Stezka Českou Kanadou s dětmi
Stezce Českem jsme byly vloni tak trochu nevěrné a výběr padl na Stezku Českou Kanadou. Proč? Přišlo nám, že se z toho projektu stal ohromný fenomén a my měly chuť na něco mnohem méně frekventovaného. Tak tedy Stezka Českou Kanadou s dětmi!
Po krachu květnové výpravy jsme si s Káťou slíbily, že půjdeme za jakékoliv situace a předpovědi. Poslední termín, který jsme byly schopné dát dohromady.
Opět jsme nabídly možnost se přidat i ostatním holkám ve skupině. Čím více se však akce blížila, tím bylo jasnější, že bude fakt hnusně. Zájemci odpadali a nakonec jsme zůstaly jen tři.
První vandr v přesile dva na jednu. Balíme už pár dní předem. Hromada věcí. Několikrát obsah batohu měníme. Na poslední chvíli ještě vyhazujeme plavky a přidáváme peřové kousky a holínky. Předpověď je bídná, počítáme s tím, že v suchu to nebude.
Oficiální trasa je daná, ale některé úseky by s vozíky nebyly úplně snadné či dokonce reálné (třeba první úsek z Jindřichova Hradce), a tak ji trochu upravujeme. Noclehy samozřejmě, s ohledem na původní velikost výpravy, domlouváme dopředu s nejrůznějšími majiteli pozemků. Nakonec však přímo v terénu a s ohledem na počasí skoro vše měníme, improvizujeme, hledáme alternativy možnosti přespání a trasu i o pár dní zkracujeme.
Stezka Českou Kanadou – Den 1 a 2 (Kačlehy-Kaproun, 13km)
Čast z nás vyráží už v pátek a přespává v altánku na startu trasy. V sobotu se potkáváme na druhém kilometru u první svačinky. Už od prvních metrů je to náročné. Čtyřletá se chce vézt v kočárku, roční zase po svých. Přesně naopak.
Těžký batoh, ultralight pro tři je něco nedosažitelného. Jen balík plen zabírá půlku batohu. Kočárek tlačený jednou rukou, za druhou ťape ta menší. Mám pár slabších chvilek. Nečekala jsem, že tohle přijde už první den. Jeden z těch náročnějších úseků, 13 km je už nad limit naší pohodové denní dávky.
Maliny, borůvky, pozorujeme slepýše, který nám zrovna zkřížil cestu. Blíží se však bouřka a tak přidáváme do kroku. Na mapě rychle volíme altánek na dětském hřišti jako vhodné útočiště. Vcházíme s prvními kapkami deště. Tentokrát nám to vyšlo. Obědová pauza, vytahujeme veškerou zábavu, kterou s sebou vezeme. Po hodině a půl můžeme pokračovat.
Čeká nás několik stoupání až k místu, kde plánujeme strávit první noc. Docházíme v sedm večer. Rychle pro vodu, uvařit večeři, postavit stany a zahnat děti do spacáků. Na první den toho bylo až moc.
Stezka Českou Kanadou – Den 3 (Kaproun – Nová Bystřice, 10km)
Ráno nás budí déšť. S tím jsme nepočítaly. Snídame ve stanu. To nejhorší chceme přečkat uvnitř. Kolem desáté se nakonec navlíkáme do nepromokavého oblečení a vyrážíme. S ohledem na počasí měníme trasu a chceme se co nejkratší cestou dostat do dnešního cíle. Bohužel prší celé dopoledne a tak neustále zkoušíme vydržet to nejhorší pod korunou nějakého stromu nebo přístřeškem.
Nejmenší ne a ne usnout a v kočárku ji už neudrží ani svačinka. Zkouším nosítko, ale nefunguje ani to, prostě chce po svých. To se v tomhle počasí prostě nehodí. Naštěstí už je to pár posledních stovek metrů do restaurace (Hostinec Na Návsi), kde se máme v plánu trochu osušit. Máme štěstí, obrovské prostory, hernička a terasa, milý majitel, nikde nikdo, vše jen pro nás. Vypouštíme děti, s prvním sluníčkem rozbalujeme vše mokré a objednáváme pořádný oběd. Nakonec zůstáváme několik hodin a dojde i na odpolední kafe.
