Itálie Archivy - Klub minituristů

Sicílie a Etna s dětmi

Katka — Tue, 04 Feb 2025 09:34:41 +0000

Zuzana Blažková Díky výměnné platformě HomeExchange jsme na podzim 2024 strávili parádních 6 týdnů na Sicílii s naší 3 a ¾ letou minituristkou. Jelikož jsem nenašla moc článků na téma Sicílie s dětmi, ráda posdílím naše zkušenosti a tipy na výlety. Co je HomeExchange? Na úvod vysvětlím, že HE je ta nejlepší věc, pokud chcete cestovat s malými dětmi skoro zadarmo a navíc bez starostí. Jde o platformu, kde si lidé po světě navzájem nabízí bydlení u sebe doma (nebo na chatě). Zaplatíte roční členský poplatek (který se vám už za jedinou noc v drahé zemi, například Dánsku, vrátí) a pak hledáte buď reciproční výměny, nebo používáte bodový systém. Body fungují tak, že je získáváte za ubytovávání lidí u sebe a pak utrácíte za své pobyty u někoho. Parádní je, že “cena” domovů v bodech vůbec nereflektuje HDP, takže garzonka v New Yorku bude stát obdobně jako garzonka v Tiraně. Pokud se na HE chcete zaregistrovat, můžete skrz referral link české ambasadorky Terky Schindlerové, získáte tím 250 Guestpoints do startu navíc (a ona taky). Při cestování s malými dětmi si cením na HomeExchange nejvíc toho, že přijedeme do plně vybaveného domova, ideálně včetně hraček, nočníku a dalšího baby zařízení. Letenky, půjčení auta a řízení: Sicílie s dětmi Letenky Do Katánie, hlavního města, létá z Prahy Ryanair a Wizzair. Nemám čas číhat na nejnižší ceny nebo nějaké extra akce. Letenky jsem objednávala asi 5 měsíců dopředu u Ryanair, 3 pasažéři, mini palubní zavazadla a 2x 20kg kufry nás vyšly na necelých 8000 Kč (zpáteční). Autosedačku jsme si vzali vlastní, jednak je u Ryanair zdarma, druhak se do ní propašuje extra oblečení a plyšáci pod záminkou ochranné výstelky, a do třetice je půjčení v autopůjčovně nesmyslně drahé. Půjčovna aut Čímž se dostávám rovnou i k informaci, že půjčení auta je potřeba, pokud nechcete jezdit stopem (což by určitě šlo dobře). MHD funguje kolem Katánie, ale dál moc ne. V mimosezóně je navíc půjčovné za hubičku, my platili za 6 týdnů ani ne 16tis Kč, kdy se mi přes cashback z toho vrátilo 5% zpět. Pozor, nekupujte si kompletní pojištění přímo u Rentalcars.com, mají drahé. My využili DEFEND Car Hire XS za 2000Kč na celou tu dobu, navíc s nulovou spoluúčastí. Naštěstí jsme neměli pojistnou událost, tak nemohu tu pojišťovnu zhodnotit z hlediska uživatelské zkušenosti při problému, ale recenze mají dobré. Řízení auta Řízení na Sicílií s dětmi se nemusíte bát. Já obavy měla, protože kolují různé urban legends, že místní jezdí jako prasata. Byli jsme připraveni na nejhorší. Reálně se nám neudála takřka jediná nepříjemná situace za ten měsíc a půl. Jasně, nejsou to Němci a předpisy dodržují tak orientačně jenom. Ale řídí se selským rozumem a jsou k sobě ohleduplnější, než řidiči v Česku. Prostě buďte ve střehu, nespoléhejte se 100% na semafory a značky, spíš komunikujte napřímo s ostatními a nemělo by se nic stát. Jen bych tedy neparkovala někde na ulici v centru velkých měst, auta tu jsou dost obouchaná a servítky si neberou. V tom kontextu připomínám, že je samozřejmě klíčové si při přebrání auta v půjčovně VŠE nafotit a natočit. Na co si dát pozor Jeden podraz nás ale v motorismu neminul: dejte si pozor na čerpacích stanicích. Sicilané mají samoobslužné stojany s normální cenou benzínu, nebo tzv. Servis stojany, kde vám načepuje zaměstnanec. U těchto servizio stojanů je benzín dražší. Běžně třeba o deset až dvacet centů, ale u jedné benzínky blízko letiště byla cena o 50% vyšší. My jsme tento systém neznali a zaměstnanec nás klamavě navedl právě k tomuto stojanu. Ve finále jsem volala policii, protože jsem to považovala za scam. Carabinieri přijeli a plácli si s pumpařem, takže dál už netřeba vyprávět 🙂 Jižní Sicílie s dětmi – UNESCO oblast Val di Noto První základnu jsme si domluvili v Marina di Modica. Samotná vesnice ničím zajímavá není, ale mají tu fantastickou obří písčitou pláž, kde jsme se denně koupali. Během října tu s námi bylo tak 5-6 dalších rodin, od listopadu už jsme osiřeli, přestože sluníčko svítilo a teplota moře otužilým taky v pohodě vyhovovala. Tipy na výlety – Sicílie s dětmi: 1. Scicli Nejmíň zprofanované z měst Val di Noto, ale mně chytlo za srdce nejvíc. Kouzelné spletité uličky zasazené mezi kopce, parádní lokální obchůdky, velikost s minituristy tak akorát. Bohužel jsem nenašla v centru žádné hřiště. Gellato to ale vynahradilo! Zaparkujte zdarma tady. 2. Oasi naturale di Vendicari Tahle přírodní rezervace si žádá dalekohled. My ho bohužel neměli, ale i tak jsme zírali zcela fascinovaně na divoké plameňáky. Od parkoviště vede dřevěný chodníček, kde je milion ještěrek. V celé rezervaci se dají udělat mnohakilometrové túry, koupat v moři, ale nejzajímavější jsou ti plameňáci, ke kterým se dostanete klidně i s kočárem a pozorují se dobře odtud. 3. Syrakusy Celosvětově vyhlášené městečko s antickým divadlem a vykopávkami, kde můžete do dětiček napchat trochu znalostí historie. Typicky italský vibe najdete na ostrově Ortigia, který je s městem spojený mostem a prochodíte ho v klidu za odpoledne. Nenechte si ujít ptačí sraz v Aretusa – nevím vlastně, jestli to je celoroční jev, ale za nás se tam slétlo to nejpočetnější a nejhlasitější hejno řvoucích ptáků. Byl to zážitek pro všechny generace. 