Šumava Archivy - Klub minituristů

Přechod Šumavy s dětmi z Prášil

Katka — Sat, 14 Sep 2024 20:54:44 +0000

Aneta Kantorová Přechod s dětmi (čtyřletá, 18měsíční) jsem plánovala už dlouho a Šumava byla vždy na jedné z top možností. Navíc jí máme u nás doma moc rádi a části jsme už měli prochozený, takže jsme věděli, do čeho jdeme. Nadšeně jsem nám tedy naplánovala klasický přechod Šumavy po nouzových nocovištích, se spaním výhradně ve stanu, z kopečka do kopečka, denně v průměru 15km, celé na cca 12 dnů. Před samotným přechodem jsme si dali 3denní puťáček v Krkonoších, kde jsem pochopila, že na takový vandr ještě nejsme všichni ani fyzicky (děti), ani psychicky (já) připravení, a celou trasu jsem překopala a přesunula víc od hranic. Spaní ve stanu jsem proložila městskými penziony, denní vzdálenosti zastropovala na cca 10 km za den, a převýšení snížila tak, aby byla dcera schopná většinu dne ušlapat na kole bez přehazovačky. Malej se vezl v Croozer pro jednoho nebo se nosil v nosítku. Koupila jsem novou bombu a k obědům a večeřím dokoupila hotovky typu Adventure menu. Suma sumárum, nakonec z toho vyšel takový pěkný rozjezdový baby-friendly pochod, který jsme si užili všichni. Taťulda se k nám chtěl také na pár dní přidat, takže jsem hledala trasu, kde by prvních pár dní bylo propojených buď vlakem nebo autobusem, aby se mohl pohodlně vrátit k autu. Z vícero důvodů jsme se nakonec rozhodli jít od severu k jihu, podél tras několika autobusů. Den 1.: Parkoviště Velký Bor – Prášily (4,9km) Původně jsme chtěli zaparkovat na parkovišti Nová Hůrka a dojít na nouzové nocovistě Hůrka, přespat, a druhý den dál do Prášil, ale nakonec jsme se rozhodli dojít z parkoviště až do Prášil během prvního dne (10,3km). Co čert nechtěl, nabrali jsme před odjezdem zpoždění a museli změnit trasu, abychom do chaty došli v rozumnou dobu. Volba padla na neplacené parkoviště Velký Bor. Změna trasy se ukázala jako dobrá volba. Dorazili jsme na místo kolem třetí hodiny odpoledne, sbalili se a vydali se na cestu. Musí se jít trochu zpátky od Prášil, přejde se silnice, a pak se vezete po cykloasfaltce podél silnice, která občas ani není za stromy vidět. Nejdřív je hezky, za chvíli ale začíná pršet. Vyndáváme pláštěnky, čtyřletá má navíc špatnou náladu, a nechce ani kolo, ani pěšky. Úsek, který bychom jinak měli rychle za sebou, máme za skoro 3 hodiny, uff. Dorážíme do Turistické chaty KČT Prášily, paní správcová nám nabízí polopenzi, že prý vařila guláš a pekla makovou buchtu. Po nečekaně náročném začátku našeho výletu bereme všema deseti. Večeře formou sněz co můžeš, mají guláš, játra, nebo pečené kuře, 3 druhy příloh, ovoce i salátový bar, na recepci se dá objednat pití. Střídáme se u dětí s jídlem, po večeři si děti ještě hrají v dětském koutku. Paní recepční/správcová nám nabízí, ať si na pokoj některé hračky vezmeme, my s díky přijímáme, a jdeme se připravit na kutě. Den 2.: Prášily – Antýgl (8,6km autobusem a 8,6km pěšky) Vzhledem k tomu, že začátek cesty na Antýgl vede po cyklotrase, kterou jsme šli včera, a celková délka dnešního úseku by byla přes 17km, rozhodujeme se, že se necháme odvést autobusem z Prášil před Srní k parkovišti Mechov, odkud se hezky napojíme na stezku podél Vchynicko-tetovského kanálu, která nás dovede až do kempu. Check-out je v 10:00, takže v pohodě stíháme autobus, který odjíždí v 10:12. Další by jel za půlhodiny, a pak až po 2 hodinách. Snídáme, balíme se, platíme a vyrážíme na autobusovou zastávku, asi minutku od chaty. Už tu čekají lidi a já jen doufám, že se i s naším povozem vejdeme. Máme ale štěstí, pan řidič i jeho pomocník jsou moc milí, dostávám všemožné slevy, a dohromady za 2 dospělé, 2 děti, kočár a kolo platíme 12Kč. No nekup to. Za pár minut vystupujeme a vydáváme se vzhůru po zelené. Starší statečně šlape, a za chvíli jsme nahoře a svištíme si to po rovince podél kanálu. Sluníčko nám svítí, vykládáme si hádanky a pohádky, obdivujeme četná mraveniště. Procházíme kolem odbočky na Hauswaldskou kapli a dáváme svačinkovou pauzu na lavičce naproti studánce za Hakešickou