Alta via 1 s dětmi

„Tento přechod jsem plánovala jako rodinnou dovolenou, ale člověk míní…“

Michaela Patáková

Dva dny před odjezdem se Tomovi něco pokazilo v práci a zrovna, kdy jsem vybírala nový 30l baťůžek, jako doplněk k naší 70 l krosně, jsem v telefonu místo rady, který mám vzít, uslyšela, že mám přestat vybírat, protože nikam nejedeme. 

To jsem ale psychicky nezvládla. Já zkrátka hodně nerada ruším plány. Stříhala jsem půl roku metr, než konečně sbalím krosnu do Dolomit, takže moje první myšlenka byla – jedeme samy s Darinkou. Darinka má 3,5 roku a týden před tímto trekem jsme vlastně v podobné situaci spolu byly a vydaly jsme se samy na přechod Velké Fatry. 

Když jsme se všichni přenesli přes bouřlivé emoce, sedli jsme si k mapě a naplánovali trasu tak, abychom se všichni potkali alespoň v půlce. 



Den 1: Vídeň – Lago di Braise

Tom nás zavezl do Vídně autem. Přijeli jsme k vlakovému nádraží, odkud, světe div se, nejezdily vlaky pro lidi, ale pro auta. Náš první kilometr tedy směřoval k jiné části nádraží. Pro mě to byl totální stres, protože to znamenalo, že pojedeme o hodinu později vlakem, který má více přestupů (jsem prostě asi trochu autista, zas to bylo jinak, než jsem si to namalovala). 😀 Trochu jsem se poskládala, pobrečela si a po velmi emotivním loučení jsme se rozjely s Darinkou do neznáma směrem Villach – Lienz – Villabassa a konečně Lago Di Braise. Ve Villachu Darinka usnula ve vlaku asi deset minut před tím, než jsme měly vystoupit. To pro mě znamenalo dát ji do nosítka (s nevyspaným, protivným dítětem cestovat fakt nechcete), s Darinkou v nosítku nahodit krosnu na záda a vydat se na další vlak směr Lienz. Svým počínáním jsem samozřejmě pobavila celý vagón. Nemohla jsem totiž vstát. Darinka má asi 14 kg a krosna necelých 30, takže tíha nákladu byla docela znát. Potácivým krokem jsem se zvládla přemístit na další nástupiště – naštěstí to nebylo daleko.

 Z posledního vlaku jsme začaly pozorovat nádhernou krajinu a všudypřítomné hory. Darinka chtěla vylézt všechny skály, které viděla z okna vlaku. Ne na podobné, které nás čekaly, prostě konkrétně na ty, které viděla z okna – po kom to dítě asi je. Po menší skalní scéně, která byla slyšet patrně přes celý vlak, k nám přišla asi 14letá Němka a vrazila do ruky Darince čokoládu (napadlo mě, že už to její maminka nechtěla poslouchat, a tak vyslala posla, ale třeba ji to fakt napadlo samotnou). 😀 Nicméně to na Darinku velmi zapůsobilo. Přestala se vztekat a začala holčičce malovat srdíčko, které jí pak sama přinesla – dojemné, mé srdce plesá. 

Po příjezdu do Villabasy jsme docela rychle našly autobusovou zastávku. Samozřejmě jsme si ale stouply do opačného směru, takže když jsem viděla autobus s nápisem „Lago Di Braise“ přijíždět, drapla jsem Darinku do náruče, zastavila veškerou dopravu, a i s mojí 30 kg krosnou se vydala na krátký sprint na druhou stranu. 

Hurá, konečně jedeme. Teda „hurá“ to bylo do té doby, než začalo to dítě fňukat „je mi špatně“. Naštěstí autobus k Lago Di Braise jede asi 20 minut, takže jsme to s pytlíkem od toastů u pusy zvládly až k jezeru. Nezvracela, uff…

Lago Di Braise

Jedním slovem NÁDHERA. Chtěla jsem se tady zdržet mnohem dýl, ale pořád jsem se bála počasí, protože předpověď nám úplně nepřála a už bylo šest hodin večer. Musela jsem najít místo na spaní.

Při vysvětlování rozdílů mezi angličtinou (Darinka si vytvořila vlastní už ve vlaku), němčinou (mami oni úplně chrochtají – hrozná sranda) a italštinou (mami, proč ta paní tak křičí), jsem hledala záchod. Bingo. Přímo před námi se objevilo veřejné WC za 1euro. 1 euro? To mám sundávat celou krosnu kvůli jednomu euru, které je schované v peněžence? Uaaaaa… Najednou jsem ale uslyšela „seňorita?“, a paní, která tady uklízela mě pouštěla velkým vchodem pro invalidy. Musela jsem vypadat asi dost zoufale. Tisíceré thank you! Doplnily jsme vodu a po ušetřeném euru šly hledat místo na spaní. 

Z každé strany jezera je sutovišťový svah a plno cedulí, s nápisem „divieto di campeggio/zákaz stanování“. Nojo… to Darince nebudeme co? Říkat. Nerada porušuju pravidla, ale už před trailem jsem všude četla, že je kempování sice zakázáno, ale tak nějak tolerováno, když si po sobě člověk všechno uklidí, což samozřejmě hodláme dělat celou dobu – táhneme s sebou i ultra lehkou lopatičku na zahrabávání… No na zahrabávání. 

Jenom jsme šly kolem jezera, dívaly se na tu nádheru a mě šrotovalo v hlavě co budeme dělat, až se na Dolomity snese tma. Moje myšlenky přerušilo „Ahooooj“ – jo, Češi jsou všude, identifikovali mě podle dvoulitrové flašky od kofoly, ve které jsem měla vodu z boku na krosně. „Kam jdeš s tím báglem?“ – „Přecházíme Dolomity, jsme právě na startu.“ – „Aj s tou malou?“. Bože, jak já tu otázku nesnáším. Ne – pověsím ji na strom, aby ji nesežral medvěd a možná se pro ni vrátím za týden (to bylo samozřejmě jen v mé hlavě). Nahlas jsem řekla jen „jojo“ a své jízlivé poznámky spolkla – ani by si je nezasloužili, chudáci nevěděli, kolikrát už jsem na tohle musela odpovídat, kdykoliv jsem řekla, že půjdeme v létě přes Italské Dolomity. Takže ano – aj s tou malou. 

Místo na spaní

Brutální šotolina, kam se podíváš. Cesta k Rifugio Bella, kam jsme měly namířeno další den, byla vidět jen podle červených kolíků. Prostě hromada šutrů – kde budeme spát??? Vpravo od cesty jsme viděly nějaký lesík. No zkusíme to. Našly jsme nějaké, ne úplně ideální, místo pro náš tarp. Darinka, od té doby, co zjistila, že takovéto spaní tady není úplně košér, jenom šeptala (nevadí – to dítě nezavře pusu od rána do večera, tak je teď aspoň chvíli ticho). Po náročném boji se stanovými kolíky a tvrdým, skalnatým podložím jsem začala vařit polívku. Darinčinu oblíbenou s vlnitými nudličkami (napadlo mě, jak dlouho bude asi oblíbená). Ale měly jsme za sebou první den, takže do sebe nadšeně nasoukala úplně všechny nudle. Když jsme tak seděly před tarpem u večeře, všimla jsem si, že jsem to patrně postavila do mraveniště. Darinku jsem na to zbytečně neupozorňovala, jiné místo tady prostě neexistuje. A mravenci? Nejmenší problém po dnešním dni. A fakt! Nevím, jestli mají v Itálii nějak speciálně vychované mravence, ale ani jeden se neobjevil na naší karimatce, tohle vyšlo. Dál už mě stresovalo jen každé letadlo, které proletělo kolem a Darinčino „mami, to je boužka“. 

