Peaks of the Balkans s dětmi

Peaks of the Balkans projdete i s dětmi! Tento dálkový trek vás zavede do divoké a odlehlé krajiny pohoří Prokletije, známého také jako Albánské Alpy, a protíná území Albánie, Kosova a Černé Hory. Trasa vede pasteveckými stezkami přes malebné horské pastviny a zapomenuté vesničky, dosahuje nadmořské výšky až 2300 metrů a nabízí rozmanité scenérie – od zelených údolí, křišťálově čistých jezer a zurčících řek až po horské vesnice, kde se zdá, že se čas zastavil. Je to ideální cesta pro milovníky přírody a turistiky, kteří hledají dobrodružství mimo vyšlapané cesty. Tímto děkujeme Míše Patákové za report.

Den první (14,5 km,↑ 1132m, ↓ 922m)

První kilometry nedávají moc prostoru pro rozehřátí a okamžitě začínáme stoupat. Šlo to ztuha, teda hlavně nám s Tomem. Darinka skákala a lozila po skalách.

V této části jsme ještě občas potkali nějaké jiné hikery – chodí se tady trail z Thetu do Valbone a zpátky. Všichni se samozřejmě zase zastavovali a Darinka byla stár – už jsme si dávno zvykli, že my funíme a ona zdobí.

Najednou se uprostřed stoupání a ničeho objevila dřevěná cedule s nápisem „CAFE 700m“. Haha, napadlo mě – kdo by se škrábal až sem, aby dělal turistům kafe. Po 700 metrech jsme opravdu přišli ke krásné kavárně, s výhledem a vonělo to tam i skvělým jídlem. Wow. My máme ale jídla plné krosny a jsme první den v horách, takže bez nároku na zastávku.

Docela velkým krpálem jsme se vyškrábali do Valboňského sedla, kde jsme potkali nějakého Brita. Svou skvělou angličtinou (ach, jak mě se takoví lidi dobře poslouchají) nám řekl, že musíme vidět i 200m vzdálený vrchol. No nemusel nás dlouho přemlouvat, už výhled ze sedla nás nabil novou energií, takže tam samozřejmě lezeme. Přestože to znamenalo zdržení, ten Brit měl pravdu. Naskytl se nám naprosto ultimátní, dechberoucí výhled do Valboňského údolí. Rozhodli jsme se, že si tady uvaříme oběd. Společnost nám dělal místní Albánec, který tady na vrcholu kempuje už asi tři dny a v noci čumí na hvězdy. Trochu mu závidíme, ale ještě nemůžeme stavět stan, máme za sebou příliš málo kilometrů. On zase záviděl Darince, že má možnost tu krásu sledovat už v pěti letech a ujistil nás, že to rodičovství děláme fakt dobře. Mám radost, v horách nám to lidé říkají často a je fajn to občas slyšet 🙂

Po obědě jsem se vydali na cestu dolů do Valbone. Cestou jsme minuli několik mul a oslíků jak vezou náklad nahoru. Sestup byl docela pomalý, ujížděly nám trochu kamínky pod nohama a šli jsme opatrně. Začalo se stmívat a dole v údolí už nám na cestu svítily jen bílé kameny v korytu řeky, kterým jsme procházeli.

Asi třikrát jsme dostali nabídku na „Valbone Taxi“ od místních. Hrdě jsme ale všechny odmítli – přece nebudeme podvádět. Odměnou nám bylo bloudění ve tmě v hromadě šutrů. Do wild kemping spotu jsme dorazili asi až v devět večer a s čelovkami stavěli náš zelený tarpík.

Darinka usnula asi minutu po zalehnutí do spacáku, nesnažila se ani škemrat o další kapitolu Foglarovy Chaty v jezerní kotlině, jak to má ve zvyku. Ano, opravdu jsme s sebou táhli i knihu. My s Tomem usínáme u „albánské ukolébavky“ – ve Valboni byla asi velká pařba, která se horami nesla až k nám.

