Třídenní přechod Krkonoš na těžko

Další krásný článek o tom, že s dětmi dobrodružství nekončí, sepsala Kristýna Znamenáčková.

Přejít Krkonoše s dcerou jsme chtěli a plánovali už dlouho. Vlastně… začali jsme si to vysnívat už krátce po jejím narození. Pod širákem s námi spala poprvé ve dvou měsících a od malička velmi dobře nese to, že její rodiče jsou nevyléčitelní dobrodruzi a že si pobyt venku ani s malým dítětem neumí tak úplně odpustit. Navíc je jako hodně kojené dítě i ve svých patnácti měsících spokojená tam, kde je prso, a o to je jednodušší ji na noc přemístit takřka kamkoliv, včetně hřebene Krkonoš.

Kristýna Znamenáčková

Den 1.: Špindlerův Mlýn – Kozí hřbety – Luční bouda – Sněžka – Bouda prince Jindřicha (16 km)

Přechod to nebyl úplně pravý, vycházeli jsme ze Špindlerova Mlýna a tam se taky vrátili, protože jsme tam měli auto a logistika přesunu autobusem z jednoho konce hřebene na druhý se nám v spěchu nepodařilo naplánovat. Odjezd byl totiž tak trochu narychlo, když se ukázalo, že počasí i dítě výlet umožňují. Ale podařilo se nám přejít velkou část hřebene včetně jeho nejvýraznějších míst. Protože bydlíme na Moravě, cesta do Krkonoš nám pár hodin vezme. Proto jsme ze Špindlerova mlýna vyrazili až kolem čtvrté odpoledne. (Pozor, auto tam zaparkujete u nádrže Labská za 50 Kč na den, ale o nějakých sto metrů dál už je to 300 Kč/den.) Vydali jsme se po červené turistické značce přes Svatého Petra na Kozí hřbety. Cesta je to vydatná, s výrazným převýšením, ale jakmile skončí lesy a začnou výhledy, všechno jde líp. A když se u toho dítě může ládovat hroznovým vínem, přestane si stěžovat na nemožnost opustit nosítko. Z Kozích hřbetů je to po rovině na Luční boudu už jen kousek, cestou jsme převlékli zpocené oblečení a začali se připravovat na relativně chladnou noc. Byl začátek července, ale v noci měla teplota klesnout k deseti stupňům. V duchu jsem přepočítávala vrstvy a začínala se titulovat matkou roku, protože jsem toho ve snaze cestovat s lehkým batohem zas tak moc nenabalila.

Na Luční boudě jsme stihli čočkovou polívku a dcera do pár minut usnula v nosítku. Není divu, bylo po osmé a slunce se začalo klonit k západu. Zjistili jsme, že když si pospíšíme, možná stihneme západ slunce na Sněžce! Takový nápad mělo současně s námi docela dost dalších lidí, ale troufám si tvrdit, že jejich množství bylo i tak o poznání nižší než ve dne. Na vrcholu jsme se moc nezdrželi, protože jsme věděli, že netušíme, kde budeme spát, a chtěli jsme hledat nocleh za světla. Což se nepodařilo. Po sestupu ze Sněžky zpátky do Obřího sedla jsme pokračovali po červené na polské straně. Doufali jsme ve vlídné odpočívadlo a nechtěli jsme tábořit mimo cestu. To se ukázalo jako relativně složitý požadavek, a tak jsme se utábořili až v základech bývalé chaty nad Wielkim Stawem, kde je míst na bivak hned několik, výhledy pěkné, relativně sucho a klid. Tam jsme došli až kolem jedenácté hodiny v noci, takže jsme co nejrychleji povečeřeli a uložili se ke spánku. Noc byla chladná a vlhká, ale klidná. Dcera spala hluboce a skoro se nebudila. 