Den 2. Lago Di Braise – Refugio Bella

„Mamííííííííí, sluníčkoooo…“. Yes, moje modlitby byly vyslyšeny. Navzdory všem předpovědím se nad námi rozprostírala modrá obloha a svítilo sluníčko. Bylo trochu chladno, ale při pohledu na stoupání, které nás čekalo, jsem neměla nejmenší pochyby o tom, že se brzy zahřejeme. Až moc. Stoupák jako p… no hodně. Darinka si vybírala nejhorší možný terén (je přece horolezec) a vůbec nepindala, že ji bolí nohy a že se jí nechce. Fakt. Jen asi čtyřikrát udělala poplach „čuat“. Asi se to některým těžko představuje, ale dítě, které chce čůrat musíte trochu vysléct, chytit ho pod kolínky (pokud nechcete řešit počůrané kalhoty), dřepnout, předklonit se a čekat, až to přijde. A taky doufat, že vás krosna nepřeváží dopředu, a to dítě si nezalehnete. Když to takhle udělala po čtvrté a nevyčůrala se, už mi fakt tekly nervy a moje „tak už se sakra vyčůrej“ bylo podle mě slyšet až dole u jezera, které jsme viděly už jen jako malou loužičku pod námi. Na pátý pokus to už vyšlo. Naštěstí se před námi jako na zavolanou objevila lavička, takže jsem mohla položit krosnu (jinde, než na vyvýšených místech krosnu nesundávám, ze země se prostě nezvednu), a veškeré Darinčiny potřeby vyřešit na lehko. Z lavičky byl nádherný výhled na jezero pod námi, vypadalo jako kapička v moři. Udělaly jsme si milion fotek, Darinka dostala vytouženou horalku, já jsem snědla toast ze včerejška a chvíli jsme si jen užívaly tu nádheru kolem a pod námi. 

K Rifugio Bella to byl ale ještě mnohem větší kopeček, takže jsme dojedly svačinu a hned se vydaly dál. K mému překvapení se po chvíli objevil úsek s lanem. Jakože skála a lano, vysokohorské lezení a tříleté batole. S pocitem „tak jsem zase matka roku s dítětem na skále“ jsme pokračovaly. Darinka si podle mě tento úsek užívala nejvíc z celého trailu. Prostě se chytla lana a lezla. Velká sranda pro ni, velký stres pro mě, ale ona mi zakazovala jí jakkoliv pomáhat, nebo ji nedej bože chytat. Dostala jsem vždycky přesně určené místo, kde můžu stát, když ona leze.

Cestou jsme potkávaly nejrůznější lidi. Všichni byli skvělí a mimo jiné měli všichni společnou jednu věc. Byli totálně unešení mým tříletým andílkem, který leze po skále s imaginární růžovou helmou, kterou si před každým výstupem důležitě zapíná. Pořád jsem poslouchala „it´s impressive“ a „she´s a star“ nebo it´s incredible, how old is she“… To, že já táhnu třicet kilo a snažím se to dítě chytat, i když nechce, bylo pochopitelně všem jedno. 😀 She´s a star. A fakt je! Vyšlapala až k chatě, v dobrém rozmaru, a ještě si zpívala Holka modrooká a honila svého imaginárního psa. Kde bere tu energii nikdo nechápal, včetně mě. Každý nás samozřejmě předběhnul, takže jsme u chaty sklidily velký potlesk ode všech hikerů, kteří nás potkali cestou a sešli se tady na kafíčku. Dojatě jsem shodila krosnu, všem děkovala a začala sušit vlhké plachty od ranní rosy. 

Darinka chtěla džus, já vytoužené kafe a konečně to bylo místo se signálem, takže jsme mohly uklidnit naši vystresovanou rodinu doma – žijeme! 

V chatě jsem se ptala, jestli by se dalo někde venku přespat. „Sure, of course, but not in this area, you should hide somewhere.“. Díky. 😀 

Sbalily jsme vysušené věci a vyrazily s mnohem větší energií a PO ROVINĚ dál, hledat místo na spaní. Asi po kilometru jsme objevily krávy. Romantika a cinkající zvonečky. Takhle si představuju šťastné krávy. Jako z reklamy na milku. Samozřejmě jsem udělala zase milion fotek, ale rovné místo na spaní pořád v nedohlednu.

Cestou jsme potkaly zase rozplývající se Italky „wow, she´s georgeous“, nojo, já vím. A taky tady na nás pištěli svišti. Odešly jsme trochu z cesty a uviděly rovný plácek (v mojí hlavě na něj zasvítílo světlo z hůry a zazněl chorál). Právě z plácku odhopkal svišť. Vzpomněla jsem si na historku, kterou mi vyprávěla kamarádka, jak jim svišti roztrhali stan a sežrali zásoby. Myšlenku jsem rychle zahnala a začala rozbalovat náš tábor. Byla tady měkká tráva a kolíky se zapichovaly jedna báseň – příjemná změna oproti skalnatému plácku z předchozí noci. Po stavbě století (fakt se mi to povedlo) jsem si zkusila dovnitř lehnout. No to bude peklo. Jeden hrbol vedle druhého. Darince neříkám nic, krásně se vyspinkáme! Uvařily jsme si špenátové fusili s ořechy od Adventure menu. Byly vynikající, ale Darinka na ně měla jiný názor „mami, mě to nechutná“. Nojo, bylo to trochu s chilli papričkou. Vrazila jsem jí do ruky chleba, kterým to zajídala, natlačila do sebe pár lžiček a odpadla. 

Já jsem ještě poslouchala kravské zvonečky a užívala si konec druhého dne naší výpravy. Přemýšlela jsem, jestli to těm kravám nevadí. Mě stačilo pár turistů v Tatrách, kteří chodili s rolničkou na batohu i u Štrbského plesa. Za takovými lidmi nechcete jít moc dlouho. Z myšlenek mě ale paradoxně vyrušily přesně ty zvonečky, které se… přibližovaly? Fakt… přibližovalo se to. Za chvílí jsem slyšela i funění a dupání. Darinka se vzbudila ve chvíli, kdy nám přímo do stanu čuměla kráva. Vykuleně jsme na sebe hleděly – my a kráva. Jestli zakopnou o stanové kolíky, tak jsme v pytli, napadlo mě. Asi půl hodiny jsme je pozorovaly a pak se začalo cinkání zvonečků zase vzdalovat. Třeba už konečně usneme. 

Den 3. Refugio Bella – Fannes

Kromě zvonění kravských zvonců a hrbů pod našimi karimatkami nám k ránu začal narušovat spánek i déšť. Měly jsme jediné štěstí, že pršelo kolmo a nefoukal vítr, takže jsme měly všechny věci suché. Ráno jsem balila jen mokrou stanovou plachtu. Za mírného deště a pořádné mlhy jsme se vydaly dál. Nojo… Ale kam dál? Absolutně jsem nevěděla, kam jdeme. Měla jsem pocit, že mám správný směr, ale cesta se pořád neukazovala a já už jsem propadala panice, že umřeme v mlze, uprostřed Dolomit s krávami po boku. K tomu všemu jsme neměly signál a zjistila jsem, že offline mapy se mi prostě nestáhly do mobilu. Jak se jako dostaneme na trasu, když vidím jen dva metry před sebe? Ve chvíli, kdy už jsem přestávala být statečnou matkou, se objevily na obzoru dva obrysy postav s krosnami. Chytla jsem Darinku do náruče a utíkala jsem za nimi. „Hi guys, I love you, you saved our lifes right now“. Dívali se na mě trochu divně, moc si povídat nechtěli. 

Konečně jsme byly zpátky na trase a snad šly správným směrem. 

Dítě ponořené do mlhy a větru je obtěžkáváno silou, která se rovná tíze pošramocených nervů jeho matky (to je takový mateřský Archimedův zákon, Viktore byl bys na mě hrdý). Zkrátka všechno tohle nepohodlí způsobilo extrémní dětskou prudivost a ufňukanost, a není se čemu divit. Sestoupaly jsme k chatě Sennes, potkaly tady další krávy, které byly úplně jiné, než ty krávy, které nám chtěly spást stan (existuje nějaký atlas krav? Docela by mě zajímaly ty druhy), měly dlouhé úzké rohy a vypadaly naštvaněji. 