4. Borgo antico Pernamazzone Agroturistická destinace – hodilo se říci spíš bývalá, kde se zastavil čas a s dětmi tam můžete udělat menší okruh, obdivovat zdáli jeskynní obydlí a ideálně také z bezpečné dálky pozorovat hady (nás polekal nějaký černý, asi metr dlouhý). Takhle na podzim se mi tu i poprvé v životě poštěstilo si utrhnout přímo ze stromu (planého) granátové jablko. Cesta do tohoto údolí je kamenitá, nezpevněná, ale i naše malá Lancia to zvládla, nebojte. 5. Noto Z placeného parkoviště je to kousíček do centra města na “kolonádu,” čekají vás hravé schody, zmrzliny, pouliční umělci. 6. Modica Další z UNESCO měst, které je navíc proslavené netradiční čokoládou, co se tu vyrábí už od 16. Století. Je vyjímečná způsobem zpracování (za chladna) i složením (pouze kakao a cukr). Za levno se s ní můžete seznámit v malém, postarším muzeu, nebo si vedle zaplatit přímo zážitek výroby v nejstarší čokoládovně Bonajuto. Ve městě jako takovém jsme udělali okruh přes baziliku svatého Jiřího a hrad, mapy.cz vás navedou. Východní Sicílie s dětmi Na druhou půlku pobytu jsme přejeli do bytu v Letojanni. Už při samotném dvouhodinnovém transferu nás naprosto odzbrojila razatní změna krajiny. Zatímco jih je poměrně suchý, nížinatý nebo skalnatý, na východě nám před očima vyrostly zelené hory – s majestátní madam Etnou jako náčelnicí všech kopců. Nejdříve vyjmenuju pár supr výletů v této oblasti a nakonec se pověnuju Etně jako highlightu pobytu. Tipy na výlety – Sicílie s dětmi: 1. Parco Fluviale dell’Alcantara Celoročně otevřený kaňon řeky s botanickou zahradou jako bonusem. V teplejších měsících si tu můžete i zaplatit adrenalinové aktivity (tuším, že od 3 let), v listopadu už jsme využili jen možnosti procházky. Fascinující geologie, krásné vyhlídky a zábavné potulné kočičky nás zabavily na celý den a i těch 11 euro vstupného za zážitky stálo. 2. Taormina Ani neumím slovy popsat, jak přenádherné a pestré tohle městečko je. Parkujte tady a nechte se unášet tajemnými uličkami v dramatickém kopci, rozhodně si zaplaťte vstup do antického amfiteátru, odtud je výhled na (zasněženou) Etnu fakt top. Kdo máte velkou fyzičku a vytrvalost, můžete z Taorminy sešlapat dolů k moři k úchvatné Isola Bella. Jen mě tam dost otravovaly dotěrné masérky. Od pobřeží pak jezdí nahoru k výchozímu parkovišti lanovka (děti do 100cm zdarma). 3. Projížďka na koni na pláži v Maneggio Le Pietre Nere Dětem tam zaplatíte boží hodinovou školičku, kdy se starají o poníky a pak na nich trénují jízdu (ne pasivně a nudně, ale s plno aktivitami vedenými instruktorkou) a sami se projet na koni v okolí – opět s výhledem na Etnu. Vše si domluvte a rezervujte přes Whatsapp, na jejich webu najdete kontakt. 4. Castelmola Závraťově vysoký kopec se zříceninou na vršku a hřištěm z výhledem na… ano, Etnu! Zaparkujete tu a pak se se procházíte, kocháte a ochutnáváte mandlové víno. Etna s dětmi Informace o lanovce a standardní trase s průvodcem najdete všude na netu, tak ty vynechám. Spíše vám přiblížím tři pěší trasy, které jsem vytipovala z mapy: Tipy, kudy vystoupit na Etnu: 2. Schiena dell’Assino, to musíte vidět, neskutečná vyhlídka na kouřící vrchol Etny a gigantický kráter . Bezpečnou a bezrizikovou variantou je jednosměrná procházka ze stejnojmenného parkoviště, ta by se dala asi zvládnout i s terénním kočárem. Jednosměrky mi přijdou nudné, tak jsem naordinovala výpravě okruh: z parkoviště na vyhlídku Schiena dell’Assino a pak po hřebenovce dolů až k parkovišti u Valle del Bove. Prožili jsme si tam noční můru, místo hodinového sestupu, jak tvrdily mapy.cz, to trvalo 3 hodiny kluzkým a hazardním terénem. Krásnou přírodou, to zas jo, tak pokud byste to taky chtěli vidět, aspoň tu trasu projděte opačně – do kopce, tedy start z Valle del Bove. Zpátky z parkoviště Assino si budete muset někoho stopnout. 3. Etna Nord, Piano Provenzana. Zatímco jižní svah Etny z prvních dvou bodů je kvůli slunci málo zarostlý, terén sypký a výhledy neomezené, na severu se ocitnete v úplně jiném, spíše alpinském ekosystému. Vzrostlé lesy a více stínu znamenají v zimě i více sněhu – dokonce tu postavili vleky. Ze zadního parkoviště je to hezká malá procházka na Monte Conca. Ze spodního parkoviště zase můžete zblízka prozkoumávat lávový proud roku 2002, který mezi jinými zničil restauraci a další budovy. Super atrakcí je i velká červená lavička s výhledem na vrchol. Doporučení: Víc jsme při našich 3 návštěvách Etny nestihli, ale příště zkusíme i další místa na severní straně – Monte Concazza či Monte Sartorius. Příště se vydáme na cestu dopoledne, kdy pořídíme lepší fotky. Po poledni už slunce svítí jen zpoza vrcholu. Celá Etna je, spíše než jednou sopkou, takovým celým souborem kráterů, jeskyň, biotopů a cítím, že ani při sté návštěvě nebudu mít dojem, že tuhle horu znám. Je to skutečně Paní tisíce tváří. Autorka Zuzana Blažková: Majitelka apartmánů Mazlinkov, prvního opravdu baby-friendly ubytování v Česku. Také cyklistka, která s manželem během ročních líbánek projela skrz na skrz japonské ostrovy. Líbil se vám článek Sicílie s dětmi? Zajímají vás další dobrodružné cesty s dětmi do zahraničí? Co příště vyrazit do Skotska?

