Zimní gearlist

Gearlist pro zimní výlet s přespáním pod stanem

Tento článek pro nás sepsal Filip Wyrwol, které provozuje stránky #jenohlave.

Znáte taky to vyhlížení a čekání až prcek „něco“? Až svou motoriku vychytá natolik, že se trefí do papule bez zkydání všeho od hlavy po podlahu. Až si sám konečně a včas řekne, že chce e-e na nočník dřív, než to pustí do pleny nebo do gatí. Až vyroste tenhle tesák, tamta stolička, tendlecten špičák a bude chvíle klidu. Až začne spát celou noc. Je těžký tomu čekání nepropadnout. Ono totiž za každým zdolaným checkpointem následuje stejně jen další a další. S prckem tunel nikdy nekončí. Lepší si najít cestu, jak z toho nezblbnout. Doporučuju soustředit se, na něco svého, co vás z toho vytáhne a nebýt totálně zainteresovaný do toho, co ten malý neřád. Ideálně, když je to něco do čeho vtáhnete i prcka, něco, co se ho bude týkat. Zabaví ho to a užijete si společný chvíle. Nám pomáhá můj prdlý projekt. Původně způsob, jak uchovat vzpomínky pro nás a rodinu, se proměnil v ambiciózní plán, dokázat všem rodičům, že s děckama život nekončí, že se nemají vzdávat svých snů, plánů a aktivit, nebo se jim věnovat na úkor času s nimi.

Je totiž #jenohlave hledat způsob, jak na to. V dnešní době je nepřeberný možností a věcí, které vám toho s dětmi spoustu umožní a ulehčí. Náš projekt je o sportu a pár lidí zajímala výbava na zimní běžko-stanování ve sněhu. 

Tobovi byl rok a půl, když jsme v lednu a únoru vyrazili přespat pod stan do poprášených Brd a Krušných hor po oblevě. Tou dobou mi to pořád ještě místy ujelo, občas ho i dnes (tři měsíce poté) nazvu miminem, přestože ho tak dávno nevnímám. Na rozdíl od mimina už mlel pátý přes devátý, slovník se mu obohacoval každým dnem. Jeho mozkovna pobrala pár základních povelů a byli jsme schopni se mezi sebou na základní úrovni dorozumět. Pochopil z mého hlasu, kdy jedeme srandičky a kdy jde do tuhýho a koleduje si on nebo my oba o průšvih. Jeho tělo a fyzická zdatnost byla taky mnohem dál. Tou dobou byl schopný nad rámec domácího skotačení a pobíhání po bytě, naťapat v průměru kilometr až dva venku. Není to jen odhad, běháme s kočárem téměř denně a vím o jaké tréninkové objemy mě jeho ťapání připravuje. Taky už nějaký ten pátek sám a zdatně reguloval tělesnou teplotu. Pro rodiče starost navíc oproti tomu prckovi dříve, na kterého stačilo navléct přibližně sto dvanáct vrstev, nebo raději všechno pro klid duše, že nikde neumrzne. Bohužel tak zdatný řečník ještě v osmnácti měsících nebyl, aby si sám řekl, že je mu horko nebo mrzne. Ono to člověku nakonec z kňourání dojde, ale to už je většinou pozdě. Mě jako technika napadla možnost osadit ho teplotními čidly. Jedno určitě do rukavic, druhé do bot. Podnikatelský záměr jak lusk – smárt rukavice a botky s teploměrem, do telefonu notifikace, že vám mrzne dítě. Občas by nám to ušetřilo pár kritických okamžiků a návratů domů s hysterákem. Na druhou stranu, bych se tak připravil o jistý nárůst senzitivity vůči svému potomkovi a vás o pár fíglů níže.

Outdoorový zážitek jsem plánoval mnohem delší a intenzivnější, než co nám okolnosti dopřály, nicméně, i kdybych se od začátku chtěl vydat jen na to první povedené přespání do Brdských hvozdů, připravoval bych se stejně zodpovědně. Tj. cca půlroční plánování, střádání výbavy a čekání na ideální podmínky ať už ze strany počasí, či ze strany zubního neštěstí v podobě deroucích se tesáků, špičáků a stoliček. Není to přehnané, neberte to na lehkou váhu, stanování v zimě s capartem se může proměnit v pekelný výstup z vašeho i jeho komfortu (vlastní zkušenost). Fajn je zamyslet se i nad přípravami vašeho potomka. Pro nás to bylo např. kempování uprostřed obývacího pokoje. Tenhle text vás ale nemá odstrašit. Naopak vás má namotivovat, že s prťaty jsou různé věci možné, jen to něco stojí a měli byste do toho jít, jen pokud jste ochotni investovat hromadu času a taky pár chechtáků. 