U chaty jsem dala Darinku do nosítka a hned jí bylo veseleji. Naštěstí jsme šly docela po rovině, takže mě těch 40 kg váhy tížilo o něco míň, něž kdybychom se škrábaly do kopce. Zasloužila si to, hned byla veselejší a za chvíli usnula. Já jsem s lehkým funěním, častými zastávkami a vyptáváním na trasu (pořád nemám signál), pokračovala dál. Všichni jsou v horách moc ochotní, a dokonce jsem začala slízávat smetanu já jako „strong woman“. Dítě se nese, takže už není star. Už fakt potřebuju ty offline mapy! Všechny trasy v Dolomitech jsou červené! To jako fakt Italové neznají ani základní barevnou škálu??? 

Když se Darinka trochu vyspala, začala pořádná zábava. Šly jsme hodně z kopce, zlepšilo se počasí, a to znamená vždy jen jedno – skluzavku. Darinka si z kopce na kamínkách dělá „klouzavinu“. V praxi to vypadá tak, že ji držím za ruku, ona se každou chvíli sklouzne po šutrech nebo dělá, že lyžuje a mé klíční kosti trpí více, než když ji nosím. Takhle jsme se doklouzaly až do Pederü. Tady stál obrovský hotel a u něj dětské hřiště!!! To je sen. Ráj s houpačkou, dřevěným autem, korytem s vodou a dřevěným skřetem, ve kterém se Darinka skoro celá vykoupala. Zatímco ona si blbla na hřišti a vůbec mě nepotřebovala, já jsem sušila plachty a konečně objevila malinko signálu tak, abych prozkoumala trasu dál. 

Po asi půl hodině jsem sbalila suché plachty, vytáhla dítě ze studny a pokračovaly jsme obr kopcem zase nahoru. Cestou jsme potkaly dva Čechy Leňu a Míšu – „Ty jsi určitě Darinka!“. Úplně jsem zapomněla, že jsem v chatě Rifugio Bella nechávala v návštěvní knize vzkaz, že tam ta moje tříletá hvězda došla po svých až od Lago Di Braise. Vyfotili si nás a trošku mě postrašili velkým deštěm, který má přijít v pět hodin večer. No… Snad už budeme do té doby někde schované. Přinejhorším snad budeme moct přenocovat v nějaké chatě. S Leňou a Míšou jsme si slíbili, že se určitě ještě potkáme a vydali jsme se po svých vlastních dobrodružstvích. Po velkém stoupání se nám na chvíli objevila rovina. Nicméně začaly zase padat mokré kapky. V rámci našeho urychlení (aspoň jsem myslela, že nás to urychlí), jsem vzala Darinku zase do nosítka. Fakt jsem nechtěla nějak moc zmoknout. Pokračovaly jsme v cestě k chatě Rifugio Fannes, Cestou jsem si trochu sáhla na dno a totálně vyčerpaná jsem shodila krosnu a dítě až ve Fannes. Udělalo se zase krásně a Darinka objevila dřevěného medvěda, se kterým se musela vyfotit a potok, ve kterém se zase musela vymáchat. Daly jsme si chvíli pauzu a pak pokračovaly v hledání noclehu.

 V první chatě Lavarella měli plno. Měla být levnější, a tak jsem ji zkusila jako první. Počasí se ve vteřinách měnilo a bylo jasné, že za chvíli začne ten slibovaný slejvák v pět. Málem jsem se rozbrečela a říkala jsem, že klidně přespíme na podlaze. „No, sorry…“. Ok, rychle jsme přeběhly k druhé chatě a začala jsem znova vyjednávat. Na recepci byla paní, která totálně nerozuměla angličtině, ale já jsem pochopila, že volno nemají. Naštěstí si zavolala na pomoc slečnu, která nám hned za šílené peníze dává pokoj s polopenzí (jinak to nešlo). Byl to asi můj nejdražší nocleh v životě a pokoj vypadal jako skautská ubytovna s poschoďovými postelemi. Daly jsme si sprchu a šly na večeři. Na večeři jsem pochopila, proč jsme platily tolik peněz. Čekalo nás asi pěti-chodové menu, které jsme nemohly skoro sníst. Totálně přecpané a čisté jsme si lehly do postele a poslouchaly bubnování deště na okno. 

Den 4. Fannes – Cinque Torri

Darinka je miláček celé chaty. Všichni na ni dělali obličeje a od mladého číšníka dostala na cestu lízátko. Po luxusní snídani, kterou si Darinka hodně užila – ochutnala snad všechno, co tam měli – jsme se vydaly stoupáčkem k Lago Di Limo. Původně jsme chtěly u jezera spát, ale počasí to bohužel nedovolilo. V chatě jsem si ale stáhla konečně ty offline mapy, takže už se neztratíme. Mělo to tak být. 😊 U jezera jsme potkaly obrovský pomalovaný šutr ve tvaru žáby, na který Darinka samozřejmě musela hned vylézt. Za neustálého zpívání „žáby, žáby, jak si vlastně povídáte“ jsme pochodovaly nádhernými rovinami a už v deset hodin ráno jsme měly našlapáno asi pět kilometrů. Potkaly jsme nějakého fotografa – hned jsem toho využila, protože máme s Darinkou opravdu málo společných fotek a vrazila jsem mu do ruky svůj mobil. Chudák byl trochu zmatený, protože na displeji mobilu v úsporném režimu nic neviděl, ale fotku máme. 😊 Po čase jsme zase potkaly krávy, ale žádné zvláštní příhody s nimi nemáme, jen jedné podle Darinky tekla slza, protože byla daleko od svých kamarádek, tak se s ní potřebovala vyfotit. 

Asi po sedmi kilometrech nás dohnali naši Češi Leňa s Míšou. Zjistila jsem, že jsou z Brna a že máme vlastně plno společných známých, protože obě s Leňou tancujeme. Darinka si Leňu hned adoptovala a měla druhou, rychlejší maminku s lehčím baťůžkem a já jsem měla co dělat, abych jim stačila, protože Darinka vybíhala a sbíhala jedno sedlo za druhým (naše pomalé tempo už teda nemůžu přičítat jí, ale velké krosně a mým silám). 😊 V průsmyku Forcella del Lago jsme zase potkávaly spoustu milých lidí, kteří už o nás věděli. Prý jsme legendy trailu a každý si Darinku zase fotil. Vůbec jsem to nechápala, najednou jsme byly slavné nebo co? Vždyť jen chodíme…😊

Sestup dolů k jezeru pod průsmykem byl docela náročný. Pro Darinku zase velká sranda, ale pro mě velký stres, bylo to hodně strmé sestupování po šotolině a vítr nám vůbec nepomáhal. S občasným naražením zadku jsme to ale zvládly až dolů, kde už na nás zase čekali Leňa a Míša. Přefiltrovala jsem vodu z jezera na polívku (stále oblíbené vlnité nudle) a dál jsme pokračovali spolu. Do dalšího sedla Forcella del Lagazuoi. Měla jsem výčitky, že jsme jim dost zpomalily tempo, ale na druhou stranu jsem jim byla vděčná, protože Darinka pořád něco Lenči vyprávěla, držela se jí za ruku a co bylo nejdůležitější – šlapala jak divá. A já jsem zatím mohla v kopci v poklidu umírat opřená o hůlky. 

Když jsme došli do sedla, zkoumali jsme chvíli mapu, protože moje naplánovaná cesta se trochu lišila od jejich, ale nakonec se zdálo, že jejich trasa byla původní Alta via 1 podle knihy, takže bylo rozhodnuto. Opět nás čekaly krásné výhledy, Darinka už byla ale právem unavená, takže jsem začala vytahovat nosítko. V tom se ozval Míša s nabídkou, že si vyměníme batohy. Nést jeho 15 kg baťůžek a Darinku byl velký odpočinek pro mé tělo. Celou dobu jsem ale měla výčitky, že Míša kvůli mně trpí, protože mu krosna neseděla a všude ho to řezalo, nicméně byl hrdina a nechtěl mi ji vrátit, i když myslím, že mě musel proklínat (minimálně další den). Po velkém klesání jsme se utábořili pod kopcem pod Cinque Torri. Tábořili jsme kousek od soukromé chaty, kde byla i studánka, takže ideální místo na spaní. Chvíli jsme si ještě hráli s myšlenkou, že bychom vyšlápli k Cinque Torri a spali tam, ale… Byla jsem ráda, že jsme nakonec zůstali dole. Sil ubývalo. 😀 

Na terase chaty jsme si udělali večeři a šli se uložit. My do našeho tarpu a Míša s Leňou do stanu vedle. Naše obydlí bylo u lesíka, na měkké trávě, tak jsem si říkala, že to bude klidná noc bez krav a že se na měkkém podloží krásně vyspíme. 