Zdroj

Článek Sicílie a Etna s dětmi se nejdříve objevil na Klub minituristů.

Alta via 1 s dětmi

Katka — Sun, 24 Sep 2023 20:22:53 +0000

„Tento přechod jsem plánovala jako rodinnou dovolenou, ale člověk míní…“ Michaela Patáková Dva dny před odjezdem se Tomovi něco pokazilo v práci a zrovna, kdy jsem vybírala nový 30l baťůžek, jako doplněk k naší 70 l krosně, jsem v telefonu místo rady, který mám vzít, uslyšela, že mám přestat vybírat, protože nikam nejedeme. To jsem ale psychicky nezvládla. Já zkrátka hodně nerada ruším plány. Stříhala jsem půl roku metr, než konečně sbalím krosnu do Dolomit, takže moje první myšlenka byla – jedeme samy s Darinkou. Darinka má 3,5 roku a týden před tímto trekem jsme vlastně v podobné situaci spolu byly a vydaly jsme se samy na přechod Velké Fatry. Když jsme se všichni přenesli přes bouřlivé emoce, sedli jsme si k mapě a naplánovali trasu tak, abychom se všichni potkali alespoň v půlce. Den 1: Vídeň – Lago di Braise Tom nás zavezl do Vídně autem. Přijeli jsme k vlakovému nádraží, odkud, světe div se, nejezdily vlaky pro lidi, ale pro auta. Náš první kilometr tedy směřoval k jiné části nádraží. Pro mě to byl totální stres, protože to znamenalo, že pojedeme o hodinu později vlakem, který má více přestupů (jsem prostě asi trochu autista, zas to bylo jinak, než jsem si to namalovala). 😀 Trochu jsem se poskládala, pobrečela si a po velmi emotivním loučení jsme se rozjely s Darinkou do neznáma směrem Villach – Lienz – Villabassa a konečně Lago Di Braise. Ve Villachu Darinka usnula ve vlaku asi deset minut před tím, než jsme měly vystoupit. To pro mě znamenalo dát ji do nosítka (s nevyspaným, protivným dítětem cestovat fakt nechcete), s Darinkou v nosítku nahodit krosnu na záda a vydat se na další vlak směr Lienz. Svým počínáním jsem samozřejmě pobavila celý vagón. Nemohla jsem totiž vstát. Darinka má asi 14 kg a krosna necelých 30, takže tíha nákladu byla docela znát. Potácivým krokem jsem se zvládla přemístit na další nástupiště – naštěstí to nebylo daleko. Z posledního vlaku jsme začaly pozorovat nádhernou krajinu a všudypřítomné hory. Darinka chtěla vylézt všechny skály, které viděla z okna vlaku. Ne na podobné, které nás čekaly, prostě konkrétně na ty, které viděla z okna – po kom to dítě asi je. Po menší skalní scéně, která byla slyšet patrně přes celý vlak, k nám přišla asi 14letá Němka a vrazila do ruky Darince čokoládu (napadlo mě, že už to její maminka nechtěla poslouchat, a tak vyslala posla, ale třeba ji to fakt napadlo samotnou). 😀 Nicméně to na Darinku velmi zapůsobilo. Přestala se vztekat a začala holčičce malovat srdíčko, které jí pak sama přinesla – dojemné, mé srdce plesá. Po příjezdu do Villabasy jsme docela rychle našly autobusovou zastávku. Samozřejmě jsme si ale stouply do opačného směru, takže když jsem viděla autobus s nápisem „Lago Di Braise“ přijíždět, drapla jsem Darinku do náruče, zastavila veškerou dopravu, a i s mojí 30 kg krosnou se vydala na krátký sprint na druhou stranu. Hurá, konečně jedeme. Teda „hurá“ to bylo do té doby, než začalo to dítě fňukat „je mi špatně“. Naštěstí autobus k Lago Di Braise jede asi 20 minut, takže jsme to s pytlíkem od toastů u pusy zvládly až k jezeru. Nezvracela, uff… Lago Di Braise Jedním slovem NÁDHERA. Chtěla jsem se tady zdržet mnohem dýl, ale pořád jsem se bála počasí, protože předpověď nám úplně nepřála a už bylo šest hodin večer. Musela jsem najít místo na spaní. Při vysvětlování rozdílů mezi angličtinou (Darinka si vytvořila vlastní už ve vlaku), němčinou (mami oni úplně chrochtají – hrozná sranda) a italštinou (mami, proč ta paní tak křičí), jsem hledala záchod. Bingo. Přímo před námi se objevilo veřejné WC za 1euro. 1 euro? To mám sundávat celou krosnu kvůli jednomu euru, které je schované v peněžence? Uaaaaa… Najednou jsem ale uslyšela „seňorita?