Balkán Archivy - Klub minituristů

Peaks of the Balkans s dětmi

Lenka — Sat, 13 Sep 2025 18:46:36 +0000

Peaks of the Balkans projdete i s dětmi! Tento dálkový trek vás zavede do divoké a odlehlé krajiny pohoří Prokletije, známého také jako Albánské Alpy, a protíná území Albánie, Kosova a Černé Hory. Trasa vede pasteveckými stezkami přes malebné horské pastviny a zapomenuté vesničky, dosahuje nadmořské výšky až 2300 metrů a nabízí rozmanité scenérie – od zelených údolí, křišťálově čistých jezer a zurčících řek až po horské vesnice, kde se zdá, že se čas zastavil. Je to ideální cesta pro milovníky přírody a turistiky, kteří hledají dobrodružství mimo vyšlapané cesty. Tímto děkujeme Míše Patákové za report. Den první (14,5 km,↑ 1132m, ↓ 922m) První kilometry nedávají moc prostoru pro rozehřátí a okamžitě začínáme stoupat. Šlo to ztuha, teda hlavně nám s Tomem. Darinka skákala a lozila po skalách. V této části jsme ještě občas potkali nějaké jiné hikery – chodí se tady trail z Thetu do Valbone a zpátky. Všichni se samozřejmě zase zastavovali a Darinka byla stár – už jsme si dávno zvykli, že my funíme a ona zdobí. Najednou se uprostřed stoupání a ničeho objevila dřevěná cedule s nápisem „CAFE 700m“. Haha, napadlo mě – kdo by se škrábal až sem, aby dělal turistům kafe. Po 700 metrech jsme opravdu přišli ke krásné kavárně, s výhledem a vonělo to tam i skvělým jídlem. Wow. My máme ale jídla plné krosny a jsme první den v horách, takže bez nároku na zastávku. Docela velkým krpálem jsme se vyškrábali do Valboňského sedla, kde jsme potkali nějakého Brita. Svou skvělou angličtinou (ach, jak mě se takoví lidi dobře poslouchají) nám řekl, že musíme vidět i 200m vzdálený vrchol. No nemusel nás dlouho přemlouvat, už výhled ze sedla nás nabil novou energií, takže tam samozřejmě lezeme. Přestože to znamenalo zdržení, ten Brit měl pravdu. Naskytl se nám naprosto ultimátní, dechberoucí výhled do Valboňského údolí. Rozhodli jsme se, že si tady uvaříme oběd. Společnost nám dělal místní Albánec, který tady na vrcholu kempuje už asi tři dny a v noci čumí na hvězdy. Trochu mu závidíme, ale ještě nemůžeme stavět stan, máme za sebou příliš málo kilometrů. On zase záviděl Darince, že má možnost tu krásu sledovat už v pěti letech a ujistil nás, že to rodičovství děláme fakt dobře. Mám radost, v horách nám to lidé říkají často a je fajn to občas slyšet 🙂 Po obědě jsem se vydali na cestu dolů do Valbone. Cestou jsme minuli několik mul a oslíků jak vezou náklad nahoru. Sestup byl docela pomalý, ujížděly nám trochu kamínky pod nohama a šli jsme opatrně. Začalo se stmívat a dole v údolí už nám na cestu svítily jen bílé kameny v korytu řeky, kterým jsme procházeli. Asi třikrát jsme dostali nabídku na „Valbone Taxi“ od místních. Hrdě jsme ale všechny odmítli – přece nebudeme podvádět. Odměnou nám bylo bloudění ve tmě v hromadě šutrů. Do wild kemping spotu jsme dorazili asi až v devět večer a s čelovkami stavěli náš zelený tarpík. Darinka usnula asi minutu po zalehnutí do spacáku, nesnažila se ani škemrat o další kapitolu Foglarovy Chaty v jezerní kotlině, jak to má ve zvyku. Ano, opravdu jsme s sebou táhli i knihu. My s Tomem usínáme u „albánské ukolébavky“ – ve Valboni byla asi velká pařba, která se horami nesla až k nám. Den druhý (15,2 km, ↑ 1196m, ↓ 982m) Ráno jsem vstávala s velkou zvědavostí, kde jsme vlastně spali. Vylezla jsem ze stanu a při pohledu na údolíčko a hory, které nás obklopovaly mě napadla písnička od Michala Tučného – „štíííííty hor, co nejdou překlenout…“. My je ale překleneme! Každopádně se člověk nesměl moc dívat přímo kolem sebe. Lesík plný odpadků, to je prostě hnus. Tohle se nám stalo po cestě ještě mockrát – kdekoliv alespoň trochu žili lidi byl bordel, ale to předbíhám. Uvařili jsme si snídani – Darinka se na svou obligátní horskou snídani – kaši s lentilkami – těšila už měsíc. A vyrazili jsme. První tři kilometry šly docela rychle. Byly po asfaltové Valbonské cestě, kde jsme se opět mohli kochat všudepřítomným bordelem. Achjo. Takové hezké to tady mají a vůbec si toho neváží. Darinka pronesla velmi duchaplnou větu, že „ti Albánci kradou horám krásu“, kde se to v ní bere nevím, ale prostě ji miluju :-D. Můj táta brázdil někde albánské šotoliny na motorce a měli jsme se dneska setkat v Cereme. Takže jsem měla radost, že nám cesta docela ubíhá. Tato radost ale už trvala jen dalších 100 metrů. Něco takového jsem snad ještě nestoupala. Čísly to bylo 1200 výškových metrů na 4 kilometrech. Darinka v pohodě lezla jeden šutr za druhým – nejdřív to byl Everest, potom Nanga Parbat, občas vystoupala i na Mt. Blanc – měli bychom jí přestat číst ty horolezecké knížky. Asi v půce jsme objevili zase ceduli „CAFE“ a začalo pršet. Darinka je odolné dítě, ale zimu a déšť snáší fakt špatně. Začala fňukat a vyjmenovala asi osm částí těla, na které je jí zima. Bouda s kávou byla opuštěná ve stylu hospody na mýtince – někdo si postavil v horách kavárnu, ale chodili mu tam lidi. U boudy stála opřená sedla na muly, což Darince zvedlo hodně náladu, hned na ně vylezla a stal se z ní indián Yakari. Tom se ale válí v blátě ve snaze doplnit vodu z místního kanystru, což jemu náladu úplně nezvedlo. A já? Mě začala být šílená zima a každý blesk mnou projel jako tisíc jehel. Z bouřky v horách mám fakt respekt. Po pár kilometrech jsme naštěstí objevili jeskyni. Byl v ní schovaný i nějaký stařeček v tvídovém saku s baretem na hlavě a hůlkou v ruce. Ani slovo anglicky, ale hrozně si chtěl povídat. Snažil se nám naznačit, že máme jít zpátky do Valbone, nicméně, my jsme přece potřebovali do Cereme. Připozdívalo se a mě trochu znervózňovalo i to, že nemáme absolutně žádný signál a nemůžeme o sobě dát vědět. Za velké bouřky a malé viditelnosti jsme dorazili do sedla a začali klesat. Zbývalo nám asi 7km. To už zvládneme, je to přece jenom dolů. Ale dolů po blátě a mokrých skalách. Pořád jsme seděli na zadku