Lenka, Autor na Klub minituristů

Peaks of the Balkans s dětmi

Lenka — Sat, 13 Sep 2025 18:46:36 +0000

Peaks of the Balkans projdete i s dětmi! Tento dálkový trek vás zavede do divoké a odlehlé krajiny pohoří Prokletije, známého také jako Albánské Alpy, a protíná území Albánie, Kosova a Černé Hory. Trasa vede pasteveckými stezkami přes malebné horské pastviny a zapomenuté vesničky, dosahuje nadmořské výšky až 2300 metrů a nabízí rozmanité scenérie – od zelených údolí, křišťálově čistých jezer a zurčících řek až po horské vesnice, kde se zdá, že se čas zastavil. Je to ideální cesta pro milovníky přírody a turistiky, kteří hledají dobrodružství mimo vyšlapané cesty. Tímto děkujeme Míše Patákové za report. Den první (14,5 km,↑ 1132m, ↓ 922m) První kilometry nedávají moc prostoru pro rozehřátí a okamžitě začínáme stoupat. Šlo to ztuha, teda hlavně nám s Tomem. Darinka skákala a lozila po skalách. V této části jsme ještě občas potkali nějaké jiné hikery – chodí se tady trail z Thetu do Valbone a zpátky. Všichni se samozřejmě zase zastavovali a Darinka byla stár – už jsme si dávno zvykli, že my funíme a ona zdobí. Najednou se uprostřed stoupání a ničeho objevila dřevěná cedule s nápisem „CAFE 700m“. Haha, napadlo mě – kdo by se škrábal až sem, aby dělal turistům kafe. Po 700 metrech jsme opravdu přišli ke krásné kavárně, s výhledem a vonělo to tam i skvělým jídlem. Wow. My máme ale jídla plné krosny a jsme první den v horách, takže bez nároku na zastávku. Docela velkým krpálem jsme se vyškrábali do Valboňského sedla, kde jsme potkali nějakého Brita. Svou skvělou angličtinou (ach, jak mě se takoví lidi dobře poslouchají) nám řekl, že musíme vidět i 200m vzdálený vrchol. No nemusel nás dlouho přemlouvat, už výhled ze sedla nás nabil novou energií, takže tam samozřejmě lezeme. Přestože to znamenalo zdržení, ten Brit měl pravdu. Naskytl se nám naprosto ultimátní, dechberoucí výhled do Valboňského údolí. Rozhodli jsme se, že si tady uvaříme oběd. Společnost nám dělal místní Albánec, který tady na vrcholu kempuje už asi tři dny a v noci čumí na hvězdy. Trochu mu závidíme, ale ještě nemůžeme stavět stan, máme za sebou příliš málo kilometrů. On zase záviděl Darince, že má možnost tu krásu sledovat už v pěti letech a ujistil nás, že to rodičovství děláme fakt dobře. Mám radost, v horách nám to lidé říkají často a je fajn to občas slyšet 🙂 Po obědě jsem se vydali na cestu dolů do Valbone. Cestou jsme minuli několik mul a oslíků jak vezou náklad nahoru. Sestup byl docela pomalý, ujížděly nám trochu kamínky pod nohama a šli jsme opatrně. Začalo se stmívat a dole v údolí už nám na cestu svítily jen bílé kameny v korytu řeky, kterým jsme procházeli. Asi třikrát jsme dostali nabídku na „Valbone Taxi“ od místních. Hrdě jsme ale všechny odmítli – přece nebudeme podvádět. Odměnou nám bylo bloudění ve tmě v hromadě šutrů. Do wild kemping spotu jsme dorazili asi až v devět večer a s čelovkami stavěli náš zelený tarpík. Darinka usnula asi minutu po zalehnutí do spacáku, nesnažila se ani škemrat o další kapitolu Foglarovy Chaty v jezerní kotlině, jak to má ve zvyku. Ano, opravdu jsme s sebou táhli i knihu. My s Tomem usínáme u „albánské ukolébavky“ – ve Valboni byla asi velká pařba, která se horami nesla až k nám. Den druhý (15,2 km, ↑ 1196m, ↓ 982m) Ráno jsem vstávala s velkou zvědavostí, kde jsme vlastně spali. Vylezla jsem ze stanu a při pohledu na údolíčko a hory, které nás obklopovaly mě napadla písnička od Michala Tučného – „štíííííty hor, co nejdou překlenout…“. My je ale překleneme! Každopádně se člověk nesměl moc dívat přímo kolem sebe. Lesík plný odpadků, to je prostě hnus. Tohle se nám stalo po cestě ještě mockrát – kdekoliv alespoň trochu žili lidi byl bordel, ale to předbíhám. Uvařili jsme si snídani – Darinka se na svou obligátní horskou snídani – kaši s lentilkami – těšila už měsíc. A vyrazili jsme. První tři kilometry šly docela rychle. Byly po asfaltové Valbonské cestě, kde jsme se opět mohli kochat všudepřítomným bordelem. Achjo. Takové hezké to tady mají a vůbec si toho neváží. Darinka pronesla velmi duchaplnou větu, že „ti Albánci kradou horám krásu“, kde se to v ní bere nevím, ale prostě ji miluju :-D. Můj táta brázdil někde albánské šotoliny na motorce a měli jsme se dneska setkat v Cereme. Takže jsem měla radost, že nám cesta docela ubíhá. Tato radost ale už trvala jen dalších 100 metrů. Něco takového jsem snad ještě nestoupala. Čísly to bylo 1200 výškových metrů na 4 kilometrech. Darinka v pohodě lezla jeden šutr za druhým – nejdřív to byl Everest, potom Nanga Parbat, občas vystoupala i na Mt. Blanc – měli bychom jí přestat číst ty horolezecké knížky. Asi v půce jsme objevili zase ceduli „CAFE“ a začalo pršet. Darinka je odolné dítě, ale zimu a déšť snáší fakt špatně. Začala fňukat a vyjmenovala asi osm částí těla, na které je jí zima. Bouda s kávou byla opuštěná ve stylu hospody na mýtince – někdo si postavil v horách kavárnu, ale chodili mu tam lidi. U boudy stála opřená sedla na muly, což Darince zvedlo hodně náladu, hned na ně vylezla a stal se z ní indián Yakari. Tom se ale válí v blátě ve snaze doplnit vodu z místního kanystru, což jemu náladu úplně nezvedlo. A já? Mě začala být šílená zima a každý blesk mnou projel jako tisíc jehel. Z bouřky v horách mám fakt respekt. Po pár kilometrech jsme naštěstí objevili jeskyni. Byl v ní schovaný i nějaký stařeček v tvídovém saku s baretem na hlavě a hůlkou v ruce. Ani slovo anglicky, ale hrozně si chtěl povídat. Snažil se nám naznačit, že máme jít zpátky do Valbone, nicméně, my jsme přece potřebovali do Cereme. Připozdívalo se a mě trochu znervózňovalo i to, že nemáme absolutně žádný signál a nemůžeme o sobě dát vědět. Za velké bouřky a malé viditelnosti jsme dorazili do sedla a začali klesat. Zbývalo nám asi 7km. To už zvládneme, je to přece jenom dolů. Ale dolů po blátě a mokrých skalách. Pořád jsme seděli na zadku v bahně. Já jsem byla totálně zmrzlá. Darinku morálně držel Tom, který si s ní zase zpíval a počítali skóre, kdo si víckrát sedl na zadek. Byla jsem v suverénním vedení. Klesali jsme hrozně pomalu – cestičky rozbahněné a rozšlapané od ovcí nás rychleji nepustily. Přišli jsme k nějaké pastevecké chajdě s velkými ohradami pro ovce. Zbývaly nám poslední 3 kilometry. Bylo už asi půl osmé večer a viděli jsme krásné místo na tarp. Jenomže jsme nechtěli nechat nevědomého dědečka někde pod kopcem. Velká chyba! Jakmile jsme překročili hranici lesa, byla okamžitě tma jak v pytli. Nasadili jsme si čelovky a střídavě jsme Darinku nesli – nakonec jsme klouzali asi dvě hodiny dolů do Cereme. Den třetí (15,6 km,↑ 1023m, ↓ 430m) Ráno jsme vyrazili směrem k albánské vesničce Doberdol. Celá cesta byla moc příjemná. Žádné velké stoupání a v jednom sedle s nádherným výhledem jsme si uvařili oběd. Jako dezert nám posloužily borůvky, které rostly zase úplně všude. Po včerejším dni byl tento kousek klidu opravdu odměnou. Darinka s modrou pusou od borůvek byla nejspokojenější dítě pod sluncem. Nádhernou krajinou naše kroky směřovaly dál až k místní pastevecké vesničce. Ono slovo „vesnička“ je asi příliš velkorysé pro ty tři domky, co tam stály. Ale každý nás lákal k sobě na něco dobrého a nocleh. S velkými úsměvy a díky jsme odmítali a dál si užívali nádhernou krajinu a pastviny. V závěru dne na nás čekalo místo s epesním výhledem na celé doberdolské údolí. „Jeeee mami, tady je ale krásně“. Den čtvrtý (12,8 km, ↑ 695m ↓ 741m) Ráno nás vzbudil nádherný východ slunce. Trošku líně jsme uvařili snídani, moc se nám z té krásy nechtělo, ale musíme pokračovat. Celý Doberdol je ztělesněním romantiky, až na mouchy. Ty jsou prostě tááák otravné a hlavně jsou všude. Ale pasoucí se koně, krávy, potůčky, malý vodopádek a krásné chaloupky tu malou mizérii vynahrazují. Stoupali jsme zase docela velké převýšení a pořád jsme se otáčeli za sebe na to přenádherné údolí. Za chvilku jsme se ocitli se na hraniční čáře Albánie a Kosova. Stáli jsme vlastně na takové hraně – na jedné straně bylo doberdolské údolí a na druhé straně další krásné horské údolí, jen bez vesničky. Úchvatný výhled brzy zakryl mrak a viděli jsme asi metr před sebe. Tohle na horách miluju – člověk se nenudí, pořád se tu něco děje. Pár kilometrů jsme šli bílým mlíkem, než se mraky zase rozestoupily a ukázaly nám další panoramatické výhledy a taky lavičku u studánky. Na tomto krásném místě si musíme dát oběd. A taky si umýt hlavu a nohy a tak… U oběda nám dělali společnost místní Kosovčané. Otec se synem nás lákali k sobě domů pod kopec na večeři a teplou postel. Mít tak víc času, snad s nimi i jdeme. Vždycky mě láká zažít ten život místních, popovídat si s nimi, dát si s nimi jejich jídlo a celkově poznat jejich kulturu. Na dnešek jsme měli původně naplánovaných 18 km. S ohledem na Darinku jsme se ale rozhodli to trochu změnit. Tom už vyhlížel nové místo na spaní v mapě. Nemusel. Protože to, kolik ujdeme kilometrů neurčujeme my, ale hory. Začal brutální liják s kroupami. Stan stavíme durch mokří už po dvanácti kilometrech na pastvině před Roshkodolem. Den pátý (14,3 km, ↑ 692m, ↓ 1161m) Ráno nás vzbudily asi ty samé krávy, které nám dávaly dobrou noc, a také křičící pastevci na mulách. Neuvěřitelné se stalo skutečností – balíme suché věci! Od rána totiž svítilo sluníčko a zase je krásně suše na světě. Cestou jsme minuli pár kosovských dětí, které dychtily použít angličtinu v praxi a vyzpovídali nás řadou otázek. Všichni měli kyblíčky, určitě šli do hor na borůvky. Naše pouť pokračovala rozbahněnými a kravami rozšlapanými cestičkami až do Roshkodolu. Trail je tady značený úplně jinak než v mapě. Máme podezření, že si to přeznačili místní, aby člověk musel projít kolem nových guest housů. Po poklidném startu nás čekal zase větší stoupáček. Asi v půlce cesty do sedla jsme našli hezký plácek na oběd. Po jídle jsme stoupali dál a já pořád něco fotím a točím. Už se asi opakuju, ale je to tady všechno přenádherné. Divoké hory, naprosto bez lidí. Zdánlivě neprobádané. Dnešní den se nám krajina proměňovala přímo před očima. Chvíli jsme šli kolem pastvin po pasteveckých pěšinách, pak se nám otevřely rozlehlé pláně s jezerem (zblízka to bylo spíš napajedlo pro krávy, ale takhle shora vypadalo krásně) a nakonec jsme šli těžce proniknutelnou džunglí. Poslední kilometry byly souboj mezi sbíráním malin a včasným stavěním kempu. Nakonec se nám kupodivu podařilo obojí. Nasbírat maliny na snídani do kaše i skončit právě včas a zalehnout do spacáku. Btw – kosovské maliny jsou prý nejlepší. Večer mě ještě Darinka dojala: „Maminko já jsem tak ráda, že mám takové rodiče, kteří chodí po horách, mě by to někde ve městě děsně nebavilo“. Miluju ji. Den šestý (16,3 km, ↑ 913m, ↓ 999m) Naplánovali jsme si brzké vstávání a kupodivu se nám opravdu podařilo vyjít už v sedm ráno za krásného východu slunce. Byli jsme asi kilometr od nějakých guest housů a chtěli jsme si vyprat oblečení a dobít power banku. Docela rychle jsme sestoupali do údolí. Hned, jak jsme vyšli z lesa jsme podle mě vyšli i z nějakého snu o balkánském trailu. Přímo před námi stálo červené auto s nápisem Zásilkovna. Pár minut jsme se ujišťovali, že fakt nejsme doma v Česku a začali obhlížet terén. Dále nás čekala úmorně dlouhá cesta po horkém asfaltu, a pak totálně přeznačená trasa, která nás vedla zarostlým lesem bez výhledů. Ale! Objevili snad jednu jedinou fungující restauraci v celém Kosovu, kde měli… ZMRZLINU! Také jsem využila svoje čím dál lepší vyjednavačské schopnosti a za 2 eura dostala obrovský chleba a pořádný kus báječného sýra. Ve finále vlastně docela fajn den – když má člověk jídlo… 😀 Náš kemp jsme rozbili na začátku vesnice Drelaj. Jsme asi půl dne pozadu oproti původnímu plánu, ale v ničem nám to zatím nepřekáží. Dobrou noc nám dávají křičící děti z vesnice a nějaký krkavec?...