“, a paní, která tady uklízela mě pouštěla velkým vchodem pro invalidy. Musela jsem vypadat asi dost zoufale. Tisíceré thank you! Doplnily jsme vodu a po ušetřeném euru šly hledat místo na spaní. Z každé strany jezera je sutovišťový svah a plno cedulí, s nápisem „divieto di campeggio/zákaz stanování“. Nojo… to Darince nebudeme co? Říkat. Nerada porušuju pravidla, ale už před trailem jsem všude četla, že je kempování sice zakázáno, ale tak nějak tolerováno, když si po sobě člověk všechno uklidí, což samozřejmě hodláme dělat celou dobu – táhneme s sebou i ultra lehkou lopatičku na zahrabávání… No na zahrabávání. Jenom jsme šly kolem jezera, dívaly se na tu nádheru a mě šrotovalo v hlavě co budeme dělat, až se na Dolomity snese tma. Moje myšlenky přerušilo „Ahooooj“ – jo, Češi jsou všude, identifikovali mě podle dvoulitrové flašky od kofoly, ve které jsem měla vodu z boku na krosně. „Kam jdeš s tím báglem?“ – „Přecházíme Dolomity, jsme právě na startu.“ – „Aj s tou malou?“. Bože, jak já tu otázku nesnáším. Ne – pověsím ji na strom, aby ji nesežral medvěd a možná se pro ni vrátím za týden (to bylo samozřejmě jen v mé hlavě). Nahlas jsem řekla jen „jojo“ a své jízlivé poznámky spolkla – ani by si je nezasloužili, chudáci nevěděli, kolikrát už jsem na tohle musela odpovídat, kdykoliv jsem řekla, že půjdeme v létě přes Italské Dolomity. Takže ano – aj s tou malou. Místo na spaní Brutální šotolina, kam se podíváš. Cesta k Rifugio Bella, kam jsme měly namířeno další den, byla vidět jen podle červených kolíků. Prostě hromada šutrů – kde budeme spát??? Vpravo od cesty jsme viděly nějaký lesík. No zkusíme to. Našly jsme nějaké, ne úplně ideální, místo pro náš tarp. Darinka, od té doby, co zjistila, že takovéto spaní tady není úplně košér, jenom šeptala (nevadí – to dítě nezavře pusu od rána do večera, tak je teď aspoň chvíli ticho). Po náročném boji se stanovými kolíky a tvrdým, skalnatým podložím jsem začala vařit polívku. Darinčinu oblíbenou s vlnitými nudličkami (napadlo mě, jak dlouho bude asi oblíbená). Ale měly jsme za sebou první den, takže do sebe nadšeně nasoukala úplně všechny nudle. Když jsme tak seděly před tarpem u večeře, všimla jsem si, že jsem to patrně postavila do mraveniště. Darinku jsem na to zbytečně neupozorňovala, jiné místo tady prostě neexistuje. A mravenci? Nejmenší problém po dnešním dni. A fakt! Nevím, jestli mají v Itálii nějak speciálně vychované mravence, ale ani jeden se neobjevil na naší karimatce, tohle vyšlo. Dál už mě stresovalo jen každé letadlo, které proletělo kolem a Darinčino „mami, to je boužka“. Den 2. Lago Di Braise – Refugio Bella „Mamííííííííí, sluníčkoooo…“. Yes, moje modlitby byly vyslyšeny. Navzdory všem předpovědím se nad námi rozprostírala modrá obloha a svítilo sluníčko. Bylo trochu chladno, ale při pohledu na stoupání, které nás čekalo, jsem neměla nejmenší pochyby o tom, že se brzy zahřejeme. Až moc. Stoupák jako p… no hodně. Darinka si vybírala nejhorší možný terén (je přece horolezec) a vůbec nepindala, že ji bolí nohy a že se jí nechce. Fakt. Jen asi čtyřikrát udělala poplach „čuat“. Asi se to některým těžko představuje, ale dítě, které chce čůrat musíte trochu vysléct, chytit ho pod kolínky (pokud nechcete řešit počůrané kalhoty), dřepnout, předklonit se a čekat, až to přijde. A taky doufat, že vás krosna nepřeváží dopředu, a to dítě si nezalehnete. Když to takhle udělala po čtvrté a nevyčůrala se, už mi fakt tekly nervy a moje „tak už se sakra vyčůrej“ bylo podle mě slyšet až dole u jezera, které jsme viděly už jen jako malou loužičku pod námi. Na pátý pokus to už vyšlo. Naštěstí se před námi jako na zavolanou objevila lavička, takže jsem mohla položit krosnu (jinde, než na vyvýšených místech krosnu nesundávám, ze země se prostě nezvednu), a veškeré Darinčiny potřeby vyřešit na lehko. Z lavičky byl nádherný výhled na jezero pod námi, vypadalo jako kapička v moři. Udělaly jsme si milion fotek, Darinka dostala vytouženou horalku, já jsem snědla toast ze včerejška a chvíli jsme si jen užívaly tu nádheru kolem a pod námi. K Rifugio Bella to byl ale ještě mnohem větší kopeček, takže jsme dojedly svačinu a hned se vydaly dál. K mému překvapení se po chvíli objevil úsek s lanem. Jakože skála a lano, vysokohorské lezení a tříleté batole. S pocitem „tak jsem zase matka roku s dítětem na skále“ jsme pokračovaly. Darinka si podle mě tento úsek užívala nejvíc z celého trailu. Prostě se chytla lana