cestou. Úplně zapomínám, že se přímo do kempu dá sejít lesem z cyklotrasy zezadu a scházíme dolů na silnici. Je docela provoz, tak nasadíme tempo a za chvíli jsme v kempu. Stavíme si stan na druhé straně od silnice a jdeme do kiosku na pozdní oběd, zapečený toust a česnečku. Děti si ještě hrají, večer si vaříme večeři, a pomalu jdeme spát. I ve čtyřech lidech se ještě vejdeme do našeho Jurka, i když je to tedy už hodně natěsno. Den 3.: ATC Antýgl – Horská Kvilda (5,3km) Dnešní den bude odměnou pro děti za jejich včerejší úsilí. Čeká nás jenom něco přes 5 kilometrů, krásnou cestičkou v lese, byť neustále do mírného kopce. Taťulda s námi chce ještě chvíli šlapat, a protože nechce být ve stresu z dobíhání autobusu zpátky na Antýgl, tak nás nechává v kempu balit a sušit, a vydává se na 22minutovou jízdu autobusem k našemu autu. Tím se pak dopraví na parkoviště Hotelu Rankl a odtamtud nám půjde naproti dolů po modré. Schválně, kde nás potká. Nu, balení s jedním znuděným a druhým utíkajícím dítětem se protáhlo, ale kolem dvanácté jsme se taky vydali na cestu. Hned u přístřešku u mostu nás stihl déšť, tak chvíli čekáme, nakonec vytahujeme pláštěnky a jdeme i tak. Starší nejdřív statečně šlape do kopce, potom ale pokládáme kolo na vozík a už obě ťapem po svých. Resp. ona se svačinkou ťape, já funím, a za rozcestníkem, kdy už se jde vlastně po rovince, koho to nevidíme. Celá rodina zase pohromadě. Cesta podél Hamerského potoka krásně ubíhá, a bez větší krize se dostáváme až k rozcestníku, odkud už jen vyjít strmější kopec k Ranklu, hlavnímu cíli dnešního dne. Lidí je tu tak akorát, dáváme si pozdější oběd, lívance se šlehačkou, znojemskou pečeni s rýží a špagety. Starší utíká na hřiště, sem tam jí zahlédnu na klouzačkách nebo ve skákacím hradu. Tady trávíme celé odpoledne, dáváme i kávičku a čokoládový dort, děti blbnou a užívají volnější den. Taťulda nás kolem páté opouští, my ještě chvíli blbnem a odcházíme na dnešní ubytování, Farma Highland, kde na nás čeká trojlůžkový pokoj (na bezkempu nabízejí i spaní v maringotce, „domečku“ nebo i karavanová stání). Cesta vede zpátky dolů po krpálu u Ranklu a pak zase do kopečka k farmě, velká brblá, že už nemůže a je unavená, malej bohužel usíná a po osvěžující 10minutovce se budí. Vaříme si večeři a zase usínáme až kolem jedenácté. Bohužel. Den 4.: Horská Kvilda – Kvilda (7,6km) Ráno vstáváme kolem sedmé, využíváme rychlovarnou konvici a snídáme klasicky ovesnou kaši, balíme, a domlouváme se s paní majitelkou, že vezme starší na krátkou projížďku na koni. Zrovna ale dojila kozy, tak jsme na ní museli 45 minut čekat, což se ukázalo jako dlouhá doba pro nejmladšího člena výpravy, kterému z nudy už rupaly nervy a mně pak z něj. Dobře, bereme všechny věci a jdeme čekat ven, třeba se venku zabaví líp. Velká opakuje, že chce čekat na koníky, do toho začíná lejt, jak z konve. Než snesu všechny věci dolů, koukám, že malej leze venku na zemi, mokrý od hlavy až k patě. No nic, je půl jedenácté, tak převlíkáme, nečekáme, nahazujeme pláštěnky a jdeme. Koníky dáme jindy. Svačinky všem do ruky a za řevu vycházejícího z vozíku vyrážíme dál. Míjíme farmářský krámek, kde si tentokrát nic nekupujeme, a když docházíme na zelenou, tak si spletu strany a zbytečně jdeme zpátky ten kopec k Ranklu. Nevadí. Následuje cesta po silnici, docela dlouhá a docela do kopce. Hlavně tu ale jezdí auta i velké kamiony se dřevem, takže dceři beru kolo, házím jí do vozíku k malýmu a jdeme. Ráda bych už zase byla na cyklo, která začíná u Jezerní slati, což je za 2,5km. Moc rychle to s těžším nákladem nezvládám, občas si zanadávám, a v jednom kopci musí těžší dítě vystoupit, ale nakonec to zvládáme a se zastávkou na svačinku dorážíme k Jezerní slati. Malej stále spí, takže slať vynecháváme a jedeme směr rysí výběh. Velká si to sviští, přecházíme silnici a pak zas do kopečka směr infocentrum a hřiště. Necháváme vozík u stojanu na kola, dojdeme k výběhu, a ani tentokrát, napotřetí, nezahlídneme ani jednoho rysa. Jdeme zpět, zase hřiště, nalákávám malýho zpátky do vozíku na okurku, když v tom