Přechod Česka od jihu k severu s dětmi

Svůj sen o dlouhé pěší pouti jsem objevila právě ve chvíli, kdy se to nejméně hodilo. Pod tričkem se mi vydouvalo těhotenské bříško a vedle mě se batolila starší dcerka.

Eliška Kopicová

Bylo to k pláči. Ale rok se s rokem sešel a já seděla nad mapou a plánovala. Bylo na čase si svůj sen splnit. Bez dětí nemůžu, tak tedy půjdu s nimi.  Pořádnou štreku. Do zahraničí si zatím netroufám.  Přejdu Česko od jihu k severu. 500 kilometrů. A já to dám!!! Holky měly v té době 10 měsíců a 2 roky a 10 měsíců. Šla jsem s nimi sama, tatínka jsme nechali doma jako podporu na telefonu.

Plánování

Zasednout k počítači, naklikat si do mapy třítýdenní cestu a najít vhodných 20 ubytování, to se zdálo hned na začátku jako slušný oříšek. Večer jsem usínala s dětmi, přes den nešlo otevřít počítač. Manžel byl naštěstí chápavý a od začátku velmi podporující, takže bral děti ven a já jsem plánovala a plánovala. Spát venku, sama s dětmi, na to jsem v tu chvíli ještě neměla koule. Bylo potřeba tedy najít na každý den nocleh. Vyrážela jsem na konci dubna, před sezónou, ledaskde ještě neměli otevřeno. Moje sbírka ubikací tak byla velmi pestrá. Chatka v kempu, glampingový stan v pivovaru, kongresový hotel, dávno zaniklý penzion, táborová základna. Odpovídaly tomu i ceny. Od 184 Kč (ano za krásnou chatku) po 1200 za malý neútulný pokoj v hotelu.

Na den jsem plánovala 20-25 kilometrů. Vycházela jsem z toho, že doma za odpoledne v rámci procházky 15 km ujdu v pohodě. To znamená, že za dopoledne musíme dát 10 km, to jsou dvě hodinky chůze. A výpočty byly správné. Těch 25 kilometrů bylo opravdu akorát na celý den. Ale taky se mi tam chybou šotka vloudila trasa čítající 35 km. I to jsme zvládly, ale to už hodně bolelo.

Stravování

Nechtěla jsem vůbec spoléhat na nějaké občerstvovny cestou. Nejím maso, fritované jídlo nepovažuju za jídlo a najít něco baby friendly v průměrné české hospodě… Zkrátka jsem chtěla spoléhat na své zdroje. Měla jsem s sebou malinkou rychlovarku, s jejíž pomocí jsem každé ráno připravovala hutnou ovesnou kaši se spoustou burákového másla a k večeři teplý kuskus na tisíc způsobů. A taky samozřejmě kafíčko pro mě a čaj do termosky, dokud to bylo potřeba. Přes den jsme svačinkovaly – ovoce, zelenina, ořechy, rozinky, pečivo se sýrem. Když jsme potkaly obchod, nesměl chybět v nákupním košíku kefír a hořká čokoláda pro mě 😀

Cesta

Popisovat trasu jednotlivých dní by asi nemělo smysl. Šla jsem od ubytování k ubytování, stále a vytrvale směrem na sever. Potřebovala jsem trasu schůdnou pro kočár, nedalo se tak vyhnout silnicím a občas i rušným. Byly to krátké úseky, ale na výlet bych tam nikoho neposílala 🙂

Začínaly jsme na nejjižnějším bodě Česka, pod Vyšším Brodem. První dny byly chladné (začínaly jsme 25.dubna a venku bylo příjemných 8 stupňů) a hodně kopcovité (už navždy budu vědět, že z Českého Krumlova je to všude děsně do kopce :D), opuštěné, bez hřišť, bez lidí. Hned na začátku jsem zjistila, že do deště jsem slušně vybavená já, ale děti vůbec. Nějak mi nedošlo, že i když prší a je mokro, budou se také chtít proběhnout a pobatolit venku. Naštěstí nás déšť provedl jen prvními dny a pak udeřila vedra na začátku května nevídaná a my jsme řešili spálené nosy místo mokrých botiček. Od Krumlova jsme míříly k Orlíku, kde jsme se definitivně rozloučily s Vltavou, pokračovaly jsme směr Křivoklát, kde jsme protnuly Berounku a pak už nás pomalu vítalo České Středohoří, které pro mě bylo zcela novou krajinou a nesmírně mě nadchlo. Projít Lovosice, proběhnout Děčín a skrze kopce se prodrat k Českému Švýcarsku a dál k německým hranicím. Vlastně to zní tak jednoduše, že 😀 Začátek jara byl pro putování parádní, všude byly rozkvetlé stromy, louky plné pampelišek, cesty ještě opuštěné.

