Krušnohorská hřebenovka

Krušnohorská hřebenovka s tříletým synem? No, jasně, jde to 🙂. Přechod Krušných hor nám tentokrát sepsala Nela Bicková. Přechod má sepsaný i na svých webových stránkách zde.

Tenhle projekt jsem měla v hlavě už dlouho – hřebenovka Krušných hor. Krušné máme za humny, znám je dobře, ale zdaleka ne celé. A to je právě ten důvod, proč jsem si přála je přejít.

Odolávala jsem dlouho, protože se mi nechtělo jet s chariotem, abych nemusela se hrkat přes všechny cesty. Jenže mi došlo, že ještě nějakou dobu nevyrazíme s Honzíkem jen tak s batůžkem. Stále ještě neujde 20 km několik dní po sobě:)

A pak letos v červenci přišla inspirace. Terezka z Ústí šla se svým manželem a dvěma dcerkami z nejnižšího do nejvyššího bodu ČR (cca 200 km). Táhli vozík i nosítko, věci, všechno. To byla super inspirace – díky!

Tedy byl plán, pár večerů nad mapou a hlava neustále v plánech, co vzít anebo spíš co všechno jde nevzít, abych to uvezla a unesla. A Honzík se těšil moc! Nejvíc se těšil na vaření na vařiči.

1. den KRASLICE – CHALOUPKY (15,7 km)

V neděli 4. srpna s Honzíkem před polednem čekáme na vlak. Já si pro jistotu našlápnu psí ho*no na botu a zatímco se snažím ten smrad dostat z podrážky pryč, stojí už u nádraží náhradní autobus (o výluce na prvních pěti minutách trasy jsem nevěděla), který málem ujíždí. Brzdím ho při rozjíždění, uf. Jedem s ním, pak rychlíkem do Sokolova, pak další výluka autobusem a lehce po druhé odpoledne vystupujeme v Kraslicích na samém západě Krušných hor. Cestou se nás pár lidí ptá, kam že to jedeme (přeci jen náš povoz trochu budí zvědavost) a já velmi nesměle odpovídám, že tak jako zkusíme, kam dojdeme, že třeba na Tisou, no ale haha, to bychom byli dobří, takže spíš aspoň zpět domů.

Dochází mi, že jsem zapomněla dopumpovat kola vozíčku a je to záhodno tak učinit a nemám malou pumpičku. Je neděle, jediný otevřený obchod je nějaký smíšený vietnamec, který ani neví, co to pumpička je. Nakonec jdeme kolem sokolovny a tam pán s paní… A tak se ptám, zda neví, kde dohustit a on se vyprsí s kompresorem. Přeje nám hodně štěstí a za rohem začíná les a stoupák jako … fakt prudkej. Honzík už celkem unavený ne zrovna ochotně vystupuje, aby šel do něj pěšky. Jenže na start je to taková stojka, že bych ho ve vozíčku a s krosnou na zádech jen stěží vytlačila. Nakonec mě ale podporuje, fandí, povídá, ať se otočím a kouknu, jak jsem dobrá, co jsem už zvládla vyjet. Je plný elánu. Já si chvílemi kladu otázku, zda mi nehráblo. Posilňujeme se lesními malinami a nakonec vystoupáme skutečně až na ten nekonečný kopec – z 500 m do 970 m. n. m. Na kopci se Honzík usadí do vozíčku a během chvilinky usíná. Než tak ale učiní, děkuje mi, že jsem ho vzala na tak krásnej výlet. Cestou dál sklízíme pár obdivů i údivů nad naší výpravou, nějaké ty rady od kolemjedoucích cyklistů, které si nakonec neberu k srdci a když je slunce už nízko, nacházíme krásný přístřešek na spaní. Kdesi mezi Přebuzí a Novými Hamry, v mapě nazváno Chaloupky. Honzík je nadšený. Je tu krásný potůček, borůvky, navíc můžeme uvařit jeho vytouženou svíčkovou na vařiči. Před spaním mi Honzík zpívá písničku, hladí mě po tváři a u toho usíná. Já trochu vycukaná z první noci kdesi v horách s Honzíkem, moc jsem toho nenaspala. Na pohodlí duše mi nepřidává, když v 11 večer kolem už spících nás projíždí z lesa terénní auto a pár minut na to se ozývá rána jak z děla. Na střeše naší chaloupky mají veverky taneční, jinak si to neumím vysvětlit, ale jinak jsme se vyspali hezky. Honzík na pohodu až do rána, ostatně jako všechny dny. Je v pohodě, jako doma.