Den druhý (15,2 km, ↑ 1196m, ↓ 982m)

Ráno jsem vstávala s velkou zvědavostí, kde jsme vlastně spali. Vylezla jsem ze stanu a při pohledu na údolíčko a hory, které nás obklopovaly mě napadla písnička od Michala Tučného – „štíííííty hor, co nejdou překlenout…“. My je ale překleneme! Každopádně se člověk nesměl moc dívat přímo kolem sebe. Lesík plný odpadků, to je prostě hnus. Tohle se nám stalo po cestě ještě mockrát – kdekoliv alespoň trochu žili lidi byl bordel, ale to předbíhám.

Uvařili jsme si snídani – Darinka se na svou obligátní horskou snídani – kaši s lentilkami – těšila už měsíc. A vyrazili jsme. První tři kilometry šly docela rychle. Byly po asfaltové Valbonské cestě, kde jsme se opět mohli kochat všudepřítomným bordelem. Achjo. Takové hezké to tady mají a vůbec si toho neváží. Darinka pronesla velmi duchaplnou větu, že „ti Albánci kradou horám krásu“, kde se to v ní bere nevím, ale prostě ji miluju :-D.

Můj táta brázdil někde albánské šotoliny na motorce a měli jsme se dneska setkat v Cereme. Takže jsem měla radost, že nám cesta docela ubíhá. Tato radost ale už trvala jen dalších 100 metrů. Něco takového jsem snad ještě nestoupala. Čísly to bylo 1200 výškových metrů na 4 kilometrech. Darinka v pohodě lezla jeden šutr za druhým – nejdřív to byl Everest, potom Nanga Parbat, občas vystoupala i na Mt. Blanc – měli bychom jí přestat číst ty horolezecké knížky.

Asi v půce jsme objevili zase ceduli „CAFE“ a začalo pršet. Darinka je odolné dítě, ale zimu a déšť snáší fakt špatně. Začala fňukat a vyjmenovala asi osm částí těla, na které je jí zima. Bouda s kávou byla opuštěná ve stylu hospody na mýtince – někdo si postavil v horách kavárnu, ale chodili mu tam lidi. U boudy stála opřená sedla na muly, což Darince zvedlo hodně náladu, hned na ně vylezla a stal se z ní indián Yakari. Tom se ale válí v blátě ve snaze doplnit vodu z místního kanystru, což jemu náladu úplně nezvedlo. A já? Mě začala být šílená zima a každý blesk mnou projel jako tisíc jehel. Z bouřky v horách mám fakt respekt.

Po pár kilometrech jsme naštěstí objevili jeskyni. Byl v ní schovaný i nějaký stařeček v tvídovém saku s baretem na hlavě a hůlkou v ruce. Ani slovo anglicky, ale hrozně si chtěl povídat. Snažil se nám naznačit, že máme jít zpátky do Valbone, nicméně, my jsme přece potřebovali do Cereme.

Připozdívalo se a mě trochu znervózňovalo i to, že nemáme absolutně žádný signál a nemůžeme o sobě dát vědět. Za velké bouřky a malé viditelnosti jsme dorazili do sedla a začali klesat. Zbývalo nám asi 7km. To už zvládneme, je to přece jenom dolů. Ale dolů po blátě a mokrých skalách. Pořád jsme seděli na zadku v bahně. Já jsem byla totálně zmrzlá. Darinku morálně držel Tom, který si s ní zase zpíval a počítali skóre, kdo si víckrát sedl na zadek. Byla jsem v suverénním vedení.

Klesali jsme hrozně pomalu – cestičky rozbahněné a rozšlapané od ovcí nás rychleji nepustily. Přišli jsme k nějaké pastevecké chajdě s velkými ohradami pro ovce. Zbývaly nám poslední 3 kilometry. Bylo už asi půl osmé večer a viděli jsme krásné místo na tarp. Jenomže jsme nechtěli nechat nevědomého dědečka někde pod kopcem. Velká chyba! Jakmile jsme překročili hranici lesa, byla okamžitě tma jak v pytli. Nasadili jsme si čelovky a střídavě jsme Darinku nesli – nakonec jsme klouzali asi dvě hodiny dolů do Cereme.