Zdroj

Článek Peaks of the Balkans s dětmi se nejdříve objevil na Klub minituristů.

Indiánský tábor na Zvůli 2024

Lenka — Sun, 26 Jan 2025 17:25:54 +0000

Po dvou letech jsme oprášily naši letní tradici a vyrazily s Klubem minituristů zase na tábor. Morgana nám už byla malá, a tak jsme pro tento rok vybraly tábořiště v České Kanadě u rybníka Zvůle. Krásná příroda, skvělé koupání pro děti a parádní zázemí, včetně elektřiny, teplé vody, vybavené kuchyně a zastřešeného prostoru. Zájem nás překvapil, přišlo přes dvě stě přihlášek, a tak jsme se nakonec rozhodly udělat jeden turnus navíc v červnu. A jak se nám líbilo? V červnu tolik nepřálo počasí, ale srpen jsme si tady užili se vším všudy. Na týden jsme se stali indiány. Tvořili jsme, stopovali zvířata, hledali poklad, vylezli na Ďáblovu prdel a okolní krajinu pozorovali z rozhledny u Jakuba. Ráno nás vítala čerstvá snídaně z místní pekárny, přes den jsme s indiánskou čelenkou běhali po lesích nebo se váleli u vody, a v podvečer nás čekala teplá večeře z nedalekého hotelu. Večer jsme se sešli u ohně, četla se pohádka a zpívalo se u kytary. A když děti usnuly, těšily jsme se, až se skleničkou vína nebo hrníčkem čaje sejdeme už samy u táboráku a zase prokecáme kus noci. No bylo to velkolepé, bylo nás hodně a pojedeme zase. Zvůle si nás získala. Tak ahoj příští rok!

Zdroj

Článek Indiánský tábor na Zvůli 2024 se nejdříve objevil na Klub minituristů.

Bavorsko: Na vandr s dětmi

Lenka — Sun, 28 Jul 2024 12:23:40 +0000

Lenka Horáčková Bavorsko je naše srdcovka, třeba vás inspiruji a vyrazíte s dětmi i vy. Tady je jedna taková malá (nakonec deštivá) výprava. Bavorsko s dětmi, den první (9,5 km, 410 m stoupání) Spaní v lesním kempu s ohništěm pod vrcholem Hofberg. Vystoupali jsme z města Viechtach na vrchol Hofberg. Šli jsme po turistické značce, ale místy to a kočárkem úplně pohodlné nebylo. Na vrchol Hofberg se jde přes rozmáčenou louku. Dcera tak byla skoro celou dobu v nosítku. Na vrcholu je vybavená lesní školka/škola. Nechybí ani ohniště, posezení, bar a toaleta. Bohužel místo není upravené pro spaní, je tam mnoho velkých kamenů a místo není rovné. Já spala s malou na kousku mezi kameny a partner spal vedle ohniště. Mapa Bavorsko s dětmi, den druhý (15,5 km, 575 m stoupání) Spaní v dřevěném lesním srubu na vrcholu Hirschenstein. Ráno jsme mířili do vesnice Ahosnwies, kde byla fajn hospůdka s občerstvením, která otvírala už v 9 ráno. Dali jsme si buchtu, polívku a po hodině a půl vyrazili rovně podél lanovky na vrchol Pröller. Celou cestu na vrchol dcera spala ve vozíku. Cesta byla průchodná, ale místy náročnější. Nedokážu si představit jít tuto trasu s naším TUG2. Cesta z vrcholu byla hodně kamenitá a byli často i velké kořeny. Dcera se ale zbudila, a tak chtěla ven z vozíku. I kdyby ale nechtěla, z vozíku bychom ji stejně vyndali. Další přestávku jsme měli ve městě Sankt Englmar, kde jsme se zastavili na pozdní oběd v restauraci Berggasthof Markbuchen. Poté zbylo už jen vystoupat na vrchol Hirchenstein. Malá byla celou dobu v nosítku. Počasí už k večeru nebylo úplně přívětivé, ale došli jsme za sucha. Na vrcholu je vyhlídková věžička a malý srubík, kde jsme přespali. Předpověď se hodně kazila a od noci již bez přestání pršelo. Mapa Bavorsko s dětmi, den třetí (12 km, 100 m stoupání) Ráno pršelo a věděli jsme, že má pršet několik dní (nakonec byli v oblasti i povodně). Rozhodli jsme se teda jet domů, ačkoliv v plánu byl původně týdenní vandr. Malou jsem nachystala do nosítka, obalili jsme se pláštěnkami a vyrazili 12 km z kopce na nádraží, abychom se dostali zpátky k autu. Mapa

Zdroj

Článek Bavorsko: Na vandr s dětmi se nejdříve objevil na Klub minituristů.