2. den CHALOUPKY – NS JEŽÍŠKOVA CESTA (23,3 km)

Naposledy jsem šla s kamarádkou přechod přes Nízké Tatry. Vstávaly jsme tehdy v 5 ráno, odpoledne bývaly bouřky. Chci volit stejnou taktiku, nevím, jak budeme rychlí. A tak v pět ráno koukám na cvrlikající mobil, který žádá, abychom vstali, ale protože slunce taky ještě nevstávalo, přemluvím budíka, aby zacinkal až v 6. Po snídani (ovesná kaše s domácí marmoškou) vyrážíme plni elánu. Je velmi svěže, ale brzy máme první kilometry v nohách. Honzík si chce prohlídnout skálu nedaleko cesty a u ní nacházíme borůvčí plné dobrot. Za chvíli už máme plná břicha a je nám ještě líp, snad nejlíp na světě. V Hamrech svlíkačka, už se otepluje, u zmrzliny je ještě zavřeno, a tak se vydáváme na stoupák do Horní Blatné. Honzík ťape pěšky, cestou začne sbírat odpadky podél silnice. Nasbíráme nakonec celý pytel. Vykoupeme se u hráze v potůčku, parádní osvěžení a v Blatné se posilňujeme nanukem. Zíráme na silnici vedoucí na Boží Dar – táhne se do kopce a je projektovaná podle vystřelené kulky. Nakonec ale není tak hrozná, jak se zdálo, i když mě můj malý poutník přemlouvá, ať už ho zase svezu. U odbočky na Blatenský vrch pán žertuje, proč si nepořídím motůrek. Jde se nám jako po másle. Cestou dál na Rýžovnu objevujeme novou strategii – Honzík může jet na batohu. Já jen doufám, že to ten vozík všechno uveze a frčíme dál. Začíná pršet, a tak zaplujeme do Rýžovny na něco k snědku. Vlastně si od toho slibuji, že tu zabijem i čas, protože jsme zhruba tam, kam jsem chtěla dnes dojít, ale nejsou ještě ani tři odpoledne. Jsme nějaký rychlí, říkám si. A tak si to ještě protahujeme a spíme u jednoho z luxusních přístřešků na Ježíškově cestě. V závětří, s prolízačkami, u lesa i u louky, s malinami, krásný západ slunce, ach.

3. den JEŽÍŠKOVA CESTA – MĚDĚNEC (21,5 km)

Pro tento den měním plán. Abychom se dostali dnes co nejdál a na zítřek, kdy jsou hlášeny deště, bylo méně kilometrů, je potřeba ujít dnes přes 30 až k Výsluní. V mapě je značka přístřešku u Farského lesa. Jen doufám, že to není jen posezení, to už moje papírová mapa nerozlišuje. Po snídani mírným poklusem dorážíme na Boží Dar, bereme sámošku útokem a kupujeme ovoce a… pumpičku! Protože se přední kolečko tváří, že bude chtít napumpovat každý den. O starost méně. Dáváme se do řeči s mladým párem, jdou také hřebenovku, jen víc po hranici. Gentleman mi dokonce dofukuje to kolečko, přejeme si šťastnou cestu a vydáváme se dál po červené. Stoupání na Klínovec. Honzík prý maká. Nejdřív sjezdovka, to ještě jde. Pak se chytře vyhnu silnici a najíždím po turistické do lesní cesty. Jekrásná, Honzík ci užívá. Kořeny, kameny, borůvky. Spousta borůvek. Stoupáček. Já si to taky užívám i s celým naším povozem (hehe). Honzík mi vysvětluje, že ho musím plnit. Že když ho budu plnit, bude moct chodit. Bříško musí být prostě až takhle (ukazuje ručičkou). A tak ho cestou doplňujeme – nejen borůvkami, ale taky chlebem. Když se blížíme vrcholu Klínovce, skáče a výská radostí. Od kolemjdoucích (většinou mužů) dostáváme pochvaly. Teda já. A já zase jásám, že to Honzík zmáknul s prstem v nose a chlebem v ruce. Honzík dává vrcholového nanuka. Já si ho za tu velehorskoku přirážku odpouštím a spouštím nás z kopce po Dámské. To zas klučík šlape pěšky, protože se obávám, že bych náš povoz i přes brždění, neudržela. Taktika doplnit stavy vody až po Klínovci byla prozíravá. Následuje dlouhá etapa na Horní Halži a Měděnec po silnici. Ještě, že tak nepraží slunce. Honzík jede ve vozíčku na batohu, zpívá, vykládá, ke konci už běduje, kdy tam budeme. Kmitám dvě hodiny a na Měděnci si sedáme u kostela na hřišti, že se nasvačíme. Jenže se zvedá vítr a žene k nám takové mraky, že zas všechny pytlíčky balíme a šupajdíme do autobusové zastávky. Venku lije. A Honzík má nápad uvařit si tady svíčkovou. A tak vybaluje, vaříme Dobrý hostinec. Do toho se u nás střídají lidé, co se schovávají před deštěm, vč. jedné cyklistky, která mi ukazuje na chytrém telefonu, jak to vypadá na radaru (samý déšť až do rána). Koukám u ní i do map, abych zjistila, jak vypadá ten náš vyhlídnutý přístřešek ve Farském lese. Je to jen posezení. Tam těžko strávíme deštivou noc. A na zastávce u hlavní silnice se mi s Honzíkem spát nechce. Říkám si, kdyby tu byl Honza, tak by mi to nevadilo… Tedy nová taktika. Ve čtyři hodiny sedáme na autobus, který nás veze až před barák mojí mamči v Kadani. Honzík cestou usíná a mám problém ho probudit, ale nakonec oči otvírá a hned funguje. U mamky necháváme věci a jdeme pěšky domů do Úhošťan. Já večer podrobněji plánuji trasu, tedy hlavně zkoumám, které přístřešky jsou deštivzdorné pro případ dalších mokrých nocí.