a lezla. Velká sranda pro ni, velký stres pro mě, ale ona mi zakazovala jí jakkoliv pomáhat, nebo ji nedej bože chytat. Dostala jsem vždycky přesně určené místo, kde můžu stát, když ona leze. Cestou jsme potkávaly nejrůznější lidi. Všichni byli skvělí a mimo jiné měli všichni společnou jednu věc. Byli totálně unešení mým tříletým andílkem, který leze po skále s imaginární růžovou helmou, kterou si před každým výstupem důležitě zapíná. Pořád jsem poslouchala „it´s impressive“ a „she´s a star“ nebo it´s incredible, how old is she“… To, že já táhnu třicet kilo a snažím se to dítě chytat, i když nechce, bylo pochopitelně všem jedno. 😀 She´s a star. A fakt je! Vyšlapala až k chatě, v dobrém rozmaru, a ještě si zpívala Holka modrooká a honila svého imaginárního psa. Kde bere tu energii nikdo nechápal, včetně mě. Každý nás samozřejmě předběhnul, takže jsme u chaty sklidily velký potlesk ode všech hikerů, kteří nás potkali cestou a sešli se tady na kafíčku. Dojatě jsem shodila krosnu, všem děkovala a začala sušit vlhké plachty od ranní rosy. Darinka chtěla džus, já vytoužené kafe a konečně to bylo místo se signálem, takže jsme mohly uklidnit naši vystresovanou rodinu doma – žijeme! V chatě jsem se ptala, jestli by se dalo někde venku přespat. „Sure, of course, but not in this area, you should hide somewhere.“. Díky. 😀 Sbalily jsme vysušené věci a vyrazily s mnohem větší energií a PO ROVINĚ dál, hledat místo na spaní. Asi po kilometru jsme objevily krávy. Romantika a cinkající zvonečky. Takhle si představuju šťastné krávy. Jako z reklamy na milku. Samozřejmě jsem udělala zase milion fotek, ale rovné místo na spaní pořád v nedohlednu. Cestou jsme potkaly zase rozplývající se Italky „wow, she´s georgeous“, nojo, já vím. A taky tady na nás pištěli svišti. Odešly jsme trochu z cesty a uviděly rovný plácek (v mojí hlavě na něj zasvítílo světlo z hůry a zazněl chorál). Právě z plácku odhopkal svišť. Vzpomněla jsem si na historku, kterou mi vyprávěla kamarádka, jak jim svišti roztrhali stan a sežrali zásoby. Myšlenku jsem rychle zahnala a začala rozbalovat náš tábor. Byla tady měkká tráva a kolíky se zapichovaly jedna báseň – příjemná změna oproti skalnatému plácku z předchozí noci. Po stavbě století (fakt se mi to povedlo) jsem si zkusila dovnitř lehnout. No to bude peklo. Jeden hrbol vedle druhého. Darince neříkám nic, krásně se vyspinkáme! Uvařily jsme si špenátové fusili s ořechy od Adventure menu. Byly vynikající, ale Darinka na ně měla jiný názor „mami, mě to nechutná“. Nojo, bylo to trochu s chilli papričkou. Vrazila jsem jí do ruky chleba, kterým to zajídala, natlačila do sebe pár lžiček a odpadla. Já jsem ještě poslouchala kravské zvonečky a užívala si konec druhého dne naší výpravy. Přemýšlela jsem, jestli to těm kravám nevadí. Mě stačilo pár turistů v Tatrách, kteří chodili s rolničkou na batohu i u Štrbského plesa. Za takovými lidmi nechcete jít moc dlouho. Z myšlenek mě ale paradoxně vyrušily přesně ty zvonečky, které se… přibližovaly? Fakt… přibližovalo se to. Za chvílí jsem slyšela i funění a dupání. Darinka se vzbudila ve chvíli, kdy nám přímo do stanu čuměla kráva. Vykuleně jsme na sebe hleděly – my a kráva. Jestli zakopnou o stanové kolíky, tak jsme v pytli, napadlo mě. Asi půl hodiny jsme je pozorovaly a pak se začalo cinkání zvonečků zase vzdalovat. Třeba už konečně usneme. Den 3. Refugio Bella – Fannes Kromě zvonění kravských zvonců a hrbů pod našimi karimatkami nám k ránu začal narušovat spánek i déšť. Měly jsme jediné štěstí, že pršelo kolmo a nefoukal vítr, takže jsme měly všechny věci suché. Ráno jsem balila jen mokrou stanovou plachtu. Za mírného deště a pořádné mlhy jsme se vydaly dál. Nojo… Ale kam dál? Absolutně jsem nevěděla, kam jdeme. Měla jsem pocit, že mám správný směr, ale cesta se pořád neukazovala a já už jsem propadala panice, že umřeme v mlze, uprostřed Dolomit s krávami po boku. K tomu všemu jsme neměly signál a zjistila jsem, že offline mapy se mi prostě nestáhly do mobilu. Jak se jako dostaneme na trasu, když vidím jen dva metry před sebe? Ve chvíli, kdy už jsem přestávala být statečnou matkou, se objevily...