Hlava tělo a končetiny během dne

Obličej má prcek sice odkrytý, žádnou kuklu by nesnesl, ale v tom je i výhoda, kdykoli můžete teplotu zkontrolovat dotekem nebo vizuálně. Oproti ochmatávání spojené se sundáváním svých rukavic, poutek hůlek, nedej bože postroje vozíku, ale hlavně se zásadní nepřesností vlivem vlastních zmrzlých rukou, které vyvolají děcku leda tak šok, preferuji tu vizuální kontrolu, jednoduše dle stupnice bílá, růžová, červená, rudá… následuje fialová, začíná na rtech, když se rozleze na tváře, máte velký problém. Tak daleko se naštěstí nedostáváme. Baby ksichtík řeším ve dne, v noci, krémem, ten mu nanáším v jedno až dvou hodinových intervalech ve dvou vrstvách. Jedna důkladně rozmaštěná a druhý silný bílý mazanec přes to, většinou vypadá, jako když se sám ládoval jogurtem. Vypadá jak pako, jenže to je v lese všem srnkám putna. U krému je základ, aby nebyl na vodní bázi.

Zpátky ke končetinám. Tob to má geneticky pěkně na půl. Na chodidla podědil můj syndrom zpocené ploutve (ploutve, že jsou obří). Sedím-li nehybně s uzavřenou nohu v botě, po delší době se mi orosí chodidla a okamžitě je mi zima, nehledě na teplotu okolí. To mi pak můžou vyprávět jaké je v místnosti vedro, do mě se beztak zakousne klendra a klepu se jak osika. Tobajz to má stejně. Řešit to jde větráním nohou, což v mrazu na běžkách nepřichází v úvahu, nebo převlékáním ponožek. Ruce má zas po mámě. Věčně zmrzlý! Naštěstí, na rozdíl od Petruše, se mu raz dva zahřejí při troše pohybu, ještě nemá chapadla tak dlouhý, aby tam čerstvá teplá krev z těla nedoproudila. Tím se částečně ruce řeší samy, bo prcek pravidelné přestávky na vyblbnutí vyžaduje, je to jeho podmínka dlouhých výletů. Rukavice jsou pro mě noční můra, a to ne primárně kvůli oblékání, jako pro většinu rodičů v okolí. Je to jediná nedořešená položka pacholkova oblečení. Třeba mi s tím do příští sezóny pomůže někdo z vás, bych byl vděčen. Představa, nahledaná v internetech, je vrstvení. Jééénže, jak už bývá zvykem, v těchhle, v uvozovkách, extrémních podmínkách, se delší dobu pohybují především dospělí, takže pro sebe naleznete hromady rad, tipů a produktů. S Prcky je trochu problém, málo který rodič je tam venku ve sněhu a mrazu drží takovou dobu, aby jim mohlo jít o kejhák. Vidím v tom mezeru na trhu, tak doufám, že se najde víc střelených rodičů a mezera se brzy zaplácne. 

Tedy vrstvení rukavic (trocha teorie, jak je to u dospělých). V podstatě analogie k vrstvení klasického oblečení na tělo, triko-mikina-bunda. Tedy pro velký aktivní kluky a holky tu jsou tenký prstový rukavice, máte je nasazený téměř neustále, jsou kolikrát z nějaký merino vlny apod. Máte v nich dostatečný cit na krámování v batohu, zapínání odepínání přesek nebo ovládání mobilu, hodinek, všeho. Pak jsou nějaký standardní rukavice, basic vrstva, jsou silnější a teplý, bych to klíďo přirovnal k lyžařským, májí pořád pět prstů, ale citlivost při manipulaci už se zhoršuje. Když extra přituhuje, nandáte si péřový palcový neprůstřelný monstra. Pokud jste úplný profík, třešnička na dortu jsou membránový svrchní rukavice, vodě a větru vzdorný. Já profík rozhodně nejsem, navíc do těch našich podmínek, kdy přijatelné počasí ještě filtruju pro dítě jsem spoky s běžkařskými.