Z ničeho nic mě uprostřed noci vzbudila štiplavá bolest na hlavě. Viděla jsem odběhnout jen stín huňatého ocasu. Liška. Poslepu jsem nahmatala dezinfekci v krosně a s myšlenkami na vzteklinu se snažila usnout. Samozřejmě to už nešlo, takže jsem si googlila, kdy na to umřu a tak. Za chvíli jsem už slyšela malé tlapičky na naší stanové plachtě. Vrátila se. Moje „HUŠ“ vzbudilo jak Darinku, tak naše spící kolegy ve stanu. Byla to pro mě naprosto nekonečná noc, po třetí už se zvědavá liška neukázala, nebo o tom aspoň nevím. 

Den 5. Cinque Torri – Lago di Fedéra

Ráno mi Míša s Lenčou zkontrolovali hlavu. Pár škrábanců od drápků zvědavé lišky, né moc do krve, tak asi dobrý…

Sbalili jsme stany, nasnídali se a za krásného počasí se vydali nahoru k snad nejznámějšímu bodu celé trasy – Cinque Torri. Byl to docela stoupák. Míša s Lenčou zrychlili, protože svoji cestu v tento den končili a měli se setkat s přáteli v Pecolu. Slíbili jsme si, že se potkáme ještě nahoře. To ale Darinka nebyla schopná akceptovat, pořád ječela, že je musíme dohnat a padala do bláta a dělala hrozné scény. Můj baťůžek mi ale větší rychlost nedovolil, takže vytahuju trumf z rukávu a vrážím Darince do ruky lupu. Po cestě jsme potkávaly spoustu zajímavých motýlů a kytek, takže ji to zabavilo a na nějaké dohánění úplně zapomněla.

Po chvíli (no možná to byla hodina až dvě) se nám zjevila první skalní věž. Vedla k ní cestička jako do zámku (podle Darinky), takže jsme teď byly dvě princezny a všechno bylo mnohem jednodušší. Přímo u věží šli všichni doleva. My, v rámci zkoumání jsme se samozřejmě vydaly doprava. To se nám ale nevyplatilo. Měly jsme sice nádherné výhledy, ale uprostřed šutrů se mi zaklínila hůlka a zlomila se. Nebyl by to takový problém, kdybychom neměly tarp a za pomocí hůlek nestavěly stan. V mé hlavě se rodily různé plány od hledání klacků až po lepení trekové hůlky leukoplastí, než mi prostě došlo, že to vyšroubuju a zlomený kousek oddělám.

Volala Lenča, že si dáme ještě rozlučkové kafe. Sešly jsme teda k chatě pod Cinque Torri. Tam jsem ale potkala dva hikery z New Yorku! Prý jestli mi můžou koupit kafe a Darince koláč, že o nás slyšeli a že jsme hrdinky a legendy. Wow. Dokonce, když jeden z nich zjistil, že mám zlomenou hůlku, hned mi chtěl dávat svoje. Neuvěřitelné. Nikdy jsem nic podobného nezažila. Chvilku jsme si povídali, úžasní lidi. Pak volala zase Lenča. Byli u jiné chaty – u lanovky (ta cesta, kterou jsme se měly vydat vlevo), ale hned mi říkala, že za námi sejdou (asi pochopila, že nám by to trvalo mnohonásobně dýl). Loučení s nimi bylo dojemné, Darinka to skoro oplakala, ale slíbili jsme si, že zůstaneme v kontaktu, Brno je kousek.

K lanovce jsme si pak vyšláply taky, protože jsem chtěla mít tu ikonickou fotku Cinque Torri, jako všichni. 

Nakonec jsme si tam na plácku uvařily polívku, protože „mami, já mám hlad“. Bylo nádherně a čekal nás už jen 7 km sestup k jezeru Lago di Fedéra (jsem si myslela – spoiler – nebyl to JEN sestup). Po polívce jsme vyrazily krásnou cestičkou dolů. Z krásné cestičky se za chvíli stala blátivá a my dolů nesestupujeme, ale kloužeme. Klouzaly jsme tak, že jsem opět zlomila hůlku, ano, tu stejnou! Proooooč? No, zase se dala zašroubovat, takže to nebudu dramatizovat. Darinka propukla v hurónský smích, protože jsem spadla tak, že jsem celá od bláta. Za chvíli ale přišel větší problém. Problém, který znají jen holky s 30 kg krosnou, kterým se chce čůrat. Sundávat to prostě nechceš, když nikde v dohlednu není lavička nebo aspoň velký šutr. Našla jsem super strom, o který jsem se mohla opřít a dřepnout tak, abych se nepřevrátila. Super strom, plný super smůly. Takže jsem byla celá od bláta, a ještě přilepená ke stromu. Vlhčené ubrousky – ten zázrak lidského snažení – jsem měla samozřejmě v krosně, takže teď už je od smůly úplně všechno. 

Se smůlou jsme sestoupaly k silnici, kde měla Darinka slíbené nosítko. Půjdeme přece už jen po rovině, tak pohoda. Nějaký hodný Ital mi pomohl nahodit krosnu s Darinkou na břiše, pak mi zatleskal (pořád těm reakcím tady nemůžu uvěřit) a šla jsem. Cestou jsem potkávala dědečky, rodinky s malými dětmi a mokré psy, což mě utvrzovalo v tom, že už dojdu s tímto nákladem úplně v pohodě až k jezeru a že už je to kousek. Nemohla jsem se víc mýlit. Přede mnou se objevil obrovský kopec a při pohledu do mapy (ano, až teď- jezera jsou přece vždycky v údolí, ne?) se mi chtělo brečet z těch nahuštěných vrstevnic, skrz které vedla naše cesta. 

Sedla jsem si na šutr, nikde nikdo. Začala jsem brečet. Dál už to prostě nedám. Prostě tady zůstanu na skále. Nejdu. V mém záchvatu sebelítosti se ale vzbudila Darinka „co je mamí?“. Pohladila mě a já jsem jí začala vysvětlovat, že už nemůžu, že je to všechno těžké a že jsem trochu unavená. To dítě se na mě podívalo z nosítka těmi kukadly a řeklo „dej mě na zem mami, chytnu tě za ruku a vytáhnu tě tam“. Dojatě jsem ji objala a šly jsme vstříc dalšímu stoupání. Pomalu se nám otevíraly nádherné výhledy a já jsem byla vděčná za každou křeč v zadku, za každou slzu a za každý metr tohoto trailu. Stojí to za to. Za všechny ty zážitky, výhledy, setkání… 

K jezeru jsme nakonec opravdu trochu klesaly. Už bylo docela dost hodin a byla jsem hotová. Zamířily jsme k chatě Rifugio Croda da Lago – „sorry, we are totally full“. Neměla jsem sílu už ani brečet. Chytla jsem Darinku za ruku a šly jsme hledat místo pro stan. Obešly jsme jezero a objevily skálu, za kterou bychom se mohly schovat a pod kterou by se dal náš přístřešek postavit. Zapíchnout kolík do šutru prostě nejde, kdybyste chtěli vědět. Naštěstí bylo kolem dost velkých kamenů, kterými jsem kolíky zatížila a střecha byla na světě. Byl to dost podobný plácek jako u Lago Di Braise, takže to bude určitě „super“ spaní. 

Po večeři jsme zalezly do stanu a já jsem doufala, že se obejdeme bez dalších nočních dobrodružství. Jen, co ta myšlenka vylezla z šuplíku se ozval hrom, pak se ozářilo celé jezero bleskem a začal brutální slejvák. Stanovou plachtu jsme za chvíli měly asi 5 cm od obličeje, protože koliky na kamenitém podloží nedržely. Z posledních sil jsem vyběhla ven a kolíky pořádně zabetonovala. Mokré škody budeme počítat až ráno. 