Zdroj

Článek Alta via 1 s dětmi se nejdříve objevil na Klub minituristů.

Dálkový trek z Mnichova do Benátek s dětmi

Katka — Mon, 27 Mar 2023 16:13:22 +0000

Jak jsme se vydali s třinácti měsíční Rebeccou přes Alpy a jak můžete se svými dětmi také! Magdalena Stahrová Během jedenácti dní jsme přešli úsek dlouhý 150 km z Traumfpad München – Venedig. Tedy treku táhnoucího se přes Alpy od Mnichova po Benátky. Je to záležitost dobře zdokumentovaná, existují průvodce a kdo chce, může si k tomu najít mnoho informací. Zde je naše troška do mlýna navíc s bonusem ročního dítka na zádech :-). Pro úplnost dodám, že tento trek jsme zahájili už před pěti lety částí z Mnichova do Mayerhofenu, kde nás zradila kolena. Tenkrát ovšem samozřejmě jen ve dvou :-). Na tento rok jsme si tedy připravili pokračování z Mayerhofenu do italského Alleghe. Součástí naší přípravy byl také testovací třídenní trek. Na něm jsme šli podobné vzdálenosti i převýšení jako následně v Alpách a hodně nám to pomohlo s ujištěním se, že se Rebecce v nosítku líbí i na delších úsecích a zároveň s výběrem věcí, které jsme pro ni následně zabalili. Trasa: 1. Den – od mezi stanice lanovky vedoucí z Mayerhofenu „Tuxerferner Hous“ do Ölperer Hütte Na stanici této lanovky jsme skončili při prvním pokusu Alpy přejít v roce 2017. Byl to tak celkem logický výchozí bod. Na Ölperer Hütte to není podle mapy daleko, ale dejte si na to dostatek času. První kus vedle skrz suťové pole, kde se dá jít jen pomalu; následuje stoupání do sedla v téměř 3.000 mnm. Tam může docela foukat. Když sedlo překročíte (můžete se i zapsat do vrcholové knihy), čeká vás lany zajištěná sestupová římsa dolů. Bez jištění se to dá, ale je potřeba mít jistou nohu a jít pomalu a obezřetně. Pomoc druhé osoby se hodí, zvláště, když jeden nese dítě. Dojdete k rozcestníku a dáte se doprava. Tam už vede cesta jednodušším terénem, přestože je třeba často překračovat říčky a řeky (a tudíž i velké kameny), takže i tady se obezřetnost (a pomocná ruka) hodí. Na výhled na Ölperer Hütte se sdlouho čeká, objeví se až v poslední chvíli, skoro soubežně s ikonickým mostem, přes který je třeba přejít. Ölperer Hütte je velmi známá, příjemná chata s úžasným výhledem do údolí. Spí se v místnostech po osmi. Výběr snídaně je celkem slušný, přestože vyloženě čerstvé věci chybí – chata je zásobovaná pouze helikoptérou. Každopádně disponuje pěkným dětským hřiště a dětskou židličkou. 2. Den – Do vesnice Stein Cesta po začátku vede po pěkné pěšině, trochu se stoupá i klesá, ale nic dramatického. Milníkem je přechod do Itálie. Na hranici je chata Pfitcher Joch Haus, kde jsme se zastavili na oběd. Za velmi příznivé ceny se dočkáte sytého jídla (jedná se už o Itálii, takže špagety a těstoviny jsou top). Hned za chatou následuje setrvalé klesání až do vesnice Stein, kde jsme meli rezervovaný pokoj v penzionu Bartholf. Byl za velmi přííznivou cenu i s vlastní koupelnou a večeří o dům vedle. Snídaně sestávala z čerstvého pečiva, marmelády a šunky/sýra. 3. Den – Přes Gliederschasrte do Pfunders Hned po snídani v sedm vyrážíme. Tato etapa je poměrně náročná a je dobré si na ni nechat dost času. Cesta z počátku vede lesem a začíná se mírně zvedat, následně sklon stoupání přitvrdí. Cesta vychází z lesa a člověk je exponovaný sluníčku. Serpentýny se vedou až na vrcholek, kde je pěkný plácek pro svačinku. Následuje dlouhý sestup do údolí. Kolem pěkného jezera a také následně Alm v Dun. Zde doporučujeme udělat pauzu. Za velmi příznivé ceny si zde můžete dát domácí sýr a chléb (také pití). Všeho je velké množství a je to výtečné! Dále se jde po zpevněné cestě pro vozidla až do Pfunders (stále se klesá). My máme rezervovanou noc v penzionu Brugger. Snídaně velmi bohatá, k dispozici mají i dětskou židličku. 4. Den odpočinkový den do Vandoies Tento kousek je pouze načatá etapa podle průvodce. Naplánovali jsme si odpočinkový den. Jedná se pouze o deset kilometrů vedoucích jen z kopce a údolím. Je to příjemná procházka,přestože první část vede po silnici. Ve Vandoies je obchod, kde se dají dokoupit zásoby. Spíme v Apartmánu Veronika, jež jsme sehnali přes Booking.com a rozhodně ho můžeme i doporučit! Cíleně jsme vybírali místo, kde si budeme moci vyprat a i trochu uvařit. 