Jeseníky s dětmi

Lenka — Sun, 28 Jul 2024 12:18:20 +0000

Lucie Zdráhalová Poprvé jsme vyrazili se synem (na podzim 3 roky) na výlet bez kočárku do Jeseníků. Den první (Karlova studánka-Ovčárna) První den jsme přijeli do Karlovy studánky na dolní parkoviště a nechali zde auto na 3 dny (parkovné do cca 500 Kč). Prošli jsme si město a hráli si na hřišti u MŠ. Vzhledem k tomu, že od 14h pršelo až do večera svezli jsme se autobusem na Ovčárnu a zůstali na ubytování (Chata Sabinka). Před chatou je malé hřiště a k minituristům jsou tady moc milí. Den druhý (Ovčárna-Švýcárna-Červenohorské sedlo) Trasa 21 km • 7:21 hod Trasa se dá jít s kočárkem po cyklo, nebo po červené (tam kočárek určitě ne). Vyšli jsme po cyklo, ale syn se tam nudil, tak jsme vyrazili na červenou plnou bláta a kamení, kde to miloval. Celé dopoledne pršelo, ale mělo to fakt atmosféru a hlavně téměř bez lidí. Oběd byl na Švýcárně a přespání v hotelu na Červenohorském sedle. Je tady krásné hřiště i herna uvnitř hotelu. Mapa Den třetí (Červenohorské sedlo-Karlova studánka) Původní plán byl dojít trasu zpět směrem ke Karlově studánce a kousek busem, ale syn neměl náladu chodit, cesta byla po 2 dnech deště plná bláta, tak jsme počkali u sedla na bus do studánky (s přestupem, autobusy na sebe čekají) a jeli rovnou na ubytování. Tímto můžu doporučit tyto apartmány. Nádherné ubytování s hřištěm, herničkou i jezírkem, kde se může koupat. Den čtvrtý (Ramzová-Šerák-Keprník-Ramzová) Trasa nahoru se dá vyjet lanovkou nebo pěšky. My jsme zvolili první úsek pěšky a druhou část lanovkou. Já jsem se trochu bála, tak jsem si ho vzala na břicho do nosítka. Pro syna super zážitek. Nahoře jsme vyšlápli na Keprník a vrátili se na oběd na Šerák. Potom cesta dolů okolo Obřích skal. Tady by kočárek určitě taky nešel. Mapa Jeseníky s dětmi: Další dny Kromě jiných výletů nás čekal hlavně Rejvíz. Trasa 3,8 km • 1:05 hod • Mapa Tady doporučuji vyjet opravdu brzy, odcházeli jsme okolo 10:30/11:00 a směrem na Rejvíz šlo už moc lidí. Kousek od Rejvízu je farma Eliščin dvorek – farma Dětřichov a moc moc doporučuji! Zavolala jsem paní a zrovna na farmě byla, syna provedla a ukázala mu všechna zvířátka, nechala krmit. Při odchodu lze v okýnku nakoupit různé produkty. Jeseníky s dětmi? Rozhodně ano. Celkově to bylo super, nachodili cca 60km, měla jsem po ruce nosítko, ale nakonec využito jen na spánek. Jeseníky s kočárkem? Hřebenovka po cyklo je pro kočárek v pohodě, po červené vhodná není. Z Šeráku dolů to taky na kočár určitě není. Hledáš další dobrodružství v Jeseníkách? Co další výlety v okolí Šeráku nebo tip na minipřechod?

Zdroj

Článek Jeseníky s dětmi se nejdříve objevil na Klub minituristů.

Stezka Českem s dětmi – Novohradské hory

Lenka — Sun, 28 Jul 2024 10:45:14 +0000

Tereza Bašová Uprostřed zimy jsem se někde dočetla, že jižní větev Stezky Českem se dá pohodlně projít s kočárkem. Co takové Novohradské hory s dětmi? Hned jsem se viděla, jak to se syny (1 a 3.5 roku), během léta projdeme a co všechno (samozřejmě výhradně pozitivního) zažijeme. A tak jsem se začala těšit. O něco později už došlo konečně na skutečné plánování výpravy. Půjdeme tedy maximálně 14 dní a na trase Novohradské hory vybereme rovinatý úsek blízko Českých Budějovic, aby s námi mohla jít i moje kamarádka se třemi dětmi. Novohradské hory s dětmi: Trasa Nakonec jsme na cestě strávili šest dní a ušli z Nových Hradů do Suchdola nad Lužnicí asi padesát kilometrů. Začala jsme s kluky o den dřív a prošli jsme si Terčino údolí. Tam jsem se Stezky moc nedržela. Červená turistická trasa před hradem zahýbá doleva a vede po úzkých a trochu zarostlých schodech. Při vyložení dětí bych to nejspíš s vozíkem zvládla, ale šla jsem raději na jistotu po silnici z druhé strany hradu (pozor prudký kopec!). Jako další neprůjezdný úsek bych určitě zmínila kousek červené vedoucí do úzkého kopce plného kamenů hned za Tereziinými lázničkami. Při dvou dospělých by se však vozík dal určitě přenést. Dalších 5 dní jsme už neměli problémy se sjízdností vůbec žádné. Cesta vedla většinou po širokých asfaltových, šotolinových, nebo lesních cestách a byla příjemně stíněná. Delší čas na slunci jsme strávili až mimo Stezku, za Rapšachem. Po silnici jsme šli jen ve Velenicích a pak asi 100 metrů u Halámek. Největší provoz byl na silnici mezi pískovnami, z Rapšachu do Suchdola. Ale i 5letá účastnice výpravy to zvládla na odrážedle a v případě, že by některé z ostatních dětí projevilo chuť jít, tak mohlo ťapat na kraji lesa. Podle mapy vedla čárkovaná cestička i lesem, podél silnice, ale nechtělo se nám tlačit vozíky přes šišky a provoz nebyl tak hrozný (ve všední den mimo sezónu). Co se převýšení týče, úsek z Nových Hradů do Vyšného je zvlněný, kopce jsou táhlé, ale ne prudké (snad jen s výjimkou toho z hraničního kamene). Z Vyšného dál je to po rovině nebo velmi mírně z kopce (i vozík bez ruční brzdy, respektive jeho řidička, to zvládly). Abychom nemusely děti moc popohánět, plánovaly jsme za den ujít vždy maximálně deset kilometrů. Bylo tak dost času na svačiny, stavění domečků v lese a šťourání klacíky v kalužích. Hřiště jsme potkali jen ve Velenicích, a pak v autokempu Pískovna (v Rapšachu je na mapach.cz značené, ale jedná se o soukromé hřiště, na které jsme nemohli). Na tábořiště jsme přicházeli zpravidla mezi pátou a šestou večerní. Poslední den jsme ušli zhruba dvanáct kilometrů a stihli i koupání v pískovně. Měli jsme namířeno do kempu, jejichž počet směrem k Lužnici přibýval a konečně jsme si mohli dokonce vybírat. Na Stezku Českem s dětmi? Proč ne?! Třeboňskem a Novohradskými horami jsme putovali s pěti dětmi ve věku do 5 let. Nejstarší Klárka neměla své stálé místo ve vozíku, většinu cesty jela na odrážedle. Třileťáci Héďa a Matěj měli svá stálá místa ve vozíku a využívali jich. Héďa občas popojela na odrážedle a pár kilometrů ušly dokonce všechny starší děti po svých. Tempo pochodu asi nejvíc určoval náš patnáctiměsíční Kuba. Když nespal nebo nejedl, tak se ve vozíku nudil, tzn. štípal a mlátil Matěje, a když tam Matěj neseděl, tak Kuba ječel. Jak jsem ho nechala jít, tak šel samozřejmě na druhou stranu, než bylo zrovna třeba. Ale zase o to rychleji. Však to určitě znáte. Naučila jsem se ho během cesty dávat do nosítka na záda, ale ani to nebyla záruka úspěchu. Takže jsme se nejvíc snažili ujít, když Kuba spal (tak 1.5 hodiny denně). Nejmladší člen výpravy, osmiměsíční Dominik, toho prospal o něco víc a o dost líp snášel nosítko. Ve vozíku byl už bez miminkovníku. Možná trochu zapadlejší, než by mu bylo milé, ale spal tam celkem spokojeně. Za bdělého stavu byla tolerance horší. Na začátku cesty se děti vůbec neznaly, ale hezky se skamarádily a šlo se s nimi rozumně domluvit. Samozřejmě ony i my jsme měly své silnější a slabší chvilky. Novohradské hory s dětmi: Kde spát? Na spaní jsme kombinovali tři varianty. První noc autokemp Veveří. Milý majitel, který v kempu choval zvířátka (kočky, ovce, koně). Sociálky a kuchyň už hodně pamatovaly, ale vše bylo čisté. Kemp je malý, klidný a s dostatkem stínu. Pro děti je k dispozici pískoviště s pár hračkami. Druhou noc jsme strávili na krásné louce před Vyšným. Popošli jsme dál po louce za břízy, abychom nestanovali přímo u cesty, a kromě extrémního množství klíšťat jsme neměli žádný