přijde starší se zabláceným tygrem, že potřebuje vykoupat. Koupeme tygra na záchodě v umyvadle, na cestě zpět ke Croozeru malej křičí, že zase na hřiště. Házím ho do vozíku, do ruky sušenku a pelášíme pryč. Při přecházení silnice nás musí objíždět auto, když chytajíc starší, která sjíždí do příkopu, mi na druhou stranu odjíždí malej ve vozíku směr silnice. Uff, všichni přežili, spěcháme na cyklotrasu a frčíme si to směr Kvilda. U dnešního ubytka, Zotavovny Kvilda, volám paní správkyni, ta mi říká kód na skříňku s klíči, stručně vysvětluje, že vozík nechávat v lyžárně a zítra se s ní uvidíme a vyrovnáme dluh v přízemí v Obchůdku u Rysa. Pokoj je ve druhém patře, první dojem rozpačitý, byť je součástí i kuchyňský kout, nejdřív si říkám, že by byl pokoj lepší bez něj. Ale dobrý, jinak vše čistý, jenom hodně hodně starý a oprýskaný. Nevadí, na jednu noc stačí. Záchody hezký na chodbě, sprchy v prvním patře, dneska vynecháme. Je něco po třetí, na elektrický plotýnce vařím pozdní oběd, dneska kuře na divoko od Adventure menu, oběma dětem chutná, jupí. Pak jdeme do smíšeného zboží dokoupit zásoby, na hodinku ještě na hřiště, domů na večeři, a spát. Den 5.: Kvilda – Bučina (7,2km) Ráno vstáváme klasicky kolem sedmé, děláme ovesnou kaši, balíme. Venku vybírám peníze, bankomat je pár kroků od vchodu a jdeme s dětmi za paní správcovou do obchůdku. Malej se dostává do tranzu ze suvenýrů a hraček, hází sebou, a já platím za ubytování. Paní moc milá. Tahám malýho z krámku, zjišťuju, že je pokaděný a že nám došly vlhčené ubrousky. Super. Jdeme znovu do smíšeného zboží, kupujeme nové, přebalujeme, a protože je už horko, tak kupuju pro každého i nanuky. Každému jeden do ruky. Chyba. Hned na nás začínají dělat nálety vosy, velká se zvládá ubránit, já chci malýmu nanuk alespoň zmenšit, on si samozřejmě myslí, že mu ho chci vzít, tak jím vzteky mlátí kolem sebe a čokoláda i tvaroh končí na vozíku, v jeho vlasech, v mých vlasech, na oblečení, a určitě i na vosách. Za jeho řevu utírám, co se dá, a jedeme dál. Po cestě si všímám, že Ski Penzion Kvilda nabízí ubytování od 700Kč včetně jídla, musím na to pak doma mrknout. Cesta začíná stoupat, dneska máme před sebou přes 7km stále do kopce. Stoupáme a stoupáme, starší si stěžuje, že nejdeme po žádné barvě, navrhuju jí, že se můžeme vrátit a jet po modré (Vltavská cesta, kolem pramene Vltavy), která je ale delší a taky do kopce, což nakonec odmítá. Kopec se mírní, míjejí nás jak cyklisti, tak sem tam auto lesních strážců. Myslela jsem, že to bude menší cyklostezka, ale je to spíš menší silnice, ale co už. Začínáme hrát pohádky, které jí motivují v jízdě. Nakonec pohádkujeme celou cestu a i se zastávkou na jídlo jsme u Bučiny už kolem druhé. Byli jsme moc rychlí. Zajedeme si k Alpské vyhlídce, kde je i restaurace. Chci okouknout alternativní trasu na zítřek, bojím se, že klasický cyklo sešup od Bučiny dolů bude moc strmý a bude to bez ruční brzdy o úsměv. Okukuju cestu dolů po červené, začátek vypadá ok, lesem, tak to tedy zítra zkusíme. Jdeme zpět k Bučině, táhlé stoupání. Na dolním posezení (jsou tu 3 stoly) vaříme obědovečeři, tentokrát velký neúspěch, moje děti fanouškové chicken korma nejsou. Během vaření malej sbírá pod stolem vajgly, jak jeden vyhodím, sebere další. Hrajeme si a užíváme pohodu, na stavění stanu je ještě moc brzo, tak čekáme na první spolunocovníky. Kolem páté přijíždějí na kolech dva tátové se dvěma syny, staví stany, tak se přidáváme. Malej mi utíká, ale s pomocí starší máme stan postavený, když přichází mladý pár a sděluje nám, že jsou na cestě ještě tři maminy s cca šesti dětma. Za chvilku přijíždí další paní, že zezdola přichází šest mamin s devíti dětmi. Uff, ještě že máme už postaveno. Malej padá z lavičky a trochu si rozsekne ret. Řev a krev. Jdu ho nakojit, usíná, přenáším ho do stanu. Skupinka maminek a dětí různého věku teprve přichází, staví stany, večeří. Pouštím starší audiopohádku, ta rychle usíná. Dneska si vedla skvěle. Za chvíli se budí malej. Už mu to neteče, ale napuchlý to má. Nechci budit kolemspící, tak mu pouštím...