Den třetí (15,6 km,↑ 1023m, ↓ 430m)

Ráno jsme vyrazili směrem k albánské vesničce Doberdol. Celá cesta byla moc příjemná. Žádné velké stoupání a v jednom sedle s nádherným výhledem jsme si uvařili oběd. Jako dezert nám posloužily borůvky, které rostly zase úplně všude. Po včerejším dni byl tento kousek klidu opravdu odměnou. Darinka s modrou pusou od borůvek byla nejspokojenější dítě pod sluncem.

Nádhernou krajinou naše kroky směřovaly dál až k místní pastevecké vesničce. Ono slovo „vesnička“ je asi příliš velkorysé pro ty tři domky, co tam stály. Ale každý nás lákal k sobě na něco dobrého a nocleh. S velkými úsměvy a díky jsme odmítali a dál si užívali nádhernou krajinu a pastviny. V závěru dne na nás čekalo místo s epesním výhledem na celé doberdolské údolí. „Jeeee mami, tady je ale krásně“.

Den čtvrtý (12,8 km, ↑ 695m ↓ 741m)

Ráno nás vzbudil nádherný východ slunce. Trošku líně jsme uvařili snídani, moc se nám z té krásy nechtělo, ale musíme pokračovat. Celý Doberdol je ztělesněním romantiky, až na mouchy. Ty jsou prostě tááák otravné a hlavně jsou všude. Ale pasoucí se koně, krávy, potůčky, malý vodopádek a krásné chaloupky tu malou mizérii vynahrazují.

Stoupali jsme zase docela velké převýšení a pořád jsme se otáčeli za sebe na to přenádherné údolí. Za chvilku jsme se ocitli se na hraniční čáře Albánie a Kosova. Stáli jsme vlastně na takové hraně – na jedné straně bylo doberdolské údolí a na druhé straně další krásné horské údolí, jen bez vesničky. Úchvatný výhled brzy zakryl mrak a viděli jsme asi metr před sebe. Tohle na horách miluju – člověk se nenudí, pořád se tu něco děje. Pár kilometrů jsme šli bílým mlíkem, než se mraky zase rozestoupily a ukázaly nám další panoramatické výhledy a taky lavičku u studánky. Na tomto krásném místě si musíme dát oběd. A taky si umýt hlavu a nohy a tak…

U oběda nám dělali společnost místní Kosovčané. Otec se synem nás lákali k sobě domů pod kopec na večeři a teplou postel. Mít tak víc času, snad s nimi i jdeme. Vždycky mě láká zažít ten život místních, popovídat si s nimi, dát si s nimi jejich jídlo a celkově poznat jejich kulturu.

Na dnešek jsme měli původně naplánovaných 18 km. S ohledem na Darinku jsme se ale rozhodli to trochu změnit. Tom už vyhlížel nové místo na spaní v mapě. Nemusel. Protože to, kolik ujdeme kilometrů neurčujeme my, ale hory. Začal brutální liják s kroupami.

Stan stavíme durch mokří už po dvanácti kilometrech na pastvině před Roshkodolem.

Den pátý (14,3 km, ↑ 692m, ↓ 1161m)

Ráno nás vzbudily asi ty samé krávy, které nám dávaly dobrou noc, a také křičící pastevci na mulách. Neuvěřitelné se stalo skutečností – balíme suché věci! Od rána totiž svítilo sluníčko a zase je krásně suše na světě.

Cestou jsme minuli pár kosovských dětí, které dychtily použít angličtinu v praxi a vyzpovídali nás řadou otázek. Všichni měli kyblíčky, určitě šli do hor na borůvky. Naše pouť pokračovala rozbahněnými a kravami rozšlapanými cestičkami až do Roshkodolu. Trail je tady značený úplně jinak než v mapě. Máme podezření, že si to přeznačili místní, aby člověk musel projít kolem nových guest housů.

Po poklidném startu nás čekal zase větší stoupáček. Asi v půlce cesty do sedla jsme našli hezký plácek na oběd. Po jídle jsme stoupali dál a já pořád něco fotím a točím. Už se asi opakuju, ale je to tady všechno přenádherné. Divoké hory, naprosto bez lidí. Zdánlivě neprobádané.