v bahně. Já jsem byla totálně zmrzlá. Darinku morálně držel Tom, který si s ní zase zpíval a počítali skóre, kdo si víckrát sedl na zadek. Byla jsem v suverénním vedení. Klesali jsme hrozně pomalu – cestičky rozbahněné a rozšlapané od ovcí nás rychleji nepustily. Přišli jsme k nějaké pastevecké chajdě s velkými ohradami pro ovce. Zbývaly nám poslední 3 kilometry. Bylo už asi půl osmé večer a viděli jsme krásné místo na tarp. Jenomže jsme nechtěli nechat nevědomého dědečka někde pod kopcem. Velká chyba! Jakmile jsme překročili hranici lesa, byla okamžitě tma jak v pytli. Nasadili jsme si čelovky a střídavě jsme Darinku nesli – nakonec jsme klouzali asi dvě hodiny dolů do Cereme. Den třetí (15,6 km,↑ 1023m, ↓ 430m) Ráno jsme vyrazili směrem k albánské vesničce Doberdol. Celá cesta byla moc příjemná. Žádné velké stoupání a v jednom sedle s nádherným výhledem jsme si uvařili oběd. Jako dezert nám posloužily borůvky, které rostly zase úplně všude. Po včerejším dni byl tento kousek klidu opravdu odměnou. Darinka s modrou pusou od borůvek byla nejspokojenější dítě pod sluncem. Nádhernou krajinou naše kroky směřovaly dál až k místní pastevecké vesničce. Ono slovo „vesnička“ je asi příliš velkorysé pro ty tři domky, co tam stály. Ale každý nás lákal k sobě na něco dobrého a nocleh. S velkými úsměvy a díky jsme odmítali a dál si užívali nádhernou krajinu a pastviny. V závěru dne na nás čekalo místo s epesním výhledem na celé doberdolské údolí. „Jeeee mami, tady je ale krásně“. Den čtvrtý (12,8 km, ↑ 695m ↓ 741m) Ráno nás vzbudil nádherný východ slunce. Trošku líně jsme uvařili snídani, moc se nám z té krásy nechtělo, ale musíme pokračovat. Celý Doberdol je ztělesněním romantiky, až na mouchy. Ty jsou prostě tááák otravné a hlavně jsou všude. Ale pasoucí se koně, krávy, potůčky, malý vodopádek a krásné chaloupky tu malou mizérii vynahrazují. Stoupali jsme zase docela velké převýšení a pořád jsme se otáčeli za sebe na to přenádherné údolí. Za chvilku jsme se ocitli se na hraniční čáře Albánie a Kosova. Stáli jsme vlastně na takové hraně – na jedné straně bylo doberdolské údolí a na druhé straně další krásné horské údolí, jen bez vesničky. Úchvatný výhled brzy zakryl mrak a viděli jsme asi metr před sebe. Tohle na horách miluju – člověk se nenudí, pořád se tu něco děje. Pár kilometrů jsme šli bílým mlíkem, než se mraky zase rozestoupily a ukázaly nám další panoramatické výhledy a taky lavičku u studánky. Na tomto krásném místě si musíme dát oběd. A taky si umýt hlavu a nohy a tak… U oběda nám dělali společnost místní Kosovčané. Otec se synem nás lákali k sobě domů pod kopec na večeři a teplou postel. Mít tak víc času, snad s nimi i jdeme. Vždycky mě láká zažít ten život místních, popovídat si s nimi, dát si s nimi jejich jídlo a celkově poznat jejich kulturu. Na dnešek jsme měli původně naplánovaných 18 km. S ohledem na Darinku jsme se ale rozhodli to trochu změnit. Tom už vyhlížel nové místo na spaní v mapě. Nemusel. Protože to, kolik ujdeme kilometrů neurčujeme my, ale hory. Začal brutální liják s kroupami. Stan stavíme durch mokří už po dvanácti kilometrech na pastvině před Roshkodolem. Den pátý (14,3 km, ↑ 692m, ↓ 1161m) Ráno nás vzbudily asi ty samé krávy, které nám dávaly dobrou noc, a také křičící pastevci na mulách. Neuvěřitelné se stalo skutečností – balíme suché věci! Od rána totiž svítilo sluníčko a zase je krásně suše na světě. Cestou jsme minuli pár kosovských dětí, které dychtily použít angličtinu v praxi a vyzpovídali nás řadou otázek. Všichni měli kyblíčky, určitě šli do hor na borůvky. Naše pouť pokračovala rozbahněnými a kravami rozšlapanými cestičkami až do Roshkodolu. Trail je tady značený úplně jinak než v mapě. Máme podezření, že si to přeznačili místní, aby člověk musel projít kolem nových guest housů. Po poklidném startu nás čekal zase větší stoupáček. Asi v půlce cesty do sedla jsme našli hezký plácek na oběd. Po jídle jsme stoupali dál a já pořád něco fotím a točím. Už se asi opakuju, ale je to tady všechno přenádherné. Divoké hory, naprosto bez lidí. Zdánlivě neprobádané. Dnešní den se nám krajina proměňovala přímo před očima. Chvíli jsme šli kolem pastvin po pasteveckých pěšinách, pak se nám otevřely rozlehlé pláně s jezerem (zblízka to bylo spíš napajedlo pro krávy, ale takhle shora vypadalo krásně) a nakonec jsme šli těžce proniknutelnou džunglí. Poslední kilometry byly souboj mezi sbíráním malin a včasným stavěním kempu. Nakonec se nám kupodivu podařilo obojí. Nasbírat maliny na snídani do kaše i skončit právě včas a zalehnout do spacáku. Btw – kosovské maliny jsou prý nejlepší. Večer mě ještě Darinka dojala: „Maminko já jsem tak ráda, že mám takové rodiče, kteří chodí po horách, mě by to někde ve městě děsně nebavilo“. Miluju ji. Den šestý (16,3 km, ↑ 913m, ↓ 999m) Naplánovali jsme si brzké vstávání a kupodivu se nám opravdu podařilo vyjít už v sedm ráno za krásného východu slunce. Byli jsme asi kilometr od nějakých guest housů a chtěli jsme si vyprat oblečení a dobít power banku. Docela rychle jsme sestoupali do údolí. Hned, jak jsme vyšli z lesa jsme podle mě vyšli i z nějakého snu o balkánském trailu. Přímo před námi stálo červené auto s nápisem Zásilkovna. Pár minut jsme se ujišťovali, že fakt nejsme doma v Česku a začali obhlížet terén. Dále nás čekala úmorně dlouhá cesta po horkém asfaltu, a pak totálně přeznačená trasa, která nás vedla zarostlým lesem bez výhledů. Ale! Objevili snad jednu jedinou fungující restauraci v celém Kosovu, kde měli… ZMRZLINU! Také jsem využila svoje čím dál lepší vyjednavačské schopnosti a za 2 eura dostala obrovský chleba a pořádný kus báječného sýra. Ve finále vlastně docela fajn den – když má člověk jídlo… 😀 Náš kemp jsme rozbili na začátku vesnice Drelaj. Jsme asi půl dne pozadu oproti původnímu plánu, ale v ničem nám to zatím nepřekáží. Dobrou noc nám dávají křičící děti z vesnice a nějaký krkavec?...

