoumat další kousek lesa. Po cestě bylo ještě víc motýlů než předchozí dny a taky housenky, brouci a spousta mravenečků a čmeláků. Všechny jsem si prohlížel  a těšil se z nich. Chtěl jsem je mamině přinést a dát si je do kočárku, ale říkala že je musím nechat v lese protože jsou tu doma a jsou tu šťastný. A tak jsem si je jen prohlížel a mával jim. V jednu chvíli jsem si z maminy vystřelil a když tlačila kočár do kopce, tak jsem si z ní udělal legraci a schoval se  jí v kanále. Měli jste jí vidět, jak jí ztuhnul úsměv na tváři když viděla na cestě jen motorku a mě ne ! To Vám byla legrace 🙂 

Tenhle vtípek mě stál poslední síly a tak jsem si musel vlézt do kočáru a chvíli si zchrupnout. Po  cestě když jsem spal mi mamina nasbírala další jahůdky na svačinu – úplně jsem prospal tu vůni a  ty koberce jahod.. Probudil jsem se až v lese nad v. nádrží Přísečnice, kde mamina zastavovala, aby si oddechla po 10km a doplnili jsme vodu u přístřešku u Karlova pramene.

 Zbývalo nám asi 10km a objevili jsme po cestě v Černém potoce dětské hřiště a tak cíl byl pro nás  jasný. Zastavíme se na hřišti a pohraju si jak jen budu chtít. Byl to ráj sice malý, ale pohrál jsem si  tam dostatečně. Mamina mezitím domluvila spaní v Krušnohorském bivaku se Štěpánkou a tak  jsme se mohli už pak jen těšit na to až dojdeme do cíle.  

Krušnohorský bivak – místo, které by neměl nikdo vynechat, pokud je to jen možné ! To místo, to je balzám na duši. Všude je to krásný, je tam velké ohniště, houpačka, sprcha, kadibudka od Štěpánky  a ten výhled. Bože ten výhled byl naprosto neuvěřitelný a západ slunce, ten byl tak krásný, že jsem šel spát až o dvě hodiny déle a počkal si na něj. Mamina celý večer opakovala jak je vděčná za tyhle nádherný místa a jak je jí dobře, že nelituje jediného kroku který dneska musela ujít navíc. A jak je  šťastná, že jsme tu spolu a je nám dobře.  

A měla pravdu bylo to nádherné a byli jsme v celém bivaku sami. Přišla nás pozdravit Štěpánka s  Toničkou a Tonička mi dokonce půjčila pár zvířátek na hraní. 

Den 4.: z Vejprt do Božího Daru (28km) 

Probudili  jsme se do slunečného rána a mamina se rozhodla, že sejdeme do Vejprt k obchodu doplníme zásoby a  koupíme si nějakou dobrotu ke snídani. Třeba koblihu a nebo nějakou jinou mňaminu, kterou jsem už celý týden pořádně nepotkal. A tak jsme vyrazili z kopce dolů. A jak jsme si to štrádovali, tak najednou vedle nás začali hlasitě bečet ovečky a přes celou zahradu se k nám hnali. Musel jsem je  jít hned pozdravit a dát jim pusinku, protože když přiběhli kvůli mně, tak bylo jasný že mě mají  rády..  Ale jak se včera nechtělo jít mamině, tak dneska se nechtělo mně. A tak jsem seděl na kočáru a kochal se výhledy. V obchodě  jsme koupili koblihy na snídali a taky šátečky a banány. Mamina  doplnila něco na oběd a vyrazili  jsme vrátit se na stezku. Z Vejprt do Kovářské je to cca 9km.  Cesta vedla lesem a protože  jsme šli brzy, tak se šlo docela  dobře a uteklo nám to rychle. V  Kovářské jsme museli jít kousek po silnici, ale pak jsme se nad  nádražím zase odpojili do lesíka a vydali se směrem k bývalé vápence, kde jsme objevili samoobslužný bar. Měli jsme sice nakoupeno, ale mamina chtěla  podpořit tenhle nápad a tak nám tam koupila limču a sušenky. U Vápenky jsme špatně odbočili a  tak místo po trase stezky, jsme sešli na trasu Via Czechia a došli až na hlavní silnici, která vede do  Loučné pod Klínovcem. 