4. den MĚDĚNEC – BLATNO (27,1 km)

Ráno po osmé už opět sedáme do autobusu zpět směr Měděnec. Doma jsem nechala jen nosítko, které se nám nehodilo. A vzala jsem navíc reflexní vestu a můj původně zapomenutý kamínek cintamani pro štěstí, který ráda nosím s sebou. Byla to nejlevnější forma suchého ubytování (za 70 celkem tam i zpět), i když uznávám, že cool to rozhodně není ujet domů, trochu nám to shazuje reputaci. Déšť má přijít odpoledne a náš plán je 27 km. Po deváté vyrážíme. Indiánským poklusem sbíháme k Přísečnické přehradě, chvíli dokopeček a pak 6 km dlouhá cesta lesem ala vystřelená kulka. Když po více než hodině přichází zatáčka, mám chuť tančit. Potkáváme lesáky, prý jestli mě nebolí nohy. He, kdyby nohy, ale ten ztuhlej zadek (z cesty do kopce) a břišáky (z cesty z kopce) s vozíčkem. Snažím se jít stále svižně, Honzík mi fandí. A hory taky. Prší snad všude kolem nás, ale nad námi se objevuje dokonce lokální azuro. U Křimovské přehrady se ale azuro náhle převléká za bouřku. A tak poslední stoupák 2 km kolmo vzhůru po silnici do Bečova rvu bez pomoci Honzíka. Je schovaný ve vozíčku v suchu, prozpěvuje a já si venku sama sobě ťukám na čelo, co že to tady dělám v té bouřce. Přiznávám, že tady už fakt nemůžu, síly jsou skoro na nule, naštěstí morál nedošel a my docházíme až do Blatna do hospůdky (se zastávkou v Bečově, kde sedíme v dřevěném mini kostelíčku pro děti a schováváme se před dalším deštěm). Dost nechápu, ale celé jsme to zvládli za 5 hodin a pár minut. Smažák (jediné bezmasé jídlo v českých restauracích) vyměňujeme za sýrovou pizzu a já si prosím svařák. Zahřívá na těle i na duchu a chce se mi po něm smát. Na dnešek máme velkou výhodu – po čtvrté hodině klepeme u přátel na domeček a můžeme zde strávit deštivou noc. Jsem za to vděčná. Oni sami druhý den ráno odjíždějí a do toho přijímají jednu zmoklou slepici a jedno unavené upištěné kuře. Děkujeme!