Zdroj

Článek Peaks of the Balkans s dětmi se nejdříve objevil na Klub minituristů.

Roadtrip po Balkánu se třemi malými dětmi

Katka — Mon, 10 Mar 2025 15:59:23 +0000

Hana Šormová Jak se může někomu přihodit, že se neplánovaně rozhodne pro roadtrip po Balkánu? Jednoduše. Stačí, aby pracovně totálně vyhořel a rozhodl se překopat svůj dosavadní život. A přesně to se stalo nám. Ještě začátkem listopadu 2024 jsme s partnerem plánovali, jak do našeho hračkářství TAKARO navezeme další značky hraček. Ale o pouhé tři měsíce později na konci ledna 2025 oznamujeme konec podnikání z důvodu pracovního vyhoření, balíme pomyslné kufry a koncem února odjíždíme na několikaměsíční roadtrip po Balkánu. Cestování jako léčba unavené duše Oba s partnerem milujeme tvoření a cestování. Vždyť jen za první rok našeho vztahu jsme díky akčním letenkám stihli navštívit Izrael, Azory, Kubu a Nový Zéland. Ale pak nás život semlel. Ehm, ruku na srdce, my se nechali semlít. Naši rodinnou posádku jsme postupně rozšířili o tři (černé) pasažéry, dva chlapečky a nejmladší holčičku. A čtyři roky s námi pobývalo taky čtvrté miminko TAKARO, které si nárokovalo více a více našeho času i sil. Letos v lednu jsme řekli A DOST, život je příliš krátký, na to aby se protrpěl a člověk setrvával v něčem, co ho nebaví. Proto teď sedíme ve vesničce Agios Andreas na jednom z výběžku řeckého Peloponésu (asi 40 minut jízdy autem od Kalamaty, kde je i letiště). Cestování vnímáme jako možnost se věnovat naší rodině, zklidnit tok našich myšlenek, prozářit naše dny pohodou. Už zítra se přesouváme do Korintu a dál se uvidí. Nemáme konkrétní plán našeho roadtripu po Balkánu a datum návratu do ČR taky ještě netušíme. Naše aktuální kroky lze sledovat na našem Instagramu Hravá cesta. Vám bychom chtěli dále v článku předat inspiraci, jak vyrazit s třemi malými dětmi na několikaměsíční roadtrip po Balkánu, jaký byl přejezd a co jsme zatím viděli na Peloponésu. Přípravy ve znamení neplánování Popravdě, ještě 10. února jsme neměli úplně jasno, kam bychom chtěli vyrazit. Ve hře byly dvě varianty: pobřeží Španělska a nebo roadtrip na Balkán. Nakonec zvítězil i z cenových důvodů Balkán, kam jsme vyrazili už 24. února. Prvním a zatím jediným cílem se stala oblast Kalamata v jižním Řecku. Na co nezapomenout před odjezdem A samozřejmě proběhlo i samotné zabalení oblečení. V tomto jsme velcí milovníci cestování pouze s příručním batohem. Každý z nás pěti má tak pouze jeden batůžek oblečení, které se dá dobře vrstvit. Nechybí ani funkční materiály, softshell, mušelín či bambusové tričko. Tím, že vyjíždíme v zimě a vracet se budeme v létě, musíme zahrnout více kousků oblečení. Vycházíme z toho, že Kdyby vás zajímalo, co náš minimalistický šatník na několikaměsíční cestu obsahuje, mrkněte do podrobnějšího článku. A teď hurá na náš roadtrip po Balkánu. Roadtrip po Balkánu: pětidenní přejezd do Řecka Pohledem do mapy.cz zjišťujeme, že naše cesta by měla být dlouhá cca 2100 km a jde o 20 hodin čistého řízení. To samozřejmě s třemi dětmi ve věku necelé 2 roky, čerstvě 4 roky a necelých 6 let zavrhujeme. Navíc máme jen jednoho řidiče, já neřídím. S ohledem na malou a psychické zdraví nás rodičů volíme 4 přejezdy po cca 500-600 km a jednou větší pauzu uprostřed ve Skopje. Celkem nám tedy přejezd do Řecka trval 5 dní a jeli jsme přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko, Severní Makedonií a téměř celé Řecko po východním pobřeží. Veškerá ubytování bookujeme za jízdy vždy den dopředu a snažíme se vejít do rozpočtu 1500 Kč/noc, což se nám daří i s rezervou. Dost nám do karet nahrává, že jedeme mimo hlavní sezónu. To je znát i na samotných státních hranicích, kde nikdy nečekáme déle jak 5 minut. Pokud by vás zajímali naše zastávky, tak ty byly následující. Roadtrip po Balkánu: Cesta 1. den: Průjezd Slovenskem, Maďarskem a spaní za maďarsko-srbskými hranicemi na předměstí Palic obce Subotica. Jde o významnou rekreační vinařskou oblast okolo jezera Palic. V městečku se nachází i ZOO, kterou další den ráno proběhneme, abychom unavili před přejezdem děti. Rodinné vstupné po přepočtu na naše koruny vychází na nějakých 260 Kč. 2. den: Po zastávce v ZOO pokračujeme 6hodinovou jízdou přes celé Srbsko až do Skopje. Vcelku nás překvapilo vyšší mýtné a dražší nafta. Doporučujeme tankovat ještě v ČR, něco málo v Srbsku na dojetí do Severní Makedonie, kde je benzin výrazně levnější. 3. den: Trávíme celodenní procházkou ve Skopje a nám se toto město moc líbilo. Je v něm mix komunistické výstavby po ničivém zemětřesení v roce 1963, antické kultury z dávných dob a taky muslimské výstavby z dob nadvlády Turků. Naše děti ohromilo svolávání do mešity ve starém městě, nás zase tamní bazar a relativně levné ovoce se zeleninou. Nakoupili jsme na cestu. Jeden den s námi ve Skopje jsme zachytili do krátkého videa na Instagramu. 4. den: Odjíždíme dopoledne ze Skopje a dalším cílem už je samotné Řecko. Rádi bychom dětem dopřáli konečně první pohled na moře, proto nocujeme v oblasti Lamia. Pláž jen pro nás, ubytko velmi skromné za tu cenu. Inu, Řecko je dražší i mimo sezónu. Nicméně poloha našeho ubytování je skvělá, což doceníme hned další den. 5. den: Poslední den našeho přejezdu začíná v Thermopylech (kousek od našeho ubytování). Nachází se tady vyvěrající horké prameny, které utváří říčku s jezírkem o teplotě skoro 40 stupňů. Sice budete smrdět sírou, ale za to vyhřátí v únoru to prostě stojí. Navíc je to zcela zdarma. Vyhánět vás budou pouze dotěrní komáři. Ve večerních hodinách po zastávce v Aténách (ne za památkami, to si necháme na jindy) dorazíme do Agios Andreas, kde chceme strávit následujících 9 dní. Dál náš plán stále nesahá. Jen na doplnění, celkem nás tento přejezd přišel asi na 14 500 Kč, z nichž nejdražší položkou byla nafta a mýta. Ty činily 6 840 Kč. Při rychlejším přejezdu lze tuto sumo výrazně snížit. Ale na druhou stranu, letenky pro 5 lidí by nás vyšly dost možná podobně (ne-li více) a zážitků bychom měli méně. Roadtrip po Balkánu: Co s dětmi navštívit na Peloponésu Na začátek chci podotknout, že ačkoliv se Peloponés na mapě zdá jako „kousek“, v reálu je poměrně hornatý, dálnice