Mamina zvažovala, zda to vezmeme lesem, ale nakonec se rozhodla jít po cestě, protože v lese to  vypadalo, že to nebude pro kočár ideální. A tak jsme po silnici došli až na rozcestí pod Meluzínou a  tam se posadili v přístřešku, aby si mamka dala čaj. Čekal nás největší kopec z toho dne a to vyjít na Klínovec.  

Na Klínovec se mamina rozhodla, že půjde po cyklostezce přes Traverz, aby měla jistotu, že projedeme. Bylo to sice o dost delší, ale aspoň jsem mohl lítat na motorce a nemuseli jsme nikde  přenášet kočár. Do kopce přes Traverz se šlo docela dobře, jen občas nám kočárek prokluzoval ve štěrku. Před posledním kilometrem na Klínovec byl nádherný výhled a tak jsme si udělali společnou fotku, abych mohl dokázat všem, že mě mamina netrápí a že jsem tady šťastný s ní. 

Mamina si myslela, že Traverz byl ten nejhorší úsek, ale zapomněla na poslední kilometr nahoru.  Teda řeknu Vám nechtěl bych tlačit ten kočár a nést všechny věci. Po chvíli, kdy se mamce bořil  kočár ve štěrku, jí došla trpělivost a tak si mě hodila za krk a tlačila kočár beze mě. Měli jste vidět  ty pohledy lidí co šli z kopce proti nám. Panečku ty koukali co všechno mamka táhne a ještě mi přitom zpívá o drakovi. Když jsme konečně došli na Klínovec začala se mamina smát a říkala mi,  že pokaždé zapomene jak moc je to tu už léta ošklivé a že jsme ten vrchol klidně mohli vynechat a  šetřit síly na zbytek cesty..  

Ale já byl pyšný a šťastný a za ní! Dali jsme to a jsme po 4 dnech na cestě špinavý a šťastný na Klínovci. 

Z Klínovce do Božího Daru už zbýval jen kousek cesty a tak jsme nikam nepospíchali a rozhodnuli  se, že si někde dole pod Klínovcem na sjezdovce v areálu Neklid uděláme piknik a odpočineme si  na posledním kopečku než se budeme muset zase vrátit domů. Cesta dolů trochu drncala a já začal být unavený, všichni co šli naproti kroutili očima a koukali na mámu jako na blázna, proč zrovna  touhle cestou vleče kočár. Tahle část byla plná kořenů a nebylo to úplně ideální pro kočárek, ale mně to nevadilo a prospal jsem celý úsek až na Neklid.. 

Mamina mezitím našla na sjezdovce klidné místo na piknik, připravila nám svačinku a dali jsme si  tam poslední odpočinek na kopci. 

Do ubytování v Božím Daru nám zbýval kilometr a kousek a tak nám cesta zabrala už jen chvíli,  protože byla celá z kopce. Sešli jsme do městečka a šli se ubytovat. Ta sprcha po těch dnech venku  byla skvělá a mamina říkala, že podle té špíny co ze mě teče, mě nejspíš ani nepozná až vylezu ven.  Ale poznala, stačilo jen lehce pozlobit a bylo to jasný, že to jsem já!  

Den 5.: Boží Dar (10km) 

Poslední den jsme sice původně měli v plánu dojít pěšky do Horní Blatné přes Ježíškovo stezku a  rašeliniště, ale taťka měl volno a tak jsme se rozhodli, že nás po snídani ráno vyzvednou a půjdeme  se společně projít po Ježíškovo stezce. Splnili jsme si úkoly, vyzkoušeli prolézačky a po obědě se  vydali zpátky domů. 

Bylo to úžasné a skvělé a už se moc těším až zase s mamkou někam vyrazíme 🙂 Mějte se krásně a  ujistěte ty Vaše maminy, že ta jejich dovolená může být opravdu dovolená a není se vůbec čeho bát  a že chcete ten svět zkoumat nejenom na fotkách ! 

Váš Tobík s maminou