5. den BLATNO – PŘÍSTŘEŠEK U RETENČNÍ NÁDRŽE KDESI ZA ČESKÝM JIŘETÍNEM (41,2 km)

Ráno se vypravujeme společně s našimi hostiteli, loučíme se a vydáváme se volným tempem na cestu. Po deštivé noci je krásný čerstvý svěží vzduch. Dobrá nálada a dokonce všechny moje ztuhlosti z minulých dní jsou náhle pryč. To je takový malý zázrak. Batoh už navíc skoro (krom deště) nenosím, Honzíka baví na něm sedět. Do velkých kopců navíc chodí pěšky a taky se mnou hlídá turistické značky. Užíváme si libové výstupy po měkkých travnatých lesních cestách a nekonečno malin všude kolem. Zdoláváme kopce do Svahové, kolem Helenčiných vodopádů a pak rubačka hroznou cestou, která naštěstí netrvala dlouho. Následuje táhlý, skoro nekonečný stoupák na Lesnou, u kterého Honzík hlásí, že když se díváš na nohy dolů, tak to vypadá jako rovina 🙂

Po každém zdolaném kopci jsme plni elánu. Chlapeček hlásí potřebu doplnit něčím teplým, ale v Lesné žádnou hospůdku nepotkáváme a tak se zpěvem docházíme přes krásné lesy do Nové Vsi v Horách. 3 km od plánovaného přístřešku a je 13 hodin – tolik času?! Dáváme oběd, nanuk, hřiště, rozjímám nad mapou a mám nápad, že bychom mohli vzhledem k dobré předpovědi zariskovat a jít dál. A třeba, kdoví, dojít o jeden den dál až za Český Jiřetín. Je to smělá představa jít dalších skoro 20 km. V půl třetí dorážíme tedy k plánované boudičce na kopci, kde není nic, než ta obehnaná ohradníkem a krávami. Nohy by šly dál. Honzík taky, a tak padá rozhodnutí pokračovat. Když dorážíme k cestě, která je zároveň hranicí s Německem, Honzík je u vytržení a stále říká, že tady je česká tráva a tam je německá tráva. Tam je český strom a tam německý. Baví ho to dlouho. Dokonce jsme pár metrů v Německu, z toho je u vytržení. Nevím, jak dalece to chápe. Ví, co je Česká republika (teda zhruba ví) a ví, že v Německu je Mnichov a Norimberk. A asi mu to přijde super. Smějeme se a zapomenutým krajem v pohraničí ukrajujeme kilometry tak nějak snadno. Potkáváme skupinku cyklistů, prý kam až to dítě vleču, ptají se s úsměvem. Nakonec smekají kloboučky, nebo spíš helmy, a přejí nám hodně štěstí. Na 30. kilometru mě chytá chuť běžet, což tedy vážně nechápu, nohy jedou samy. Sbíháme z Jelení hlavy (kopec) k Českému Jiřetínu. Za ním ještě Horní Ves. Ta je ovšem fakt až nahoře. Brutál stojka na závěr, Honzík už nemůže, fandím mu. Já taky nemůžu, ale musím. Strmější silnici by pohledal. Nakonec nacházíme pramínek, doplňujeme vodu (kolemjdoucí pán konstatuje, že máme asi velkou žízeň) a dokonce nacházíme krásné spaní v přístřešku, který byl v plánu fakt až další den. Nohy večer stále fit, dnes se nechápu, ale jásám. Bylo to super. Koupačka, večeře, spát. Když usínáme, doráží ještě další dva poutníci – postarší pánové, takoví ti klasici z dob minulých. A tak rozprávíme. Prý jim nikdo neuvěří, až budou vyprávět, že nás potkali. Honzíka to celé rozparádí, že leze ze spacáku a jančí jak tajtrdlik. Dávají nám ještě rady a tipy na spaní na další den a pak usínáme.

6. den PŘÍSTŘEŠEK U VODY – KOMÁŘÍ HŮRKA (23,7 km)