vede jen středem, takže je to všude daleko. O tom jsme se přesvědčili už první den přejezdu na naše ubytování. Naše ubytování v Agios Andreas (Apartmán Thea) můžeme jedině doporučit rodinám až s 3 dětmi. Působí jako nově zrekonstruované a za vynikající cenu (cca 1300 Kč/noc) máte dvouložnicový apartmán s velkým obývákem, kuchyní a 3 terasami. Jedna z teras je na střeše domu. K dětskému hřišti je to asi minuta a na písečnou velkou pláž asi 2 minuty. Přímo pod vámi je 5 restaurací. Pokud vás nalákala představa strávit s dětmi dovolenou na Peloponésu, tak pro vás máme i devět tipů, kam se tady vydat. Jen zřejmě nezvládnete skrze vzdálenosti všechno, pokud se nechcete uštvat. Tak vybírejte dle vašich zálib a hlavně si svůj roadtrip po Balkánu v klidu užijte. Kam se vydat na Peloponésu 1) Park s vláčky v Kalamatě Do Kalamaty jezdíme nakupovat potraviny, protože to je tady jedno z největších měst. V létě sem z Vídně lítá i 2x týdně Ryanair. Rozhodli jsme se prozkoumat místní památky a především hlavní tamní atrakci – volně přístupné vláčky v městském parku. V něm se nachází i tři udržovaná dětská hřiště, které jsme museli povinně navštívit. Neplánovaně jsme si k návštěvě vybrali státní svátek Čisté pondělí, který se tady slaví pouštěním draků. Chvíli jsme je pozorovali z místní promenády, u které je další pěkné dětské hřiště. 2) Město Koroni Sem to máme, co by kamenem dohodil. Mimo sezónu je městečko ospalé, ale v přístavu je dětské hřiště a odtud vede zpevněná cesta okolo rozpadlé zříceniny dozadu k nádherné pláži pod útesy. Zkuste vylézt i na hrad, ale jediný výhled, který budete mít, je ze zadní rozpadlé brány právě na zmiňovanou pláž seshora. Tento kamenitý polorozpadlý hrad tady ve 13. století vystavěli Benátčané. Koroni byla dokonce zapsané v seznamu UNESCO pro tamní vyhlášenou kuchyni. Tu jsme ale neochutnali, tak nedokážeme posoudit. 3) Sparta a Mystras Tento výlet jsme spojili dohromady s následujícím bodem 4 avytvořili jsme si doslova dlouhý celodenní výlet, kdy jsme se vrátili na ubytování někdy v 9 hodin večer. Cestou tam jsme jeli nádhernými údolími mezi skalami, které nás vyvedli v Mystras. Jde o byzantské město, jehož počátky sahají do 13. století. Dnes je město již zaniklé, avšak budovy jsou stále dobře zachované. Stojí na úbočí a na samotném vrcholku je nádherná zřícenina. Oblast by se dala prolézat určitě tak 3 hodiny, ale tolik času jsme neměli. Nicméně hrad se dětem líbil. Platí se vstupné za dospělé – 6 euro. Do Sparty jsme nezajížděli, pouze po očku sledovali, kde že je ta slavná skála?! 4) Dimitros shipwreck Toto měl být pro děti hlavní hřeb výletu. V druhém zálivu, než bydlíme my, se u městečka Gythio nachází rozpadlý vrak pašerácké lodi. Dá se k němu dojít z pevniny, namočíte se max po kolena. Tamní pláž je nádherná písečná, pouze zde v březnu dosti fouká. A hned vedle ní je rozlehlé zdarma parkoviště pro kampervany. Vrak v pozadí můžete zahlédnout v našem dalším videu, kde na této pláži s dětmi děláme sopečný pokus. 5) Elea Beach Jedno odpoledne jsme věnovali i výletu na Elea Beach, která se nachází nad městečkem Kyparissia. V průvodcích vám ji asi nenabídnou. Nás sem vedl jiný cíl – potkat se s dvěma českýma rodinami, které po Řecku cestují v karavanu. Je tady opravdu velká pláž s naoranžovělým pískem, podél které se táhne parkoviště pro karavany. Společně jsme si zablbli ve vlnách a navečer pozorovali západ slunce nad mořem při grilování. 6) Korintský průplav a most v Patras Sem se teprve chystáme. Míříme do města Korint, kde se půjdeme určitě podívat na zdejší uměle vybudovaný kanál, který v podstatě z poloostrova Peloponés udělal ostrov. Na jedné straně u města Patra je proslulý most Rio-Antirio, který spojuje Rio na poloostrově Peloponés a Antirio v Akarnánii přes Korintský záliv. Je dlouhý 2880 metrů a samozřejmě zpoplatněný, ale i tak mého partnera láká k přejetí. 7) Kalavrytský vláček Na tuto „atrakci“ mám zálusk především já, ale věřím, že naše děti by také nadchla. Uvidíme, zda se tam vydáme na jednodenní výlet z města Korint, kam se brzy přesuneme. Železniční trať Diakopto–Kalavryta je 22 kilometrů dlouhá ozubnicová úzkorozchodná trať v severní části poloostrova Peloponés. Vede ze stanice Diakopto na trati Kiato–Patras kaňonem říčky Vouraikos. Proplétá se skalami a v zářezech údolí. Jízda jedním směrem trvá asi 45 minut. Trať je samozřejmě zpoplatněná. 8) Olympie Toto místo asi není potřeba dlouze představovat. Pro nás bylo bohužel už hodně vzdálené a nechtěli jsme se denně honit někam na výlet. Pokud ale pojedete na Peloponés od města Patra zmiňovaném v bodě 6, zastavte se na chvíli. Město Olympie je považováno za svatostánek antického Řecka. V obecnou známost vešlo jako dějiště antických olympijských her. V průběhu 19. a 20. století byly její pozůstatky odkryty archeology a lokalita následně zpřístupněna veřejnosti. 9) Vodopády Neda Ty se nacházejí asi jen hodinu jízdy od našeho apartmánu, ale nakonec je taky nenavštívíme. Pro děti by to byl asi náročnější terén. Pro milovníky výletů skvělá túra s osvěžením na konci. Roadtrip po Balkánu: Tipy na závěr Věříme, že Peloponés toho má dost co nabídnout turistům, i když nebude tak často navštěvován, jak známější řecké ostrovy, které jsou od něho „nedaleko“ (Lefkáda, Zakynthos). Nám se tady moc líbilo. Začátkem března dosahovaly denní teploty až 22 stupňů a děti si pravidelně hrály na pláži v krátkém rukávu, cachtaly v moři. O tom by se nám v ČR mohlo jenom zdát, i kdyby tam bylo moře. V noci tu teploty padaly na nějakých 9-10 stupňů, takže jsme si přitápěli klimatizací. A ještě na jednu zvláštnost tady možná narazíte, i když bychom vám ji nepřáli. Poslední noc na ubytování v Apartmánu Thea se cca v 1:30 začal třást nábytek, slyšely jsme dunění z dálky. Ano, jednalo se o zemětřesení s epicentrem asi 60 km od nás a silou 4,9 stupňů. Nic se nám nestalo, děti to nevzbudilo, jen abyste věděli, že zemětřesení v Řecku není ničím neobvyklým. Tak co, už plánujete svůj roadtrip po Balkkánu? Vydáte se taky na nějaký roadtrip s dětmi? Nebojte se toho, je to samozřejmě chvílemi náročné, ale ty společné zážitky stojí za to. A my vám...