Dnešní den se nám krajina proměňovala přímo před očima. Chvíli jsme šli kolem pastvin po pasteveckých pěšinách, pak se nám otevřely rozlehlé pláně s jezerem (zblízka to bylo spíš napajedlo pro krávy, ale takhle shora vypadalo krásně) a nakonec jsme šli těžce proniknutelnou džunglí. Poslední kilometry byly souboj mezi sbíráním malin a včasným stavěním kempu. Nakonec se nám kupodivu podařilo obojí. Nasbírat maliny na snídani do kaše i skončit právě včas a zalehnout do spacáku. Btw – kosovské maliny jsou prý nejlepší.

Večer mě ještě Darinka dojala: „Maminko já jsem tak ráda, že mám takové rodiče, kteří chodí po horách, mě by to někde ve městě děsně nebavilo“. Miluju ji.

Den šestý (16,3 km, ↑ 913m, ↓ 999m)

Naplánovali jsme si brzké vstávání a kupodivu se nám opravdu podařilo vyjít už v sedm ráno za krásného východu slunce. Byli jsme asi kilometr od nějakých guest housů a chtěli jsme si vyprat oblečení a dobít power banku. Docela rychle jsme sestoupali do údolí. Hned, jak jsme vyšli z lesa jsme podle mě vyšli i z nějakého snu o balkánském trailu. Přímo před námi stálo červené auto s nápisem Zásilkovna. Pár minut jsme se ujišťovali, že fakt nejsme doma v Česku a začali obhlížet terén.

Dále nás čekala úmorně dlouhá cesta po horkém asfaltu, a pak totálně přeznačená trasa, která nás vedla zarostlým lesem bez výhledů. Ale! Objevili snad jednu jedinou fungující restauraci v celém Kosovu, kde měli… ZMRZLINU! Také jsem využila svoje čím dál lepší vyjednavačské schopnosti a za 2 eura dostala obrovský chleba a pořádný kus báječného sýra. Ve finále vlastně docela fajn den – když má člověk jídlo… 😀

Náš kemp jsme rozbili na začátku vesnice Drelaj. Jsme asi půl dne pozadu oproti původnímu plánu, ale v ničem nám to zatím nepřekáží. Dobrou noc nám dávají křičící děti z vesnice a nějaký krkavec? Rozhodně to tak zní.

Den sedmý (15,4 km, ↑ 1186m, ↓495m)

Už chápu, proč lidi přeskakují Kosovo! Ale to předbíhám. Vzbudili jsme se do krásného slunečného dne. Sbalili jsme se a vyrazili do osmikilometrového asfaltového pekla. I ty cestičky, které byly na mapě značené jako lesní cesty měly na sobě těžkou, asfaltovou peřinu. Kosovo muselo dostat dotace kvůli dálkovým trailům. Všude jsou novostavby. Jeden guest house má dokonce podobu hradu a jmenuje se Sun Castle. Cesta ale ubíhala rychle. Chtěli jsme se co nejdříve dostat do hor, které máme rádi.

Konečně jsme narazili na luční cestičku, která nás zavedla k luxusní vile – Kulla. Podle cedule má nějakou válečnou historii, byla zbořená a znovu postavená a sloužila historicky jako nějaké útočiště. Před vilou stála cedule „small shop“. A fakt! Došli jsme k přístřešku s automatem s nejlepší kávou pod sluncem (člověk prostě trošku v horách slevuje nároky, možná by mi chutnala i ta tátova Jihlavanka). Kromě automatu na kávu tady stál i automat se svačinkami a! Zásuvka pro naši stále hladovou powerbanku! Hikerovo nebe! Do automatů jsme nasypali všechna naše drobná eura a užili si příjemnou pauzičku.

Pokračovali jsme do další vesničky. Vedla k ní zarostlá pěšina, kterou se skoro nedalo jít a pod nohama se nám sypaly šutry. V Kucishte jdeme zase po asfaltu.