Zdroj

Článek Přechod Šumavy s dětmi z Prášil se nejdříve objevil na Klub minituristů.

Přechod Šumavy s dětmi

Katka — Sat, 21 Oct 2023 21:03:48 +0000

“Z Alžbětína do Nové Pece jak jinak než skoro „na lehko“ “ Lucie Ženíšková Pokaždé když maminka doma otevře v počítači mapu mám radost a zvědavě s ní prohlížím na co kouká. Ale jakmile si začne něco vypisovat na papír je jasné, že se blíží zase náš čas. Čas, kdy jsme jen spolu venku a bez běžných pravidel a taky toho co doma musíme stihnout. Jediné co tady musíme stihnout, je postavit stan nejlépe zas světla. Tentokrát pro nás maminka vymyslela přechod Šumavy přes nocoviště. Vybrala si poslední týden, kdy v říjnu hlásili teplé počasí. Ale víte jak to je… Člověk míní, příroda mění nebo nějak tak to říkává babi. A tak den před odjezdem počasí hlásilo místo slunečna a 24°C pouze 9°C a převážně déšť. Jenže to by nebyla moje maminka, kdyby řekla že nejedeme. A tak přibalila pár teplých věcí navíc do batohu, vyměnila boty za zimní a dokoupila mi termo- obal na pití, který mi byl platný asi stejně tak, jako ty rukavice, které jsme zapomněli pro jistotu doma asi protože mě maminka dobře zná a ví, že je stejně ztratím. Den 1. Železná Ruda – Alžbětín – nocoviště Poledník (21km) Vyrazili jsme v pondělí vlakem a protože už je den krátký odjížděli jsme z Plzně už někdy před šestou hodinou ráno. Cesta trvá kolem dvou hodin a utekla jako nic. Jen ty naše vlaky prostě nejsou moc připravené na to, že by tam nějaká maminka chtěla sama tahat naložený kočárek věcmi. Takže prostor pro kola byl na cestu pro nás jasná volba a do vlaku se maminka zapotila při nastupování podobně jako při výšlapu na Poledník. Bylo obtížné skrz ty úzké dveře vytáhnout po schodech náš lehký kočárek. Když jsme se blížili vlakem do Nýrska, tak si maminka vzpomněla, že mi zapomněla doma rukavice. Přemýšlela jak to udělá, když po cestě už není, kde rukavice koupit a venku má být opravdu zima. A tak jí napadlo poprosit hodnou tetu Terku z Rudy a ta my je půjčila a jako bonus s námi kousek šla na procházku. V Alžbětíně na nádraží jsou zaparkované mašiny a vagony a tak jsme si je s maminkou prohlédli než jsme vyrazili na cestu. Taky tam pracoval bagr a protože vím, že v lese bagr neparkuje, tak jsme u něj strávili taky nějaký čas koukáním na práci, aby mi to vydrželo minimálně do středy. Já nezdržoval, ale mamina s tetou hrozně. Nakonec jsme vyrazili na cestu až v 9hodin. Mamina před sebou měla nějakých 21km a v podstatě celou cestu do kopce. Protože Poledník je prostě kopec jako blázen a pokud Vás tam nevysadí vrtulník, tak s jinou cestou než do kopce vůbec nepočítejte. Cesta vedla po asfaltu až pod Polom a stoupání se taky dalo zvládnout, alespoň to říkala maminka. Byl jsem unavený, jak jsem ve vlaku musel maminku hlídat, aby mi jí nikdo nesebral a tak jsem cestu skoro až na jezero Laka prospal. Kousek před odbočkou na jezero jsem se probudil a dál už jsem běžel po svých. Vede tam krásný dřevěný chodníček, ale bylo mokro – nejspíš už tu pršelo než jsme přišli. Prošli jsme se kolem jezera a vyrazili dál. Jel jsem na motorce dokud to šlo, ale cesta se pořád zvedala do kopce a já už nemohl a tak mě maminka posadila do kočárku a vyrazili jsme na další kus cesty. Počasí se začínalo mračit a asfaltová cesta se změnila v kamenitou. Maminka mi vyprávěla jak tuhle trasu jeli s tatínkem v zimě na běžkách a jak ten kopec s tátou nenáviděli. Táta se dokonce z běžek vyzul a šel vztekle po svých vedle stopy. Dojeli jsme až k Frantovu mostu a tam jsme se vydali na posledních 5km, které nám zbývali dojít na Poledník. Maminka si říkala, že už je to jenom kousek. Ale, byl to ten nejhorší kousek a rozhodně už by to znovu s kočárkem nešla. Po cestě bylo hodně velkých kamenů a rozhodně to nebyl žádný ideál pro kočárek. A aby toho nebylo málo, tak začalo pořádně pršet. Maminka mě zazimovala do kočáru a dala mi knížky. Říkala, že teď to musím vydržet a že nahoře budu běhat jak budu chtít. Neviděl jsem na ní, ale funěla jak lokomotiva, pořád jsme zastavovali, drncalo to a v jednu chvíli mě maminka dokonce vyklopila na bok.. Ještě že ten kočárek je pokaždé ověšený vším možným a já tak nikam nevypadl. Smál jsem se jí a dělal si legraci z toho, že si natloukla zadek. Nakonec to s přestávkami dotáhla až na rozcestí pod Poledníkem a protože už se nemusela extra namáhat, tak přestalo i pršet. Já tak mohl konec doběhnout vítězně sám a sledovat maminku jak se plazí za mnou. Na Poledníku jsme byli úplně sami. Dokonce ani myšky o kterých mi maminka říkala, že tam pobíhají tam nebyly. Byla velká zima a maminka byla promoklá , unavená a měli jsme oba dva už hlad. Maminka postavila rychle stan za světla a šli jsme rozdělat oheň do krbu, uvařit večeři a usušit oblečení. Výhoda Poledníku je právě to ohniště, kde jsme se ohřáli. Zatímco maminka odpočívala já hledal bubáky kolem a houkal do tmy. To aby věděli, že má maminka sebou ochránce. Do stanu jsme se dostali když už byla úplná tma. Strašil jsem maminku bubákama, ale říkala že jsme tam úplně sami, že jí nenachytám. Den 2. Poledník – Bučina (31km) Po probuzení jsme zabalili věci, posnídali teplou kaši a vyrazili zase na cestu. Vyrazil jsem na motorce odhodlán, že mamince pomůžu a ujedu co nejvíc, ale byla velká zima a tak jsem si zalezl se schovat do kočárku do fusaku a nechal maminku jít. Po cestě foukalo a poprchávalo, nevypadalo to na lepší počasí než při včerejší cestě. Potkali jsme autobus s dědečkama a babičkama. Psalo se na něm „dostupná Šumava všem“. Maminka říkala, že je to skvělý nápad jak dostat starší lidi na místa, kam by se normálně nedostali. Akorát, že tedy po jejím včerejším výstupu do kopce, jsem si říkal že by si taky