problém. Snažili jsme se najít kompromis mezi tím, že Markét se nejbezpečněji cítí uprostřed lesa, kde o ní nikdo neví, a já zas radši, když je aspoň nějaký výhled do krajiny a ideálně nějaké stavení v dohledu (je asi jasné, která z nás je větší tábornice). Třetí noc předem domluvený TA České Velenice. Čtvrtou noc jsme využili borovicové lesy u Halámek. Asi kilometr od cesty jsme našli plácek plný hrabanky, na kterém se asi otáčí lesní stroje. Museli jsme odházet několik kusů ostnatého drátu, jinak bylo spaní taky bez komplikací. A poslední noc nám útočiště poskytl autokemp U Pískovny. V kempu stál jeden obytňák, jinak tam nikdo nebyl. Zabrali jsme plácek hned vedle hřiště. Sociálky byly bohužel dost daleko, ale zato krásné a čisté. Teplá sprcha za dvacet korun tekla snad deset minut. Občerstvení bylo ještě mimo sezónu zavřené, ale Kubovi se alespoň podařilo vloupat na hřiště vedle něj. Tam jsme objevili veliké voliéry se spoustou papoušků. Naši kluci spali na cestě ve stanu poprvé (doma proběhlo jen uspání ve stanu a na noc přenos do postele, ještě byla venku zima) a zvládli to podle mě skvěle. Většinou usínali bez problémů, mladší Kuba o něco později, než je zvyklý, v noci se o něco víc vrtěli. Ráno vstávali spíš později než obvykle (což bývá nejdéle v šest), jednou si přispali skoro do sedmi. To jsem slavila. Klárka s Héďou už mají ve stanu něco málo odespáno, letos ale jen jednu noc na zahradě před cestou. Podle Markét spaly holky ve stanu o něco hůř než doma, později usínaly a dřív se budily (a prý za to snad ani nemohli naši kluci). Dominik se zdál spokojený kdekoliv, kde má na dosah maminku. Novohradské hory s dětmi: Co a kde jíst? Já s kluky jsme snídali kaši, stejně jako doma. Měla jsem s sebou sušené mléko, instantní kaši, ořechy, slunečnicová semínka, rozinky a kakao. Markét s dětmi snídali müsli s mlíkem (vezla krabicové, dokupovala cestou) nebo kupovanou bábovku. Po ránu jsme si vždy vařily černý čaj. Oběd jsme mívali studený, nejdřív toasty z domova, a když došly, tak rohlíky s tuňákovou pastou (u nás experiment, kluci ji neznají; mladší nakonec sál pastu přímo z tuby, starší ochutnal a dal si radši suchý rohlík), šunkou, sýrem, nebo paštikou. Bodovalo taky sušené maso. Vyzkoušela jsem poprvé i Adventure menu. Chuťově bylo moc dobré, jen se nán nepodařilo vydržet čekat dost dlouho na to, aby dostatečně změkly těstoviny. I tak to ale kluci rádi zbaštili. Proběhl i Dobrý hostinec, a to s velkým úspěchem u všech dětí. Markét s sebou měla mletý mák s cukrem, a jednou tak večeřeli nudle s mákem. Osvědčila se mi i hotovka z Lidlu, vařená čočka a kroupy smíchané s tuňákem. Na svačinky jsme měli sušené ovoce, ovocné tyčinky a ovoce a zeleninu. Nakupovali jsme ve Velenicích (je tam hodně obchodů) a v Rapšachu. Tam doporučuju předem zavolat a ověřit otevírací dobu. V našem týdnu měli z technických důvodů omezenou pracovní dobu do tří hodin. Míjeli jsme i několik stánků s občerstvením. Většina ale byla v půlce května ještě zavřená (Štaindlův kopec, autokemp U Pískovny). Novohradské hory s dětmi: Jak to vypadalo s vodou? Co se vody týká, vezli jsme cca 3 litry na den a jak jsme šli civilizací, tak jsme prosili místní na zahrádkách o doplnění. Vždycky nám ochotně vyhověli. Studánku jsme potkali všehovšudy jednu (bývalé Rybné). Jak se sbalit na Stezku Českem s dětmi? Já jsem jela s dvouvozíkem TFK Velo 2 a měla na zádech malý batoh s oblečením. Markét jela s Croozrem pro dvě děti a nemusela mít batoh vůbec. Extra užitečná mi přišla plachta pod stan za 200 ze Sportissima (stan je letitý Hannah, nový jsem nepořizovala, a podlážka propouští), kterou jsme přes den opakovaně rozkládali na svačiny a vešli se na ní všichni. Na cestu ji měli kluci pod nohama, any nešpinili obaly od spacáků. Staršímu synovi jsem pořídila spacák Trimm Walker Flex. Na zimu si stěžoval jednou. Noční teplota spadla ke čtyřem stupňům a na sobě měl jen jedno tričko. Mladší měl půjčený Boll Patrol Lite a často jsem mu nahmatala studené nejen ruce, ale i nohy. Budil se ale tak nějak obvykle jako doma a zápal plic si neodvezl. Trochu problém byl s nočním kojením. Našla jsem na diskuzích mnoho rad a způsobů, jak na to. Vybrala jsem si nejlevnější způsob. Já i Kuba jsme měli půjčené spacáky, zipy nekompatibilní. Prostě jsem se musela několikrát za noc trochu vysoukat. První noc, kdy byly čtyři stupně, mi při kojení byla docela zima. Další jsem se poučila a vzala si na spaní tenkou mikinu, a pak už se naštěstí oteplilo. Při zkoušce spaní na zahradě jsem vyhodnotila dvě karimatky pro nás tři jako nedostatečné a dopřála si komfort nafukovačky. Jsem za to ráda. Klukům jsem vezla skládací nočník, za mě taky užitečná část výbavy. Jednou do něj Matěj spadl hned po ránu, poté co ho v noci naplnil, jinak se vždycky hodil! Jednou ho využila i Héďa. Stan máme deset let starý Hannah Covert 3. Kromě té protékající podlážky mi zcela vyhovuje. Matěj měl s sebou malý dětský batůžek (nejmenší Deuter), který jsme společně naplnili před odjezdem hračkami. Hodil se hlavně na dlouhé cesty vlakem a během vandru ho tak jednou denně všechny děti vybalily a pohrály si. Matějovi jsme před cestou věnovali starý digitální foťák, který se hned naučil používat a překvapivě s ním nakládal velmi opatrně. Vandr s dětmi: Co na sebe? Balila jsem minimalisticky. Pro kluky jsem měla softshellovou bundu i kalhoty a nosili to denně od vylezení ze stanu po odjezd z nocovistě. Při teplejších nocích a ránech by možná nebylo třeba. Pro sebe jsem měla nepromokavou bundu od Zajo. Všechny chodící děti měly kožené celoroční boty a kromě utržení přezky jedné Kubovy boty v den odjezdu, to bylo bez problému a boty stačily. Původně jsem chtěla dětem i sobě brát ještě plastové nazouváky, nakonec mi přišly zbytečně objemné a obešli jsem se bez nich. Nicméně na koupání v pískovně, ev. chůzi v loužích po dešti by se hodily. Prala jsem v kempu hned první večer, dál už to byl problém. Buď jsme potkávali jen špinavé rybníky, nebo téměř vyschlé bahnité potůčky. Znova vyprat se dalo v pískovnách (respektive vymáchat oblečení ve vodě). Děti byly tak špinavé, že by vypadalo divně, kdyby na sobě měly cokoliv čistého. Na Stezce Českem s dětmi: Na co připravit? Problémem by mohlo být počasí. My měli štěstí, kromě jedné malé přeháňky bylo hezky. Jako největší problém bych označila věk dítěte 15 měsíců. Jak nespí, tak se nechce vozit ani nosit, chce chodit, a to samozřejmě opačným směrem. Chce se sám krmit a je mu jedno, že s sebou má jen dvě bodýčka a když vykydá kaši na zem, tak už další dovařovat nebudu. Vrhal se na kočky v kempu, přišel k pár škrábancům. Lezl na všechny lavičky a z nich na stoly. Holkám neustále bral jejich lahvičky. Obtěžoval Dominika spokojeně lezoucího na zemi. Hlavní změna musela samozřejmě nastat u mě v hlavě. Když jsem přijala fakt, že mu prostě musím být pořád za zadkem, nebudu mít všechno hotové rychle (doma to tak samozřejmě taky není, ale nebývám ve stresu z toho, že nevím kde budu spát a co budeme jíst) a možná se na nás nakonec bude i čekat, tak se to všechno zlepšilo. Pozitivem byl určitě hezký vztah starších děti. Do vandru se neznaly, ale dokázaly spolu pěkně jít a společně si hrát. Jsem si jistá, že se posílil i sourozenecký vztah mezi našimi kluky. Ve stanu jsem první noc spala...