Zdroj

Článek Roadtrip po Balkánu se třemi malými dětmi se nejdříve objevil na Klub minituristů.

Roadtrip: Na Balkán s dětmi

Katka — Thu, 02 Dec 2021 14:46:02 +0000

Článek pro nás sepsala Martina Čelišová. Tak jsme si to vyzkoušeli. Vyzkoušeli jsme si s mužem vyrazit na měsíční cestu s roční dcerou. Vybrali jsme si Balkán a konkrétně Bosnu a Hercegovinu, což se nakonec ukázalo jako ta nejlepší volba! Je tam všechno, co jsme potřebovali k životu – nádherné hory plné jezer, vodopádů a výhledů, k tomu krásná města, ve kterých jsou nakombinované vlivy všech etnik a náboženství, které tento kout světa po staletí formovaly. Místy nám to čistotou a obchody (Edeka, dm) připomínalo Německo, kam spousta Bosňáků za války utekla a teď se vrací i s německými návyky zpět. Čím víc jsme se ale snažili porozumět složitým vztahům mezi Srby, Chorvaty a Bosňáky, tím míň jsme to tu celé chápali, ale o to víc fascinující nám to tu přišlo. Po cestě jsme si odskočili na 5 nocí do Černé Hory a na 6 dní do Chorvatska na ostrov Mljet – to bylo na vydechnutí, ale nakonec jsme zjistili, že neustále v pohybu je nám líp než na jednom místě. Cestu domů jsme zvládli z Národního parku Una v Bosně až domů do Brna za jeden den. Vyráželi jsme v 10.30, přijeli jsme ve 23:00, ujeli jsem 700km, po dálnici ale vedly jen necelé dvě třetiny. Náš roadtrip trval 28 dní, ujeli jsme 3200km (z toho po nezpevněné cestě tak 500km). Martina ČeliŠová Kde jsme spali? Spali jsme na 16 různých nocležištích – 17x v apartmánu (2x Tuzla, 3x Sarajevo, 2x Žabljak, 1x Herceg Novi, 6x Mljet, 2x v Mostaru, 1x v Jajce). Vybírali jsme aspoň 50m2, ať má Mia tolik místa jako doma, cenově to vycházelo na zhruba 800 korun za noc za celý apartmán, chtěli jsme být v centru, mít parkování hned vedle, nejlépe i klimatizaci (někdy bylo venku i 36 stupňů), a hodnocení na bookingu samozřejmě minimálně 9,3! A dvakrát jsme měli dokonce pračku!!). Apartmány jsme měli ve městech, tam fakt nemělo smysl spát ve stanu, chtěli jsme si bosenská města užít). Ve stanu jsme spali 2x (jednou na divoko Rezervace Konjuh, jednou v kempu Národní park Sutjeska – jsme bojíni a prostě jsme měli strach, že nás sežere medvěd, proto tak málo nocí v divoké přírodě, s Miou v náruči by se asi utíkalo blbě). Dále 5x v chatce (2x Durmitor (Katun Ljeljenak, Katun Bungalows, 2x národní park UNA, 1x pohoří Prenj Kameno Vrelo) (chatky byly perfektní, někde naprosto nic, jen tvrdé postýlky, ale zato uprostřed hor, v přírodní rezervaci Una jsme měli malinkou roubenku i s tekoucí vodou a splachovacím zachodem – tekl přímo do Uny)- 1x v zahradním domku (Osijek Chorvatsko, 1. noc)- 1x v kamenném starém domě (Etnohouse Lukomir) – 1x v pokoji v rodinném domku (Počitelj) Co na to dcera? Co se týče cestování s ani ne rok a půl starým dítětem, bylo to jednodušší než jsme si mysleli. Možná je to tím, že je Mia hodně zvyklá jezdit v autě, bere to jako přirozenou součást dne někam se přepravovat, takže se ničemu moc nedivila, naopak, auto byla po čase vlastně její jediná jistota, pořád se na něj ptala, a i když jsme se zrovna nikam nepřemisťovali, potřebovala se na něj aspoň jít podívat, jestli je v pořádku 🙂 Mia si celkem rychle zvykla na cestovní režim a to, že spíme skoro každý den jinde. Vždycky rychle pochopila, kde spíme, když jsme převzali klíče a vybalili pár věcí, a když jsme se pak vraceli z výletu, mířila neomylně do nového jednodenního domovu. Největší strach jsme měli z jakýchkoliv dětských nemocí, které dokážou pěkně potrápit doma, natož venku. Vždy s sebou beru fakt vytuněnou lékárničku, i když jedeme do civilizace, protože teploty a bolesti přece přichází zásadně v neděli večer v lese. Bosna navíc není nijak daleko a za noc by se to domů dalo případně zvládnout. Možná díky tomu, že jsme moc neočekávali, měli připravené záložní plány a koupili si to nejdražší cestovní pojištění, co jsme sehnali, se nám to všechno tak nějak v klidu povedlo! 🙂

Zdroj

Článek Roadtrip: Na Balkán s dětmi se nejdříve objevil na Klub minituristů.