sedadlo zasloužila. Jenže jak ji znám odmítla by ho a radši by vypotila další krev než aby si to usnadnila. No dneska měl být dlouhý den. Měli jsme před sebou 31km a velkou část opět do kopce. Z Poledníku na Modravu cesta utíkala rychle, bylo to z kopce a já většinu prospal. Probudil jsem se u Javoří pili a odtud až do Modravy jsem pokračoval na motorce. Na Modravě jsme chtěli doplnit zásoby dobrůtek, protože jsme většinu snědli s maminkou při včerejším výšlapu na Poledník. Ale obchod byl zavřený a tak nám nezbývalo než pokračovat dál. Cesta byla asfaltová a skvěle se po ní jezdilo, kilometry utíkali a já začínal být unavený. Sedl jsem si do kočárku a prohlížel si v knížce zvířátka a ukazoval mamince co bych chtěl potkat. Říkala mi, že ona by toho divočáka tedy potkat ani asi nechtěla. Ale mně se prostě líbil nejvíc – měl kopejtka, ocásek a smál se na mě. Domluvili jsme se, že zastavíme až najdeme místo a uvaříme si oběd a chvíli odpočineme, než zase bude muset maminka vytáhnout kočár do kopce a já se alespoň najím než půjdu spinkat. Maminka uvařila kuskus se zeleninou a taky čaj abychom se trochu ohřáli. Odpočinuli jsme si skoro hodinku a pak vyrazili dál. Konečně se začalo dělat teplo. Maminka šlápla do kopejtek a vyrazila vstříc dalšímu kopci. Když došla skoro až k prameni Vltavy, našla u cesty ještě pár borůvek a tak mi je natrhala na později do hrnečku, abych měl radost. Miluju tyhle svačinky – maliny, ostružiny, borůvky. Všechno, všechno bych snědl a maminka to ví. Když jsem se prospal byli jsme už na cestě na Bučinu. Zbývalo nám sejít poslední kopec a hurá stavět stan. Vzal jsem motorku, helmu a dinouše a vyrazil z kopce dolů. Na Bučině je nejvýše položený hotel a protože jsme došli rozumně, rozhodla se maminka, že si dáme pořádnou večeři v hotelu a nebudeme muset aspoň vařit. Objednali jsme si gulášovku a plněné knedlíky se zelím. Snědl jsem mamince 3 knedlíky a s plným bříškem jsme vyrazili do pelíšku. Den 3. Bučina – Nové Údolí (28km) Ráno jsme po snídani vyrazili už za slunečného počasí a bylo jasné, že dneska bude nádherný den. Odhodlaně jsem vyrazil na motorce rovnou z kopce dolů a maminka na mě jen volala ať brzdim jinak si rozbiju čumec. Brzdil jsem co nejvíc to šlo a tak nějak jsme oba dva doufali s maminkou, že na konci kopce nebudu mít z bot sandály, přeci jen už je dost chladno. Z Bučiny přes Knížecí Pláně jsem proletěl na motorce jako vítr, že mi chvílemi ani maminka nestíhala. Nejspíš jsem měl ještě hodně energie z těch večerních knedlíků. Když už jsem cítil únavu vlezl jsem si na kočár a šel se prospat. Maminka původně přemýšlela, že kdyby dneska nebylo hezky došli bychom do Strážného a odsud přejeli vlakem do Nového Údolí. Jenomže ta moje maminka prostě nemá ráda, když se něco ulehčuje a navíc to sluníčko bylo prostě tak parádní, že ačkoliv 3.den je pro ní vždycky krizový, tak zrovna dneska žádná krize nedorazila. Úsměv měla čím dál tím širší, v očích se jí blýskalo a byla prostě šťastná a ráda, že jsme spolu takhle venku. Vždycky říká, že je vděčná že můžeme, protože je spousta lidí co by chtěla a nemůže. A tak zatímco jsem spal přeběhla maminka přes Žďárecké jezírko až do Strážného a dokonce jsem prospal i nákup dobrůtek v obchůdku. Maminka si koupila kafíčko, dokoupila nám gumové medvídky a nějaké ovoce a snídani na druhý den. Probudil jsem se až na kopci nad Strážným, kde je nocoviště. My měli ale v plánu spát až v Novém Údolí. Dali jsme si svačinku, snědl jsem sušenku co maminka koupila a dali jsme krátkou pauzu a potom intuitivně vyrazili po červené dál. Cesta se zvedala a asi po kilometru a půl se maminka plácla přes čelo a říkala že se musíme vrátit, protože je trumpeta a jdeme špatně. A tak jsme otočili směr a museli se vrátit zpět na nocoviště a vyrazit správným směrem na Dolní Cazov a Mlaka. Tam nám maminka naplánovala pauzu na další sváču. Měli jsme před sebou dost kilometrů a bylo už docela pozdě. Kolem Strážného ty cesty pro kočárek taky žádná výhra nebyly. Jak pracují ti pánové v lese a jezdí těmi velkými stroji po cestách, tak jsou hodně zničené. Některé koleje byli tak hluboké, že jsem seděl v kočárku stejně vysoko jako okraj té díry. Maminka mi pustila pohádku a vyrazili jsme nahnat čas, protože cesta byla ještě dlouhá a den krátký. Když jsme se dostali na kopec na Mlaka bylo už kolem čtvrté odpoledne a na nocoviště to bylo ještě přes hodinu cesty. Takže jsme dali rychlou svačinku nebo spíš dojedli zbytky pečiva a otevřených paštik z rána a vyrazili dojít zbytek cesty.Po cestě jsem objevil v lese domečky pro skřítky. Tak jsem je musel všechny prozkoumat. Nakonec jsem našel i jeden do kterého bych se v klidu vešel sám. Chtěli jsme stihnout ještě Vagon na nádraží – to je občerstvení, kde mi maminka slíbila zmrzku. Došli jsme tam o půl šesté a bylo tam plno lidí. Maminka doplnila vodu ze studánky abychom měli dost i na ráno, nakoupili jsme zmrzku a popovídali si s pánem. Chtěl jsem si hrát s dětmi, ale museli jsme vyrazit, protože se začínalo stmívat a postavit stan není jen tak. A tak jsme vyrazili kolem oveček do kopce na nocoviště. Nocoviště v Novém Údolí se mamince moc nelíbilo, říkala že ačkoliv je jí obvykle jedno kde spíme, tak tady se necítila dobře. Pod kopcem byla hospoda plná lidí, blízko nádraží a po cestě jsme potkali pár chlápíků co popíjeli lahváče a divně se dívali kam kráčí ta bláznivá ženská sama s kočárkem. A tak maminka postavila stan ve stromech, abychom nebyli vidět a měla tak lepší pocit bezpečí. Navíc v celém nocovišti nebyla pořádně rovná zem a všude byl samý kořen, takže tam bychom se ani dobře nevyspali. Když jsme dostavěli a šli vařit večeři byla už pořádná tma. Byl to poslední den, kdy jsme...