Stáli jsme před otázkou, jestli pokračovat dál po asfaltu po Peaks of the Balkans, nebo to vzít přes Via Dinaricu lesem, což bylo jen asi o 500m dál, ale vedlo to do našeho cíle k jezeru Leginat. Rozhodnutí na sebe nenechalo dlouho čekat. Via Dinarica. Po asfaltu už nejdu ani metr.

Cesta vedla jakoby korytem řeky po velkých šutrech. Byl to ale spíš stavební bordel a sesunutá půda. Po chvíli se ale cesta proměnila v příjemnou lesní pěšinu a my jsme příjemným stoupání dorazili do vesnice Leginat. A teď to začalo. K jezeru to byly sice jen 2 kilometry, ale… DVĚ HODINY! Už bylo asi pět hodin večer a já jsem v kopci chytla krizi, načež mi moje vlastní dítě řeklo „mamí, nehraj si na mě a pojď, už je to kousek“. Přísahám, že jestli uslyším ještě jedno Tomovo „už jenom kiláček“, zahazuju hůlky, sedám si na nejbližší šutr a prostě nejdu.

Když jsme se konečně vyplazili nahoru, na plácek, kde jsme chtěli spát zasvítil v mé hlavě nebeský pruh slunce a zahrál chorál. U jezera bylo ještě celkem dost lidí, koupání necháme na zítra. Je tu nádherně a já už si to zase užívám.

Den osmý (17,3 km, ↑ 875m, ↓ 966m)

Ráno byla zase vymetená obloha a svítilo krásné sušící slunce. Všechno jsme sbalili a vyrazili k jezeru. Jezero bylo nádherně průzračné a plavalo v něm desítky čolků a potápníků. Bylo to samozřejmě úplně ledové a Darinku jsme museli motivačně vymáchat my. Ale stálo to za to.

Asi po dvou kilometrech ale zase zastavujeme. Uprostřed ničeho se před námi objevil, jako ze sna, nádherný domeček s mechovou střechou jako z pohádky. Opravdu pohádkový guest house a dokonce v něm byla pohádková paní, která vůbec nemluvila, ani anglicky a asi ani jinak a udělala nám skvělou snídani – jogurt s čerstvými borůvkami, musli a lentilkami. Wow. To bylo opravdu něco pro Darinku. Dokoupili jsme tady i nějaké svačinky a zase se vydali na cestu, snad nebudeme zase za kilometr zastavovat.

Tento úsek je asi trochu víc v civilizaci, i když to tak vůbec nevypadá. Potkávali jsme nějaké lidi s lehkými baťůžky, kteří směřovali do Černohorského Babino polje. Brzy ale stoupáme zase s krásnými výhledy do všech stran. Darinka 800 výškových metrů prakticky vyběhla.

Krajina je tady naprosto nádherná. Zase se romanticky někde každou chvíli pásli koně a já pořád něco fotím a točím. Oběd jsme si dali u přístřešku na hranici Kosova a Černé Hory. Byli jsme ale trochu upečení. Nikde nebyl moc stín a některé prameny jsou vyschlé, takže jsme pak při první příležitosti nabírali vodu z horského potůčku.

Když jsme sestoupali do Babino polje, začala kolem nás jezdit auta. Celé dva kilometry až do Katunu, kde jsme chtěli najít spaní jsme se vyhýbali autům, která na nás házela oblaka prachu z cesty. S Darinkou nám trochu docházela motivace, protože místo pro spaní nějak ne a ne najít. Tom nás nechal u malin a šel si prohlídnout okolí. Přišel asi po půl hodině, že našel pěkný plácek v lese asi 500 metrů dál. Já ty jeho „půlkiláčky“ znám. Ale nezbývalo mi nic jiného, než z posledních sil nahodit krosnu a vyrazit.

Za chviličku ale docházíme k pěknému místečku pod velkým smrkem. Dneska budeme spát na mechu, jako Křemílek a Vochomůrka.