Nadlidský úkol je stejnou věc vyřešit po ročního ogara. Při troše hledání, lze splašit regulérní lyžařský palčáky. Jedny jsem pořídil a nadšen z nich zrovna nejsem, Tobovi je v nich zima, a slibný zip k palci, pro snadný nasazení je k ničemu, jsou to naše historicky nejhůř nasaditelné rukavice ever. Zároveň ale nejdražší, takže na pětihvězdičkovou recenzi zrovna neaspirují. Naštěstí Tobajz při nasazování drží jak z kamene, ale není to nic platný. Já u toho zvládnu třikrát bouchnout a vychladnout a naučit ho pár nových „tohle-neříkej-před-mámou“ pojmů. Pokud někoho zajímá, jak se to stane, že si prcek dobrovolně nechá nasadit rukavice, máme k tomu vtipnou historku. Tob od prvního momentu asi jako většina dětí rukavice nesnesl. Naproti tomu odjakživa zbožňuje všechno chlupaté, hlavně zvířata, ale i věci. Všemu chlupatému, od koček po Péti svetr, říká „čičí“. Měl i moment, kdy říkal čičí všemu růžovému, možná zrovna kvůli tomu mámy svetru. No, tak se stalo, že jednou v úplný nouzi jsme někde vyštrachali růžový chlupatý rukavice pro nemluvně po sestřence Sofii a on si je chtěl nasadit sám a dobrovolně! Protože byly prostě čičí! Nosil je, dokud se mu do nich vlezla ruka. Povedlo se nám na to navázat, od tý doby se rukavicím říká čičí, je jedno, jakou mají barvu a jestli jsou chlupatý nebo lyžařský, hlavně když se jim říká „čičí“.

To jsem trochu odbočil… vrstvení rukavic u mimina je teoreticky možný, ale prakticky těžko proveditelný. Dle diskuse na emiminu se dají sehnat prstový tenký rukavičky na dvouletého ve vietnamských tržnicích. Pro násobný odkládání jsem to nestihl prověřit, než mi je zavřeli. Takže alternativu k dospělácký merino první vrstvě nemáme. Merino jsem samozřejmě nečekal, vzal bych za vděk cokoli. Ocením i vaši zkušenost, sem s ní!

Máme akorát ty lyžařský a další dvoje rezervní. Jako náhradu za péřový neprůstřelný svrchní palčáky má Tob na kombinéze, o které ještě bude řeč, přetahovací konce rukávů. Má to i na nohavicích. 

No a tím se plynule dostávám k oblečení na tělo. Celkově k zimnímu dětskému oblečení přistupuji dle starého eskymáckého rčení „zpotíš se a umřeš“. Dělají se různé funkční spodní vrstvy, merino bodýčka a kalhoty, které odvádí pot a drží tak prcka v suchu. Určitě by to bylo lepší, mě se zatím nechtělo dát tolik peněz za kus oblečení, které oblékne možná jen jednou. Kdyby klapla vícedenní a vícenoční akce, tam už by to dávalo smysl. Ze začátku jsem chtěl vsadit víc na svůj “akorát oblékací cit“  – přesněji jsem si jej chtěl vypěstovat, syn v tom měl sehrát roli pokusného králíka. Výsledek, když pobíhá po svých, cit je potřeba. Pokud sedí ve vozíku, nešetřete izolací. Třeba ten beran je parádní a kdyby přišla velká zima vezeme ještě hromadu peří ve zmíněné kombinéze, nicméně tu při těchhle přespávacích akcích vnímám víc jako spacák než jako oblečení. 

Transport

Ve vozíku se synátor veze ve fusaku s beránkem. Žádný ultralehký výmysl, pořádný heavy fusak. On ten vozík na lyžích snese trochu větší váhu. Nebo spíš já se pod (před) ní tolik nenakňourám, jako když vyrážíme na přeběh, kde řeším každý gram. Jakou výbavu bereme na přespání v rámci miminích ultraběhů se dočtete zde: Gearlist ultraběžce s miminem

Tob se veze v Chariotu se skisetem. Kolik let mu je netuším, ale nepletu-li se, tak Tob už je jeho pátým pasažérem a vozík stále drží. Skiset můžete za raketu koupit origo anebo ho vyrábí rodinka v Podještědí za polovic. Narazil jsem na ně snad na Bazoši nebo Sbazaru, možná obojí… pokud tam nic nenacházíte, chvíli počkejte, až navyrábí třeba tam zas inzerát šoupnou. Bohužel kontakt jsem si neuložil. 