Zdroj

Článek Přechod Šumavy s dětmi se nejdříve objevil na Klub minituristů.

Přechod Šumavy s kočárkem

Katka — Sat, 05 Aug 2023 21:19:05 +0000

aneb přechod s prckem za 7 dní Hana Dolasová Náš přechod začal příjezdem v sobotu večer do Železné Rudy, přesněji do campingu Železná Ruda. Už druhý rok se sem rádi vracíme. Příjemná obsluha, občerstvení celý den, písek pro děti včetně domečku, camp se nachází u řeky a ceny jsou suprové. Dokonce camp renovují, takže příští rok, až se vrátíme, budou nové sociálky. Dá se tam nechat zaparkované auto za poplatek. 1. Den: Železná Ruda – nocoviště Hůrka (16,5 km) Vycházíme po cyklo 33 do města Železné Rudy, tady je asi necelý 1km po hlavní silnici bez chodníku, ale naštěstí je z kopce, takže jste rychle ve městě. Ve městě je večerka „Vietnamci“, která je snad nonstop otevřená a mají všechno. Dokupujeme pečivo a další drobnosti a vyrážíme směr zelená kolem nádraží do pěkného kopečku. Začínám být ráda, že nám počasí nepřeje a není pařák, ale holt vystoupat se někde musí. Cestou máme Kneippovy lázně, což je dost příjemné ochlazení hlavně ve vedru. Navíc po cestě je pro děti krásná pohádková cesta. Došli jsme 200 m nad lázně úplně v pohodě, ale potom nás čekal nepříjemný kopec, kde jsem musela vozík buď složit nebo vytlačit. No jako nevzdáváme se jen tak, takže jsem do toho šla. Vyndat věci a prázdný vozík pozadu vytlačit. A nahoře zase naskládat. Byl to úsek 70 m. Nahoře příjemná šotolinová cesta kolem hotelu Grádl pořád po zelené a navíc po cyklo, kde jsme šli nádherným lesem bez lidí až k odpočívadlu Hůrecká silnice. Super zastavení, spousta laviček, dá se tady i zaparkovat auto za poplatek a sedíte na sluníčku. Navíc tady jezdí dost spojů směr Prášily a dál nebo naopak. Odsud po cyklo 33, která je vedle hlavní silnice, ale odděluje jí cca 20 m zeleně, takže dítě určitě na hlavní cestu nezajede. A navíc je to krásně z kopečka a mírně do kopečka. V Nové Hůrce se napojit na modrou a dojdete až k nouzovému nocovišti Hůrka, které je na krásná slunná louka. Před nocovištěm jsou základy kostela a za ním starý dřevěný kostel. To místo má opravdu něco do sebe. Na Hůrce naštěstí nebylo narváno a nouzové nocoviště funguje tak, že je na jednu noc a stan můžete postavit od 18 hod. a v 9 hod. ráno byste měli být pryč. Tady se dají i krásně připevnit kolíky do země. Největší stoupání máme za sebou, takže rychle udělat procházku po okolí a zalehnout. 2. Den: nocoviště Hůrka – Prášily – camp Antýgl (10,5 km) Vzpomněla jsem si na kamarádku, co bydlí na Šumavě a kterou jsem několik let neviděla. Takže jsem jí zavolala a daly si sraz i s dětmi v Sušici. Takový pohodový den. Z nocoviště po žluté, vede za kostelem, takže vysoká tráva a pozor na klíšťata. Celou dobu nádherný les, je to i cyklo, takže pohoda až do rozcestníku Vysoké lávky. Odtud jsme to zkusili po zelené. Nooo, asi silní jedinci to zvládnou 😀 Je to přes kameny, kořeny, mokrá půda a hlavně ne přes Formberg, to radši tou oklikou kolem, co tam vede. Navíc tam nesmí kola, takže snad vozík prošel. Je to úsek cca 2km, potom je šotolina až do Prášil. V Prášilech super obchod a cukrárna a louka pro děti. Tam jsme čekali na bus do Sušice. Když jsme ale nastoupili, zjistila jsem, že kamarádku mi odvezli do nemocnice s kolapsem. Takže setkání padlo a my si udělali super den v Sušici. Je to nádherné město a jak už vím z minulosti, to co nejde sehnat v Ostravě, v Sušici vždycky seženu. Dokoupili jsme věci a nastoupili na bus směr camp Antýgl. Spoje tady přes týden jsou úplně na pohodu. Jen se trochu připravit, že odpolední bus bude narvaný až po strop. Na zastávce Antýgl jsme vystoupili a hned se ubytovali. Camp mi přišel poloprázdný, takže jsem mohla vybrat místo na stan. Je navíc u řeky, takže jsme měli ten den vodní hrátky. Stavěli a bourali jsme vodní hráze, chodili po velikých kamenech ve vodě. Jediné co mi vadilo, byla studená voda ve sprše. Ale když člověk potřebuje sprchu po několika dnech, tak přežije i studenou vodu. V campu je i občerstvení, které je otevřené i ráno. Minulý rok jsme šli přes Poledník, což vřele doporučuji. Ráno rozhledna a luxusní koblihy ze Sušice. Navíc je to pěkně do kopečka, takže tam je za mě nejmíň lidí ze všech nocovišť. Ale to ráno na vrcholku hory, perfektní. Navíc pokud není úplně skvělé počasí dá se přespat pod střechou u rozhledny. A po cestě z rozhledny se můžete podívat, co způsobila bouře Kyrill. Je pravda, že po cestě se brodíte v potoce, ale zase je to příjemné ochlazení. Jo a je tam obrovský jelen, který straší turisty. 😊 Pase se vám v noci u stanu, tak se nelekněte. My na něho narazili minulý rok, tak se ptali obsluhy rozhledny, tak nám historii o něm vysvětlovala. A tento rok, když jsem tam byla sama bez prcka, tak jedl trávu přímo vedle mě. Jen jsem viděla za úsvitu měsíce jeho obrovské parohy. Ale já se otočila na druhý bok a spala dál a on odešel. Pokud to chcete vzít více v klidu, tak určitě celou dobu po cyklo. 3. Den: camp Antýgl – nocoviště Bučina (17,7 km) Ráno, abychom ušetřili zásoby jídla, jsme si dali snídani v campu a vyrazili přes most směr zelená NS Vchynicko-tetovský kanál směr Rokyta a potom po hlavní silnici po červené. Kdybych věděla, co mě čeká, tak lepší varianta je po cyklo 33 směr Antýgl-most po cestě. Kolem campu navíc vede i neoznačená trasa. Jen potom přejdete k rozcestníku. Trochu jsem ten den překopala, takže jsme se vyhnuli Modravě. Ten den bylo nádherné počasí a Modravu jsme si užili minulý rok. Ten, kdo jí neviděl, určitě doporučuji. Jen my nechtěli mít kolem sebe mraky lidí. Vydali jsme se po modré až na Hamerský potok před Horskou Kvildou. Kousek nad modrou a zelenou po cyklo 1042 přímo u cesty vedle farmy je samoobslužná budka se sýry, máslem, mlékem a dalšími místními dobrotami. Co je nejvíc, tak je tam buď kasička nebo QR kód na zaplacení. Vzali jsme haloumi a kravský neochucený sýr na cestu. Škoda, že jsme nemohli vzít mléko nebo máslo, ale v tom pařáku by to se nám to zkazilo. Následné zastavení na kofolu, kafe a nanuk v hospodě U krámu a příprava na nepříjemný úsek k jezerní slati. K jezerní slati jsme šli po hlavní 1,5 km a nebylo to vůbec příjemné, ještě mimo obec. Takže jsem pořádně natáhla nohy a skoro i běžela. 