Jak se dobrovolničí v Čechách – zahrada Milčice

Wwoofing jsem měla v hlavě už několik let, jen se pořád ne a ne odhodlat. S narozením Báry jsem tenhle projekt ze svých plánů úplně vyškrtla, ale nakonec si to ke mě začalo hledat cestu tak nějak trochu samo.

Co to vlastně wwoofing je? Jde o celosvětovou výměnnou síť, která organizuje výpomoc dobrovolníků na ekologických farmách za poskytnutí ubytování a stravy ze strany farmářů. Ideální prostředek jak s pár korunami v kapse poznat novou zemi, místní a jejich životní styl.

Jak to tedy všechno začalo? V jedné skupině na Facebooku na mě vyskočil sympatický inzerát. Chcete strávit pár dní v pošumavské přírodě? Máme velkou zahradu, zvířata a je tady spousta práce. Chcete se dozvědět jak hospodařit na permakulturní zahradě? Naučit se vařit dobroty z dob našich předků? Péct chleba v hliněné peci? Neváhám. První krok k tomu třeba jednou fakt vyrazit na delší dobu. Jestli bych to vůbec s Bárou zvládla. Zatím na pár dní a v domácím prostředí. Možnost vyzkoušet si takové dobrovolničení na pár dní tady v Čechách nešlo odmítnout. Tuhle příležitost jsem si samozřejmě nenechala jen pro sebe. Holky z Klubu se už hlásí. Házím to do googlu. Zahrada Milčice. Vypadá z fotek parádně. Z YouTube na mě promlouvá moc milý pár v mém věku. Píšu zprávu. Máme malé děti, takže nevím, jak moc nám dovolí se zapojit. Chcete nás? Za pár minut už domlouváme termín. Pět stanů by prý mělo na zahradu vlézt. Přibírám tedy Káťu, Anetu, Martinu a poprvé s námi na akci vyráží i Vendulka.

V úterý ráno mě Káťa vyzvedává. Máme před sebou dvě hodiny cesty. Ostatní holky jedou po vlastní ose. V poledne jsme na místě. Malebná zahrádka, luxusní výhled do okolí, roztomilá maringotka. Majitelka Anička už na nás čeká s kávou. Absolvujeme prohlídku zahrady s podrobnou přednáškou. Vstřebávám spoustu nových informací. Příští rok nás čeká budování zahrady. Takhle bych to chtěla taky. Dostáváme instrukce s čím bychom mohli pomoct. Pár hodin práce za celý náš pobyt. Esemeska. Holky, já jsem dojela do Milčic, akorát u Sušic. Já nevěděla, že jich je víc. Otáčíme to a za hodinu jsem snad u vás. Aneta. Nakonec jsme kompletní. Stavíme stany a pouštíme se do práce. Vyplet pár záhonů. Chceme co nejvíce udělat dnes, ať můžeme další dny prozkoumávat okolí. Jde nám to od ruky. Děti si překvapivě vystačí samy, obírají třešně a čas od času také něco vyškubnou ze záhonku. S tím se počítá, říkala Anička. Za pár hodin máme hotovo. Vaříme večeři a ukládáme děti. Večer se pěkně ochlazuje, takže nakonec i my zalézáme nezvykle brzy do spacáků.

Ráno se budíme za zvuku místního kohouta. Venkov. Na dnešek nám Káťa naplánovala procházku na Boží kameny. Údajně silné energetické místo. Mezi starousedlíky se traduje, že tu v dávných dobách bývalo sídliště Keltů. Děti usazujeme do kočárku a vyrážíme. Prvně zarostlou lesní pěšinkou. Tudy asi moc lidí nechodí. Po několika kilometrech odbočujeme do lesa přímo vzhůru. Už to nemůže být daleko, hlásí Káťa. A taky že není. Před námi se objevuje seskupení kamenů různých velikostí. No konečně. Rozhodně musíme být první, kdo až sem vyvezl kočárky. Taková outdoorová posilovna, jak tenhle výlet nazvala jedna z účastnic. Kontrolujeme počasí. Blíží se déšť, a tak se dlouho nezdržujeme a vracíme se zpátky. V zahradě nás vítají dobroty, které nám tu Anička připravila. Takhle nás rozmazlovat. Odpoledne se střídá déšť se sluníčkem. Děti to zvládají perfektně. Odměnou jim je podvečerní návštěva zvířátek. Vrchol celého jejich pobytu. Večer ještě pomáháme Aničce s mulčováním brambor a domlouváme program na čtvrtek. Měli jsme péct chleba v hliněné peci a Anička chtěla předvést své kulinářské dovednosti, ale zítra už má pršet od rána a s lezoucími dětmi nemá smysl zůstávat tu déle. Nakonec domlouváme alespoň rychlokurz pečení kváskového chleba.

Kap, kap, kap. Vstáváme celkem pozdě. Za deště se všem vždycky spí tak nějak lépe. Anička už má nachystané těsto a tak se všechny vtěsnáme do maringotky a posloucháme příběh o milčickém kvásku a o tom, jak to tady v zahradě všechno začalo. Blíží se polední spánek dětí, takže chleba už upéct nestihneme. Anička nám ho chystá domů, přidává kvásek a také spoustu rad, jak si doma ten nejlepší chleba udělat. Ještě si holky natrhejte a nasbírejte na zahrádce co hrdlo ráčí. Ať nejedete domu s prázdnou. Balíme už za vydatného deště. Škoda toho počasí. Domů se nám odsud vůbec nechce. Odpoledne se mi Messanger plní fotkami bochánků chleba. Povedly se všem.

Byla to úžasná zkušenost a jsem ráda, že jsem sebrala odvahu a možnosti využila. Jelikož nás bylo více, dalo se to všechno krásně zvládnout i s takto malými dětmi. Pokud budete mít cestu kolem Strakonic, určitě se za Aničkou a Pavlem zastavte. Mají to tam nádherné a navíc otevírají bistro, kde vám moc rádi připraví i něco dobrého na zub. Najdete je tady.