Den devátý (18,4 km, ↑ 374m, ↓ 1225m)

Na ráno jsme si nastavili budík. Chtěli jsme vyrazit v sedm k Hradisko jezeru. Za chvíli jsme mírným stoupáčkem šlapali nahoru. Jak už to tak bývá, mírný stoupáček samozřejmě končil lezeckou stěnou (trochu jsem si zapřeháněla, ale zvedlo se to). Jezero bylo, jak jinak, než nádherné, průzračné, obklopené borůvkovým rájem. Bylo to naprosto boží! A ledové!

Po snídani jsme vyrazili podél jezera dál. Je veeelmi fotogenické, čím výš jsme lezli, tím bylo modřejší a krásnější. Samozřejmě pořád něco fotím a točím, takže z toho byly nakonec dvě hodiny a náš ranní náskok dostal na frak.

U jezera měl být pramen, ale byl vyschlý. Studánku jsme naštěstí našli pár metrů nad jezerem, společně s romantickou chatičkou, která asi fungovala jako útulna pro chudé pocestné. Zkrátka úplně pro nás, škoda, že tady nemůžeme přespat. Dnešní start byl pomalejší oproti původnímu plánu. Chtěli jsme přijít co nejdřív do Plavu – první velké město po osmi dnech – a dát si nějaké jídlo v restauraci.

Z oběda v Plavu sešlo. Bylo horko a Darinka už potřebovala pauzu. Asi ve tři odpoledne jsme zastavili u přístřešku u řeky, kde se pásly docela kontaktní krávy. Jedna z nich mi málem sežrala karimatku, kráva jedna. Darinka z toho má samozřejmě obrovskou srandu.

Po obědě a pár kilometrech se nám začaly ukazovat výhledy na Plavské jezero. Hned na kraji města nás přivítal zpěv muezínů z asi dvou minaretů na dohled. Darinka byla úplně na větvi a měla milion otázek. Ale hlavně už se těšila na „nějaké jídlo z obchoduuuu“. Naše domácí adventure kuchyně jí už tak nějak nevoní nebo co.

Na Plav jsme si naplánovali jediný placený kemp za celé naše putování. Trochu jsme si hráli s myšlenkou, že popojdeme kousek dál a přespíme na divoko, jako vždycky, ale dneska už jsme měli v nohách 18 km. Kemp Tahu je asi nejvíc po cestě, takže jsme šli tam.

Kemp je přímo u jezera do kterého vede dlouhatánské molo. Samozřejmě jsme se hned vydali na průzkum. Z mola jsme mohli pozorovat nádherné muslimské scenerie celého města. Darinka pak objevila dětské hřiště a byla v sedmém nebi. Já jsem byla v sedmém nebi z teplé sprchy. Zatímco si Tom s Darinkou dávali v místní restauraci smažák (ano, opravdu si nedali žádné místní jídlo), já jsem regulérně plýtvala vodou a rozpouštěla jsem se v horké sprše. Nádhera.

Den desátý (15,3 km, ↑ 1236m, ↓ 310m)

Měli jsme nějaké dlouhé ráno, vyrážíme až v 9:30. Prvních asi 10 km jsme stoupali mírným kopečkem a polní cestou. Když jsme konečně sešli z polní cesty a dostali se do těch našich oblíbených hor. Obklopila nás růžová džungle vrbovek a nádherně vonících borovic. V malém sedle před největším stoupáčkem na Bajrak peak jsme potkali dva hikery. „You´re gonna hate your life at this part, really. But at the end, you´re gonna love it“. Děkujem za přípravu. 😀

Fakt to byla strmá stěna, ale paradoxně se nám šplhalo docela hezky. Obklopovaly nás výhledy a byl to trochu adrenalin. Uznávám ale, že dolů bych to jít nechtěla – ono je to mnohdy horší dolů v takových kopcích.

Když jsme se konečně vydrápali nahoru, bylo to neuvěřitelné. Nádherný a opravdu dechberoucí výhled na Plav a okolní skalní masivy. Tohle je asi nejkrásnější místo celého Balkánu. Wow. Byla to neskutečná odměna za téměř celodenní stoupání lesem bez výhledů. Až do večera nevíme kam s očima.