😀 Ale jezerní slať nám tento nepříjemný zážitek rychle vymazala. Vyhlídková věž pro nás bylo největší dobrodružství. Z jezerní slati vede do Kvildy příjemná nově udělaná cyklo, která má i lavičky na zastavení a odpočinutí. A před Kvildou je občerstvovací budka „z mechu a kapradí“, která nabízí nejen pití, ale i jídlo. Navíc je tam pískoviště a domeček pro děti. Takže my to tady zakempili na hodinku. Příjemně se sedělo, personál příjemný a občerstvení na jedničku. Co více si přát. Když už jsme se rozhodli jít dál, tak jsme po pár metrech stáli u pekařství a pivovaru v Kvildě. Dokoupili si sladkou snídani na další den a pokračovali dál. Tentokrát už všechno po asfaltu, takže jsem na poslední úsek 5km po asfaltu naložila i psa do vozíku. Jelikož máme jezevčíka, tak ten asfalt po pár km nedává. Musím říct, že se do vozíku vešli oba a do toho 8l vak s vodou, polštář, plyšáky, šišky, klacky, kameny a milion hraček. Dokonce i moje jedna sandále se tam někde povalovala. Prý to byla pirátská loď. Když se člověk podíval dovnitř, vypadalo to jako na smetišti. Ale jak já říkám, kašlu na nepořádek, hlavně, že dítě je spokojené. Naštěstí po asfaltu jezdila jen kola a to už jen pár, protože jsme měli po 17 hodině a jeden linkový autobus. Na nocoviště Bučina jsme dorazili přesně 18:10. Na to asi nikdy nezapomenu. 18:10 a nocoviště totálně plné. Já jsem z toho měla pocit, že tam snad nejsou ani žádné malinké uličky mezi stany. Nakonec jsem to hodila za lavičku u posezení. A nebyla jsem jediná, po mě přišlo asi cca další 7 skupin. Protože to je v polovině každé trasy (Plechy-Železná Ruda nebo Nýrsko a naopak), tak tady se potkávají skupiny nejčastěji a je opravdu velký nával. Na to mě dokonce upozornil i recepční v campu Antýgl, když jsem odcházeli. A měl pravdu. Naštěstí místo jsme našli a šli se podívat po okolí. Pasou se tady krávy a kousek od toho je hospoda, takže jsme postavili stan a šli se projít. 3. Den: nocoviště Bučina – nocoviště Strážný (15,1 km) Ten den moje hodinky hlásily, že mají přijít silné bouřky. Už cestou dolů a že to je dost prudký kopec dolů jsem hledala v případě bouřky přístřešek a zjišťovala, v kolik hodin to k nám do Česka dorazí. Jeden přístřešek je u bývalého kostela. Navíc moc pěkné zastavení. Zůstali jen základy kostela po odsunu Němců z Šumavy. Celou cestu jsme šli mezi loukami, kde se před sluncem neukryjete. Naštěstí jsme měli dost mraků nad sebou, tak jsme nebyli tak zpocení. Na rozcestníku Knížecí Pláne perfektní občerstvení. Jen počítat s tím, že tam je snad vždycky plno. Ale člověk si sedne i na pěkně posekanou trávu. I pro děti je zde klouzačka, houpačka nebo lezecká stěna. A protože se k nám blížila bouřka a podle předpovědí měla být dost silná, tak jsme na chviličku zalezli dovnitř občerstvení. Naštěstí šly mraky směrem na Kvildu, takže jsme pokračovali směr město Strážný. Tady jsem taky udělali menší změnu, a to kvůli nepředvídatelnému počasí. Místo po modré a žluté jsme vyrazili po zelené. Tento den byl takový relativně odpočinkový, protože celá cesta je spíše z kopce dolů a žádný pořádný kopec. Krom kopce před nocovištěm. Procházíte kolem žďáreckého jezírka a dvou pramenů, kde se dá nabrat voda. Bohužel prameny moc dobře netečou. My se nakonec zastavili u pramene U Mlýnku a trvalo celou věčnost než jsem nabrala aspoň 4l vody. Do té doby nás dostihly pořádné bouřkové mraky. Rychle jsem celou smečku nasadila do vozíku, přikryla je, sebe, batohy, spacáky a začala trochu i utíkat, protože se zvedal opravdu velký vítr. A protože se v tomto místě kácí stromy, neměla jsem odvahu jít pomalu. Navíc jsem věděla, že za 1km je restaurace, do které bychom se mohli schovat. A byla otevřená. 😊 Takže za pořádného lijáku jsme vjeli s vozíkem rovnou dovnitř a abychom mraky přečkali, tak jsme si dali pořádný oběd. Dvůr Lískový vrch. Vaří perfektně, jen obsluha by mohla být trochu milejší, ale protože venku dost pršelo, zvykli jsme si i na ní. Ve Strážném je minimarket, který mají vietnamci, takže otevřeno pořád. A před nocovištěm je možné zajít na benzínku Moll. Kde jsme nakonec i skončili. Chtěla jsem pořádné Vanilkové Latté za ten můj běžecký výkon v plné polní. A na závěr dost prudký kopeček a jsme na nocovišti. Dneska jsme se odvážili postavit stan o půl hodiny dopředu, protože nás měl stihnout ještě jeden bouřkový mrak. Co opravdu chválím, tak strážce národního parku. Tady jsem je viděla poprvé. Přijeli chvilku po mě a kontrolovali, jestli je všechno podle daných pravidel. A protože asi věděl, že se blíží další déšť, tak neřešil půl hodiny neoficiálně. Řekla bych, že tady bylo jediné nocoviště, kde se nedali moc dobře kolíky připevnit do země, ale možná jsme si vybrali špatné místo. Nakonec jsem stan ukotvila stejně jako na útesu na Gozo provázky kolem dřeva a vozíku. 4. Den: nocoviště Strážný – nocoviště Nové Údolí ( 13,2 km) Na tuto cestu jsem se moc těšila. Mám jí ráda už z minulého roku. Kousek po červené cca 1 km je dost obtížná cesta. Kácí se tady stromy, takže cesta je rozjetá traktorem a když nám večer zapršelo, no co vám budu povídat, vypadli jsem včetně vozíku jako prasátka. Dále po červené a zároveň cyklo se jde zaniklými osadami a kolem hranice s Německem, kde se kdysi převáděli lidi za lepší budoucností. Po celé cestě jsou fotografie a vyprávění o zaniklých osadách. Tady to na mě vždycky dýchne takovou zvláštní atmosférou. Původně jsme chtěli jít přes Německo od rozcestníku Mlaka, ale je pravda, že vždycky něco zapomenu, když se balím. Tentokrát jsem zapomněla gumičky do vlasů a občanku prcka. Takže jsem si to netroufla a dále jsme pokračovali po červené až do Nového údolí. Jedno zastavení bylo...