Zdroj

Článek Stezka Českem s dětmi – Novohradské hory se nejdříve objevil na Klub minituristů.

Dětské péřové spacáky

Lenka — Mon, 29 Apr 2024 19:30:28 +0000

Když se jednou zavrtáš do nadýchaného péřáčku, už nebudeš chtít nic jiného. A proč tenhle komfort nedopřát také dětem a nepořídit jim dětské péřové spacáky? To, že dnes do terénu vyrážejí rodiče i s malými dětmi, již není nic neobvyklého. A toho si naštěstí všimli i někteří výrobci spacáků. Na českém trhu je tak dnes k dispozici několik modelů, a to jak juniorských, tak přímo dětských péřových spacáků. Péřovým spacákům se v dnešní době na internetu věnuje leckdo, ale detailní informace o těch dětských se nám dohledat nedařilo. Zeptaly jsme se proto jednotlivých výrobců na otázky, které nás při výběru dětského spacáku zajímají. Věříme, že budou při rozhodování užitečné i vám. 1. Dětské péřové spacáky od SIR JOSEPH Sir Joseph nabízí pěřové spacáky pod názvem Kiki Down ve dvou velikostech, a to 85 (bez límce) a 125/145 (s 2D límcem). V případě modelu 125/145 jde o tzv. rostoucí spacák, kdy je možné celkovou délku upravit dle aktuální výšky dítěte, tedy zkrátit o 20 cm, které zajišťují zvýšenou izolaci ve spodní části spacáku. S Pepíkem, jak těmto spacákům interně říkáme, na děti čeká teploučko 600 cuin/oz husích prachových peříček. Model 85 váží 250g, Kiki Down ve větší velikosti pak 570g. Výrobce slibuje tyto teplotní standardy: +7/+3/-4. Spacáky mají oboustranný zip na levé straně se speciální lištou, která zabraňuje úniku tepla a případnému zaseknutí do látky. Transportní pytel má rozměry 18 x 30 cm. Na informace přímo od Sir Joseph a fajn video mrkni na jejich oficiální stránky. Nějaké údaje pak i v srovnávací tabulce všech spacáků téhle značky. Co vás přivedlo k výrobě i dětských spacáků? Výrobě péřových spacích pytlů a oblečení se věnujeme půl století. V době, kdy jsme spací pytel, fusak pro děti uvedli, byla nabídka na trhu téměř nulová a nám přišlo logické, že děti stejně jako dospělí si mohou užít hvězdné noci pod širákem. Zároveň jsme představili kratší 85cm dlouhou verzi, která je určena spíš jako fusak do kočárku, na saně… Větší verze už je opravdovým spacím pytlem s velikostí 125 – 145cm. Označení je podle výšky postavy dítěte. Je výroba dětského spacáku oproti standardním velikostem v něčem specifická? Dětské spací pytle vychází konstrukčně z našich osvědčených spacích pytlů. Konstrukce H znamená, že na spacím pytli nejsou žádná “studená” místa, jedná se o jednotlivé uzavřené komory naplněné kvalitním peřím z hus evropských chovů. U spacího pytle KIKI DOWN 125-145 je integrovaný zip ve spodní části. Ten umožňuje prodloužit / zkrátit délku o 20cm. Při zkrácené velikosti je těch 20 cm schováno uvnitř spacáku a zajišťuje zvýšenou izolaci v oblasti nohou. Mumiový tvar kopíruje postavu dítěte, ale zároveň se jedná o trochu širší střih než je tomu u spacích pytlů pro dospělé. Děti se přeci jen víc vrtí 🙂 Ostatní detaily jsou stejné jako u dospěláků – možnost stáhnutí v oblasti kapuce a krku jednou rukou pomocí samosvorek, oboustranný zip umožňuje rozepnutí spacáku zhora i zdola. Jsou dětské spacáky nějak testovány (např. limity)? Pro dětské spací pytle není platná norma tak, jak je tomu u spacích pytlů pro dospělé. Děti doporučujeme do spacího pytle přiměřeně obléknout – ideální je oblečení, které dobře přenáší teplo, jako fleece, termoprádlo apod. Děti nemají dokonalé prokrvení periferních částí těla – rizikové jsou zejména nohy, ruce a hlava, proto doporučujeme požívat teplé ponožky, rukavice a čepice. Do jakých teplot dětské spacáky doporučujete? Teplota komfortní/limit/extrém … +7/+3/-4°C V potaz je nutné brát jak je prcek velký, kolik prostoru si musí ve spacáku “vyhřát”. Při pohledu na některé dětské spací pytle je těžko k uvěření, že by dětský spací pytel z dutého vlákna mohl být do -15°C. To by musel vážit skoro 2kg 🙂 Jsou v něčem (oproti konkurenci) specifické? Jsme česká firma od samého začátku a dětské spacáky jsou vyráběny u nás v Turnově. Máme kontrolu nad kvalitou, nabízíme poprodejní servis – čištění, opravy. Při vývoji je čerpáno z potřeb nás samých a našich dětí. Vyvíjíme vlastní materiály, které jsou prověřeny léty užívání. 2. Dětské péřové spacáky od OUTDOORKWAK OutdoorKwak vyrábí pod názvem Kuňka několik velikostí třísezónních dětských a juniorských péřových spacáků s nanotechnologií. Spacáky jsou plněny českým husím prachovým peřím v poměru 90/10 a plnivostí 650 cuin. Dle výšky dítěte si vyberete tu správnou verzi, a to buď 110 (400 g), 130 (735 g) nebo 150 (950 g). Zvolit si můžete vnitřní i vnější barvu spacáku, umístění a délku zipu, případně si nechat spacák zcela individuálně upravit. Detailní informace včetně vyčerpávajícího popisu produktů najdete na webu výrobce. Co vás přivedlo k výrobě i dětských spacáků? Moje vlastní děti. Starší dcera Anežka se narodila v listopadu a uspávala jsem ji v kočáru. Ten rok byla zrovna krásná třeskutá zima. Jak rostla, vyměnila jsem péřovou zavinovačku za fusak a ejhle už tak dlouho v kočáru nespala. Začala se budit zimou a musela jsem ji více oblékat, což se jí nelíbilo. Tak jsem ji chtěla ušít péřový spacák a tím to celé začalo. Je výroba dětského spacáku oproti standardním velikostem v něčem specifická? Člověk by řekl že ne, ale vlastně ano. Malé děti mají úplně jinou termoregulaci a proto potřeba myslet na množství peří které do spacáku dáváme. Jsou dětské spacáky nějak testovány (např. limity)? Naše KWAKovské produkty jsme nechali testovat v TZU v Brně (Textilní zkušební úřad v Brně). Certifikovaný ústav má figurínu, která odpovídá věku 10-12 let. Ostatní věkové kategorie se poměrově dopočítávají. To je ale pouze čistá matika – praxe je pak úplně jiná. My víme, že naše spacáky jsou teplejší než uvádíme. Je to z toho důvodu, že používáme prachové husí peří a jiné kvalitní materiály, které jsou dětem velmi příjemné a zvyšuji pocitovou teplotu, která dokáže výsledný komfort hodně ovlivnit. Do jakých teplot dětské spacáky doporučujete? Je třeba myslet na to, že malé děti by neměly spát ve velkých mrazech. Spací pytel Kuňka 110 (pro děti do 110 cm) je vhodná do -5°C. Kuňka 130 a 150 mají pak teplotní limit (normativní muž) do -10°C. Jsou v něčem (oproti konkurenci) specifické? Naše spací pytle KWAK jsou plněny prachovým peřím z hus. Jedná se o nepřekonatelný přírodní materiál, který používaly už naše babičky. Peří odebíráme výhradně od českého dodavatele (v Česku je toto nevídané). Dále používáme tkaniny s aplikovanou nanotechnologii. Tkanina nepromokne a neprofoukne, ale přitom má vysokou paropropustnost. 3. Dětské péřové spacáky od Arctic Artic je česká společnost, která na trhu působí již od roku 1986. V devadesátých letech se vrhla i na spací pytle z náplní z peří, které šije i na individuální přání zákazníka (tvar, barvy, plnění, materiál). Jejich péřové spací pytle jsou plněny husím peřím 50/50, 70/30 nebo 90/10 (cuin 600-850)(prachové peří/normální peří). Standardní dětský spacák, který má firma v nabídce, je model, který lze ušít v délce od 90 do 170 cm a je plněn husím peřím 50/50. Stránky firmy zde. Co vás přivedlo k výrobě i dětských spacáků? K výrobě dětských spacáku mě dovedl zájem o ně od našich zákazníků. Je výroba dětského spacáku oproti standardním velikostem v něčem specifická? Výroba dětského spacáku je specifická v tom, že se dělá většinou přímo na postavu dítěte a rodiče si přejí spacák delší, takže se tam dělá ještě zip na prodloužení spacáku, jak dítě poroste. Jsou dětské spacáky nějak testovány (např. limity)? Spacáky jsou testované stejně jako dospělé. Do jakých teplot dětské spacáky doporučujete? Doporučujeme spacáky do teplot podle věku dítěte. Jsou v něčem (oproti konkurenci) specifické? Specializujeme se šití na zakázku, takže náš zákazník si může celý spacák navrhnout sám (tvar, barva, zip, délka atd.). * Bohužel více informací se nám od výrobce získat nepodařilo. 4. Dětské péřové spacáky od Cumulus Cumulus je polská značka, která se specializuje na ultralehké péřové spacáky. Na český trh tahle firma přinesla dva modely dětských rostoucích péřových spacáků, a to Junior 300 a Junior 500. Junior 300 je spacák vhodný do výšky 145 cm s tím, že je možné jeho délku zipem o 30 cm zkrátit. Na vnější straně je látka opatřena trvalou voděodpudivou vrstvou DWR. Obsahem je 300 gramů husího prachového peří s plnivostí 850 cuin (95/5). Uváděné teplotní hodnoty jsou následující: Komfort 5 °C │ Limit 3 °C │ Extrém -11 °C. Spacák váží pouze 550 g. Sbalit lze od obalu ve tvaru válce o rozměru 18 cm na výšku a 14 cm v průměru. Model Junior 500 se liší pouze větším množstvím pěří, a to 500 g s plnivostí 850 cuin (55/45). Tím se zvyšují i teplotní parametry: Komfort 0 °C │ Limit -3 °C │ Extrém -21 °C. Hmotnost spacáku je 760 g a po sbalení má válec 25 cm na výšku a 17 cm v průměru. Stránky výrobce zde. Původní odpovědi výrobce v angličtině jsme doplnily naším volným překladem do češtiny. Co vás přivedlo k výrobě i dětských spacáků? Řada Junior byla originálním nápadem zástupce generálního ředitele Jaceka Wylężka. Již před lety si všiml díry na trhu s outdoorovým vybavením, chyběly lehké dětské péřové spacáky vhodné pro jednoduché a středně pokročilé outdoorové aktivity. První dětský spacák, který jsme ušili, se nedokázal vyrovnat těm pro dospělé, ale už tehdy oproti konkurenci vynikal. Nová generace dětských péřových spacích pytlů byla uvedena na trh před 3-4 lety a obsahuje již vylepšenou tkaninu, lepší kvalitu peří a další změny v konstrukci. Dnes už tyhle spacáky nabízejí úplně stejné kvality jako naše standardní verze. ENG: The Junior series was an original idea of Jacek Wylężek, the deputy CEO. Years ago, he recognized a gap in the outdoor market: the absence of lightweight down sleeping bags suitable for simple and semi-advanced outdoor activities for children. The initial Junior sleeping bag was less advanced compared to adult sleeping bags but still stood out from competitors. The new generation of the Junior sleeping bag series was launched 3-4 years ago, featuring upgraded fabric, improved down quality, and more advanced construction. Today, the Junior sleeping bag series meets the level of standard sleeping bags offered for adults in our Cumulus range. Je výroba dětského spacáku oproti standardním velikostem v něčem specifická? V nabídce máme dva spací pytle určené speciálně pro děti: Junior 300 a Junior 500, oba upravené pro potřeby našich nejmenších. Z hlediska šířky je konstrukce ve srovnání se standardními spacáky užší, ale to nejlepší teprve zmíníme. Délka těchto spacích pytlů je nastavitelná podle výšky dítěte. Díky pružné šňůry umístěné ve spodní části spacího pytle můžete délku spacáku zatáhnutím zmenšit. Dá se tedy říci, že spací pytel Junior roste s vaším dítětem. Spacáky jsou tak vhodné pro děti s výškou mezi 100 a 140 cm. Nastavitelný systém umožňuje přidat nebo odebrat dvě spodní komory (přibližně 30 cm). Pokud je dítě vyšší než 140 cm, můžete sáhnout již po standardním spacáku v té nejmenší velikosti. Po dohodě můžeme změnit barvu, látku nebo použít hydrofobní prachové peří. Nabízíme celou řadu možností tak, abychom vyhověli potřebám našich zákazníků. ENG: We offer two sleeping bags designed specifically for children: the Junior 300 and Junior 500, both adjusted to the needs of younger users. In terms of width, the construction is narrower compared to standard sleeping bags, but the best feature is yet to be mentioned. The length of these sleeping bags is adjustable to fit the child’s height. Thanks to the flexible cord located in the lower part of the sleeping bag, you can pull and secure the cord to shorten the sleeping bag. Therefore, we can say that the Junior sleeping bag grows with your child. These standard sleeping bags are suitable for children between 100 and 140 cm tall. The adjustable system enables you to add or remove two down chambers (approximately 30cm). If a child is taller than 140 cm, you can always customize a standard sleeping bag by selecting an extra-small size. In addition, upon email request, we can also change the color, fabric, or stuff the Junior sleeping bag with hydrophobic down. We offer a full range of options to meet customer needs. Jsou dětské spacáky nějak testovány (např. limity)? Evropská norma PN-EN ISO 23537-1 se zaměřuje na dospělé uživatele a v současné době neexistuje ekvivalentní standard pro děti. Tento standard přesto používáme jako referenční bod pro hodnocení i dětských spacích pytlů a vycházíme zejména z množství použitého prachového peří. ENG: The European standard PN-EN ISO...