Tyrolsko s dětmi

Katka — Sat, 21 Aug 2021 08:55:00 +0000

Tyrolské Alpy S dcerkou Kájou jsme se poprvé vydali na zahraniční dovolenou do hor, když jí byl čerstvý rok. Jelikož jsme vůbec nevěděli, co očekávat od tak malého dítěte ve vysokých horách, volili jsme ubytování na jednom místě s výjezdy autem, pěšky, či na kole do blízkého i vzdáleného okolí. Ubytování Zázemí jsme našli v hotelu Stecher v Oetzu. Jako výchozí místo nám přišel optimální. Hotel sám o sobě byl velice klidný a moc dobře uzpůsobený dětem. K dispozici byla dětská postýlka i jídelní židličky, snídaně se podávaly formou rautu. Součástí hotelu byla velká zahrada s malým dětský hřištěm, trampolínou a větším nafukovacím bazénem. K dispozici dětem byly různé nafukovačky do vody, balóny, odrážedla, tříkolky, kola a další hračky. Rodičům pak lehátka k opalování. Uvnitř hotelu se nacházela místnost s privátní finskou saunou s odpočívacím prostorem, lehátky a sprchami. Navíc byla pro ubytované hosty zdarma. Přestože se hotel nacházel hned vedle cesty, nerušilo nás to a byli jsme opravdu spokojeni. Ötztal card Kartu výhod jsme si pořídili hned po příjezdu. Dá se zakoupit v informačním centru, je nepřenosná (na jméno) a mají různě dlouhé varianty. My jsme využili třídenní kartu. S kartou jsou zdarma všechny místní lanovky, doprava autobusem je se slevou nebo zcela zdarma, stejně tak většina místních parkovišť. Dále jsou v kartě slevy ve vybraných restauracích, vstupy do muzeí a na různé atrakce. Zdarma je oblíbené outdoorové centrum Area47 (my jsme nevyužili) či wellnes centrum Aquadome (taky jsme nevyužili). Dále pak minigolf, vstup na koupaliště na jezerech, půjčení kol a mnoho dalšího. Je potřeba podívat se, co platí pro aktuální rok. Každopádně s kartou ušetříte majlant. Hory v Öetzu Přímo z Öetzu vede lanovka Acherkogelbahn (v rámci Ötztal card je zdarma), která vás vyveze do dvou tisíc metrů. U horní stanice lanovky je Panoramarestaurant a velké dětské hřiště Widiversum Hochoetz (zdarma) plné prolézaček, klouzaček a různých vodních atrakcí. Všude v okolí je mnoho zvířat a horských chat, tak jsme se vydali na menší výšlap. Od lanovky jsme se vydali k chatě Neue Bielefelder Hütte, přes vrchol Mohrenköpfl (2180 m n. m.; bez kočárku) k horské chatě Balbach Alm (1957 m n. m.), kde jsme si dali úžasný oběd a zákusek (pozor, nelze platit kartou). Od této chaty k chatě Küthai Alm (1988 m n. m.) vede naučná stezka s atrakcemi pro děti, nebo se dá jít cestou. My jsme šli naučnou stezkou a bylo to fajn. Od chaty Küthai Alm jsme pokračovali štěrkovou cestou kolem salaší zpět k dětskému hřišti a stanici lanovky. Celý náš výlet nás provázely dechberoucí výhledy a všudypřítomná zvířata – koně, osli, krávy, kozy, svišti a dokonce prasata (ta ale v ohradě). Všechna zvířata byla neskutečně přátelská a mazlivá a Kája si to doslova užívala. Nejbližší okolí Öetzu Jezero Piburgersee Jeden den jsme si v rámci Ötztal card půjčili zdarma kola a vydali jsme se na projížďku. Zaplatili jsme jen za vypůjčení dětské cyklosedačky (cca 10 eur), kterou nám během pár minut na kolo namontovali, kola nám nastavili, helmy zdarma zapůjčili (dětskou helmu jsme si přivezli z domu, protože má dcera extra malou hlavu, ale jinak je taky půjčovali) a mohli jsme vyrazit. Naše cesta vedla k jezeru Piburgersee (všechny cesty k němu vedou do kopce). Zvolili jsme příjemnou lesní cestu, která byla málo frekventovaná cyklisty a chodci a téměř celou dobu byla do mírného kopce. Jezero jsme objeli, okoupali jsme se na opačné straně než je placená pláž (pláž je v rámci Ötztal card zdarma; kola však musí zůstat zamčená před vstupem do areálu). Zpět jsme jeli nejrychlejší možnou cestou, protože se hnala bouřka. Jeli jsme přes vesnici Piburg po hlavní cestě. Rozhodně to nedoporučuji jet v opačném směru. Cesta je velice frekventovaná asfaltka, místy nepřehledná, podél které stojí mnoho zaparkovaných aut, všichni tady jezdí rychle a hlavně ten kopec…. nemá snad konec, je prudký a hnusný… dolů se to ovšem dalo. Vesnice Umhausen Další fajn místo je vesnice Umhausen, kde najdete hned několik