Po ranní rozpravě s pány vyrážíme na cestu. Dnes fakt ale nepospíchám, ani mě nehne. Nohám se nechce a já taky nechci být v cíli už na oběd. Po loukách funíme do kopců, praží sluníčko, bude horký den. Scházíme na Moldavu ke krásnému kostelíku Navštívení Panny Marie. Je už dopoledne, máme teprve 5 km a dáváme sváču. Moldava je trochu nekonečná, k tomu další nesmyslné pohraniční obchůdky a podivnůstky, které fakt nemusím. Moc se nezdržujeme a jdeme raději do lesů. Tam nás čekají další výživné kopce, u jednoho z nich kleju, protože to už snad ani nejde vyrvat nahoru. Honzík pomáhá tlačit. Když se blížíme k Cínovci, Honzík jásá, že vidí borůvky. Spouuustu borůvek. Naposledy byly na Klínovci. A tak parkujeme a boříme nos do borůvčí. Jsme uplně modří. Cínovec je taky jedna velká maškaráda, trpaslíci, sošky, krmítka a spousta nesmyslů na prodej. Stále dokola to stejné. Kladu si otázku, zda to fakt někdo kupuje. Nebo je to jen maskovaná a kupuje se tu něco jiného? Za Cínovcem je Dlouhý rybník a po jeho břehu lán vřesu. Obecně – vřes je zrovna v rozpuku, je to na horách nádherná podívaná. Opět stavíme a koupeme se v rybníce. Alespoň užiju ty plavky, co mám s sebou. Je svěží, parádní. Baví mě dnešní pomalé tempo, na vyšší bych se beztak nezmohla a užíváme si teplé počasí. Mamka na telefonu prorokuje noc bez kapek. Ale mám najitý přístřešek kousek od Komáří vížky. S pauzami na hraní a svačinu tam docházíme v pozdní odpoledne. Honzík už půl hodiny hlásil chuť na nanuk, je dusno. Jenže ve stánku u našeho přístřešku je zavřeno. Propuká v pláč, je mi ho líto. Načež se otevírá okno a paní s ruským přízvukem nabízí nanuky. Hurá, vybereme si každý jeden. Jé, paní, já mám jen tisícovku, vadí to? Nemá zpět a nanuky nám daruje – kulím oči a Honzík se raduje. Jdeme se podívat ještě uplně nahoru na kopec, kde je rozhledna a krásné výhledy. Vidíme České Středohoří, Teplice pod námi a dlouuuhý pás Krušných hor, který už jsme přešli. U obchůdku se suvenýry a minerály se dáváme do řeči s panem prodavačem. Ptám se, zda by spal tam dole v přístřešku u silnice. Prý se nemám bát. Teď je tu rušno a plno turistů (neskutečně moc), ale v 6 prý odjedou a bude klid. S klidem nás tam pošle spát. Bavíme se o lezení, Tisé, o cestách i o práci. Ještě si u něj koupíme nějaký ten kamínek pro radost, další nám daruje (kouzelné místo) a jdeme kousek zpět dolů k nám do chaloupky vařit večeři. Honzík se za ty dny už naučil připravit vařič, jídlo, vlastně jen zapálím oheň a zbytek už vaří on. A děsně ho to baví. Na to se přeci těšil. Večer usíná brzy, je už hodně unavený. Já dopisuji deník a mám radost. Zítra už Tisá. Posledních 20 km! V noci lije jak z konce. Neskutečná průtrž a vítr. Ještě, že jsme pod tou střechou!

7. den KOMÁŘÍ HŮRKA – TISÁ (20 km)

Ráno je větrné, svěží, krásné. Balíme rychle a vyrážíme už ve tři čtvrtě na sedm. Nevím, jak dlouho vydrží nepršet a Honzík pomáhá, abychom šli co nejdříve. Výhledy už se nekonají, jsou zatažené závěsy. Vidíme jen trochu louky, všude se válí mlha a sem tam prosvitne slunce. Je to krásné a magické. Vítr nám fouká do zad, hory jsou s námi. Cítím, že to dáme a začínám mít radost. Po hodině máme 5 km v nohách – po loukách a silnici docházíme do Adolfova. Došla nám voda, všude ticho, jen u jednoho domečku pán s paní. Prosím je o vodu. Paní přidává i banán a broskve na svačinu a zve na čaj. Jenže raději jdeme dál a moc děkujeme za všechno. Přeje nám hodně štěstí. Volím cestu přes les, po silnici se mi nechce. Les je svěží. Užíváme si čerstvé maliny, plné hrsti. Honzík mi připomíná, že už jsem dlouho neobjímala stromy, a tak objímáme krásný vzrostlý buk a chvíli setrváme. Cesta ubíhá hezky. Jenže mapa KČT má chybné značení a realita je jiná. Volím kompromis a po hodině v lese mě to trochu přestává bavit. Opouštíme domnělou červenou, která neexistuje, a bereme silnici na Krásný Les. Potkáváme cyklistický závod, fandíme. Stále piju, jako bych nepila týden. Za ty dny je tělo tak rozjeté, že se potím, jen na chůzi pomyslím. Z Krásného Lesa zahýbáme na Petrovice, přecházíme D8, kudy zhruba prochází konec Krušných hor (prý). Z Petrovic vede poměrně rušná silnice na Tisou. Začíná pršet, kopec jak blbec. Ale nijak nám to nekazí náladu. Ani Honzík se nechce schovat. Bere bundu, kapucu a jede na batohu dál. Nenechávám ho ale po té silnici jít pěšky, a tak musím makat tlačíc celý náš komediantský spolek. Auta naštěstí jezdí kolem nás s rozumem a my po 4 hodinách, v 10:40 dorážíme k ceduli Tisá! Honzík křičí, až se to rozlíhá. Jsme v Tisé! Jenže nikde nikdo není a neoslavuje s námi. To nám na radosti neubírá. Najdeme sámošku (v 11 hodin, jsme poslední, pak už se zavírá) a jdeme čekat na bus do Ústí a pak hurá vlakem domů.