Zdroj

Článek Dětské péřové spacáky se nejdříve objevil na Klub minituristů.

S dětmi na lyže do Korutan (Obervellach)

Lenka — Sun, 18 Feb 2024 06:05:00 +0000

Přemýšlíš zrovna, kam vyrazit na lyže? Co takový Obervellach i s dětmi? Letos poprvé jsme vyrazili na zimní dovolenou do Rakouska, do Korutan, Vysokých Taur, poblíž Obervellachu. České hory nám snad tuhle malou nevěru prominou. S ohledem na aktuální ceny v Čechách nám však tohle řešení, i díky úžasným podminkám které Alpy nabízí, vyšlo mnohem lépe něž naše vyjezdy do Krkonoš v předchozích letech. Ubytování v Obervellachu – apartmán Ad Alta Zázemí nám poskytl apartmán Ad Alta v Obervellachu. Poklidné městečko se sympatickým dojezdem do okolních lyžařských středisek, na turistických stezkách, pár kroků od obchodu i na skvělé dětské hřiště. Jde o dům z 16. století se vším dobrým, ale i špatným, co takový prostor přináší. Pokud tedy dáváte přednost moderně a “sterilnímu” prostředí, dále ani nečtěte. Milujete-li však jako my místa s historií a příběhem. Místa, která na vás dychnou takovou tou útulností, domácí pohodou, malými nedokonalostmi a osobitým stylem. Tenhle apartmán bude i pro vás skvělou volbou. Navíc za parádní cenu! Dvě ložnice, obývací pokoj s jídelnou, vybavená kuchyňka ( i kávovar!) a koupelna. Zahradní domek na uschování jakéhokoliv vybavení. Topení na pelety. Není to prvoplánově babyfriendly ubytování, ale na druhou stranu tady dětem nic nechybělo. Krabice hráček ve skříní byl pro ně rozhodně ten největší poklad! Na závěr ještě jedna důležitá informace, zejména pro jazykově méně vybavené – majitelkou je moc milá a ochotná Češka. Spoustu tipů na výlety a atrakce v okolí Obervellachu naleznete přímo na blogu apartmánu, takže to tady nebudeme opakovat. Nás tady v polovině ledna překvapilo relativně podzimní počasí. Boby tak zůstaly hluboko v kufru auta a my s dětmi mohli poznávat za celkem příjemných teplot i turistické stezky, kterých je zde také nespočet. Chceš tipy na to, co podniknout v zimě? Mrkni do této sekce. Obervellach s dětmi. Co se líbilo nám? 1. Ankogel/Mallnitz – tip na super lyžování v Korutanech pro děti Ankogel rozhodně nepatří mezi nejlepší a nejmodernější rakouské areály, ale možná pravě proto tady není tolik lidí a skipas na pár dnů nestojí celý rodičák. Děti do 6 let navíc zdarma! Děti se vyblbnou na spodní sjezdovce, zkušenější si to dají po černé z té nejvyšší stanice, a když třeba nejede kvůli počasí vlek, za 5 éček můžeš vyrazit po sjezdovce vzhůru na skialpech. My jsme si to užili! Pokud toužíte po něčem větším, o kousek dále na vás čeká lyžování na ledovci Mölltaler. Obervellach je i fajn zakladna pro skialpinistické výpravy. Nám v tomhle ale zrovna moc nepřály aktuální podmínky v terénu. Tak třeba příště. 2. Procházka k hradu Falkenstein Vyrazit můžete po stezce přímo z Obervellachu. Tam i zpět něco přes 8 km. Čekají na vás pěkné vyhledy a nám se líbil i samotný hrad. 3. Dětské hřiště v Obervellachu a Motorikpark Skvělé misto pro dětí. Najdete zde spoustu dřevěných herních a vodních prvků. V sezóně to tady musí být super.

Zdroj

Článek S dětmi na lyže do Korutan (Obervellach) se nejdříve objevil na Klub minituristů.

4 nejlepší krabičky na svačinku pro děti

Lenka — Mon, 12 Feb 2024 08:35:00 +0000

Svačinkové boxy či krabičky na svačinku – co doporučují na cesty s dětmi holky z Klubu minituristů? Součástí každého našeho výjezdu musí být pořádná svačina, obzvlášť, pokud cestujeme s našimi nejmenšími. A pořádná svačina patří přeci do pořádné krabičky. Jaké krabičky na svačinku ale vybrat? Podle čeho se při výběru svačinkového boxu rozhodovat? My jsme si v naší FB skupině udělaly malý “krabičkový průzkum”. Podle jakých kritérii krabičky na svačinku vybírat? Kvalita materiálu Vybírejte krabičky ze zdravotně nezávadných materiálů. Jak takový materiál poznat? Neměl by obsahovat BPA, BPS, ftaláty, různá změkčovadla apod. Obecně se tedy dá říci, že krabičky například ze skla, nerezu nebo dokonce bambusu, mohou být lepší volbou, ale i plast má mnoho výhod – údržba je poměrně jednoduchá a plastové krabičky mají menší váhu. Plast nemusí být strašák, kterému bychom se měli vyhýbat obloukem. Je však dobré mrknout na složení. Stejně jako u jídla, i zde platí – čím kratší složení na obalu, tím lépe. Velikost a tvar Obrovské krabičky ve tvaru hvězdičky či pejska jsou sice stylové a vaše dítka by je jistě ocenila, ale do batůžku jsou poměrně nepraktické. Musíte myslet na to, že krabičku může vaše dítě i několik hodin nosit na zádech v batůžku. Volte tedy prostý tvar, praktickou velikost a ideálně i lehčí materiál. Těsnění Velmi důležitý faktor, hlavně, pokud nechcete třeba vytírat jogurt zespod tašky, je dobré těsnění krabičky. Kontrolujte řešení víček. Pokud mají silikonové těsnění, budou lepší volbou. Jaké značky svačinkových boxů holky doporučují? 1. B.Box Tenhle výrobce vyhrál u minituristů na plné čáře. Volit můžeme ze tří velikostí. Ty nejmenší a střední jsou ideální na výlety, velký box pak bereme třeba na cesty autem nebo když potřebujeme nasytit celou rodinu. Výhodou je pohyblivá přepážka (u těch větších řešení) a kvalitní silikonové těsnění, díky kterému se nemusíte bát, že by se po chvíli svačina válela všude, jen ne uvnitř. Krabičky B.Box jsou navíc vyrobeny z plastu, takže jsou i relativně lehké. 2. Carl Oscar Krabičky Carl Oscar jsou další skvělou volbou, zejména pokud neplánujete tekutý obsah. Vybrat si můžete hned z několika hravých barev a designů. Tohle řešení bude děti bavit. Maminky ocení praktickou stránku krabiček. Pevné přepážky zaručí, že se jídlo nepromíchá. Boxy jsou vyrobeny ze silikonu, a tak jsou velmi lehké. Dají se velmi dobře rozdělat na více částí, takže jednoduchá je i jejich údržba. Kromě větších svačinových boxů výrobce Carl Oscar nabízí i krabičky menší velikosti, ale také třeba svačinové pytlíky, které vám ušetří spoustu místa v batůžku! 3. Nerezové Babylove krabičky z DM drogerie V Klubu minituristů je samozřejmě i sekce, která se plastu naprosto vyhýbá. Nerezové krabičky jsou úžasnou alternativnou. Kromě kvalitnějšího materiálu nabízí také plno dalších kvalit – jsou lehké, poměrně skladné, lehce umyvatelné. Babylove nabízí celou řadu barevných variant, které rozveselí každou svačinu. Víčka jsou vyrobena z polypropylenu, aby bylo zajištěno lepší těsnění. 4. Sistema V neposlední řadě vám musíme představit krabičky značky Sistema. Všechny jejich produkty jsou vyrobeny z kvalitních materiálů bez BPA a bez ftalátů, nemusíte se tedy bát jakékoli škodlivosti. Nabízí jak menší krabičky vhodné na ovoce, zeleninu či drobné sladkosti, tak i větší obědové varianty. Nechybí ani variabilní přihrádky, které se dají jednoduše oddělat, a místo nich přidat například kelímek se šroubovacím víčkem. A jelikož s tématem svačinek zcela určitě souvisí i termosky na jídlo, nezapomeňte se podívat také na naši recenzi těch nejlepších z nich. Za zpracování velké díky Sabině Klišové. Fotky poskytly holky z Klubu. Díky i vám!

Zdroj

Článek 4 nejlepší krabičky na svačinku pro děti se nejdříve objevil na Klub minituristů.