5. Den do Kreuzwiesen Hütte Etapa téměř v celé délce pozvolně stoupá, a po většinu času vede po příjemných lesních cestách. Kilometry tedy rychle ubíhají a první za zmínku hodnou zastávkou je až turisty obsypaná Röner Hütte/Alm. Dáváme si pouze malé pití a jdeme dál. Posledních pár kilometrů je už ve výsledku po rovině, pasáže dolů vyrovnávají ty nahoru a zvlnění je velmi mírné. Kreuzwiesen Hütte je krásná chata s úžasným výhledem. Má k dispozici dětské hřiště (když jsme tam byli my, včetně sedmi domorodčat, dětské židličky i dětskou postýlku (za příplatek). Musíme vyzdvihnout výbornou několikachodovou večeři. Snídaně není tak bohatá, ale velmi chutná (například servírují domácí máslo). 6. Den do Malga Medalges Alm Tento den je poměrně dlouhý, doporučujeme vyrazit včas. Po úbočích pastvin se cesta klikatí nahoru a dolů úchvatnou krajinou (například kolem Glitnersee, jezeru ve dvou tisících stech metrech s lavičkami, krávami a labutěmi na vodní ploše) až k Rifugio Monte Muro. Tam si my osobně dáváme posilnění na následující krátké klesání a pak strmé stoupaní. V nejnižším místě přecházíme silnici a s výhledem na majestáný Würzjoch (jež nás ostatně doprovází celý den od Kreuzwiesen Hütte) oficiálně zdravíme Dolomity a začínáme stoupat. První část je obsypaná turisty (kvůli výhledům), následně se cestička úží a výletníci ubývají. Dále je poměrně prudký výstup do sedla. Jde se po bílých kamenech, ovšem je to bezpečné. Cestička se klikatí nahoru, kde vám doslova sebere dech výhled na druhé straně a Dolomity se odhalí v plné kráse. Ty jsou od Rakouských Alp tak jiné! Skalnaté hory, s ostrými hranami, strmými skalnatými srázy a mnohem menším množstvím zelené. Poslední kus se jde víceméně po rovině, po úbočí a stále s výhledem na tu krásu! Na cestě je dříve Schlüter Hütte (Rifugio Genova), ovšem ta byla při našem bookování už plná. Takže pokračujeme do Medalges Alm. A vlastně vůbec nelitujeme! Toto ubytování je nejpunkovější a má nejblíže tomu, jak se po dlouhá staletí v Alpách přespávalo. Jedná se o dvě menší stavení. V jednom se v přízemí vaří a jí (plus je zde záchod), ve druhém se nad stodolou spí. Na zemi, na matracích, pod povlečenými duchnami(přesto použijte prosíme vložku do spacáku). Jednotlivé koje na zemi jsou odděleny asi metrovým hrazením, nahoru se leze po malých vratkých schůdcích a dovnitř večer trochu táhne. Chatu vede velmi příjemná rodina s množstvím dětí, které mluví anglicky (na rozdíl od svých rodičů). Sprcha zde není, pouze jeden záchod. Chata má přístup k silnici a je tak zásobována autem. Vaří zde moc dobře, jen pozor – voda z kohoutku není pitná, ale na požádání vám pitnou zdarma doplní. Snídaně se objednává individuálně, chutná. 7. Den do RegensburherHütte Tato etapa je také poloviční a navíc drobně přesměrovaná oproti oficiálnímu průvodci cesty přes Alpy. Od Medalges Alm se jde úzkou cestičkou (s krásným výhledem!) po úbočí. Občas je to skutečně jen římsa, ale s dítkem na zádech jsem se nebála. Pak se stočí a začne pro dnešní den jediné stoupání. Je poměrně prudké, cestička se vine a pod nohami jsou akorát malé kamínky, které se mají tendenci buď bořit, anebo ujíždět. Takže je třeba být trpělivý a obezřetný, aby noha neodjela moc a nespadli jste dolů. Výhledy jsou ovšem v sedle úžasné! Cesta podle průvodce následně pokračuje doleva a vede přes náročnější terén podobný prvnímu popsanému dni, v některých průvodcích je doporučováno individuální jištění! My se vydáváme dolů/doprava po strmé, ale pohodové cestě k chatě. Na té je znát blízkost civilizaci a přístupnost, a s tím spojená i jistá masovost. Má pěkné dětské hřiště, děti bude bavit výběh s králíky a dobytkem. Disponuje dětskými židličkami. Menu je klasické a spí se buď v malých pokojích, nebo v noclehárnách. Sprchy jsou k dispozici (žetony zde nejsou, platí se za použití při odchodu), záchody vždy na patře. K dispozici i tepelné spirály pro sušení obuvi a věcí! Snídaně je průměrná (chutná). 