zajímavostí. Zaparkovat se dá na placeném parkovišti u přírodního koupaliště Badesee Umhausen (s Ötztal card by mělo být parkoviště zdarma). Koupaliště jsme nezkoušeli, nebyl na to čas, ale taký by měl být vstup zdarma s Ötztal card. Místní dostupnou “atrakcí” je skanzen věnovaný pračlověku Ötzi Dorf (s Ötztal card zdarma). Ten jsme navštívili, nicméně dceru to nebavilo a my jsme byli také zklamaní… ještě, že jsme to neplatili. Každopádně ve skanzenu je i ornitologická stanice, která by se nám líbila, ovšem přišli jsme až po posledním programu, takže ani nevím, jak je to se vstupným, ale asi by to stálo za to. Od skanzenu pokračuje nahoru do kopce stezka, která vede k vodopádu Stuibenfall. Ten určitě stojí za zhlédnutí, jelikož je to nejvyšší vodopád v Tyrolsku. V jednom místě se stezka rozdvojuje, jedna pokračuje jako ferrata lesem po skalách podél vodopádu k jeho počátku, druhá se klikatí do kopce a napojuje se na dlouhý kovový most, který pokračuje kovovým schodištěm s vyhlídkovými plošinami až nahoru. My jsme zvolili s dítětem tu bezpečnější trasu. Z vodopádu však padá tolik vody, že je schodiště dost mokré a kovová konstrukce místy klouže. Zvládnout se to ale dá. My jsme šli v dešti, takže nám to bylo celkem jedno. Küthai a jezero Speicher Finstertal ve 2320 m n. m. Jeden z opravdu nejhezčích výletů, který jsme zde absolvovali, byla procházka v horách okolo vesnice Kühtai. Ve vesnici jsme zaparkovali přímo u lanovky DreiSeenBahn a vyvezli jsme se nahoru do 2400 m n. m. (vše zdarma s Ötztal card). Šli jsme krásnou pěšinou kolem horské chaty k jezeru Speicher Finstertal, které bylo k naší smůle nebo možná štěstí zrovna vypuštěné a probíhaly opravy na hrázi. Pohled na vypuštěné jezero (přehradu) a mohutnou hráz nad vesnicí byl neskutečný. Za normálních okolností se dá jezero pěkně obejít, nyní však byly cesty nepřístupné. Mohli jsme se vydat alespoň do okolních hor, ale naše mrně zrovna nemělo turistický den… a tak jsme se vydali stejnou cestou zpět k horní stanici lanovky. Cestou jsme opět potkali stádo koní a trochu jsme se pomazlili. Muzeum Jamese Bonda ve 3000 m n. m. Manželovým přáním bylo vidět muzeum Jamese Bonda. Vydali jsme se tedy autem do Söldenu, kde jsme zdarma zaparkovali přímo pod lanovkou vedoucí na Geislachkogel (lanovka zdarma s Ötztal card). Za malou chvíli už jsme se nacházeli na vrcholu ve výšce 3056 m n. m. a mohli jsme se kochat výhledy… Manžel by rozhodně pánům doporučil navštívit místní WC, prý je to WC s nejúchvatnějším výhledem na světě, dokonce si ho vyfotil. Na vrcholu je restaurace (nevyužili jsme) a to, proč jsme sem přijeli, Elements 007 (muzeum Jamese Bonda) s autentickými předměty přímo z filmu, který se zde natáčel. Vstup do muzea je s Ötztal card s výraznou slevou. S ročním dítětem jsme z prohlídky muzea měli trochu strach, ale bylo to v pohodě. Protože se v muzeu promítají i úseky filmu a filmu o filmu, dostala Kája špunty do uší a byla v pohodě. A jelikož bylo muzeum z velké části interaktivní, tak to vydrželo i to naše mrně. Po prohlídce muzea jsme se rozhodli pro pěší sestup. Ze strmosti a povrchu značené turistické trasy jsme měli s dítětem strach, a tak jsme šli po sjezdovce – štěrkové cestě (v té době už bez sněhu). V okolí sjezdovky však sníh ještě ležel. Bohužel jsme zvládli pěšky sestoupat jen k prostřední stanici lanovky do 2000 m n. m., protože muže trápila kolena, ale i tak to byla úžasná procházka. A opět bylo všude kolem nás spousta zvířat, hlavně koz, ovcí a koní. Highline 179 a oblast Klause-Reutte Jeden z našich vzdálenějších výletů vedl do oblasti Klause-Reutte na zříceninu dvou hradů, nebo lépe řečeno pevností, a na unikátní visutý most Highline 179. Parkování přímo na Klause je zpoplatněno, ale není to žádná hrůza a rozhodně doporučuji zde zaparkovat. Od parkoviště k visutému mostu vede lanovka, pokud však budete chtít až k vyšší pevnosti, musíte stejně pěšky do prudkého kopce. Dle mého názoru je použití lanovky zcela zbytečné a je lepší jít hezkou lesní pěšinou okolo do mírného stoupání (pro kočárek to asi ale nebude). Lesní pěšina se po nějaké době