Tenhle starý Chariot nemá moc velký náklaďak. Vleze se mi tam akorát stan, karimatka a spacák, když jsou precizně složený a zabalený. Něco málo se vleze synovi pod nohy, plyšáci jezevec sedí vedle něj a zbytek, převážně lehký věci narvu do báglu, který hodím přes madlo vozíku, takže juchá, má záda jsou volná. Radost opadá, když se s tím kolosem snažím rozjet. Kromě váhy počítejte s mírným omezením pohybu oproti běžkování sólo, nicméně stále lze bez problému vyrazit na klasiku i brusle a kdo říká, že ne, tak kecá! Mnohem větší zdroj mého potenciálního kňourání je ten postroj samotný. Nic vás při výletě nedeptá víc než, stále dokola zapínat a odepínat bederní pás, vymotávat se z tyčí, sundávat běžky a hůlky, kvůli každému prdu, kvůli každé upadlé flašce, kvůli každému ham apod. Jenže to k tomu patří. Je třeba prostě počítat s tím, že ujedete tak třetinu, ne-li čtvrtinu toho co sami. Místo toho v tom hledat to co vám to dává navíc. Třeba zrovna to, že tam nejste sami! Navíc takové pěstování psychické odolnosti, z neustálého zastavování, vysoukávání se s opratí a řešení prďoly, taky není k zahození. 

Ubytování

Teď co vás zajímá asi nejvíc. V čem spíme, a co pak krkolomně stylem „Tetris“ pod nátlakem běhuchtivého mimina do toho vozíku skládám. Do sněhu bych nebral žádný ultralehký stáneček. Posloužil nám starý Jurek Alp 2,5. Jakože pro dva a půl lidí. V našem případě ideální velikost pro jedna a půl a hromadu věcí. Je to plnokrevný čtyřsezóňák, tomu odpovídá i váha. K jeho skoro třem kilům jsem přikoupil dalších 570 gramů v sněžných kolících. Koupil jsem je přímo u Jurka, jsou verze buď 30 nebo 45 cm. Jsou z hliníkové slitiny, z U profilu. Jde o to, ve sněhu se stan kolíkuje blbě, klasické kolíky nedrží, jsou moc tenké a krátké. Když jedete stanovat na běžkách nebo skialpech, je to výhoda, místo kolíků lze použít hůlky, lyže, běžky. Počítejte, že je to boj, je potřeba je různě zahrabávat a na vypnutí stanu je lepší, když razíte ve dvou, nehledě na to, že máte dvojnásobný množství hůlek a lyží. Já sice nejedu sám, ale Tob mi se stavěním pomůže asi jako zedník Lorenc v Na Samotě u lesa. Dobře poradí, to rozhodně. Navíc mám hodně omezený čas na stavění, než se prcek začne nudit, pak vztekat a tím pádem i potit. Nezbývalo mi než vsadit na tyhle sněhový kolíky. Nejlíp a nejrychleji se kolíkuje do malého množství sněhu, když zajedou až do země. Zašlápnete je nohou do zmrzlé půdy jedna báseň. Do břečky to taky jakž takž jde, musíte je tou bílou hmotou uplácat, jen ráno to jen tak ven nepůjde. Nejhorší je přemrzlý nelepivý prašan. Tam to je na dýl, chce to hodně udusat okolí a kolík tam píchnout buď hodně na šikmo anebo vložit úplně naštorc a zahrabat. Mimochodem stany čtyřsezónní stany, i ten náš, se dělají se sněhovým límcem. Pokud v noci přijde blizard, límec vás ochrání před nafoukáním sněhu. My šetříme váhu, peníze a v blizárdu se akce ruší, jsme v poho i bez něj. 

Dejme tomu, že stan stojí. Přichází na řadu karimatka. Pořizoval jsem ji speciálně na tyhle zimní skopičiny. Izolovanou dvoumístnou Klymitku s V komorami. Komory si představte jako válce plné vzduchu s velkou mezerou mezi sebou. Mezera je určená pro zvýšení loftu spacáku. Peří se vám do ní nahrne a vy ho tak alespoň částečně využijete, na rozdíl od spaní na ploché podložce, kde se obsah spacáku pod zády stlačí na placku a přichází tak o vlastnosti. Kvůli těm komorám, které jsou bez nadsázky tak velké, že mi mezi ně naše superslim dítě zapadne, jsem ji bral jen na zkoušku, že jí kdyžtak vrátím ve čtrnáctidenní lhůtě. K tomu zas jedna vtipná historka z natáčení. 