8. Den do Pisciadu Hütte Vyrážíme s drobným zpožděním. Cesta zprvu převážně klesá, místy prudce, do Sëlva-Wolkenstein. Je to docela pěkné horské městečko a vzhledem k následujícím dnům pobytu kolem 3.000 metrů a komplikovanému zásobování tamějších chat doporučujeme využít možností civilizace a koupit čerstvé ovoce nebo něco na zub. S přihlédnutím k tomu, že původní trasa přes toto městečko nevede a sklesáme k němu nadměrečné metry si dovolíme z Sëlva vyjet lanovkou až do Passo Gardena. Odtamtud se cesta nejdříve táhne po úbočí a přes sesuvy až k místu, kde začíná cesta se značením ‚666‘ strmě nahoru na Corvaru. Jedná se o prudkou cestu po zerodovaném svahu, šplhá se ve velkém sklonu cik-cak, místy podjíždějí nohy. Před vrcholem se cesta zalomí a následuje úsek s fixními lany. V průvodcích úsek jako ferrata značený není a po sestupu z prvního dne by neměl dělat problémy. V porovnání s oficiální “A” ferratou následující den jsme jej s přihlédnutím ke stoupání interně označili jako A/B. Každopádně na úseky s jištěním si přehazujeme batohy, takže muž nese dítko (má delší a jistější krok), a pomocná ruka se mi občas hodí. Odměnou za to nekonečné stoupání je úžasný výhled (pokud máte jako my štěstí na počasí) a následně už jenom kilometrová procházka k Pisciadu Hütte. Je to chata obsluhovaná velmi milými lidi. Spí se v pokojích od šesti do dvaceti lůžek. Má poměrně velkou kapacitu a i zásobování (zásobována technickou lanovkou z Passo Gardena). Sprcha je na chatě jedna a pozor, kromě nutného žetonu směněného na pokladně je dobré vědět, že funguje pouze pár hodin odpoledne, po večeři už ne. Večeře je dle přání, snídaně je spíše menší a ne úplně rozmanitá. 9. Den na Boe Hütte Tento den jsme také pojali odpočinkově, takže nás čeká pouze pět kilometrů na Boe Hütte, i když je pravda, že celou dobu se budeme pohybovat kolem 3.000 metrů nad mořem. Jsou zde pouze holé skály. My měli extrémní štěstí na pěkné počasí, každopádně si ale několikrát zkontrolujte, že ho máte mít taky. Zde se skutečně v případě náhlé změny počasí není kde schovat. Okolo jezírka se vydáváme nahorupo úbočí skalní stěny. Následuje zase zajištěný úsek lany, nicméně není nijak brutální. Dále se stoupá velmi kamenitými, ale bezpečnými cestami na návrší a posléze zase klesá tak, jak je cesta značená. Sklesá se do nižšího bodu i s rozcestníkem. K Piz Boe, která je už blizkoučko, vedou dvě značené cesty. Jedna delší přes kopeček, druhá kratší se zajištěným úsekem (a tentokrát i varováním o vstupu na ferratu a nutnosti mít s sebou jištění.), ten ale není nijak obtížný a při obezřetnosti a suchém povrchu se dá dobře zvládnout i bez jištění. Po konci feraty už stačí pouze vylézt na kopeček a otevře se vám výhled na Piz Boe. Připravte se na množství turistů, nedaleko ústí lanovka z údolí a je to vyhledávaná destinace. Odpoledne se ještě jdeme podívat na přilehlý kopec Piz Boe (3152 mnm) na němž také stojí malá chata Capanna Piz Fassa, která poskytuje občerstvení i nocleh. Cesta nahoru je poměrně dobře schůdná (pokrytá malými kamínky), v jednom místě se dělí na dvě. Lezoucí nahoru by se měli dát doprava, ovšem značení je italsky zmatené a cesta vypadala exponovaně, zvolili jsme tedy druhou, určenou především pro sestup. Nebyli jsme sami a vyhnout se dá jednoduše. Celá cesta nahoru i vrcholek je obsypaný turisty, což způsobí po klidném dni kulturní šok a jistou dissatisfakci, přestože výhledy jsou úžasné. Pokoukáme a mizíme dolů. Malé kamínky mají při sestupu tendenci podjíždět, na tento úsek jsem radši předala dítko manželovi. Dole na Boe Hutte, která je příjemně zrekonstruovaná, dostáváme sami pro sebe pokoj pro pět lidí. Nadmořská výška se projevuje večerním chladem, ale jinak si pobyt užíváme. Sprcha je na jednoeurové mince a teplá teče jen dvakrát denně. Moc pochvalných slov nemůžu říci o vedení chaty, které nás ubytovávalo, nebyli moc příjemní a tvářili se, že je otravujeme. Snídaně je docela fajn, nechybí mléčné produkty a müsli. Na chatě neteče pitná voda z kohoutku, je třeba si ji koupit. 10. Den do...

Zdroj

Článek Dálkový trek z Mnichova do Benátek s dětmi se nejdříve objevil na Klub minituristů.