Stezka Českou Kanadou s dětmi

Lenka — Wed, 31 Jan 2024 17:37:34 +0000

Stezce Českem jsme byly vloni tak trochu nevěrné a výběr padl na Stezku Českou Kanadou. Proč? Přišlo nám, že se z toho projektu stal ohromný fenomén a my měly chuť na něco mnohem méně frekventovaného. Tak tedy Stezka Českou Kanadou s dětmi! Po krachu květnové výpravy jsme si s Káťou slíbily, že půjdeme za jakékoliv situace a předpovědi. Poslední termín, který jsme byly schopné dát dohromady. Opět jsme nabídly možnost se přidat i ostatním holkám ve skupině. Čím více se však akce blížila, tím bylo jasnější, že bude fakt hnusně. Zájemci odpadali a nakonec jsme zůstaly jen tři. První vandr v přesile dva na jednu. Balíme už pár dní předem. Hromada věcí. Několikrát obsah batohu měníme. Na poslední chvíli ještě vyhazujeme plavky a přidáváme peřové kousky a holínky. Předpověď je bídná, počítáme s tím, že v suchu to nebude. Oficiální trasa je daná, ale některé úseky by s vozíky nebyly úplně snadné či dokonce reálné (třeba první úsek z Jindřichova Hradce), a tak ji trochu upravujeme. Noclehy samozřejmě, s ohledem na původní velikost výpravy, domlouváme dopředu s nejrůznějšími majiteli pozemků. Nakonec však přímo v terénu a s ohledem na počasí skoro vše měníme, improvizujeme, hledáme alternativy možnosti přespání a trasu i o pár dní zkracujeme. Stezka Českou Kanadou – Den 1 a 2 (Kačlehy-Kaproun, 13km) Čast z nás vyráží už v pátek a přespává v altánku na startu trasy. V sobotu se potkáváme na druhém kilometru u první svačinky. Už od prvních metrů je to náročné. Čtyřletá se chce vézt v kočárku, roční zase po svých. Přesně naopak. Těžký batoh, ultralight pro tři je něco nedosažitelného. Jen balík plen zabírá půlku batohu. Kočárek tlačený jednou rukou, za druhou ťape ta menší. Mám pár slabších chvilek. Nečekala jsem, že tohle přijde už první den. Jeden z těch náročnějších úseků, 13 km je už nad limit naší pohodové denní dávky. Maliny, borůvky, pozorujeme slepýše, který nám zrovna zkřížil cestu. Blíží se však bouřka a tak přidáváme do kroku. Na mapě rychle volíme altánek na dětském hřišti jako vhodné útočiště. Vcházíme s prvními kapkami deště. Tentokrát nám to vyšlo. Obědová pauza, vytahujeme veškerou zábavu, kterou s sebou vezeme. Po hodině a půl můžeme pokračovat. Čeká nás několik stoupání až k místu, kde plánujeme strávit první noc. Docházíme v sedm večer. Rychle pro vodu, uvařit večeři, postavit stany a zahnat děti do spacáků. Na první den toho bylo až moc. Stezka Českou Kanadou – Den 3 (Kaproun – Nová Bystřice, 10km) Ráno nás budí déšť. S tím jsme nepočítaly. Snídame ve stanu. To nejhorší chceme přečkat uvnitř. Kolem desáté se nakonec navlíkáme do nepromokavého oblečení a vyrážíme. S ohledem na počasí měníme trasu a chceme se co nejkratší cestou dostat do dnešního cíle. Bohužel prší celé dopoledne a tak neustále zkoušíme vydržet to nejhorší pod korunou nějakého stromu nebo přístřeškem. Nejmenší ne a ne usnout a v kočárku ji už neudrží ani svačinka. Zkouším nosítko, ale nefunguje ani to, prostě chce po svých. To se v tomhle počasí prostě nehodí. Naštěstí už je to pár posledních stovek metrů do restaurace (Hostinec Na Návsi), kde se máme v plánu trochu osušit. Máme štěstí, obrovské prostory, hernička a terasa, milý majitel, nikde nikdo, vše jen pro nás. Vypouštíme děti, s prvním sluníčkem rozbalujeme vše mokré a objednáváme pořádný oběd. Nakonec zůstáváme několik hodin a dojde i na odpolední kafe. Chvilkami zase prší, ale dle radaru máme před sebou hodinku, a tak na mapě vybíráme dva kilometry vzdálené nefunkční nádraží, kde se můžeme zase schovat. Dětem se u kolejí líbí, takže tam nakonec vydržíme déle než jsme měly v plánu. Poslední dva kilometry máme za chvilku za sebou. Před námi se objevuje rybník. Děti vískají. Jsme na místě. Zapadneme do místního bistra. Nanuky, večeře a necháme děti ještě vběhnout do rybníka. Pak i ony samy dobrovolně skáčou do spacáku a s první pohádkou usínají. Náročný den, ne délkou, ale kvůli celodenní péči o dvě malé tvrdohlavé děti v tomhle nečase. Ať žijí všechny mámy! Stezka Českou Kanadou – Den 4 (Nová Bystřice – Rožnov, 10km) Od rána vyhodnocujeme počasí na další dny a místa, kde složit hlavu. Nakonec úplně měníme trasu. Kemp s ne příliš lichotivým hodnocením pro nás není lákavá lokalita, kde bychom se chtěly s dětmi v případě velkých déšťů zaseknout na více dní. Rozhodujeme se část stezky vynechat (Staré Město pod Landštenem) a vzít to rovnou k bizoní farmě, kde jsme měly v plánu strávit až další noc. Dnes je celkem fajn počasí a tak nemusíme tolik spěchat. V třetině dnešní trasy děti vypouštíme na hřiště a zapadáme do jednoho z mála místních lokálů. Potom už nás čeká pár příjemně strávených hodin v lese. Skvělá změna oproti včerejším silnicím. Jedno náročnější stoupání, ale opodál maliny za odměnu. Malá chce opět dost po svých, takže naše tempo je minimální a zbývající tři kilometry nám zaberou nějakou hodinku. Nakonec v podvečer konečně vidíme první bizony a rybníček u kterého máme v plánu přenocovat. Děti řádí na hřišti, večeříme v nedalekém bistru. Ještě před stmíváním se přesouváme k rybníku. Děti jsou už unavené, takže postavit stany a vše nachystat na spaní nám všem dá dost zabrat. Vyhodnocujeme ještě předpovědi na další den. Pršet by mělo naštěstí až kolem poledne, takže snad se nám do té doby podaří dostat nejkratší cestou do našeho zítřejšího cíle. Držte nám palce! Stezka Českou Kanadou – Den 5 (Rožnov- Peníkov, 10km) Prší už v noci. Paráda. Prý až odpoledne. Je tady špatný signál, takže nám aktualizace předpovědi posílají průběžně naši muži z teplých domovů. Přichází zpráva, že nakonec bude pršet celý den. Zvažujeme různé možnosti a nakonec se rozhodujeme vyrazit hned ráno, dokud by to ještě mělo jít, a místo ke Zvůli, kde se stejně v tomhle nečase koupat nebudeme, nebude kde usušit věci a ani nedoplníme zásoby, stočíme to na Česky Rudolec a Penikov, kde jsme měli nocovat až následující den. Ráno se navíc ze zdravotních důvodů loučíme s Katkou, takže dál už budeme pokračovat jen ve dvou. Vstáváme celkem brzo. Dětem narychlo připravím ve stanu snídani a mezitím chystám vše tak, abychom mohly co nejdříve vyrazit. Malou hodím do kočárku, starší v pláštěnce na prkno a vyrážíme. Osm kilometrů do Rudolce, kde se můžeme schovat v místním obchodě. Holky asi vycítí vážnost situace, a tak v kočárku se překvapivě brzy oddychuje a tenhle stav vydrží až do chvíle, kdy míjíme ceduli s nápisem Český Rudolec. Obchod bereme útokem a do vozíku házíme vše na co máme právě chuť. Pod stříškou obchodu se občerstvíme, holky se proběhnou, zavolám do Peníkova, zda nás tam nechají někde usušit a přespat, a když vše klapne, hodím do sebe půlku Milky a s oběma holkama v kočárku a krosnou na zádech vybíhám poslední kilometr do kopce do našeho dnešního cíle. Je teprve jedenáct hodin. Pája je nám v patách. Máme pro sebe celou stodolu. Převlékáme se do suchého, vaříme oběd a brzy celý prostor zaplní naše promočené věci a stany. Sušíme kde se dá. Předpověď na odpoledne se naprosto mění a nakonec už téměř neprší, takže zbývající kus dne trávíme s dětmi v okolí statku. Nakonec fajn den. Večer se rozhodujeme, že ve stodole i přespíme, stavíme tak jen vnitřní stany, abychom si neodvezli domů nějaké štípance. Zvažujeme co dál, ale jelikož jsme v tuto chvíli dvě etapy stezky již vynechaly, předpověď na další dny vypadá dost podobně a hlavně se více a více ochlazuje a naše letní výbava (zejména teplotní komfort spacáků) přestává stačit, domlouváme se, že nebudeme vymýšlet nový program na zbývající dny, ale naše putování následující den ukončíme ve Slavonicích. Tak tedy poslední den našeho letošního putování. Snad bude alespoň bez deště. Stezka Českou Kanadou – Den 6 (Peníkov – Slavonice, 11km) Dnes nemusíme konečně nikam spěchat. Nemělo by pršet a máme celý den na to dostat se na vlak do Slavonic. Čeká nás zhruba jedenáct kilometrů. Ráno se pomalu balíme, loučíme se s paní domácí a na sousední kozí farmě ještě kupujeme nějaké sýry. První úsek po silnici chceme mít co nejdříve za sebou, takže do prvních kopců nasazujeme vysoké tempo. Za chvilku odbočujeme na lesní cestu a začínáme si poslední den pořádně užívat. Děti běhají po lese, sbíráme maliny. Samozřejmě nesmíme zapomenout na několik svačinkových přestávek. Už taková klasika: “Maminko, neuděláme si piknik? Alespoň maličký!”. Zhruba v půlce trasy nás překvapí úzký most. Pája zvažuje, jestli to neotočit a neobjet celý úsek po silnici. Nakonec to zkusí a dvojvozík vleze úplně přesně. Oddychneme si. Dnes žádné kilometry navíc. Děti objevují bunkr a tak vyhlašujeme obědovou pauzu. Do Slavonic už nám chybí poslední čtyři kilometry a je teprve něco po poledni. Vyrážím dál o něco dříve než Pája, a tak vybíráme místo dalšího srazu – dětské lesní hřiště. I dnes nakonec přichází lehký deštník. Přidávám raději do kroku. Hřiště je obsazené nějakým táborem, proto nakonec nezastavuji a volám Páji, že je počkáme až ve Slavonicích na náměstí. Tam dorazíme za pár desítek minut. Sladká odměna v podobě zmrzliny. Dáváme se do řeči se skupinkou sedící opodál, jsou právě na Stezce Českem. Přichází se skvělým výrazem pro naše putování: KOČÁRKOPACKING! Pája volá, že se sekli v pohádkovém lese a jen tak nedorazí, proto se rozhoduji už dále nečekat, narychlo máváme Slavonicím a utíkáme na vlak domů. Pak už jen děti koukají z okna a já mám konečně čas trochu vydechnout a u druhé půlky Milky, která zbyla že včerejška, zhodnotit naše letošní putování. Bylo to náročné, nejen podmínkami (neustálý déšť, nízké teploty na které jsme nebyly úplně vybavené), ale i tou dětskou přesilou na jednoho dospěláka. Smekám před vámi všemi, které takhle putujete s více kousky. Děti to zvládly parádně, zažily sice trochu nepohody, ale už teď se prý těší na příští výpravu (i když jestli to nebude jen tím lízátkem za odměnu ve vlaku. A my? My se nemůžeme dočkat až děti předáme alespoň na chvilku do péče jejích tatínků.