---

Den. 2.: Bouda Jindřicha – Špindlerova bouda – Petrova bouda – Labská bouda – Horní Mísečky – Harrachova skála (20 km)

Ráno jsme se na místě moc nezdržovali a brzy vyrazili ke Slezskému sedlu. Tam se na nás vyrojily davy turistů, které vypadaly hůř, než nakonec byly – v množství tras se tak nějak rozmělnily. Na Špindlerově boudě otevírají až v 11 hodin, ale milý číšník nám uvařil kafe už před devátou, dcera se vyběhala na parkovišti a na hřišti a krátce s námi pokračovala pěšky i cestou na Petrovku. Chodí teprve asi měsíc, ale v terénu si výborně poradí, a to navzdory capáčkům, které jí jen kryjí chodidla před opravdu ostrými kameny. Samozřejmě vždycky ujde sama jen pár set metrů a pak se nechá ochotně vzít do nosítka. Na Petrovce jsme si dali druhou pauzu a první svačinu, protože se blížil dceřin spánek, a tedy i naše jedinečná příležitost ujít větší kus cesty najednou. Vzali jsme to po červené přes Dívčí a Mužské kameny a okolo Vysokého kola na Sněžné jámy, což jsou končiny, které jsem pro samou mlhu v Krkonoších nikdy neviděla. Ze Sněžných jam nás čekalo klesání na Labskou boudu, a právě včas, protože únava se začala ozývat a dcera probouzet. 

Po obědě na Labské boudě jsme ještě chvíli zevlovali na trávníku a užívali si mávací období naší dcery, která zdravila skutečně všechny kolemjdoucí, což jí zabavilo skoro na hodinu a my jsme krátce zregenerovali – nohy i záda se začaly ozývat. Pak jsme vyrazili podél Labského dolu přes Pančavský vodopád k Vrbatově boudě a dolů do Horních Míseček. Dceru místy cesta nudila, a tak jsme často zastavovali, vymýšleli říkanky, zpívali, nechávali ji jít pěšky. Všichni jsme byli rádi, když jsme v Horních Mísečkách našli otevřenou Jilemnickou boudu s hřištěm a ani tolik nevadilo, jak moc je předražená. Zbýval poslední kousek cesty na rozcestí u Harrachovy skály, kde byl cíl druhého dne. Na odpočívadle vedle dřevěného medvěda jsme si užili klidný večer a byli rádi, že se nám dnes podařilo utábořit tak brzo. Usnuli jsme všichni brzy a vůbec nevadilo, že kolem nás v noci prošlo několik turistů na Harrachovu skálu 🙂

---

3. den: Harrachova skála – Špindlerův mlýn (5 km)

Ráno už jsme jen sešli do Špindlu zpět k autu a vydali se na cestu domů.

---

Co s sebou:

Co se týče praktických věcí a vybavení, brali jsme s sebou jednu plně naloženou krosnu (dva spacáky, dvě karimatky, oblečení, camelbag s vodou), kterou nesl Radek. Já jsem celou cestu nesla dceru v nosítku (Tula Toddler) a na zádech měla menší turistický batoh s lehkými věcmi, plínkami apod. Jídla jsme s sebou nesli minimum a každý den si dali teplé jídlo na chatě, protože s vařičem a jídlem by se váha ještě zvedla. Chtěli jsme zkusit, jestli je to vůbec takhle možné – a ukázalo se, že jo. Nic jsme vyloženě nepostrádali a ani nenesli nic zbytečně. Počítali jsme s hezkým počasím, a tak jsme nebyli moc dobře zajištění před deštěm a zimou, ale současně jsme byli blízko chatám a věděli, že můžeme odkudkoliv z hřebene odejít. Měli jsme dvě karimatky Thermarest Lite a dva třísezónní péřové spacáky. Dcera má svůj vlastní péřáček, ale v současné fázi vývoje z něj vytrvale prchá, tak jsem vsadila na kontaktní spánek, na který jsme obě zvyklé z domu, a vyspaly jsme se pod mým spacákem. Dceru jsem na noc navlíkla trochu víc (kromě merino spodní vrstvy měla fleecovou mikinu, merino kuklu a softshellovou bundu a kalhoty), aby nenachladla, kdyby se vykopala nebo odkryla. Dcera jí to, co my, proto jsem “navíc” nesla jen křupky a nějaké dětské mlsy, ovoce a jednu lahvičku s jídlem, kdybychom náhodou nic k jídlu nesehnali. Při takovém rozptýlení ale pomyšlení na jídlo moc neměla a skutečně se nacpala až borůvkama u Harrachovy skály.

Jaké to bylo? 

Samotné nás překvapilo, jak pohodový výlet to byl – shodli jsme se, že základem každého rodinného výletu je počítat s tím, že se může stát skutečně všechno. Ale počasí i dceřina nálada nám hrály do karet – možná že za měsíc, až bude chtít chodit pořád sama, už situace bude o dost jiná. Ale o to radši jsme, že jsme to “stihli”, a začínáme pokukovat po dalších výzvách.