SEČTENO, PODTRŽENO, POSTŘEHY

Podle mapy.cz jsme ušli 175 km, nastoupali 2 877 m. Trasa ZDE.

Co s sebou:

• Chariot, který to s námi vydržel (strategický šroubek na rukojeti naštěstí ztratil až při cestě domů vlakem). Rozhodně vydržel fakt moooc drncání, zátěže a super vychytávka je brzda, která pomáhá při cestě z kopce.
• Spacáky máme postarší, zhruba do nuly od Husky, Honzíkovi prý v noci nebyla zima, i když byly některé noci celkem chladné. Mně jednou zima byla.
• Vařič, kartuše. Ovesné vločky na kaši (snídaně), domácí chleba kváskový (vydrží týden), marmelády, rostlinné paštiky, oříšky, sušené ovoce, Dobré hostince, instant polévky, hroznový cukr, přesnídávky. Vařili jsme vždy v závětří našich přístřešků, takže se vařilo fakt rychle. Zvládli jsme to bez sušenek. Kecám – jednu jsme dostali od pánů spolunocležníků. Svančinky ze sušeného ovoce a ořechů byly super.
• Na mytí nádobí ocet a houbička (vlastně jako doma).
• Papírové mapy od KČT. Nemám chytrý telefon ani internet, o předpověď jsem občas volala mojí mamce, za což moc děkuji.
• Opalováky nula (nepoužíváme)
• Repelenty nula (nepoužívám – Honzík měl 2 klíšťata, já žádné a štípance od komárů asi jako normálně při domácím provozu, vše na pohodu).
• Zubní pasta i mýdlo domácí výroba.
• Oblečení, obuv – Honzíkovi jsem stihla před odjezdem ušít merino tričko s dlouhým a bambusové tričko s krátkým rukávem a novou softshelovou bundu, hodilo se. On měl s sebou i gumáky (použili jsme jednou). Jinak celoroční botky od Filii barefoot. Moje boty Vivobarefoot sportovní sandály Camino, přidala jsem si do nich merino vložku, aby byly trošku měkčí. A v úplné pohodě jsem to s nimi zvládla, jen jsem po prvním dni bez ponožek pak chodila s. Bylo to lepší.
• Voda – nabírali jsme v pramínku nebo někoho poprosili. Dvě petky po 2l, dvě nerez- litrová a dětská.
• Spaní – neměli jsme stan, byl moc těžkej. Měli jsme plachtu 2x2m, na ní alumatku 150x190cm. Pro sichr plachta 3x2m a kolíky od stanu, ale to jsme nepoužili. Spali jsme v takových těch zavřených přístřešcích – vlastně jich moc v Krušných není, takže jsme podle nich plánovali cestu a vyšlo to dobře. Kdybych měla s sebou dalšího dospěláka, nebála bych se brát i autobusové zastávky, sama s Honzíkem pocitově ne.
• Světýlka, reflexy, blikačky, reflexní vesta (na silnici se hodí).
• Solární nabíječka (powerbanka) – už jí mam dýl, hodila se na nabití fotáku jednou, mobil vydržel celý týden (obyč čudlíkový).
• Lékárnička – jasná věc.

Obecně – rozhodně doporučuji. Neváhat a jít. Myslela jsem, že se vrátíme za pár dní. Druhý den jsem měla krizi, že to asi fakt dojdeme jen domů (po ten Měděnec), jenže pak jsem chytla slinu a už to bylo. Bavilo nás to. Oba. I ten déšť vlastně tak moc nevadil. Ale uznávám, že to spaní u přátel i doma nám kazí reputaci. Mě obecně nevadí a dojem z cesty rozhodně nekazí.

Honzík se už druhý den po dojezdu ptá, kdy zas půjdeme přes hory a říká, že jsem ho vzala na krásný výlet.

Krásné dny a letním výletům zdar!

Nelča