Během příprav, to venku ještě nebyl sníh, jsem se snažil prcka naučit na spaní ve stanu. Už v létě s ním měl problém. Vyhodnotil to jako ošklivou neznámou věc, kterou vidí jednou za čas a já ho do ní bez servítek a soucitu zavři a nutím ho v něm strávit celou noc. Na tom bylo třeba zapracovat. Stalo se tedy, že byl vprostřed obývacího pokoje průměrné velikosti, k mámy radosti, vztyčen stan a my trénovali usínání ve stanu. Výsledek? Vytvořil si k němu až moc přátelský vztah. Jednou při odchodu do kanclu jsem zapomněl stan zavřít. Ten den si z něj udělal bunkr, natahal do něj všechny kostky, plyšáky a knížky. Hlavně tam nebyl táta, tak měl možnost zběsile skákat na karimatce, nikdo mu to nezakázal, a že to na tý Klymitce jde. Sice jsem prozíravě karimatku povlíkl jak peřinu, ale na rozlité mlíko a blitky banánu, které ze syna při intenzivním skákání vylítly, to nemělo žádný vliv. Rázem byla karimatka naše. Stejně nebyla jiná možnost. Dvoumístných, lehkých a izolovaných karimatek, které zaberou celou podlahu Jurka moc není. Při porovnání s jinými matracemi na trhu, jsem vzal jedna a půl kilovou Klymitku s koeficientem odporu 4,4 ještě s povděkem. Velká celopodlahová karimatka byla ideální volba z prostého důvodu. Tobajz byl v tom věku stále ještě noční běsnič, co celou noc cestuje do všech stran a rotuje kolem všech os. Vekou karimatkou mu zabráním v nočním skulení se na podlahu stanu a rytí čumákem téměř ve sněhu.

Spaní

No a tím se dostáváme k asi největší otázce, spacák. Odpověď je, spacák ne-e. Ze stejného důvodu jako velká karimatka. Ze spacáku by se mi v noci vysouval. I při sebe větší snaze nezařídím, aby v něm byl celou noc. Nehledě na to, že na trhu prostě není spacák do zimy pro ročního díťáka. Obecně kvalitní lehké spacáky pro děti jsou problém. Není na ně norma a žádný výrobce se nehrne do toho garantovat, že dítě bude v komfortu v takových a onakých teplotách. Řešením byla péřová kombinéza. Z ní se mi nevysouká, oproti spacáku v ní je perfektně obalen peřím s minimem vzduchu navíc. Babral jsem se v tom dlouho a po světě našel všeho všudy tři kombinézy s přijatelnou plnivostí. Dvě byly k dostání jen za louží, takže vyhrálo kombo od Patagonie objednané z Německa. V pandemii a před Vánoci cestovala přes měsíc po Evropě, ale nakonec dorazila a očekávání splnila. Plánovali jsme využití i jinak než jen na pár přespávek pod sněhem. Přes původní rozpaky nad cenou to byl super kauf. Někde se uvádí plnivost peřím 600 jinde 700 kubických inchů. Počítám s tou nižší hodnotou. Tobajz nespí jen v ní. Přibíráme i letní spacák od Rákosky. Plus ho po usnutí nacpu do berana z vozíku. Já spím ve Vikingovi devítistovce od Warm Peace. Za mě přijatelný komfort za přijatelný peníz, ale pro dospěláky je toho naopak spousta.

To by byly nejzásadnější položky výbavy na stanování v zimě. Pak táhnu hromadu jídla, baby oblečení, pleny, vozky na běžky, powerbanku a na kdeco jsem jistě zapomněl. Dobrý je taky myslet na pitný režim. Já vsadil na dostatek vody všude kolem nás v podobě sněhových vloček. Rada pro všechny s podobnými nápady, nejprve si zálohujte zdroj ohně, aby vám třeba, jako mě nezvlhl jediný zapalovač a taky si ověřte, že váš vařič opravdu funguje i v náročných podmínkách. Můj byl třeba schopný hřát v mrazu asi jen pět minut, než se jeho komponenty zahřály natolik, že tepelná roztažnost zapříčinila absolutní neprůchodnost hořlavého plynu. U vařičů není radno šetřit na ceně ani váze!

Závěrem opakuji, že vyrazit na běžky s miminem pod stan, nelze brát lehkovážně. Na druhou stranu to prostě jde, vyžaduje to hodně soustředění a příprav, ale jde to. V tomhle ohledu je fajn v jaké době žijeme. Vybavení na všechny různé sporty se blíží technologickému vrcholu, používáme ty nejlehčí, nejteplejší, nejodolnější materiály. Koukněte na fotky, v čem se lezlo na osmitisícovky několik dekád zpátky. Naproti tomu jsme jako lidstvo taky historicky nejpohodlnější. Narážím na aktivity s dětmi a že s nimi něco nejde. Než něco takového řeknete, zamyslete se, zda to opravdu nejde, nebo se vám do toho jen tolik nechce, při představě, o kolik je to náročnější než vyrazit sólo. Možná jen líp volte slova, neříkejte „nejde“, protože pak přijde nějaký pako, co mu to za to stojí natolik, nebo prostě jen nemá jinou možnost a dokáže, že to „jde“. Je to #jenohlave.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.