Den 6.  Lago di Fedéra – Santa Fosca

Ráno nás probudilo sluníčko! Díky všem horským bohům! Zjistila jsem, že máme nějakým zázrakem všechno suché (kromě stanu samozřejmě). Velká paráda!!! Sbalily jsme věci, nasnídaly se a vydaly se čistit zuby k nedaleké studánce.

S pocitem dobře odvedené práce a suchých věcí jsme se vydaly na další pouť, zítra se máme konečně potkat i s tátou, bude to krásný den.

Ušly jsme přesně 200 metrů, když jsem začala cítit mokro na zádech. Co to je? Že bych položila krosnu do mokré trávy? Ale ono to teče…??? Neeeeeee!!! Po tom všem, co jsme přežily v noci a měly jsme všechno suché, se mi v krosně otevřel camel bag! Prostě celá krosna byla zevnitř mokrá, celá. No, takže pauzička. Naštěstí svítilo sluníčko, takže jsme uprostřed cesty rozložily všechny vnitřnosti z krosny a taky spacáky. Pomalu kolem nás začaly chodit hikeři, kteří si v pohodlíčku spali v chatě a litovali nás, že jsme určitě hrozně chudinky zmokly. Houbelec! Všechny jsem pobavila tím, jak jsem blbá a šli dál. 

Nejvíc to odnesl Darinčin spacák, který je sice fakt skvělý, ale hrozně blbě schne. (Tímto děkuji Kubovi z Makalu outdoor, že mi před tímto trekem vybral spacák, ve kterém je mi nejen teplo, ale ještě rychle schne!). Abyste rozuměli – měla jsem dvacet let starý spacák od tatínka z Kauflandu, skrz který jste mohli pohodlně sledovat okolní krajinu, protože byl úplně „papírový“ a asi bych v něm tady umrzla. 

Darinčin spacák jsem připnula na krosnu a konečně jsme vyrazily. Miluju rozmanitost tohoto treku! Chvíli jsme šly sněhobílými kamennými cestičkami, chvíli skálami, po kterých Darinka tak ráda lozí, a nakonec úplně zelenými kopečky. Všechno je tady nádherné! Všechno!

Cestou jsme potkaly dvě holky z Česka, byly někde od Krkonoš a měly velkou radost, že takové putování jde i s dětmi. Krásně se poslouchá, že jsem podnikla snad i trochu inspirativní výlet a že i horalky, které porodí se nemusí svých zálib vzdávat. 😊 

V Rifugio Citta di Fiume jsme si daly s Darinkou odměnu v podobě latté, horké čokolády a výborného koláče s ricottou a čokoládou. Jako bonus jsme měly samozřejmě nádherný výhled na hory a spoustu krav. Chtěla jsem tady doplnit vodu. Prý není pitná, ale myslím si, že je to jen kvůli tomu, abychom si ji musely koupit v pet lahvi. Ignoruju cedule a napouštím vodu (pro jistotu teda) do filtru. 

Po krásné pobytu u této chaty jsme se vydaly na sestup do Santa Foscy, kde jsme plánovaly nocleh. Cestou nás chytla bouřka. Bylo docela teplo, a s pláštěnkami nám déšť ani moc nevadil. Vadily nám spíš ty hromy, které nás pronásledovaly. Darinka dokonce CHTĚLA jít sama (to se v takovém počasí moc neděje). Nechápu, ale jásám. Jinak – měla jsem s sebou pro ni samozřejmě gumáky po zkušenostech z Velké Fatry, kdy jsem jí dávala na nohy igelitové pytlíky do mokrých bot, ale vytažení gumáků by způsobilo mokrost dalších věcí v krosně, takže ťapala v teniskách.

U chaty ve Fosce jsme se trochu usušily, přezula jsem Darince ty gumáky a hrála jsem si s myšlenkou, že se tam ubytujeme, ale… začalo zase svítit sluníčko, dobrodruh ve mně zvítězil a vyrazily jsme hledat místo na spaní. Darinku po 10 ušlapaných kilometrech už zmohla únava, tak jsem pokračovala v tichu, s nosítkem, tentokrát opravdu po rovině. 

Gumáky na dětských visících a spících nohách fakt špatně drží! Naštěstí jsem si všimla ztraceného gumáčku asi po dvaceti metrech od události a rychle řvu na přijíždějící auto STOP, STOP, STOP! Naštěstí je to univerzální slovo, takže roztomilý Ital hned zastavil a gumáček je ve svém původním tvaru zpátky na nožičce spící Darinky. 

Po dvou kilometrech to vypadalo, že se dá zatočit do lesa a někde postavit stan. Vypadalo to hezky, ale byl to totální močál s potokem uprostřed. Boty mám sice mokré, ale proč to zhoršovat. Vyzula jsem se, přebrodila potok a místo na spaní hledala bosky po dalším brodění se vysokou a mokrou trávou. Za chvíli se mi zjevil snový plac na louce u lesa, a dokonce s ohništěm. Wow. Nejlepší spaní bez hrbolů a šutrů. Moje nadšení trochu zase překazil déšť, takže jsem rychle schovala už probuzenou Darinku do lesa i s krosnou, a jako správný přeborník na stavbu krizových domů začala stavět. Boží – kolíky se zapichovaly do měkké trávy tak nějak samy a hned jsme se mohly schovat. 

Darinka si trochu zapindala, že nechce večeři, ale horolezci prostě musí jíst, jinak by nemohli horolozit. Na tomto místě máme dokonce i signál, takže jsem poslala pár fotek do informační skupinky pro rodiče a za bubnování deště na stanovou plachtu jsme zalehly do spacáků. Fakt je to rovné! Měkké! Žádný hrb! 

Den 7. Santa Fosca – jezero Coldai

Tohle byla asi nejlepší noc za celou dobu našeho putování. Žádné krávy, žádné lišky, jenom hýkající osel v dáli. Pršelo ale celou noc. Tarp jsem z jedné strany zakryla svou pláštěnkou, z druhé strany jsme měly les, takže jsme opět přežily všechno v suchu. K mému překvapení ale déšť neustal ani ráno. Čekaly jsme asi do osmi, ale pršelo pořád stejně intenzivně. Darinka se samozřejmě začala nudit, co taky čekat na jednom metru čtverečním ve stanu. Začala vylézat ze spacáku a tancovat v našem metr vysokém stanu. Rozdrobená horalka ve spacáku a na karimatce byla poslední kapka. Balíme. Teda… Chvíli jsem jen bezmocně čuměla na všechny ty věci, které musím sbalit a na mokrý stan, ve kterém to musím udělat. 

Ani nevím, jak dlouho to trvalo, ale sbalila jsem všechny věci do krosny, dala jsem si sprchu vytřepáním mokré stanové plachty, vrazila si ponožky do kapsy, Darinku do nosítka, komickým pohybem krosnu na záda a opět bosky vyrazila směrem k cestě. 

Když jsem dorazila k cestě, pokusila jsem se obout si ponožky a boty. Několikrát. Několikrát jsem se totiž převážila pod tíhou batohu a Darinky do všech možných směrů. Tohle nedám, „Dari, musíš dolů…“. Neochotně se postavila v gumáčkách na cestu a následovalo deštivé, ufňukané peklo. 

Obula jsem si boty, zjistila jsem, že mi krvácí prst na noze, ale měla jsem je tak zmrzlé, že mi to bylo úplně fuk. Začaly jsme stoupat k chatě u jezera Coldai. Měly to být jen 4 km a mapa říkala, že to bude trvat asi 1,5 hodiny. Paráda, za chvíli budeme pít kafe a jíst koláč.

Ach ty moje předpoklady. 

Cesta nám trvala přesně pět hodin. „Chci ruku; nechci ruku; chci, abys mi pomohla; nepomáhej mi; chci do nosítka; mrznou mi nohy; chci dolů; chci tátu…“. Na Darince se asi podepisovala dlouhodobá únava a dnes zkrátka neměla den. Profňukaly a prohádaly jsme se až k chatě. Cestou jsme se musely „probít“ velkým stádem ovcí a Darinka si zničila pláštěnku. K chatě šla půl kopce s urvaným rukávem a tvářila se jako válečný uprchlík. 