napojuje na štěrkovou cestu, ze které jsou nádherné výhledy a vyjdete po ní až ke zřícenině Schlosskopf (1250 m n. m.). Odtud vede strmá lesní cesta dolů ke zřícené pevnosti Ehrenberg a ke vstupu na visutý most. Před vstupem na Highline 179 je potřeba si zakoupit v místním automatu vstupenku (u spodní stanice lanovky nebo při vstupu na most, lze platit kartou) a poté projít turniketem. Pozor, vstupenky potřebujete i při průchodu ven z mostu. Most je opravdu pro silné povahy. Nachází se ve výšce 114 metrů nad údolím a silnicí, je 406 metrů dlouhý a jelikož je to visutý most tibetského typy, neskutečně se houpe. Ale zážitek je to hodně silný. Most je dokonce zapsán v Guinessově knize rekordů jako nejdelší most tohoto typu na světě. Pokud nechcete přecházet most zpět, můžete se, stejně jako my, vydat z jeho druhé strany dolů lesní cestou přes zříceninu Fort Claudia zpět k parkovišti. U parkoviště přímo v Klause se nachází restaurace, kde výborně vaří. No a jelikož nám celý den přálo sluníčko, vydali jsme se ještě před zpáteční k řece Lechu. Zaparkovali jsme na okraji Reutte poblíž řeky v místech, kde je vybudován boční kanál. Ten je sice oplocen, ale má veřejnosti přístupné branky u všech mostků přes něj (my jsme využili hned ten první u začátku kanálu). Prošli jsme pohodlně až k řece. A přestože měla voda v řece jen pár stupňů, náš malý vodník se koupal asi hodinu. Innsbruck Manžel velice rád navštěvuje historická města, a tak jsme se cestou zastavili v Innsbrucku. Měli jsme vytipovaných pár míst, která jsme chtěli vidět a všechna byla v centru, tak jsme zaparkovali přímo zde v podzemní garáži. Pozor, nedělejte to!!!! Je to neskutečně drahé. Pokud se ovšem budete chtít, stejně jako my, projet nejmodernější a nejrychlejší lanovkou Nordkettenbahn, zaparkujte v centru v Congressu na parkovišti. Při použití lanovky je parkování zdarma (to jsme však nevěděli). Parkoviště je zároveň začáteční stanicí lanovky. Lístky na lanovku se kupují přímo na stanicích v samoobslužném automatu, lze platit kartou. Přesto, že lanovka jede až do 2256 m n. m. (za pouhých 20 minut), my jsme pro tentokrát kvůli Káji zvolili jen cestu do Alpské zoo (Alpenzoo), což jsou dvě zastávky. Na lanovku se dá koupit zvýhodněná vstupenka lanovka + Alpenzoo (určitě se vyplatí). Alpská zoo je opravdu alpská a je v prudkém svahu. S kočárkem se sice dá zvládnout, ale místy je třeba poponést, my jsme byli rádi za nosítko. V zoo nenajdete žádná exotická zvířata, ale jen ta, která žijí v Alpách. Nás nejvíce uchvátili kozorožci, medvědi, vlci a kotě rysa. U většiny pavilonu jsou zábavné aktivity pro děti, různé vzdělávací tabule, překážky apod. V zoo se dá navíc slušně poobědvat. Kromě klasických jídel rychlého občerstvení zde najdete také saláty, špagety a jiné těstoviny, rizoto, omáčky a mnoho dalšího za rozumnou cenu. V Innsbrucku jsme si ještě prošli historické centrum, kde Káju samozřejmě nejvíce zajímaly kašny, a prohlédli jsme si typickou architekturu domů kolem řeky. Na druhém břehu řeky jsme narazili na úžasnou cukrárnu/pekárnu s krásným dětským hřištěm (Der Bäcker Ruetz – Mariahilfpark), které bylo stavěno opravdu pro ty nejmenší. Údolí Pitzal I my jsme letos s roční holčičkou vyrazili do Tyrolska. Zázemí míváme ve vedlejším údolí Pitztal hned na začátku ve vesničce Arzl v klubové horolezecké chatě, takže sem jezdíme častěji, dcerunka tu byla už potřetí. I my volíme raději více dní na jednom místě, kde se komplet zabydlíme, a odkud podnikáme jednodenní výlety. Freizeit Pass Stejně jako Ötztal i Pitztal nabízí pro ubytované Freizeit Pass, stojí 5€, údolí je ale mnohem menší, takže tolik výhod jako v Ötztalu tu zdaleka není. Co se nám ale už poněkolikàté osvědčilo, je cyklistický výlet přes celé údolí. Až na jeho konec se totiž dá dojet autobusem s Freizeit Passem zdarma a odtud je to potom krásných 35 kilometrů po cyklostezce stále z mírného kopce. Převýšení je 1000 metrů (z 1800 do 800) a celou dobu se jede podél řeky Pitze přes pastviny, kolem skal, občas úzkými...

Zdroj

Článek Tyrolsko s dětmi se nejdříve objevil na Klub minituristů.