Chvilkami zase prší, ale dle radaru máme před sebou hodinku, a tak na mapě vybíráme dva kilometry vzdálené nefunkční nádraží, kde se můžeme zase schovat. Dětem se u kolejí líbí, takže tam nakonec vydržíme déle než jsme měly v plánu.
Poslední dva kilometry máme za chvilku za sebou. Před námi se objevuje rybník. Děti vískají. Jsme na místě. Zapadneme do místního bistra. Nanuky, večeře a necháme děti ještě vběhnout do rybníka. Pak i ony samy dobrovolně skáčou do spacáku a s první pohádkou usínají. Náročný den, ne délkou, ale kvůli celodenní péči o dvě malé tvrdohlavé děti v tomhle nečase. Ať žijí všechny mámy!
Stezka Českou Kanadou – Den 4 (Nová Bystřice – Rožnov, 10km)
Od rána vyhodnocujeme počasí na další dny a místa, kde složit hlavu. Nakonec úplně měníme trasu. Kemp s ne příliš lichotivým hodnocením pro nás není lákavá lokalita, kde bychom se chtěly s dětmi v případě velkých déšťů zaseknout na více dní. Rozhodujeme se část stezky vynechat (Staré Město pod Landštenem) a vzít to rovnou k bizoní farmě, kde jsme měly v plánu strávit až další noc.
Dnes je celkem fajn počasí a tak nemusíme tolik spěchat. V třetině dnešní trasy děti vypouštíme na hřiště a zapadáme do jednoho z mála místních lokálů. Potom už nás čeká pár příjemně strávených hodin v lese. Skvělá změna oproti včerejším silnicím. Jedno náročnější stoupání, ale opodál maliny za odměnu. Malá chce opět dost po svých, takže naše tempo je minimální a zbývající tři kilometry nám zaberou nějakou hodinku. Nakonec v podvečer konečně vidíme první bizony a rybníček u kterého máme v plánu přenocovat.
Děti řádí na hřišti, večeříme v nedalekém bistru. Ještě před stmíváním se přesouváme k rybníku. Děti jsou už unavené, takže postavit stany a vše nachystat na spaní nám všem dá dost zabrat. Vyhodnocujeme ještě předpovědi na další den. Pršet by mělo naštěstí až kolem poledne, takže snad se nám do té doby podaří dostat nejkratší cestou do našeho zítřejšího cíle. Držte nám palce!
Stezka Českou Kanadou – Den 5 (Rožnov- Peníkov, 10km)
Prší už v noci. Paráda. Prý až odpoledne. Je tady špatný signál, takže nám aktualizace předpovědi posílají průběžně naši muži z teplých domovů. Přichází zpráva, že nakonec bude pršet celý den. Zvažujeme různé možnosti a nakonec se rozhodujeme vyrazit hned ráno, dokud by to ještě mělo jít, a místo ke Zvůli, kde se stejně v tomhle nečase koupat nebudeme, nebude kde usušit věci a ani nedoplníme zásoby, stočíme to na Česky Rudolec a Penikov, kde jsme měli nocovat až následující den.
Ráno se navíc ze zdravotních důvodů loučíme s Katkou, takže dál už budeme pokračovat jen ve dvou. Vstáváme celkem brzo. Dětem narychlo připravím ve stanu snídani a mezitím chystám vše tak, abychom mohly co nejdříve vyrazit. Malou hodím do kočárku, starší v pláštěnce na prkno a vyrážíme. Osm kilometrů do Rudolce, kde se můžeme schovat v místním obchodě.
Holky asi vycítí vážnost situace, a tak v kočárku se překvapivě brzy oddychuje a tenhle stav vydrží až do chvíle, kdy míjíme ceduli s nápisem Český Rudolec. Obchod bereme útokem a do vozíku házíme vše na co máme právě chuť. Pod stříškou obchodu se občerstvíme, holky se proběhnou, zavolám do Peníkova, zda nás tam nechají někde usušit a přespat, a když vše klapne, hodím do sebe půlku Milky a s oběma holkama v kočárku a krosnou na zádech vybíhám poslední kilometr do kopce do našeho dnešního cíle.