Zdroj

Článek Stezka Českou Kanadou s dětmi se nejdříve objevil na Klub minituristů.

Madeira s dětmi

Lenka — Fri, 20 Jan 2023 17:06:00 +0000

Vyrazit na Madeiru byl trochu spontánní nápad. Objevila jsem levné letenky se Smartwings – přímý let z Prahy. Tomu nešlo odolat. Naše dobrodružné pojetí dovolených v tuto chvíli úplně nepřipadá v úvahu – je prosinec, kdy je počasí na Madeiře velmi nevyzpytatelné, a letíme s malým miminkem. Snad poprvé v životě tak bookujeme ubytování a auto na celý týden. Brzy po nákupu nám let společnost ruší (až později se dočítám, že to u pondělních letů dělají často), a tak měníme termín odletu na pátek (jelikož i tenhle let je téměř prázdný, je nám jasné, proč byl pondělní zrušen). Pokud tedy plánujete letět se Smartwings, doporučila bych ubytování i auto rezervovat tak, aby bylo možné kdykoliv lehce změnit termín či rezervaci úplně zrušit. Na velké plánovaní není čas. Sbíráme pár tipů ve skupině na FB. Zajímavá místa zaklikáme do mapy a na místě se uvidí co počasí a děti dovolí. CESTA Na letišti v Praze necháváme auto v parkovacím domě přímo u terminálu (za týden si účtují něco kolem 1000 Kč). Rozhodně se to vyplatí. Zvlášť když nejste místní, letíte s malými dětmi a vracíte se zpět v noci. Let tam trvá zhruba 5 hodin. Madeirské letiště je považováno za celkem složité pro přistání, takže se Vám může stát, že si let prodloužíte o nějakou hodinu, kdy bude letadlo kroužit kolem a čekat na vhodné podmínky pro přistání. Zpátky už to zabere o hodinu méně. UBYTOVÁNÍ Dostáváme tip na českou rodinu, která nabízí ubytování ve svém domě ve měste Machico. Milá komunikace. Čistý, plně vybavený apartmán, místo pro parkování u domu, balkón a obrovská terasa na střeše, výhled na oceán. Skvělé umístění, pokud máte k dispozici auto. Obchod, centrum města i pláž pár minut jízdy. Jedinou nevýhodou je, že je zde slyšet (pro děti ale skvělé, že i vidět) každé přistání a vzlet letadla, jelikož se dům nachází nedaleko letiště. Nutno upozornit, že těch letadel tady zase nelítá tolik a v noci je klid. Příště bych volila ubytování na pár dní i na západní straně ostrova. Ostrov je malý, ale přeci jen s dětmi chcete v autě trávit co nejméně času. PŮJČENÍ AUTA Auto nám nakonec zajistil také ubytovatel. Plné pojištění, dvě dětské sedačky, 55 eur/den. S ohledem na to jak vypadají madeirské silnice bych šla cestou čím menší, tím lepší. Rozhodně doporučuji zkontrolovat vzorek pneumatik, moc to v půjčovnách neřeší. POČASÍ Počasí na Madeiře se mění z hodiny na hodinu. Ostrov věčného jara. Před odletem si říkám, jestli máme vůbec jet, protože předpověď vypadá děsivě. Déšť, déšť a zase déšť. Naštěstí na místě je všechno jinak a každým dnem se to zlepšuje. Prší hlavně v noci a když už to opravdu nevypadá dobře ani přes den, vždycky je na Madeiře nějaké místo, údolí, kde je nakonec celkem pěkně. Předpověď sledujeme hlavně na Meteoblue, které nám dost sedí. Hlídáme také místní radary a webkamery, a podle těch přejíždíme během dne z místa na místo. Během našeho pobytu, kdy několik dní před příletem výrazně pršelo, pak byla spousta horských stezek kvůli sesuvům půdy a dalšímu možnému nebezpečí zavřena, takže jsme toho hodně navštívit ani nemohli. To je prostě riziko zimních měsíců. OBLEČENÍ Ačkoliv balím kompletní šatník od zimních věcí, nepromokavého oblečení až po plavky, teploty se drží mezi 18 a 25 °C, na horách pak mezi 10 až 15 °C. Nakonec jsme pro děti nejvíce využili legíny, merino s dlouhým rukávem a čepici s kšiltem. Doporučuji mít po ruce tenkou nepromokavou bundu, která zachrání jakoukoliv situaci. Na plavky nakonec došlo taky, a to i u mě, velkého zimomřivce. CO OCHUTNAT? Rozhodla jsem se celý pobyt nevařit, takže jsme si užívali místní kuchyně. Na restauraci s dětským koutkem jsme nenarazili a dle slov naší ubytovatelky, která sama malé děti má, ani na Madeiře není. Co dětem chutnalo? Každý den jsme museli na bolo de caco a pečeme si teď už i doma. Jde o madeirské pečivo, jehož základem jsou batáty. Plněné česnekovým máslem je nejlepší. Ochutnali jsme nejrůznější exotické ovoce. Ovocné trhy jsou skoro na každém rohu. My kupovali hlavně v Machicu (vedle dětského hřiště) a Santaně (nad parkovištěm u tradičních domečků). Největší je určitě ve Funchalu, ale místní nás odrazovali tam cokoliv kupovat kvůli dražším cenám. Nejoblíbenějším jídlem naší Báry pak byly rozhodně ryby, a to hlavně tuňák a espada, což je místní tradiční ryba (černá s vykulenýma očima), která je servírována většinou nasladko s banánem. Z restaurací můžeme všemi deseti doporučit restauraci Família v Machico. Vede to tam starší manželský pár. Pán obsluhuje a paní připraví výborné domácí a lokální jídlo za příznivou cenu (otevřeno měli 12-15:00 a 19-23:00, kromě ponděli). KDE SE DĚTEM LÍBILO? Za týden se nám podařilo navštívit téměř vše, co jsme si zaznačili do mapy. Nechci tady psát o každém místě, které jsme viděli, protože internet je plný reportů, které vás určitě inspirují. Jelikož je tenhle web hlavně o dětech, podělím se s Vámi o lokality, které bavily naše děti. KOUPÁNÍ DĚTSKÁ HŘIŠTĚ FANAL Prastaré vavřínové stromy na náhorní plošině, kterou velmi často zahaluje hustá mlha. Prolízat mezi stromy děti prostě baví. VODOPÁD NA SILNICI Pro děti velký zážitek. Na silnici ER101, která vede z Ponta do Sol do Madalena do Mar, můžete projet vodopádem. Pozor na další auta a lidi na silnici, protože se tady každý samozřejmě fotí. LANOVKA ACHADAS DA CRUZ Lanovek je na Madeiře spousta a pro děti je to rozhodně zpestření výletu. Nám byla místními doporučena tahle. PĚNKAVY Z BALCOES Velmi frekventované místo, proto doporučuji vyrazit brzo. Krátká procházka od parkoviště (něco přes 1 km), kterou zvládnete asi i s kočárkem. Zhruba v půlce stezky je příjemné bistro, kde se dá za pár eur najíst. Výhledy na nejvyšší vrcholy Madeiry jsou parádní. Děti budou nadšené z poletujících ptáčků. Pěnkavy moc rády zobou z ruky. JEŠTĚRKY NA PONTA DE SAO LOURENCO Nejvýchodnější mys ostrova. Taková polopoušť, takže s sebou dost vody. Pokud máte tu možnost, vyrazte brzy ráno nebo až později odpoledne, kdy tady není tolik rušno. Během dne je problém zaparkovat, protože jde o velmi turistické místo. Určitě ale stojí za to pro ty famózní výhledy. Z parkoviště to je zhruba 3.5 kilometru a rozhodně to není po rovině, takže s malými dětmi pomalu celodenní výlet. Na parkovišti stál malý stánek s občerstvením. My jsme šli jen kus trasy a nějakou hodinu pak strávili s obyvateli tohoto výběžku – ještěrkami madeirskými. Vlezou vám až do kalhot a koušou, ale děti se jich nemohou nabažit. LEVADA DO CALDEIRÃO VERDE Pokud jde o levády, je na Madeiře z čeho vybírat. My jich pár prošli (vždy jen dokud děti bavila), ale zvítězila rozhodně tahle. Patří mezi nejoblíbenější, proto není špatné vyrazit brzy ráno nebo jako my, až později odpoledne. Když se na nějakou levádu budete chtít vydat, určitě sbalte nepromokavou bundu, baterku (často jsou na trase tunely) a, pokud trpíte strachem z výšek nebo máte hodně neposedné děti, mrkněte, jestli na stezce nejsou nějaká exponovaná místa. CO OSLNILO RODIČE?

Zdroj

Článek Madeira s dětmi se nejdříve objevil na Klub minituristů.