Zdroj

Článek Přechod Šumavy s kočárkem se nejdříve objevil na Klub minituristů.

Šumava: výlety v okolí Prášil

Katka — Tue, 19 Jan 2021 15:31:04 +0000

Tentokrát se vydáme s Mirkou Knaizlovou na Šumavu. Mirka sebrala odvahu na dobrodružný výlet se synem Hubertem a společně se vydali prozkoumávat přírodu okolo Železné Rudy. Přečtěte si krásný příběh o tom, jak i cesta je cíl. Před nedávnem jsme si jeli odpočinout z města na hory a strávili na Šumavě nádherný čas. Bydleli jsme na samotě u lesa, kde jsme za celé čtyři dny nepotkali jediného člověka. Kolem tohoto místa je hodně turistických cílů. Měla jsem představu, že minimálně čtyři zdoláme. Samozřejmě že vše bylo jinak. První výlet byl naplánován z Nové Hůrky na jezero Laka. Huberta jsem vzala do krosny a táhla jsem za sebou ještě boby. Cesta k cíli byla krásná, vše zasněžené. Bohužel brzy začalo dost sněžit a nebylo vidět na krok. Nakonec jsme přes veškeré úsilí ušli jen pár kilometrů (na Jezero Laka naneštěstí ne). Posadila jsem Huberta do bobů, zabalila do fusaku, omotala šálou, dala mu moji kapuci a jeli jsme zpět. Tentokrát dokonce v šílené vánici. Než jsme dorazili zpátky, vypadali jsme jako sněhuláci a byla už skoro tma. Hubert spokojeně usnul a na mě čekala odměna ve formě svařáku na terase. Během pobytu jsme podnikali jen kratší výlety v okolí. Den před odjezdem jsme se vydali nádhernou procházkou směr Zhůří podél Slatinného potoka. Přes noc napadlo dalších několik cm sněhu. Když jsme vyjeli na stezku, boby se nám několikrát převrátily. Hubert vždy zapadl obličejem do sněhu, a tak mi nezbývalo nic jiného, než se vrátit zpět pro krosnu, abychom mohli pokračovat. Bylo to naprosto dokonalé! Před námi jen stopy od zvířat a nikde nikdo. Hubert samozřejmě okamžitě usnul. A já jsem si mohla užívat dokonalé přírody a nádherného ticha. Došli jsme na most k malé říčce ze Slatinného potoka a tam půl hodinky rozjímali (já funěla). Víc už se stihnout nedalo a také jsem v -10 stupních nechtěla riskovat. Na stejné místo se chystáme ještě jednou, ale tentokrát na jaře, abychom se někdy dostali i do cíle.

Zdroj

Článek Šumava: výlety v okolí Prášil se nejdříve objevil na Klub minituristů.