Tarp jsme si postavili na krásném místě u skal s výhledem. Darinka okamžitě tahá Toma na horolezeckou výpravu a já sedím na šutru zhypnotizovaná nádherným západem slunce. Miluju to tady. Miluju Černou Horu.

Den jedenáctý (17,1 km,↑ 778m, ↓ 921m)

Ráno bylo jinak samozřejmě nádherné, svítilo zase sluníčko a byly krásné výhledy. Za chvíli jsme sestoupali k horské kavárničce, u níž se pásly krávy. My ale trochu spěcháme že. Takže žádné zdržování a jdeme dál. Za chvíli se před námi už objevují první stříšky a dřevěný minaret ve Vusanje.

Kousek od Vusanje měl být vodopád Grla. Tak ten tam nebyl, je sucho. Ale co tam bylo – zmrzlina. Ve Vusanje sice není obchod, ale je tam restaurace, kde mají jeden jediný druh nanuka. To nám ale vůbec nevadilo a okamžitě je hltáme na zahrádce.

Naše cesta pokračovala krásným údolím s výhledem na hory, tentokrát zespoda. Bylo úplně příšerné vedro. Šli jsme kolem Oka Skakavice. Takové malé jezírko, nebo spíš louže. Když je víc vody, určitě je to tady moc hezké. Tady máme ale pocit, že jdeme vyprahlou pouští.

Po pár kilometrech děláme oběd a s Darinkou jsme asi hodinu spaly. Nedalo se jít. Kolem druhé hodiny to bylo o něco lepší, a tak pokračujeme dál. Náš pouštní pocit se ještě více umocnil, když jsme došli k Ropojanskému jezeru. Je to sezónní jezero asi od jara do půlky léta. Teď bylo ale úplně vyschlé a Tom s Darinkou se rozhodli jít po dně. Já, milovník výšek jdu podél. Předběhli mě a na konci jezera na mě čekají. Já jsem prostě kochač a zdržela jsem se milionem fotek. Na konci také nacházíme hraniční kámen mezi Černou Horou a Albánií. Darinka na něj okamžitě leze a užívá si pocit, že má každou nohu v jiném státě.

Pokračovali jsme dál lesem a trochu do kopečka. Když jsme vylezli z lesa, ohromily nás obrovské skalní masívy. Je to tady zase neuvěřitelně krásné a divoké. Tam, kde měla být studánka, nebylo nic.

Kousek pod ovčí stezkou jsme objevili první albánský bunkr, který samozřejmě hned zkoumáme. Je to kopule s úzkým okýnkem, střílna. Zajímavé. Musíme si o té válce něco nastudovat.

Když jsme dostatečně prozkoumali bunkr, vydali jsme se dál. Dneska budeme spát na pastvině přímo uprostřed ovčího stáda. Jakmile jsme totiž náš tarp rozložili, obklopily ho ovce ze všech stran. Bylo to milé. Opět máme nádherné místo na spaní.

Den dvanáctý (9,3 km, ↑ 225m, ↓ 1154m)

V noci jsem měla totální zimnici a horečku. Kdyby mi nebylo tak na umření, napsala bych, že jsme se zase vzbudili do krásného rána. Ono krásné teda bylo, jen ne pro mě. Obklopovaly nás nádherné hory, ale dneska jsem si to nedokázala užít. Naštěstí nás čekala už jen cesta dolů do Thethu.

Bylo to sice už jen deset kilometrů, ale už po dvou jsme museli zastavit. Tom s Darinkou si udělali snídani a já jsem hodinu spala. Vylezli jsme ještě poslední kopeček do Quafa e Pejes a já jsem se totálně sesypala.

Můj stav se trošku zpravil až cestou dolů. I když klesání bylo opravdu náročné. Bylo zase vedro, nikde stín a ujížděly nám nohy na sypkém pískovitém povrchu s kamínky. Cestou jsme minuli ještě pár bunkrů a Darinka všechny nadšeně prozkoumala.

Ještě pár posledních kilometrů a jsme v cíli. My jsme to fakt dali! A největší borec je Darinka!