Chata Rifugio Coldai je naprosto úžasná. Celá jedna místnost fungovala jako sušárna, takže jsem mohla vysušit durch mokrý stan. Když jsem plachtu pověsila na šňůru, způsobila jsem v sušárně menší potopu a musela jsem odhazovat krosny jiných hikerů ze země na lavičku.

V chatě jsme potkaly další Čechy Andrejku a Mikyho. Taky máma se synem, akorát už dospělým, který vytáhnul na hory ji, a ne ona jeho. Čekání na suché věci nám díky nim hezky ubíhalo a horká čokoláda a koláč byly opět vynikající.

V tento den jsme se taky měly potkat s Tomem, který za námi konečně přijel z práce. Darinka už po tatínkovi pofňukávala posledních pár dní, takže s vyhlídkou, že přijede tatínek a s horkou čokoládou v rukou opět pookřála a bavila celou chatu svou jedinečnou angličtinou.

Tom dorazil asi ve čtyři odpoledne. Úplně promočený. Nicméně Darinka se na něj hned vrhla a bylo veselo. Venku pořád hrozně moc lilo, takže jsme začali vymýšlet nocleh v chatě. Vedle nás seděl jeden fajn Ital, se kterým se potkáváme v průběhu celé trasy na různých chatách. Je kopií Jacka Nicholsona, fakt, vypadá úplně stejně, sympaťák. Šla jsem za ním zjistit možnosti. Chtěla jsem jen vědět, kolik stojí jedna noc v chatě, protože na webu žádné info není. Hned se mnou šel ochotně na bar a italsky speakoval s barmankou možnosti. Připadala jsem si trochu divně, protože anglicky se domluvím i sama, a takhle to šlo zbytečně přes moc lidí a jazyků. Slečna za barem říkala, že místo pro nás mají, ale musí počkat, až se vzbudí šéf z odpoledního šlofíku (řešili jsme zvýhodněnou cenu skrz pojištění Alpenverein a taky cenu pro Darinku – s tak malými dětmi zkušenost nemají, mmch. je to snad jediná chata za celý trail, kde přihlížejí k Alpenverein…).

No… Dopadlo to tak, že přestalo pršet a objevilo se slunce. To bylo jasné znamení, posunout se dál. Poděkovala jsem Jacku Nicholsonovi za ochotu a vypravili jsme se dál, k jezeru Coldai. 

Kousek za jezerem jsme našli pěkný plácek na spaní a byli jsme schovaní – přímo od jezera by nás nikdo nezahlédnul. Konečně jsem si po týdnu užívala, jak se mi staví bydlení, protože se stavby tarpu chopil Tom. Dělá to ale úplně jinak než já, nicméně si připomínky nechávám pro sebe. Místo na spaní jsem ale samozřejmě vybírala já. Hlavou dolů, což mi oba – Darinka i Tom – nezapomněli vyčíst.

Den 8. jezero Coldai – bivak Vecchia Casera del Camp

Vyspinkali jsme se do růžova. I s hlavou dolů! K ránu spadlo pár kapek, ale stan nám docela rychle uschnul. Vyšli jsme asi v devět ráno. Jako fakt. Prostě s chlapem všechno dýl trvá. 😀 Né, abych mu nekřivdila – museli jsme vymyslet nový systém balení věcí. Už jdeme tři, to znamená, že se mi dost odlehčil batoh a téměř lítám!

U jezera se zatím vytvořilo úplné stanové městečko. Schovávali jsme se úplně zbytečně. Tady se kempuje tam, kam se dojde. 

Čekal nás výstup do sedla Forcella col Negro. Asi v půlce výstupu začala Darinka zkoušet, co jí projde, když už nejsme samy. Každých pár metrů hlásila nějaký problém a mě už pochodovaly nervy. V sedle jsme naštěstí potkali velkou českou výpravu, což Darinku rozebralo a vrátila se naše stará horolezkyně. Vyprávěla jim o Františkovi ze školky a o imaginárním Marvelovi, který šel s námi a pomáhal ji tahat do všech kopců (Darinka totiž miluje huskyho Marvela od Lůci Kutrové, byla se mnou i na přednášce, a dokonce předávala Lůce obrázek Marvela, který sama namalovala. Má doma i plyšového, ale naštěstí jsme ho nemusely brát s sebou). 

Ze sedla se nám krajina změnila v krásné zelené pláně a rovinku. Jenomže si představte horolezce na rovině. Prostě nuda největšího kalibru. Vzteky jsem odhodila hůlky, protože už mě to její vymýšlení fakt přestávalo bavit, a dala jsem ji do nosítka. Po tom, co jsem nasadila vysokohorské sprinterské tempo ze mě trochu vyprchal vztek. Začali jsme si užívat ticha a plynulé chůze. Plynulé do té doby, než jsme se zabořili do totálního močálu. Bezva, krajina se pořád mění, močálem jsme ještě dneska nešli. Kdyby to dítě dneska nevstávalo zadkem vzhůru, asi by si užívalo podmáčený terén v gumákách. Bohužel. 

Když jsme přebrodili močál na pěknou cestičku, otevřely se nám zase krásné výhledy a nádherná modrá obloha. Azůůůro. V azůru se ale z ničeho nic objevil mrak a asi o sekundu později začaly padat… kroupy??? Vážně? Jako kroupy v srpnu? 

Ještě, než nás stihly totálně promočit a potlouct se nám přímo před očima, jako na zavolanou, zjevila chata Rifugio Vazzoler. Honem jsme se utíkali schovat za kávou a koláčem. Mě to prostě nikdy nepřejde, já ty jejich koláče naprosto zbožňuju, tady jsme navíc nedostali jen tak nějaký koláč – byl politý výbornou polevou a ozdobený sušeným pomerančem. Wow. Vzbudila se samozřejmě i Darinka, protože ta si zas nenechá ujít horkou čokoládu. Na každé chatě totiž mají fakt horkou čokoládu, ve které stojí lžička! Ne to kakao, které většinou dostaneme u nás. 

Neměli jsme signál, takže odhadnout, jak dlouho bude venku ten mordor trvat, bylo docela těžké. Zeptala jsem se skupinky s mobily vedle nás, ale jenom asi kontrolovali fotky, signál neměl nikdo. Nicméně slečna začala mluvit o nějakém „two hours rain“, což se mi teda vůbec nelíbilo. 

Kroupy ustaly asi po hodině, takže jsme se vydali na cestu. Naše malé horolezče začalo zase poskakovat jako kamzík, ale do kopce to chtělo velkou motivaci. Asi milionkrát jsem musela odhánět zlou Elsu, aby na nás zase neposlala kroupy (už zase svítilo nádherně sluníčko a obloha byla totálně vymetená). Elsa se ale pořád vracela, takže bylo nutné ji neustále zahánět. Hodní kamenní trollíci nám pomáhali vpřed a ty zlé bylo potřeba potlouct hůlkou a když bylo úplně nejhůř, zavolali jsme naše imaginární psy Woodyho (pejsek od našich sousedů – jednou jsme ho venčili a pořádně tahal, tak teď se to dost hodilo) a samozřejmě zase Marvela. Když si Woody s Marvelem zlomili drápky, trošku ve mně hrklo, ale dobré – pořád nás táhli nahoru. Nechápu, jak to funguje, ale jsem nadšená, ona ten kopec fakt vyběhla! A taky u toho pořád mlela, takže už mám hlavu jak balón. Tom je čerstvější, tak to zvládá líp. 

Na kopci jsme vyšli u šíleného suťoviště, které bylo ve svahu. Cestička měla asi 30 cm na šířku, přesně pro jednoho člověka. Darinka ale samozřejmě potřebovala ruku, takže jsem měla co dělat, abych neskončila dole pod srázem. 