Překážky na trati

Trasu jsem od začátku vybírala schůdnou pro kočárek, problémy jsem nečekala a přišly vlastně jen tři. Hned druhý den nás zradily schody u hradu Rožmberk, ale naštěstí jsem na místě našla ochotné chlapíky, kteří mi kočárek vynesli.

Velká zrada nás čekala na Otavě, za Pískem. Plynová lávka vypadala  v mapě jako velký most, ve skutečnosti to byly dvě uzounké cestičky na plynovém potrubí. Mnoho úzkých schodů nahoru, mnoho úzkých schodů dolů, nahoře vysoké zábradlí z obou stran. Sama bych to překonávala velmi velmi těžce. Naštěstí jsem zde potkala ochotnou rodinku na výletě. Paní mi pohlídala starší Barušku a část věcí, pán mi statečně přenesl nad hlavou!!! prázdný a složený kočárek a počkal s ním a s částí věcí na straně druhé. Já jsem se vrátila pro druhou půlku věcí a pro dcerku, mladší jsem měla celou dobu v nosítku. Nebýt jich, znamenalo by to pro mě nechat na jedné nebo druhé straně děti nebo věci bez dozoru. Dodnes se mi ježí chlupy při vzpomínce na tenhle zážitek.

A třetí zádrhel nastal na Labi. Měla jsem vytipovaný přívoz, který byl ale mimo provoz. Jít k nejbližšímu mostu by znamenalo velkou zacházku pěkně skrz Lovosice. Pomoc přišla ze strany Instagramu, respektive od lidí, kteří mou cestu sledovali. Dostala jsem tip na jiný přívoz, který se mi nepodařilo vygooglit. Telefonicky jsem ho ověřila. Přívoz byl v provozu, kočárek slíbili převézt. Jenže… na místě čekala taková malinká bárka, spíš taková romantická gondola než loď na přepravu naložených kočárů. Nicméně mořský vlk přívoz obsluhující se nebál ničeho, kočár tam se mnou nacpal a fakt nás přes to Labe převezl.

Tři týdny na cestě…

Putovat takovou dlouhou dobu znamenalo být stále spolu, nosit stále ty samé věci, občas bylo potřeba si něco málo přeprat, průběžně doplňovat zásoby. V půlce trasy za námi přijel na jeden den můj manžel Kuba. Dovezl nám čisté oblečení a nějaké zásoby jídla (tyčinky, ořechy, kuskus, proteinové polévky) a hlavně tedy nám dělal společnost, což jsme uvítaly všechny tři. Holkám se po taťkovi hodně stýskalo, mě také. Naučily se mu denně telefonovat (no spíš koukat do kamery a dělat pá pá :D). Také to znamenalo být tři týdny stále spolu, jen spolu, my tři. Určitě byla ponorka, ale taky jsme se všechny hodně naučily. Starší dcerka se velice osamostatnila, neměla problém někde chvíli počkat sama, navazovala kontakty na hřištích. Taky jsme dokonaly odplenkování na denní spánek a naučila se sama vyčůrat venku 🙂 Mladší dcerka se cestou neskutečně rozjedla, rozpohybovala (tolik podnětů na stoupání, lezení, přelézání, objevování….) a v neposlední řadě si holky začaly hrát spolu. Co jiného jim zbývalo.

O autorce:

Já jsem cestou prošla různými fázemi od rozechvění, nadšení a velkou hrdost až po zoufalost, nechuť udělat další kroky, bolest všeho možného. Byla to obrovská životní zkušenost, troufám si říct, že naprosto přelomová. Překonala jsem mnoho „TO NEJDE“  a zbořila hodně limitů ve své hlavě.

O celém našem putování jsem sepsala obsáhlý cestovní deníček a vydala jsem ho jako knihu.

Celou cestu najdete také na Instagramu: eliska_co_rada_chodi, kde máme i další naše dobrodružství.