Je teprve jedenáct hodin. Pája je nám v patách. Máme pro sebe celou stodolu. Převlékáme se do suchého, vaříme oběd a brzy celý prostor zaplní naše promočené věci a stany. Sušíme kde se dá. Předpověď na odpoledne se naprosto mění a nakonec už téměř neprší, takže zbývající kus dne trávíme s dětmi v okolí statku. Nakonec fajn den.
Večer se rozhodujeme, že ve stodole i přespíme, stavíme tak jen vnitřní stany, abychom si neodvezli domů nějaké štípance. Zvažujeme co dál, ale jelikož jsme v tuto chvíli dvě etapy stezky již vynechaly, předpověď na další dny vypadá dost podobně a hlavně se více a více ochlazuje a naše letní výbava (zejména teplotní komfort spacáků) přestává stačit, domlouváme se, že nebudeme vymýšlet nový program na zbývající dny, ale naše putování následující den ukončíme ve Slavonicích.
Tak tedy poslední den našeho letošního putování. Snad bude alespoň bez deště.
Stezka Českou Kanadou – Den 6 (Peníkov – Slavonice, 11km)
Dnes nemusíme konečně nikam spěchat. Nemělo by pršet a máme celý den na to dostat se na vlak do Slavonic. Čeká nás zhruba jedenáct kilometrů. Ráno se pomalu balíme, loučíme se s paní domácí a na sousední kozí farmě ještě kupujeme nějaké sýry.
První úsek po silnici chceme mít co nejdříve za sebou, takže do prvních kopců nasazujeme vysoké tempo. Za chvilku odbočujeme na lesní cestu a začínáme si poslední den pořádně užívat. Děti běhají po lese, sbíráme maliny. Samozřejmě nesmíme zapomenout na několik svačinkových přestávek. Už taková klasika: „Maminko, neuděláme si piknik? Alespoň maličký!“.
Zhruba v půlce trasy nás překvapí úzký most. Pája zvažuje, jestli to neotočit a neobjet celý úsek po silnici. Nakonec to zkusí a dvojvozík vleze úplně přesně. Oddychneme si. Dnes žádné kilometry navíc.
Děti objevují bunkr a tak vyhlašujeme obědovou pauzu. Do Slavonic už nám chybí poslední čtyři kilometry a je teprve něco po poledni. Vyrážím dál o něco dříve než Pája, a tak vybíráme místo dalšího srazu – dětské lesní hřiště. I dnes nakonec přichází lehký deštník. Přidávám raději do kroku. Hřiště je obsazené nějakým táborem, proto nakonec nezastavuji a volám Páji, že je počkáme až ve Slavonicích na náměstí.
Tam dorazíme za pár desítek minut. Sladká odměna v podobě zmrzliny. Dáváme se do řeči se skupinkou sedící opodál, jsou právě na Stezce Českem. Přichází se skvělým výrazem pro naše putování: KOČÁRKOPACKING! Pája volá, že se sekli v pohádkovém lese a jen tak nedorazí, proto se rozhoduji už dále nečekat, narychlo máváme Slavonicím a utíkáme na vlak domů.
Pak už jen děti koukají z okna a já mám konečně čas trochu vydechnout a u druhé půlky Milky, která zbyla že včerejška, zhodnotit naše letošní putování. Bylo to náročné, nejen podmínkami (neustálý déšť, nízké teploty na které jsme nebyly úplně vybavené), ale i tou dětskou přesilou na jednoho dospěláka. Smekám před vámi všemi, které takhle putujete s více kousky.
Děti to zvládly parádně, zažily sice trochu nepohody, ale už teď se prý těší na příští výpravu (i když jestli to nebude jen tím lízátkem za odměnu ve vlaku. A my? My se nemůžeme dočkat až děti předáme alespoň na chvilku do péče jejích tatínků.