Klouzali jsme po sutinách a prolézali skalami asi dva kilometry (v půlce to zachránil čokoládový muffin od mojí maminky, který přivezl Tom – díky mami). Konečně jsme se dostali na lesní cestičku, která měla vést k našemu dnešnímu spaní – k bivaku Vecchia Casera del Camp. Už bylo asi půl osmé večer, a fakt jsme už chtěli sundat batohy, najíst se a jít spát.

Při pohledu na ruinu bez střechy, zarostlou trávou, ke které jsme přišli, se mi zase chtělo trochu brečet. Tady se nedá postavit ani stan, natož abychom spali „uvnitř“. No nic, sebrala jsem se a začala zkoumat mapu. Když to vezmeme ještě kousek nahoru, tak se tam snad nějaký plácek objeví. Pomalu jsme se rozcházeli, když se odněkud zespoda ozvalo „halooo, tady je chata a spaní zadarmoooo“. Byla to naše česká výprava, kterou jsme potkali v sedle Forcella col Negro. Bivak je zkrátka v mapě zaznamenaný blbě. Byla to krásná chatička pod kopcem pod tou ruinou. 

Šťastní jsme sestoupali dolů po močálové louce kolem všudypřítomných krav. Bivak byl plný lidí, ale zbyl na nás krásný pokojíček s betonovou podlahou, na které jsme jen rozložili karimatky a spacáky. Venku před bivakem jsme si ještě uvařili večeři. Indický dahl od Adventure menu si už nikdy nedám! Na obalu byla nakreslená jedna chilli paprička, ale podle mě to znamenalo jeden pytel chilli papriček. Trochu se bojím, že to bude pálit dvakrát. 

Součástí české výpravy byl i jeden mladý Němec. Zrovna procházel kolem a Darinka na něj něco žvatlala svou vymyšlenou angličtinou. Po jeho „what did she say?“ jsem málem vyprskla smíchy. Prostě nevím, what did she say. 

Jdeme spát. 

Den 9. bivak Vecchia Casera del Camp – bivak Malga Moschesin

Tohle byla asi nejhorší noc za celý trail. V bivaku byla kamna a naši spolunocležníci asi pořádně zatopili. Darinka se asi ve dvě ráno vzbudila úplně zpocená a s přerývavým dechem. Pořádně mě to vyděsilo, takové dýchání jsem u ní nikdy nezažila. Samozřejmě začala i plakat a střídavě potřebovala sundat ponožky, vylézt ze spacáku, zalézt do spacáku (svého i mého). Nakonec usnula u mě ve spacáku. Zdálo se, že byla jen přehřátá. 

Ráno jsme se docela rychle sbalili a kolem krav vystoupali zpátky na trasu. Cestou ke kávičce na chatě Carestiato jsme narazili na horolezce. Někteří z nich už byli pěkně vysoko na stěně skály a Darinka z nich nemohla spustit oči. „Mamí, já chci taky lozit, zavoláš strejdovi Kubovi, on by tam vylezl, že jo?“. Kubi, máš tady zákazníka. 

Cestou jsme minuli studánku s korytem, kde se samozřejmě to dítě muselo zase úplně zmáčet. Je to prostě vodník. 

Lehkým klesáním jsme došli až k Rifugio Passo Duran, kde jsme si udělali polívku (vlnité nudle jsou stále v kurzu), doplnili jsme vodu a já jsem dopsala deník. Taky jsem udělala asi milion fotek s místními osly, a dokonce s koněm – Darinčin ráj. Jeden osel spinkal na zemi a já jsem se zatajeným dechem čekala, jestli se pohne. Pohnul. Uff. 

Čekala nás asi dvoukilometrová cesta po silnici. Velká změna pro moje nohy – asfalt. Netrvalo to ale moc dlouho, už za chvíli jsme zase ťapali do kopce totálním bahnem. Zastavovali jsme každých pár metrů, protože jsem Darinku musela přenášet přes velké louže – i přes její přesvědčování „já to zvládnu sama“. Asi by to zvládla, ale zabahněnou kouli v nosítku pak nechci. 

Dnes jsme měli naplánovaný nocleh v bivaku Malga Moschesin. Trasa byla trochu přeznačená kvůli těžbě dřeva – proto asi ten náročnější terén. Od sedla Forcella Dagarei se už ale cesta shodovala s trasou v mapě. 

Čekala nás rozsáhlá suťoviště s úzkými cestičkami a husté lesy s ještě užšími pěšinkami. Před prvním sutovištěm jsme potkali mladého Němce, se kterým si Darinka chtěla anglicky popovídat předchozí den. Byl nadšený, že je první a čekal na zbytek výpravy. Neměl mapu, nevěděl, kde bude dneska spát a podle toho, jak byl „v chillu“ jsem pochybovala, že vůbec ví, že je v Itálii. Šťastný člověk! 

Cesta k bivaku byla tak proměnlivá, že jsem nechápala, že jsme pořád ve stejném státě. Museli jsme si zase zavolat na pomoc naše imaginární psy. Tentokrát došlo i na Fíka. Poslední dva kilometry už měli ale všichni polámané drápky a odmítali jít dál.  S vypětím všech sil jsem naložila do nosítka Darinku i všechny psy, kteří nás přestali táhnout a donesla ji až k bivaku. U bivaku už odpočívala zase naše česká výprava – v tento den jsme se postupně došli a předešli asi třikrát. Darinka samozřejmě okamžitě ožila a začala bavit celé okolí svým válením v trávě a tanečky. Začala jsem ji podezřívat, že jediný pes neměl zlomený drápek a že její „mami já už jsem unavená“ byla jen past na její matku. 

U bivaku bylo velké napajedlo plné vody – úplná vana. Hrála jsem si s myšlenkou, že se tam vykoupu, bylo vedro a voda vypadala lákavě. Než jsem si ale s tou myšlenkou dohrála, Tom už tam ležel a rochnil se ve studené vodě. Já jsem nakonec vyměkla. Sluníčko pomalu zapadalo a prostě jsem nechtěla, aby mi byla zima. 

Šla jsem radši pořádně prozkoumat bivak. Při otevírání dveří jsem si zadřela asi osm pidi třísek, takže jsem následující hodinu měla co dělat (na seznam lékárničky připíšu i jehlu, nůžkami třísku nevytáhnete, fakt.). 

Při nádherném západu slunce jsme si uvařili večeři a borovicový čaj podle Tomovy google receptury (byl fakt výborný, lehce nasládlý, chutnal i Darince) a konečně jsme šli spát. Únava za celých devět dní už se podepisuje na mě i na Darince, ale Tom nám naštěstí statečně zvedá morálku. 

Den 10. bivak Malga Moschesin – bivak Casera dei Ronchi

Ráno jsem měla pocit, že jsme každý spali úplně někde jinde. Na jiných kontinentech. Tom byl totálně zmrzlý, Darinka v noci zase vylízala ze spacáku, protože jí bylo vedro a já bych byla naprosto spokojená, kdybych celou noc to dítě nepřikrývala ze strachu, že onemocní. 

Po snídani jsme vyrazili do velmi chladného rána. Jakože fakt kosa. Darince se vůbec nechtělo šlapat a mě se vůbec nechtělo ji zase motivovat Elsou, trolly nebo tažnými psy – prostě „hlava prázdnej džbán“. Když jsme ale vylezli na sluníčko za výhledy a Darinka si přezula své gumáky zpátky do tenisek, už to zase fičelo. Italský koláč a horká čokoláda byl pro ni dnes velký hnací motor. Snídani jsme totiž lehce odflákli horalkou. 

Asi po čtyřech kilometrech jsme došli k chatě Rifugio Pramperet. Nejmalebnější chatička na nejkrásnějším místě s voňavými koláči na okně. Bylo to jako v pohádce. Na chatě byli dva mladí, milí Italové, kteří byli samozřejmě naprosto hotoví z Darinky, takže dostala koláč zdarma dle svého výběru, a my s Tomem jsme se museli spokojit se studenou kávou. Když jsme si tam tak seděli a přicházeli ostatní hikeři, zjistili jsme, že jsme dostali občerstvení ještě před otvíračkou – proto asi to studené kafě, kávovar pravděpodobně ještě nebyl ready.  

Na terásku svítilo sluníčko, Darinka zase něco žvatlala a vedle nás seděly dvě slečny, které se s ní hned daly do řeči. Zjistily jsme, že jedna z nich pochází z Kanady a druhá z Jižní Afriky. Wow. Další zajímavé setkání. Holky se zkrátka rozhodly, že si udělají dovolenou bez dětí a chlapů v Evropě na nejkrásnější trase přes Italské Dolomity. Hned mě napadlo, že přesně takhle někdy půjdu Pacifickou hřebenovku tam u nich. Akorát to bude trochu na dýl. 😊 

Cestou z chaty jsme objevili jeskyni. Byla to dlouhá chodba, kterou jsme museli prozkoumat. Darinka měla jakýsi – na ni zvláštní – respekt, a tak jsem šla první. Šla jsem podle mě tak kilometr a už mi fakt nebylo dobře (asi skrytá klaustrofobie), pak chodba najednou skončila. Jako by prostě někdo odhodil kladívko a majzlík a řekl si „kašlu na to“. Chodba měla samozřejmě jen asi 20 metrů, ale v mé hlavě byla mnohem delší. 

Za nádherného počasí jsme stoupali dál. Nahoru do sedla Forcella de Zita Sud. Všude byly nádherné rozkvetlé skály. Připadala jsem si jako v čínské zahradě s upravenými skalkami a barevnými květinami. Asi v půlce stoupání jsme přišli do místa, kde byly naprosto DECHBEROUCÍ výhledy. Na všechny strany to bylo naprosto dokonalé. Udělali jsme asi tisíc fotek (já skáču, Darinka skáče, díváme se do dáli… klasika). 

Šli jsme dál stoupákem po sutovišti a skalách. Ze začátku byla cesta vidět jen podle poskládaných mohyl – princezen podle Darinky. Od jedné princezny ke druhé jsme vyšplhali až nahoru pod takový skalnatý cípek, který působil trochu hrozivě a už jsme s Tomem přemýšleli, jestli by nebylo lepší Darinku navázat aspoň na stanovou šňůru, když už nemáme lano. Ale ona samozřejmě nadšeně šplhala dál a náš stres ji vůbec nezajímal. Vylezli jsme do „bílého mlíka“. Na chvíli se nám otevřel výhled na údolí, ze kterého jsme se vyšplhali, a hned nás zase pohltil hustý mrak. V sedle jsme potkaly dvě Holanďanky, které od začátku výstupu pozorovaly růžovou tečku, která leze nahoru – prý „she goes, we go“. 😊 Nikdo nechápal, jak se tam Darinka dokázala vydrápat. 

Nicméně husté mraky a vítr Darinka v oblibě nemá, to už víte. Nosítko si ale zasloužila, takže ze sedla sestupujeme „ve dvou“. Hned po pár metrech mě ale hodně mrzelo, že Darinka spí. Klesali jsme totiž „svištím údolím“. Po všech těch skalách a šutrech se zase objevila zelená krajina a život. Svišti přebíhali z jedné nory do druhé a pískali tak hlasitě, že jsme chvíli přemýšleli, jestli nepotřebuje pomoc nějaký člověk s píšťalkou v nouzi. Hodně vysoko nad námi pobíhaly horské kozy a my jsme zkrátka nestačili otáčet hlavy.

Docela náročným klesáním jsme sestoupali k chatě Rifugio Pian de Fontana. Vážně hodně jsme si tady chtěli dát večeři. Byl to předposlední den v horách a já jsem toužila po smažených bramborách! Bohužel – večeře až v sedm. Paní nám nicméně nabídla panini, které jsme si samozřejmě nadšeně objednali a těšili se na teplé bagetky s vytékajícím sýrem. V chatě jsme potkali zase Jacka Nicholsona, se kterým jsme se rozesmátě vítali a prohodili pár slov. 

Ehm… Kuchař asi spěchal. Žádný teplý vytékající sýr se nekonal. Dostali jsme suchou housku, ve které ležel kus na tlusto nakrájeného sýra a prosciutto. Jen tak. Na sucho. Trošku zklamaně, ne, hodně zklamaně jsme to do sebe naházeli, rozloučili se s Jackem a vyšli k našemu poslednímu bivaku. Paní, která nám nesla to vynikající panini, nás varovala před stavem bivaku, do kterého chceme jít a doporučovala jiný (Casera la Varetta). Ten byl ale ještě kus do kopce, takže jsme se rozhodli, že i přes její varování zkusíme bivak Casera dei Ronchi. Bylo už dost pozdě a vidina seběhnutí kopečku a večeře byla silnější než my (minimálně než my s Darinkou, Tom by tam asi vyběhnout chtěl). 

Když jsme k bivaku přišli, zjistili jsme, že se v něm vážně spát nedá. Bylo zamčeno – immobile, inagibile, non entrare, divieto assoluto di utilizzo. No zkrátka hodně slov na dveřích o tom, že tam prostě nesmíme spát. Nevadí, poslední noc bude zkrátka ve stanu – naštěstí je před bivakem docela rovný plácek. 

Všude kolem rostla máta, takže jsme si udělali mátový čaj a večeři. Teda, až po tom, co se mi asi třikrát podařilo rozlít vodu a shodit vařič a vaření se chopil Tom, jsme si udělali mátový čaj a večeří. Já už asi nemůžu nebo co.  

Den 11. bivak Casera dei Ronchi – La Pissa

V noci se žádné katastrofy neděly a dnešní den měl být už jen o klesání k zastávce La Pissa a přejezdu do Benátek. Klesání. Akorát v mé hlavě. U nuzné snídaně (poslední den no) mi Tom oznámil, že musíme vystoupat ještě 550 výškových metrů, a že stejně půjdeme kolem toho bivaku, do kterého nás posílala včera ta paní s indiánským jménem „Ta, co přináší luxusně vysušené panini“. Darinka si taky trošku zapindala, jestli jsme náhodou neměli jít dolů, ale statečně stoupala dál. 

Bylo to nakonec docela pozvolné stoupání a cestou jsme, už asi naposled, potkali Jacka Nicholsona. Usmíval se na nás jako měsíček a asi po sto metrech, co nás předešel na nás volal „KAKA“ a někam ukazoval. Vůbec jsme nechápali, co nám chtěl sdělit, ale usmívali jsme se a mávali. Až po chvíli, když jsme došli k místu, odkud volal, jsme objevili maliny. Jak se řeknou italsky maliny??? 

Když jsme vyšli nahoru na kopec, obklopila nás bílá mlha. Chvíli jsme šli po vrstevnici po docela úzké travnaté pěšince z jejíž pravé strany byl zase obrovský sráz. Skrz mlhu naštěstí nebylo vidět až dolů, ale katastrofické scénáře v mé hlavě, jak vidím padat malou růžovou tříletou kuličku dolů mi nedaly klid „Darinko, drž se u kraje“. 

Docela v poklidu jsme sestoupali dolů k chatě Rifugio Bianchett, kde jsme si dali poslední horský koláč a poslední horské kafe. Nechápu, že už jsme na konci. Potkali jsme tady i Holanďanky ze sedla Forcella de Zita Sud, se kterými Darinka hrála svou poslední horskou schovku (ze židle pod stůl). 

Pak už jsme jen scházeli širokou cestou na zastávku do La Pissy. Cestou jsme objevili záhadný obraz ve skále, což byla ale pro Darinku jediná zajímavá věc tohoto úseku, takže jsem ji naposled dala do nosítka. Jen ať se pěkně vyspí, prázdniny nekončí. 

Na zastávce jsme naposled rozložili stanovou plachtu, aby ji sluníčko vysušilo a hurá do Belluna k autu, které tam zaparkoval Tom, když za námi přijel. 

Benátky, pizza a zmrzlina čekají!

Za naše putování jsem se toho dost naučila o sobě (zejména, když jsme šly s tím mým horolezčetem samy) a taky dost o Darince – je to „little warrior“, jak ji někdo na trailu nazval. Obě máme ty naše palice tvrdší, než mě vůbec kdy mohlo napadnout. Už se těším na nějaké další dobrodružství. 

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *