Česká republika Archivy - Klub minituristů

Vandr s dětmi

Katka — Tue, 03 Jun 2025 09:11:32 +0000

Eliška Repetná Trasa Zruč nad Sázavou – Kutná Hora: Vandr s dětmi To se tak postupně sešlo 8 cyklovozíků na kuličkovém hřišti ve Zruči nad Sázavou a nějaké další se ještě přidaly nebo vyměnily v průběhu, a bylo z toho 10 rodin s dohromady 14 dětmi. Čekalo nás 40 km na těžko. Třem z dětí bylo méně než rok a půl. Několik rodičů se navíc vláčelo i s dvoukolým povozem pro některé z potomků (odrážedlo/kolo). Někteří takto vyrazili poprvé.Celou grupu trpělivě hlídal i jeden pejsek. Klobouček všem! A mohli jsme vyrazit na vandr s dětmi. Den 1.: Zruč nad Sázavou – zámek Hodkov (11 km) Vandr s dětmi začíná – v pátek před obědem jsme se sebrali z onoho hřiště ve Zruči a vydali se směrem na KH podél železniční trati. Jednokolejka byla takovou červenou nitkou, která se linula celým víkendem kdesi podél nás. Někdo s ní přijel na start a pak se vracel k autu, někdo se s ní zas do Zruče k autu vrátil, někdo se s ní popovezl v průběhu o kousek dál a nějakou část přeskočil, aby ušetřil síly, někdo se s ní vrátil domů dřív apod. Jezdí po ní Regionova s alespoň jedním bezbariérovým vagónem. Obě noci jsme spali hromadně všichni v jednom velkém tábořišti. V průběhu dne se skupina trhala na menší části i na jednotlivce. Průběžně jsme se informovali, občas se někde potkali, varovali před překážkami ty vzadu nebo upozorňovali na úpravu trasy a změny. První den (pátek) nebylo spaní dané, cílem bylo zjistit, jak na tom jsme, a spíš cílem ujít co nejvíc. Potkalo nás několik stoupání (některé děti rodiče nešetřily a odmítaly vystoupit i do těch kopců, asi aby se rodičům večer dobře spalo). Po 10 km našly holky v čele výpravy ideální spací lokaci poblíž zámku Hodkov, kde byl posekaný široký pás trávy a kde se nakonec všech 10 stanů poskládalo (i s poměrně vstřícnými rozestupy mezi stany, takže o místo nouze nebyla). 2. Den: zámek Hodkov – Zřícenina hradu Sion (17 km) Koho nepřesvědčila k ukončení výletu noční kosa (změřeno nemám, ale muselo být jen pár stupňů nad nulou).Druhý den pokračoval směrem k husitskému území. Kromě jednoho nebo dvou stoupání (zato s teplým obědem ve Zbraslavicích) se nesla zejména druhá půlka dne ve jménu klesání a rovinek lesem. Kolem rybníku Vidlák a dál ke zřícenině Sion nahnali někteří vražedným tempem mnoho kilometrů během spánku dětí. Před zříceninou jsme si zpestřili dobrodružství překonáním úzké lávky a odměnou nám (a dětem) bylo prozkoumání vykopávek a hlavně spací lokace kousek za hradem u Vrchlice. Bezvadná prostorná louka s přístřešky (jeden dělaný jak luxusní kuchyň), potokem na hygienu i mytí nádobí, ohništěm (kde se tasily jak buřty, tak i marshmallowny s piškotama) a tím nedalekým hradem ještě na průzkum další ráno byla odměnou po dlouhých 17 km ten den. 3. Den: Zřícenina hradu Sion – Kutná Hora (12 km) V noci zase kosa, u toho potoka pocitově i možná větší. Poslední den (neděle) už nás prakticky nepotkalo stoupání ani jedno. Skupina už se úplně doroztrhala (a koho jsem od rána nepotkala, tímto se ještě dodatečně loučím), občas někde ještě potkala. My jsme nakonec končili na nádraží KH–Vrchlice namísto zacházení do centra města. Někteří měli v centru auto a museli tedy dojít až do města. Byl to skvělý vandr s dětmi. Co se příště vydat na vandr Českým rájem?

Zdroj

Článek Vandr s dětmi se nejdříve objevil na Klub minituristů.

Naučná stezka Bílá Opava s dětmi

Katka — Mon, 26 May 2025 09:35:01 +0000

Radka Kalmusová Příprava: naučná stezka Bílá Opava Co nám dlouho vrtalo hlavou bylo, jestli tu trasu ujdeme s našimi třemi dětmi v tom čase 9 měsíců, 4 roky a necelých 7 let za nějaký normální čas. Jedná se totiž o turistickou trasu z Karlovy Studánky, která vede podél řeky Bílá Opava až k chatě Barborka pod Pradědem. Převýšení je tedy nějakých 550 metrů a terén je náročnější skrz pár úseků po žebříkách, kamenech a zkrátka dost do kopca. Navíc jsme vybrali termín začátek května, kdy jsme našli i informace, že v tomto období se tam pořád může nacházet sníh, či zledovatělé úseky. Každopádně jsme se toho nezalekli a i skrz docela krátkou a teplou zimu jsme to riskli a měli jsme naštěstí krásné jarní počasí a po sněhu ani ledu ani památky. Ale opravdu si raději zjistěte aktuální informace – například naučná stezka Bílá Opava. Den první Původně jsme chtěli vyjet z Brna ráno a že vyrazíme rovnou po dvouhodinové cestě v autě nahoru, zaparkujeme na parkovišti a vyrazíme. Naštěstí jsme tento nevhodný plán překopali a přespali jsme v pěkném ubytování U Válků v Karlově Studánce včetně parkování – na to pozor v celé KS jsou 2 parkoviště a prý bývají rychle docela plné, zvlášť ve svátky a o víkendu. Po odpoledním příjezdu jsme tak měli ještě čas na procházku městem, kde jsme objevili fajn hřiště. Den druhý Druhý den jsme se rozdělili. Manžel jel přeparkovat auto na Barborku – rozhodli jsme se kvůli věcem a taky parkování. A já s dětmi popojela autobusem k výchozímu bodu, a to Restaurace Hubertus, kde jsme chvíli počkali na manžela, než se autobusem dopraví z Barborky dolů. Nahoru a dolů na Ovčárnu se pouští kyvadlově po 30 minutách, takže na zpáteční bus musel sprintovat, abychom na něj nečekali další hodinu. S tím je taky dobré počítat dopředu. Na cestě V první otevřené kavárně na konci KS se na nás bohužel moc netvářili usměvavě, a tak jsme rovnou vyrazili směr žlutá. Kousek se musí jít po silnici, ale žádná hrůza, a pak už to začalo být mnohem zajímavější. Starší děti okamžitě skočily dolů k řece a hopsaly po kamenech a vůbec nevnímaly, jak se cesta pomalu naklání směrem do kopce. Našeho 9měsíčního syna jsme měli v nosítku, ve kterém vydržel celou dobu celkem bez problémů. Dělali jsme asi 2 zastávky na odpočinek. Jídlo u nás jede imrvere, i pří chůzi, takže už snad ani nerozlišuju čas na svačinu :-D. S sebou jsme měli kapsičky ovocné, jogurtové, různé tyčinky, preclíky, sušené maso. Z KS jsme vycházeli kolem 9 hodiny a na Barborku jsme dorazili cca ve 14 h. Nikam jsme se nehnali. Jsme spíš zážitkoví turisti, a nehrotíme to. Po cestě hrajem různé hry a když nás něco zaujme, respektive děti, tak jim necháme prostor. Jediný problém na trase jsem viděla v tom, že tam bylo málo rovinaté plochy, takže když jsme zrovna potřebovali, tak syn moc neměl prostor se prolézt a protáhnout. Přebalování na šutru bylo taky zajímavý! Náročnější pasáže obě starší dcery zvládly parádně, ani jsme nemuseli dopomáhat, spíš jsme je jen jistili. Ke konci už jim docházely síly a posledních 500 metrů už bylo teda dost o přemlouvání. Ale vidina odměny to naštěstí zachránila a Barborku jsme pokořili. Při odpoledním povídání z dětí vypadlo, že je to moc bavilo a nejlepší byly ty kameny u vody, a že tam mohli skákat. Závěr cesty – výlety po okolí Jinak na Barborce jsme strávili dvě noci. Bylo to trochu jako ve strašidelném hotelu, byli jsme tam téměř sami. Jídlo se dalo, měli jsme polopenzi, ale žádná hitparáda. Další den jsme podnikli výlet na Praděd a poté na Švýcárnu, což nám – tedy dětem – přišlo úmornější než výstup podél Bílé Opavy (kilometrově podobný výlet). Přemlouvání bylo mnohem mnohem více a také odměn padlo dvakrát tolik. Cestou na Barborku jsme se zastavili ještě na hotelu Petrovy kameny – dřívější Kurzovní chata. Pro dinosaury jako já, kdy jsem tam naposledy byla s rodiči, to byl docela objev. Moc dobré jídlo, pivo, káva, obsluha, venku hřiště a posezení v lehátku. Opravdu příjemná zastávka pro všechny z rodiny. A to nám jde vždycky, aby se výlet líbil všem. Takže co z toho plyne? Že to vaše děti určitě taky zvládnou a navíc je to bude mega bavit. Akorát se toho nebojte a pokud váháte mezi výšlapem z Ovčárny na Praděd nebo Bílou Opavou, určitě bych znovu šla raději toto a na Praděd se koukla jen z Petrových kamenů 😊 Co se příště vydat na přechod Jeseníků s dětmi?

Zdroj

Článek Naučná stezka Bílá Opava s dětmi se nejdříve objevil na Klub minituristů.

NP Podyjí s cyklovozíkem

Katka — Fri, 25 Apr 2025 07:40:51 +0000

Trasu jsem si neplánovala sama, ale použila jsem trasu Stezky Českem – NP Podyjí – s drobnými úpravami pro cyklovozík. Trasa je krásná, místy potkáte pár náročných kopců. Třeba hned za Vranovem. Lucie Zdráhalová V plánu jsme měli dvě noci a přes 50 km. Nicméně hned první den odpoledne jsem zjistila, že jsem zapomněla karimatky a mám jen stan a spacák (jako totální amatér). Proto jsme už druhou noc nespali venku a do večera rovnou došli k autu. Bylo mi to trochu líto, bylo tam fakt krásně… ale své záda mám taky ráda . Teď na jaře je tam fakt krásně, místy úplně bez lidí. Cestou několik odboček jako Hardegg nebo Nový hrádek (už víc turistů). Prakticky NP Podyjí – Auto jsem nechala ve Znojmě na parkovisti nad nádražím a jela autobusem do Vranova. Co hodinu jezdí nízkopodlažní. – Spali jsme na pozemku přes Bezkemp. Rondel Lukov byla fajn lokalita, opekli jsme i buřtík. – Na doporučení jsme vynechali Pašeráckou stezku a část okolo Dyje u Znojma. – Na mapce jsou i zastávky na hřiště. – Trasa je povětšinou koloodrážedlo friendly. Co se příště vydat třeba do Novohradských hor?

Zdroj

Článek NP Podyjí s cyklovozíkem se nejdříve objevil na Klub minituristů.

Přechod Šumavy s dětmi z Prášil

Katka — Sat, 14 Sep 2024 20:54:44 +0000

Aneta Kantorová Přechod s dětmi (čtyřletá, 18měsíční) jsem plánovala už dlouho a Šumava byla vždy na jedné z top možností. Navíc jí máme u nás doma moc rádi a části jsme už měli prochozený, takže jsme věděli, do čeho jdeme. Nadšeně jsem nám tedy naplánovala klasický přechod Šumavy po nouzových nocovištích, se spaním výhradně ve stanu, z kopečka do kopečka, denně v průměru 15km, celé na cca 12 dnů. Před samotným přechodem jsme si dali 3denní puťáček v Krkonoších, kde jsem pochopila, že na takový vandr ještě nejsme všichni ani fyzicky (děti), ani psychicky (já) připravení, a celou trasu jsem překopala a přesunula víc od hranic. Spaní ve stanu jsem proložila městskými penziony, denní vzdálenosti zastropovala na cca 10 km za den, a převýšení snížila tak, aby byla dcera schopná většinu dne ušlapat na kole bez přehazovačky. Malej se vezl v Croozer pro jednoho nebo se nosil v nosítku. Koupila jsem novou bombu a k obědům a večeřím dokoupila hotovky typu Adventure menu. Suma sumárum, nakonec z toho vyšel takový pěkný rozjezdový baby-friendly pochod, který jsme si užili všichni. Taťulda se k nám chtěl také na pár dní přidat, takže jsem hledala trasu, kde by prvních pár dní bylo propojených buď vlakem nebo autobusem, aby se mohl pohodlně vrátit k autu. Z vícero důvodů jsme se nakonec rozhodli jít od severu k jihu, podél tras několika autobusů. Den 1.: Parkoviště Velký Bor – Prášily (4,9km) Původně jsme chtěli zaparkovat na parkovišti Nová Hůrka a dojít na nouzové nocovistě Hůrka, přespat, a druhý den dál do Prášil, ale nakonec jsme se rozhodli dojít z parkoviště až do Prášil během prvního dne (10,3km). Co čert nechtěl, nabrali jsme před odjezdem zpoždění a museli změnit trasu, abychom do chaty došli v rozumnou dobu. Volba padla na neplacené parkoviště Velký Bor. Změna trasy se ukázala jako dobrá volba. Dorazili jsme na místo kolem třetí hodiny odpoledne, sbalili se a vydali se na cestu. Musí se jít trochu zpátky od Prášil, přejde se silnice, a pak se vezete po cykloasfaltce podél silnice, která občas ani není za stromy vidět. Nejdřív je hezky, za chvíli ale začíná pršet. Vyndáváme pláštěnky, čtyřletá má navíc špatnou náladu, a nechce ani kolo, ani pěšky. Úsek, který bychom jinak měli rychle za sebou, máme za skoro 3 hodiny, uff. Dorážíme do Turistické chaty KČT Prášily, paní správcová nám nabízí polopenzi, že prý vařila guláš a pekla makovou buchtu. Po nečekaně náročném začátku našeho výletu bereme všema deseti. Večeře formou sněz co můžeš, mají guláš, játra, nebo pečené kuře, 3 druhy příloh, ovoce i salátový bar, na recepci se dá objednat pití. Střídáme se u dětí s jídlem, po večeři si děti ještě hrají v dětském koutku. Paní recepční/správcová nám nabízí, ať si na pokoj některé hračky vezmeme, my s díky přijímáme, a jdeme se připravit na kutě. Den 2.: Prášily – Antýgl (8,6km autobusem a 8,6km pěšky) Vzhledem k tomu, že začátek cesty na Antýgl vede po cyklotrase, kterou jsme šli včera, a celková délka dnešního úseku by byla přes 17km, rozhodujeme se, že se necháme odvést autobusem z Prášil před Srní k parkovišti Mechov, odkud se hezky napojíme na stezku podél Vchynicko-tetovského kanálu, která nás dovede až do kempu. Check-out je v 10:00, takže v pohodě stíháme autobus, který odjíždí v 10:12. Další by jel za půlhodiny, a pak až po 2 hodinách. Snídáme, balíme se, platíme a vyrážíme na autobusovou zastávku, asi minutku od chaty. Už tu čekají lidi a já jen doufám, že se i s naším povozem vejdeme. Máme ale štěstí, pan řidič i jeho pomocník jsou moc milí, dostávám všemožné slevy, a dohromady za 2 dospělé, 2 děti, kočár a kolo platíme 12Kč. No nekup to. Za pár minut vystupujeme a vydáváme se vzhůru po zelené. Starší statečně šlape, a za chvíli jsme nahoře a svištíme si to po rovince podél kanálu. Sluníčko nám svítí, vykládáme si hádanky a pohádky, obdivujeme četná mraveniště. Procházíme kolem odbočky na Hauswaldskou kapli a dáváme svačinkovou pauzu na lavičce naproti studánce za Hakešickou cestou. Úplně zapomínám, že se přímo do kempu dá sejít lesem z cyklotrasy zezadu a scházíme dolů na silnici. Je docela provoz, tak nasadíme tempo a za chvíli jsme v kempu. Stavíme si stan na druhé straně od silnice a jdeme do kiosku na pozdní oběd, zapečený toust a česnečku. Děti si ještě hrají, večer si vaříme večeři, a pomalu jdeme spát. I ve čtyřech lidech se ještě vejdeme do našeho Jurka, i když je to tedy už hodně natěsno. Den 3.: ATC Antýgl – Horská Kvilda (5,3km) Dnešní den bude odměnou pro děti za jejich včerejší úsilí. Čeká nás jenom něco přes 5 kilometrů, krásnou cestičkou v lese, byť neustále do mírného kopce. Taťulda s námi chce ještě chvíli šlapat, a protože nechce být ve stresu z dobíhání autobusu zpátky na Antýgl, tak nás nechává v kempu balit a sušit, a vydává se na 22minutovou jízdu autobusem k našemu autu. Tím se pak dopraví na parkoviště Hotelu Rankl a odtamtud nám půjde naproti dolů po modré. Schválně, kde nás potká. Nu, balení s jedním znuděným a druhým utíkajícím dítětem se protáhlo, ale kolem dvanácté jsme se taky vydali na cestu. Hned u přístřešku u mostu nás stihl déšť, tak chvíli čekáme, nakonec vytahujeme pláštěnky a jdeme i tak. Starší nejdřív statečně šlape do kopce, potom ale pokládáme kolo na vozík a už obě ťapem po svých. Resp. ona se svačinkou ťape, já funím, a za rozcestníkem, kdy už se jde vlastně po rovince, koho to nevidíme. Celá rodina zase pohromadě. Cesta podél Hamerského potoka krásně ubíhá, a bez větší krize se dostáváme až k rozcestníku, odkud už jen vyjít strmější kopec k Ranklu, hlavnímu cíli dnešního dne. Lidí je tu tak akorát, dáváme si pozdější oběd, lívance se šlehačkou, znojemskou pečeni s rýží a špagety. Starší utíká na hřiště, sem tam jí zahlédnu na klouzačkách nebo ve skákacím hradu. Tady trávíme celé odpoledne, dáváme i kávičku a čokoládový dort, děti blbnou a užívají volnější den. Taťulda nás kolem páté opouští, my ještě chvíli blbnem a odcházíme na dnešní ubytování, Farma Highland, kde na nás čeká trojlůžkový pokoj (na bezkempu nabízejí i spaní v maringotce, „domečku“ nebo i karavanová stání). Cesta vede zpátky dolů po krpálu u Ranklu a pak zase do kopečka k farmě, velká brblá, že už nemůže a je unavená, malej bohužel usíná a po osvěžující 10minutovce se budí. Vaříme si večeři a zase usínáme až kolem jedenácté. Bohužel. Den 4.: Horská Kvilda – Kvilda (7,6km) Ráno vstáváme kolem sedmé, využíváme rychlovarnou konvici a snídáme klasicky ovesnou kaši, balíme, a domlouváme se s paní majitelkou, že vezme starší na krátkou projížďku na koni. Zrovna ale dojila kozy, tak jsme na ní museli 45 minut čekat, což se ukázalo jako dlouhá doba pro nejmladšího člena výpravy, kterému z nudy už rupaly nervy a mně pak z něj. Dobře, bereme všechny věci a jdeme čekat ven, třeba se venku zabaví líp. Velká opakuje, že chce čekat na koníky, do toho začíná lejt, jak z konve. Než snesu všechny věci dolů, koukám, že malej leze venku na zemi, mokrý od hlavy až k patě. No nic, je půl jedenácté, tak převlíkáme, nečekáme, nahazujeme pláštěnky a jdeme. Koníky dáme jindy. Svačinky všem do ruky a za řevu vycházejícího z vozíku vyrážíme dál. Míjíme farmářský krámek, kde si tentokrát nic nekupujeme, a když docházíme na zelenou, tak si spletu strany a zbytečně jdeme zpátky ten kopec k Ranklu. Nevadí. Následuje cesta po silnici, docela dlouhá a docela do kopce. Hlavně tu ale jezdí auta i velké kamiony se dřevem, takže dceři beru kolo, házím jí do vozíku k malýmu a jdeme. Ráda bych už zase byla na cyklo, která začíná u Jezerní slati, což je za 2,5km. Moc rychle to s těžším nákladem nezvládám, občas si zanadávám, a v jednom kopci musí těžší dítě vystoupit, ale nakonec to zvládáme a se zastávkou na svačinku dorážíme k Jezerní slati. Malej stále spí, takže slať vynecháváme a jedeme směr rysí výběh. Velká si to sviští, přecházíme silnici a pak zas do kopečka směr infocentrum a hřiště. Necháváme vozík u stojanu na kola, dojdeme k výběhu, a ani tentokrát, napotřetí, nezahlídneme ani jednoho rysa. Jdeme zpět, zase hřiště, nalákávám malýho zpátky do vozíku na okurku, když v tom přijde starší se zabláceným tygrem, že potřebuje vykoupat. Koupeme tygra na záchodě v umyvadle, na cestě zpět ke Croozeru malej křičí, že zase na hřiště. Házím ho do vozíku, do ruky sušenku a pelášíme pryč. Při přecházení silnice nás musí objíždět auto, když chytajíc starší, která sjíždí do příkopu, mi na druhou stranu odjíždí malej ve vozíku směr silnice. Uff, všichni přežili, spěcháme na cyklotrasu a frčíme si to směr Kvilda. U dnešního ubytka, Zotavovny Kvilda, volám paní správkyni, ta mi říká kód na skříňku s klíči, stručně vysvětluje, že vozík nechávat v lyžárně a zítra se s ní uvidíme a vyrovnáme dluh v přízemí v Obchůdku u Rysa. Pokoj je ve druhém patře, první dojem rozpačitý, byť je součástí i kuchyňský kout, nejdřív si říkám, že by byl pokoj lepší bez něj. Ale dobrý, jinak vše čistý, jenom hodně hodně starý a oprýskaný. Nevadí, na jednu noc stačí. Záchody hezký na chodbě, sprchy v prvním patře, dneska vynecháme. Je něco po třetí, na elektrický plotýnce vařím pozdní oběd, dneska kuře na divoko od Adventure menu, oběma dětem chutná, jupí. Pak jdeme do smíšeného zboží dokoupit zásoby, na hodinku ještě na hřiště, domů na večeři, a spát. Den 5.: Kvilda – Bučina (7,2km) Ráno vstáváme klasicky kolem sedmé, děláme ovesnou kaši, balíme. Venku vybírám peníze, bankomat je pár kroků od vchodu a jdeme s dětmi za paní správcovou do obchůdku. Malej se dostává do tranzu ze suvenýrů a hraček, hází sebou, a já platím za ubytování. Paní moc milá. Tahám malýho z krámku, zjišťuju, že je pokaděný a že nám došly vlhčené ubrousky. Super. Jdeme znovu do smíšeného zboží, kupujeme nové, přebalujeme, a protože je už horko, tak kupuju pro každého i nanuky. Každému jeden do ruky. Chyba. Hned na nás začínají dělat nálety vosy, velká se zvládá ubránit, já chci malýmu nanuk alespoň zmenšit, on si samozřejmě myslí, že mu ho chci vzít, tak jím vzteky mlátí kolem sebe a čokoláda i tvaroh končí na vozíku, v jeho vlasech, v mých vlasech, na oblečení, a určitě i na vosách. Za jeho řevu utírám, co se dá, a jedeme dál. Po cestě si všímám, že Ski Penzion Kvilda nabízí ubytování od 700Kč včetně jídla, musím na to pak doma mrknout. Cesta začíná stoupat, dneska máme před sebou přes 7km stále do kopce. Stoupáme a stoupáme, starší si stěžuje, že nejdeme po žádné barvě, navrhuju jí, že se můžeme vrátit a jet po modré (Vltavská cesta, kolem pramene Vltavy), která je ale delší a taky do kopce, což nakonec odmítá. Kopec se mírní, míjejí nás jak cyklisti, tak sem tam auto lesních strážců. Myslela jsem, že to bude menší cyklostezka, ale je to spíš menší silnice, ale co už. Začínáme hrát pohádky, které jí motivují v jízdě. Nakonec pohádkujeme celou cestu a i se zastávkou na jídlo jsme u Bučiny už kolem druhé. Byli jsme moc rychlí. Zajedeme si k Alpské vyhlídce, kde je i restaurace. Chci okouknout alternativní trasu na zítřek, bojím se, že klasický cyklo sešup od Bučiny dolů bude moc strmý a bude to bez ruční brzdy o úsměv. Okukuju cestu dolů po červené, začátek vypadá ok, lesem, tak to tedy zítra zkusíme. Jdeme zpět k Bučině, táhlé stoupání. Na dolním posezení (jsou tu 3 stoly) vaříme obědovečeři, tentokrát velký neúspěch, moje děti fanouškové chicken korma nejsou. Během vaření malej sbírá pod stolem vajgly, jak jeden vyhodím, sebere další. Hrajeme si a užíváme pohodu, na stavění stanu je ještě moc brzo, tak čekáme na první spolunocovníky. Kolem páté přijíždějí na kolech dva tátové se dvěma syny, staví stany, tak se přidáváme. Malej mi utíká, ale s pomocí starší máme stan postavený, když přichází mladý pár a sděluje nám, že jsou na cestě ještě tři maminy s cca šesti dětma. Za chvilku přijíždí další paní, že zezdola přichází šest mamin s devíti dětmi. Uff, ještě že máme už postaveno. Malej padá z lavičky a trochu si rozsekne ret. Řev a krev. Jdu ho nakojit, usíná, přenáším ho do stanu. Skupinka maminek a dětí různého věku teprve přichází, staví stany, večeří. Pouštím starší audiopohádku, ta rychle usíná. Dneska si vedla skvěle. Za chvíli se budí malej. Už mu to neteče, ale napuchlý to má. Nechci budit kolemspící, tak mu pouštím...

Zdroj

Článek Přechod Šumavy s dětmi z Prášil se nejdříve objevil na Klub minituristů.

Vandr na Třeboňsku s kočárem

Katka — Sat, 14 Sep 2024 20:26:34 +0000

Lenka Veitová Hledáte nenáročný puťáček s nulovým převýšením, ale v krásné přírodě? Pro těhotné, malé turisty, co se učí ťapat celý den, možné i pro malé cyklisty. Třeboňsko je ideální – vyzkoušejte vandr na Třeboňsku. Jsem těhotná a mám dvě dcery (2 a 5 let) a ty stále doma bručely, že jsme letos ještě nebyli na puťáčku, a tak mi to nedalo a začala jsem vymýšlet, kam bych mohla i jako těhotná. Máme rádi cestování na těžko i na divoko. A objevili jsme Třeboňsko. Vandr na Třeboňsku: 1. den: Lomnice nad Lužnicí – Kemp Lužnice (6,7km) Kvůli bouřce vyrážíme z Lomnice až později odpoledne a jdeme rovnou do Kempu Lužnice. Původní plán byl ještě v Kleci projít rybníky Víra, Láska, Naděje a udělat si malý okruh a pak pokračovat do Kempu Lužnice. Auto necháváme na nádraží. Manžel si ho další den vyzvedne vlakem. Kvůli logistice s autem vyrážíme z Lomnice, jelikož je tu vlak. Dá se tedy vlakem přijet sem, ale můžete začít i jinde. Přecházíme po silnici do Klece, kde se napojujeme na červenou turistickou trasu a míříme k rybníku Potěšil. Úsek po silnici je krátký a provoz není moc velký. Cesta je naprosto pohodlná, bez kopců a výmolů a tak je tomu celý putáček. Rovinatý terén nám zpestřují čerstvé kaluže po bouřce. Je to dobrý prvek zábavy, holky skáčou přes kaluže, croozerem hledáme cestičky kudy apod. Pauzičku si dáváme na „Slepičím vršku“, je to kouzelný písčitý malý kopec uprostřed lesa a kvetly tam vřesy, krásné místo na piknikovou svačinku. Do kempu dorážíme něco po 18. h. Děti do 4 let nic neplatí. Platím i tak jen za jednoho dospělého a stan. Volíme travnatou plochu za kioskem. V kempu je i malé hřiště. Vandr na Třeboňsku: 2. den: Kemp Lužnice – Stará hlína (9,7 km) Jsme zvyklé spíše spát bez kempu, takže civilizace nás rozptyluje a bez návštěvy kiosku a hřiště nemůžeme opustit kemp. Na cestu vyrážíme o něco později. Máme tempo na pohodu, nikam nespěcháme. Z kempu jdeme po značené cestě a uhýbáme na osadu Kocanda, kde je i občerstvení. My jsme tam nebyli, ale vypadalo příjemně. Cesta je tudy s croozer schůdná, bylo to příjemnější než po cyklo. Na konci cesty nás čekají asi 20metrový kopec, jeden ze dvou kopců celé výpravy na hráz Rožmberku. Hned u odbočky je lavička se stolečkem, kde opět svačíme. Volíme trasu k bobrovně s tím, že víme, že se budeme zase vracet stejnou cestou. Chceme si projít dubovou alej a nechceme na hrázi vařit oběd. Je to zacházka, možná zbytečné. Na konci hráze je opět občerstvení. Jdeme ještě kousek do bobrovny, kde přichází zklamaní, jelikož bobři tam nejsou. Alespoň tam vaříme oběd. Mladší dcera usíná v croozer a jdem stejnou cestou k Smítka Hájovna. Cesta dubovou aleji je krásná. Zastávku děláme na „Bezpečnostním přelivu“ Rožmberku, také pěkné místo. Máme pomalejší tempo, starší dcera 5 let to musí ujít celé. Cestou jsou v lese občas komáři, takže se i během dne se musíme stříkat repelentem. Stan stavíme u Staré hlíny v blízkosti stadionu, kousíček je i pěkné dětské hřiště. Stan si můžete postavit mezi stromy těsně u stadionu nebo pod lesem, v blízkosti je CHKO a přírodní památka, ne všude můžete postavit stan, ale pod lesem je to ok. Také jsme potkali místní pejskaře, kteří nám říkali, že si můžeme stan postavit klidně přímo na hřišti. My už máme stan postavený a rádi zůstaneme ve stínu stromů. Vandr na Třeboňsku: 3. den: Stará Hlína – Třeboň YA Club Jiskra (10,7 km) Ráno balíme rychle stan a snídáme až na hřišti ve Staré hlíně. Dnes jdeme víceméně celý den po modré, opět krásná trasa kolem rybníků. Stále obdivujeme přírodu, jsme víceméně pořád ve stínu, je to pohádková příroda, která se holčičkám líbí. Na oběd jdeme do restaurace Pergola u Sv. Víta, je to hezké místo s dětským hřištěm a výhledem na rybník. Pokračujeme po modré až do Třeboně. Náš cíl je YA club Jiskra, kde je manžel na závodech, kemp je však přístupný i pro veřejnost. Je trochu starší, ale když jsem viděla přeplněný kemp kolem, kterého jsme šli, doporučuji toto klidné místo. Před centrem města uhýbáme na naučnou stezku Hrádeček, je to průjezdné s croozer, jen pak musíte vyjít strmým kopcem na hráz nebo jít přes centrum po modré. My jsme si centrum města prošli další den. Vandr na Třeboňsku: 4. den: Třeboň – prohlídka centra Odměna pro princezny, prohlídka pohádkového města, centrum, zámek, zmrzka apod. Doputovali jsme k autu a k tatínkovi. Odpoledne jedeme domů…. Shrnutí trasy Celkově je kolem Třeboně mnoho cest a tras a všechny jsou dle mého názoru sjízdné s croozer. Je to i atraktivní pro malé cyklisty. Jelikož jsem těhotná, tak jsme vybrali tuto pohodovou trasu. Je to také velmi bezpečná trasa. Kontakt na mě Kdyby vás zajímalo více podrobností ohledně trasy, cestování na těžko s dvěma dětmi apod., klidně mi napište. Kontakt: veitova.lena@gmail.com Lení, Pepi a Nina Zajímá vás další výlet na Třeboňsku, mrkněte na Pěší i cyklovýlety Třeboňskem.

Zdroj

Článek Vandr na Třeboňsku s kočárem se nejdříve objevil na Klub minituristů.

Přechod Brd z Hutě pod Třemšínem do Zbraslavi

Katka — Tue, 10 Sep 2024 13:27:18 +0000

Kateřina Bejrová Po období nejistot covidu a prvních krůčcích dítěte jsem si k loňským Vánocům koupila knížku od Jana Hocka: Nejhezčí dobrodružné výpravy v Československu. Nejvíc mne zaujal 100-kilometrový cyklopřejezd Brd. Chvilku koukám do mapy, pak jsem si jednotlivá místa z textu propojila trasovými body a od té chvíle jsem věděla, že letos v létě si zase po nějaké době udělám dovču podle sebe – přechod Brd. Vandr v Brdech Mladému turistovi jsem pořídila rostoucí spacák z druhé ruky, půjčila si Croozer v Makotřasech u firmy Outkid a protože šlo o výpravu po dlouhé době a s tříleťákem vlastně poprvé, vyrazili jsme nejdřív na dvoudenní trénink. Ten vedl z Kladna, kde bydlíme, přes Kožovou horu, Valdecký amfiteátr, místní golfové hřiště na Poteplí, kde jsme se oba naprosto dokonale zamazali špagetami, na Vysoký vrch; A tam jsem měla naplánované spaní. Jenže fyzička mizerná, a s naplněným kočárem i žaludkem do dlouhého stoupání žádný med. Nakonec po prozkoumání předpovědi počasí na příští den jsem se rozhodla samotný výstup na Vysoký vrch odsunout nejpozději na tradiční Nový rok a pokračovat dál na Bratronice. Místo na spaní jsem našla na kraji lesa před vesnicí, takže ranní snídaně probíhala stylově na lavičce před sámoškou. Sešlo se tu kočárků víc (dokonce i jeden kůň) a tak jsme všichni společně vyrazili na dětské hřiště. Fandíkovi se odtud moc nechtělo, ale déšť všechny ostatní odehnal, tak jsem to měla protentokrát jednodušší s přesvědčováním. Do kočáru neprší a už se jelo. Na krátkou přeháňku jsem se těšila, krásně mne na cestě osvěžila. Jenomže se z ní vyklubal dvouhodinový déšť a brát si pláštěnku už nemělo cenu. Pokračovali jsme přes Dolní Bezděkov na Družec po cyklostezkách vedených po málo frekventovaných silnicích, což mi v mokru vůbec nevadilo. Tady se už ale čerti ženili a pončo putovalo ven. Bez zastávky na další rozhledně Na Veselově přes Velkou Dobrou a mohylové pohřebiště na Hoře jsem dorazila v cca 15:30 domů. Zkouška dopadla dobře, i po pár letech lenošení si ještě umím zabalit i rozbalit, kluk spaní ve stanu taky zvládnul, došli jsme i v dešti a já trošku potrénovala. Za dva dny vyrážíme naostro. Přechod Brd: 1. den: Trasa Hutě pod Třemšínem – Partizánský bunkr (5 km) A je to tu. Po obědě nakládám kočár, Fandík se může v autě prospat a první krátká zastávka v Rožmitále pod Třemšínem na zmrzlinu a místní dětské hřiště s rozhlednou ve stylu majáku. Rožmitál je známý hlavně Jakubem Janem Rybou a jeho Českou mší vánoční. U malého náměstíčka je velmi pěkné muzeum se spoustou interaktivních prvků, kde můžete například obléct dítě do středověkého kostýmu a vyfotit. V patře pak pěkná expozice o místní přírodě, opět s edukativním koutkem pro děti. Dost mne tu zaujal obrovský model chrámu sv. Víta ze slámy. Kluci ocení sbírku starých Aerovek a v průchodu na hřišťátko nechybí pěkně naaranžované ukázky starých řemesel. Následuje přejezd do Hutí pod Třemšínem, kde vyndávám kočár s batohem a vyrážíme… Pro začátek, 4 km do kopce. Na široké cestě se zkouším zapřáhnout a vozík táhnout… No, při každém kroku to trošku škubne, ale hlavně – jak mám naložený vzadu umístěný úložný prostor a lehký předek, tak se vozík na větším stoupání staví na zadní, takže takhle si v krpálech asi nepomůžu. Zkouším to tedy pozadu, no jde to, ale zase je to náročné na zatáčení. Ach jo, tahání vozíku jsem si přestavovala jako pomocníka do stoupání a ono to tak jednoduché není. U kamenné útulny odbočuju doleva, abych se dostala k partyzánskému bunkru, kde budeme dneska spát. Malému se to místo docela líbí a i když se jdeme podívat na vrchol, chce dolů, kde máme pro dnešek „dům“. Místa je uvnitř tak akorát na 2 karimatky a tak uléháme do spacáků. Třemšín je se svými 827 m. nejvyšší horou jižní části Brd. Je tu kaplička, dnes otevřená i se zapálenou svíčkou. Nahoře 2 zastřešená sezení, jedno pohodlné a velké, druhé menší, ale zato s překrásným výhledem. Byl tu i hrad, studna s pokladem, tajnou chodbou a pověstí na dobrou noc. Na obnovu rozhledny se dole ve vsi složili, ale peníze z účtu se kamsi vytratily, takže zatím tu nestojí. Bunkr je malinkatá zemnice, tohle je jeho věrná rekonstrukce, po kopcích jich tu bylo asi 20. 2. den: Bunkr – Míšov – Padrťské rybníky (15 km) V noci kolem pořád něco šramotí a leze, je poznat, že jsem ještě neodvykla spaní v posteli. Ráno vyrážíme kolem půl deváté dál po cestě pod hřebenem, abychom se napojili na žlutou, která vede přes vrchol. V sedle mezi Holým vrchem a Křemelem se nechávám zlákat širokou a pro kočár pohodlnou lesní asfaltkou, po chvilce se jí chytí i zelená a my zaslouženě klesáme, abychom mohli za chvilku zase začít zaslouženě stoupat. Tentokrát na kopec Nad Maráskem. Asfaltka odbočuje a my se držíme nově vyznačené Brdské hřebenovky, pro teď červené. Cesta je na chození parádní, no s kočárkem už to tak komfortní není, ale pořád ještě to jde. Na vrcholu je krásná skalka, suťové pole, keška a povinná svačinka. Kopec je nejnižší osmistovkou (nebo osmitisícovkou – v decimetrech) v západních Brdech. Dál už máme střední část pohoří. Měří 801, dle mapy.cz 805 m. Odtud klesáme po červené až do Míšova. Čím prudší cesta je, tím víc kamenů. Jsem ráda, že tudy nemusím tlačit kočár nahoru. U rozcestí Pod Maráskem se napojíme na lesní asfaltku a už mne žene myšlenka na vesnické občerstvení. Dáváme kuřecí steak s chlebem (hranolky nedělají), koláče už došly, nanuka, limo a pivo. Mám povoleno nabít powerbanku a ještě se opláchneme na WC. Do Jinců poslední civilizace. Po chvíli příjemného posezení masíruju ruce a vyrážíme dál. Zkratka přes louku se vyplácí, jsme na sluníčku o kousek kratší chvilku. Za ní se napojíme na cyklostezku č. 315 a Fandík si po chvilce začne užívat na odrážedle klesání k Padrťským rybníkům. Málem přejedeme odbočku, ale včasný pohled do mapy vše objasní. Prostě na rozcestí Nad Padrťskými rybníky doprava dolů. Před hrází je pěkné sezení a plánovaný konec dnešní etapy. Padrťské rybníky tu máme 2, jeden větší a druhý menší. Dříve se tu rozkládala obec Padrť, ale ta byla v 50. letech vysídlena a srovnána vojáky se zemí. Rybníky používali místní pro plavení dřeva a taky jako pohon místní železářské hutě. Hnízdí zde spoustu vzácných ptáků, i orel mořský. Našla jsem dokonce i zmínku o novodobém výskytu rysa. Svačíme, mimi zlobí, ale je ještě brzo. Odkládám nakrojené jablko o kus dál, aby přilákalo všudypřítomné vosy. Původně jsem myslela, že se tu vykoupáme, ale to se nesmí a voda u břehu k tomu ani neláká. Pokračujeme po hrázi a protože jdeme od vody, jdeme do kopce. Posunujeme se ještě kus po Brdské hřebenovce, za loukou je studánka, a za ní keška. A jak se ukazuje, je tu i obrovský seník (prázdný a dezinfikovaný vápnem, takže bez zájmu zvěře) a před ním ohniště. Tady končíme. Večeříme těstoviny a já jsem ráda, že budeme u zdroje vody. Jenže tu mám takový malý problém. Přestal se mi nabíjet telefon. Naštěstí v Míšově nabitý byl, ale jak miminko blblo včera před hrází, asi mi něco udělalo s kabelem, doufám. Hlavně, že mám v kapse nabušenou powerbanku. No nic, zapínám úsporný režim, itinerář na papíru napsaný mám, uvidím, jak to půjde. Postup budu hlásit ze staré hloupé tlačítkové Nokie, která ale vydrží nabitá týden. Jenom ty fotky a mapy jí nějak nejdou. 3. den: Padrťské rybníky – Praha – Houpák (20 km) Druhý, teda vlastně třetí den vyrážíme před devátou, a já hned po pár metrech zjišťuji, že po zvolené trase se mi prostě jít nechce a tak se držím pro kočár lepší Brdské hřebenovky. Čeká mne Praha. Takže nějaké to stoupáníčko. Přejdeme silnici, vyženu kluka z kočáru a jde se na to. No pěknej krpál je to. Brzo zjišťuju, že celý hřeben kolem dokola je vykácený, takže se do nás sluníčko pěkně opírá. Po dlouhé době (od porodu) mi zase stékají krůpěje potu z čela do očí. Zapřahuju se za kočár a v předklonu lezu dál. Připadám si jako ti siláci, co na kšandách tahají naložené vagony. Uff! Jenže tady je cesta tak prudká a kamenitá, že kočár už táhnout prostě nemůžu. Co teď? Kamarádka by řekla: „Hlavně se z toho nepo..r.“ Fandík naštěstí poslouchá a stoupá si na místa, na která potřebuju. Zkouším traverzovat svah. Křižuju suťové pole jako jachty na Jadranu proti větru. Já proti kopci. Nakonec to vyšlo a stojím zase na pevné cestě. Tuhle část ale nikomu sólo s kočárem nedoporučuju. Je jen pro zoufalé matky s železnými nervy a výbornou fyzičkou. Nebo s doprovodem. Já osobně bych si dneska radši zašla a hned za studánkou, kde jsme spali, bych se dala doleva po Altánské cestě a dál na Přední Záběhlou a po cyklotrase 2273A na rozcestí Na Rovinách. Zde odbočit doprava na žlutou na Prahu. Ty jo, to byl zase nápad. Ležím úplně vyšťavněná na trávě konečně ve stínu hned vedle rozcestníku pod majákem, radarem, vysílačem, či co to je a volám domů: „Přijeďte si pro mne, Bod záchrany 24.“ „Hele, já teď nemám čas, já tu mám kamaráda, ozvu se večer.“ Večer už budu na Houpáku… cože? Takže pokračujeme? Uvidíme, kam v tomhle stavu ještě dojdu. Praha měří 863 m a je to 2. nejvyšší vrchol celých Brd. Tyčí se tu 60 m vysoký železobetonový meteoradar, který zkoumá jevy do 250 km. Před rosničkami tu byli vojáci, vrchol byl dlouho nepřístupný. Ten úplně první radar tu postavili Němci (Pegasus Y a Freya), mohli tu zaměřit letadla 300 km daleko. Měli tu i kasárna pro 160 vojáků a spojovatelek. Byli tu i partyzáni a dost se tu střílelo. Okolí (nejen zde) bylo vykáceno po kůrovcové kalamitě. Začínáme lehkou procházkou po okolí. Na vrchol je to nějakých 300 m., to dám. Zamykám kočár u stromu, a šourám se na procházku. Na samotném vrcholu nějaké stromy nechali, takže je to tu docela pěkné. Fandík dělá zápis do vrcholové knihy, já hledám kešku, a už se zase válím na zemi. Kousek dál jsou pozůstatky německého majáku a tak prohlížíme a prolézáme všechno. Nejvíc se mu líbí kulometné/pozorovací hnízdo obložené z kamenů na kraji svahu v kamenném moři. Na druhé straně kopce u Čákovy vyhlídky je taky jedno. A zasloužená panoramata. Ale to už pokračujeme dál. Oproti stavu značení na mapách.cz jsou tu občas nějaké ty značky trošku jinak barevné, ale směr je pořád stejný. Telefon mám už vypnutý i přes den, vždycky ho zapnu jenom na chvilku, podívat se do map a zas vypnout. Postupuju po červené štěrkovce do sedla a zas lehce vzhůru na Malý Tok. Tady zatáčíme doleva. Držím se žluté Brdské hřebenovky. Těsně před jejím napojením na cyklotrasu 8244 to beru rovně, zapínám telefon… a ona je tady studánka a v ní keška. Takže kousek zpátky. Kousek od studánky nechávám spícího Fandíka i s vozíkem a s petkama vyrážím pro občerstvení. Sotva se namočím: „Mamííí!“ Dostávám vynadáno, zachraňuju to svačinou a předposlední čoko. Vracíme se na cestu, několikrát správně odbočíme a už stojíme U Ernestýnky. Je tu vyznačena nová žlutá přes Bohutínský vrch a tak ji zkoušíme. Úspěšně. Vylézáme přesně tam, kde to potřebujeme. Podél dopadové plochy Tok pokračujeme k Carvánce. Tady jsem měla naplánovaný konec denní etapy. Je tu velké zastřešené sezení, střecha místní chaty nabízí dlouhý převis pro přespání, je tu studánka i keška. Studánka je tu hluboká, nabírá se vědrem na řetězu a vytahuje se točením klikou. Fandíkovi se tu moc líbí. „Tady máme dům.“ Mně se tu taky líbí, mám radost, že jsme zas o kousek dál, úplně ze mne spadla únava z lezení na Prahu a navíc mne to žene na jedno opravdu pěkné místo, kde jsem už jednou spala. Když jsem si doma plánovala cestu, věděla jsem, že by bylo fajn tam dojít, ale moc jsem si nevěřila. Teď už ano. „Ne, ne. Půjdeme ještě kousek, a slibuju, že se ti tam bude líbit.“ Pokračujeme po hřebenovce Přes Tok (865 m.), po cestě porostlé vřesem, brusinkami i borůvkami objíždíme několik velkých louží a přes křižovatku Dlouhý kámen začínáme klesat. Máme to akorát, stíny se prodlužují. A je to, kousek za rozcestím Houpák, k vyhlídce je takový modřínový plácek s ohništěm. A víte, jaké má modřín výhodu? Na rozdíl od smrku nepíchá. Chodíme naboso, v dáli hřmí, takže radši stavíme stan a tentokrát to vyhrály čínské nudle. Fandík se cpe a já se jdu ještě na chvilku podívat na kraj Jordánu na poslední zbytky zapadajícího slunce. Houpák...

Zdroj

Článek Přechod Brd z Hutě pod Třemšínem do Zbraslavi se nejdříve objevil na Klub minituristů.

Přechod Krkonoš s kočárky

Katka — Fri, 02 Aug 2024 20:44:36 +0000

Kristyna Vinklerová Náš tip na mimi přechod Krkonoš s kočárky: 28 km za 3 dny, 2 rodiny: celkem 5 dětí (věk: 4, 4, 2, 2, 1) 1-chariot a 2-chariot, krosny a šátková nosítka, jídlo v restauracích, přespání v boudách. První den: Harrachov – Vosecká bouda Startovali jsme v Harrachově u můstků, odchod na nádraží cca v 9:00 (cca 3,5 km na nádraží). Stihli jsme historický vlak v 10:20 do Sklářské Poreby v Polsku. V Porebě jsme si dali oběd, užili bobovou dráhu a lanové centrum pro nejmenší v Trollandii. Cestou na lanovku i pěkné dětské hřiště (2,5 km z nádraží k lanovce). Z vrcholu už jen asi 1,5 km na Voseckou boudu, kde jsme přespali. V Polsku jsme platili pouze kartou, Zloté jsme neměli a vůbec to nebyl problém. Trallandia nás příjemně překvapila, hned pod ní bylo i krásné veliké pískoviště pro naše mimi. Pochutnali jsme si v restauraci Božena na skvělých pelmeních a chřestu v hovězím mase. Polští „lanovkáři“ byli děsně pohodoví – kočárek jsme nemuseli skládat ani nijak složitě odstrojovat, prostě nám jej naložili, jak pro nás bylo nejjednodušší, na další sedačku uložili naše krosny. Jediná nevýhoda, že bylo nutno v půlce přesednout na druhou sedačku, ale vše bylo pohodové. Vosecká bouda je poměrně punk, menší pokoje, nabíjení v restauraci, poslední objednávky jídla v 19:30. Druhý den: Vosecká bouda – Dvoračky Druhý den po snídani ve Vosecké boudě jsme se vydali přes Labskou louku a Prameny Labe na oběd na Labskou Boudu. Dále jsme pokračovali na Dvoračky, kde jsme nocovali. Poslední 1,5 km do cíle byla celkem prudká kamenitá cesta, méně pohodlná pro kočárky. Dvoračky mají hřiště pro děti, krásný výhled, velikou restauraci a pohodlnější nocování než na Vosecké. Třetí den: Dvoračky – Harrachov Třetí den nás moc potěšila skvělá snídaně na Dvoračkách, s plnými břichy jsme po snídani ještě chvilku odpočinuli na hřišti a koukli na koně. Cesta vedla už jen mírně z kopce přes Ručičky, kde jsme se občerstvili a mířili k horní stanici lanovky na Čertovu horu. Zde jsme si dali menší oběd (párky), děti si proběhli nafukovací bludiště, a protože po nás chtěli na lanovku složit kočárky, tak nevyběhané maminky si s kočárky do Harrachova sešly po sjezdovce. Pod lanovkou si děti pohrály, zaskákaly na trampolíně a na závěr jsme se pod lanovkou vykoupali v Mumlavě. Měli jsme krásné počasí, pláštěnky a nepromokavé oblečení se s námi jen prošlo, děti nás mile překvapily, jak krásně chodily. Dokonce i nejmenší roční Viki denně tak 1,5km parádně ušla. Takže příště si zas troufneme s dětmi o trochu více.

Zdroj

Článek Přechod Krkonoš s kočárky se nejdříve objevil na Klub minituristů.

Jeseníky s dětmi

Lenka — Sun, 28 Jul 2024 12:18:20 +0000

Lucie Zdráhalová Poprvé jsme vyrazili se synem (na podzim 3 roky) na výlet bez kočárku do Jeseníků. Den první (Karlova studánka-Ovčárna) První den jsme přijeli do Karlovy studánky na dolní parkoviště a nechali zde auto na 3 dny (parkovné do cca 500 Kč). Prošli jsme si město a hráli si na hřišti u MŠ. Vzhledem k tomu, že od 14h pršelo až do večera svezli jsme se autobusem na Ovčárnu a zůstali na ubytování (Chata Sabinka). Před chatou je malé hřiště a k minituristům jsou tady moc milí. Den druhý (Ovčárna-Švýcárna-Červenohorské sedlo) Trasa 21 km • 7:21 hod Trasa se dá jít s kočárkem po cyklo, nebo po červené (tam kočárek určitě ne). Vyšli jsme po cyklo, ale syn se tam nudil, tak jsme vyrazili na červenou plnou bláta a kamení, kde to miloval. Celé dopoledne pršelo, ale mělo to fakt atmosféru a hlavně téměř bez lidí. Oběd byl na Švýcárně a přespání v hotelu na Červenohorském sedle. Je tady krásné hřiště i herna uvnitř hotelu. Mapa Den třetí (Červenohorské sedlo-Karlova studánka) Původní plán byl dojít trasu zpět směrem ke Karlově studánce a kousek busem, ale syn neměl náladu chodit, cesta byla po 2 dnech deště plná bláta, tak jsme počkali u sedla na bus do studánky (s přestupem, autobusy na sebe čekají) a jeli rovnou na ubytování. Tímto můžu doporučit tyto apartmány. Nádherné ubytování s hřištěm, herničkou i jezírkem, kde se může koupat. Den čtvrtý (Ramzová-Šerák-Keprník-Ramzová) Trasa nahoru se dá vyjet lanovkou nebo pěšky. My jsme zvolili první úsek pěšky a druhou část lanovkou. Já jsem se trochu bála, tak jsem si ho vzala na břicho do nosítka. Pro syna super zážitek. Nahoře jsme vyšlápli na Keprník a vrátili se na oběd na Šerák. Potom cesta dolů okolo Obřích skal. Tady by kočárek určitě taky nešel. Mapa Jeseníky s dětmi: Další dny Kromě jiných výletů nás čekal hlavně Rejvíz. Trasa 3,8 km • 1:05 hod • Mapa Tady doporučuji vyjet opravdu brzy, odcházeli jsme okolo 10:30/11:00 a směrem na Rejvíz šlo už moc lidí. Kousek od Rejvízu je farma Eliščin dvorek – farma Dětřichov a moc moc doporučuji! Zavolala jsem paní a zrovna na farmě byla, syna provedla a ukázala mu všechna zvířátka, nechala krmit. Při odchodu lze v okýnku nakoupit různé produkty. Jeseníky s dětmi? Rozhodně ano. Celkově to bylo super, nachodili cca 60km, měla jsem po ruce nosítko, ale nakonec využito jen na spánek. Jeseníky s kočárkem? Hřebenovka po cyklo je pro kočárek v pohodě, po červené vhodná není. Z Šeráku dolů to taky na kočár určitě není. Hledáš další dobrodružství v Jeseníkách? Co další výlety v okolí Šeráku nebo tip na minipřechod?

Zdroj

Článek Jeseníky s dětmi se nejdříve objevil na Klub minituristů.

Stezka Českem s dětmi – Novohradské hory

Lenka — Sun, 28 Jul 2024 10:45:14 +0000

Tereza Bašová Uprostřed zimy jsem se někde dočetla, že jižní větev Stezky Českem se dá pohodlně projít s kočárkem. Co takové Novohradské hory s dětmi? Hned jsem se viděla, jak to se syny (1 a 3.5 roku), během léta projdeme a co všechno (samozřejmě výhradně pozitivního) zažijeme. A tak jsem se začala těšit. O něco později už došlo konečně na skutečné plánování výpravy. Půjdeme tedy maximálně 14 dní a na trase Novohradské hory vybereme rovinatý úsek blízko Českých Budějovic, aby s námi mohla jít i moje kamarádka se třemi dětmi. Novohradské hory s dětmi: Trasa Nakonec jsme na cestě strávili šest dní a ušli z Nových Hradů do Suchdola nad Lužnicí asi padesát kilometrů. Začala jsme s kluky o den dřív a prošli jsme si Terčino údolí. Tam jsem se Stezky moc nedržela. Červená turistická trasa před hradem zahýbá doleva a vede po úzkých a trochu zarostlých schodech. Při vyložení dětí bych to nejspíš s vozíkem zvládla, ale šla jsem raději na jistotu po silnici z druhé strany hradu (pozor prudký kopec!). Jako další neprůjezdný úsek bych určitě zmínila kousek červené vedoucí do úzkého kopce plného kamenů hned za Tereziinými lázničkami. Při dvou dospělých by se však vozík dal určitě přenést. Dalších 5 dní jsme už neměli problémy se sjízdností vůbec žádné. Cesta vedla většinou po širokých asfaltových, šotolinových, nebo lesních cestách a byla příjemně stíněná. Delší čas na slunci jsme strávili až mimo Stezku, za Rapšachem. Po silnici jsme šli jen ve Velenicích a pak asi 100 metrů u Halámek. Největší provoz byl na silnici mezi pískovnami, z Rapšachu do Suchdola. Ale i 5letá účastnice výpravy to zvládla na odrážedle a v případě, že by některé z ostatních dětí projevilo chuť jít, tak mohlo ťapat na kraji lesa. Podle mapy vedla čárkovaná cestička i lesem, podél silnice, ale nechtělo se nám tlačit vozíky přes šišky a provoz nebyl tak hrozný (ve všední den mimo sezónu). Co se převýšení týče, úsek z Nových Hradů do Vyšného je zvlněný, kopce jsou táhlé, ale ne prudké (snad jen s výjimkou toho z hraničního kamene). Z Vyšného dál je to po rovině nebo velmi mírně z kopce (i vozík bez ruční brzdy, respektive jeho řidička, to zvládly). Abychom nemusely děti moc popohánět, plánovaly jsme za den ujít vždy maximálně deset kilometrů. Bylo tak dost času na svačiny, stavění domečků v lese a šťourání klacíky v kalužích. Hřiště jsme potkali jen ve Velenicích, a pak v autokempu Pískovna (v Rapšachu je na mapach.cz značené, ale jedná se o soukromé hřiště, na které jsme nemohli). Na tábořiště jsme přicházeli zpravidla mezi pátou a šestou večerní. Poslední den jsme ušli zhruba dvanáct kilometrů a stihli i koupání v pískovně. Měli jsme namířeno do kempu, jejichž počet směrem k Lužnici přibýval a konečně jsme si mohli dokonce vybírat. Na Stezku Českem s dětmi? Proč ne?! Třeboňskem a Novohradskými horami jsme putovali s pěti dětmi ve věku do 5 let. Nejstarší Klárka neměla své stálé místo ve vozíku, většinu cesty jela na odrážedle. Třileťáci Héďa a Matěj měli svá stálá místa ve vozíku a využívali jich. Héďa občas popojela na odrážedle a pár kilometrů ušly dokonce všechny starší děti po svých. Tempo pochodu asi nejvíc určoval náš patnáctiměsíční Kuba. Když nespal nebo nejedl, tak se ve vozíku nudil, tzn. štípal a mlátil Matěje, a když tam Matěj neseděl, tak Kuba ječel. Jak jsem ho nechala jít, tak šel samozřejmě na druhou stranu, než bylo zrovna třeba. Ale zase o to rychleji. Však to určitě znáte. Naučila jsem se ho během cesty dávat do nosítka na záda, ale ani to nebyla záruka úspěchu. Takže jsme se nejvíc snažili ujít, když Kuba spal (tak 1.5 hodiny denně). Nejmladší člen výpravy, osmiměsíční Dominik, toho prospal o něco víc a o dost líp snášel nosítko. Ve vozíku byl už bez miminkovníku. Možná trochu zapadlejší, než by mu bylo milé, ale spal tam celkem spokojeně. Za bdělého stavu byla tolerance horší. Na začátku cesty se děti vůbec neznaly, ale hezky se skamarádily a šlo se s nimi rozumně domluvit. Samozřejmě ony i my jsme měly své silnější a slabší chvilky. Novohradské hory s dětmi: Kde spát? Na spaní jsme kombinovali tři varianty. První noc autokemp Veveří. Milý majitel, který v kempu choval zvířátka (kočky, ovce, koně). Sociálky a kuchyň už hodně pamatovaly, ale vše bylo čisté. Kemp je malý, klidný a s dostatkem stínu. Pro děti je k dispozici pískoviště s pár hračkami. Druhou noc jsme strávili na krásné louce před Vyšným. Popošli jsme dál po louce za břízy, abychom nestanovali přímo u cesty, a kromě extrémního množství klíšťat jsme neměli žádný problém. Snažili jsme se najít kompromis mezi tím, že Markét se nejbezpečněji cítí uprostřed lesa, kde o ní nikdo neví, a já zas radši, když je aspoň nějaký výhled do krajiny a ideálně nějaké stavení v dohledu (je asi jasné, která z nás je větší tábornice). Třetí noc předem domluvený TA České Velenice. Čtvrtou noc jsme využili borovicové lesy u Halámek. Asi kilometr od cesty jsme našli plácek plný hrabanky, na kterém se asi otáčí lesní stroje. Museli jsme odházet několik kusů ostnatého drátu, jinak bylo spaní taky bez komplikací. A poslední noc nám útočiště poskytl autokemp U Pískovny. V kempu stál jeden obytňák, jinak tam nikdo nebyl. Zabrali jsme plácek hned vedle hřiště. Sociálky byly bohužel dost daleko, ale zato krásné a čisté. Teplá sprcha za dvacet korun tekla snad deset minut. Občerstvení bylo ještě mimo sezónu zavřené, ale Kubovi se alespoň podařilo vloupat na hřiště vedle něj. Tam jsme objevili veliké voliéry se spoustou papoušků. Naši kluci spali na cestě ve stanu poprvé (doma proběhlo jen uspání ve stanu a na noc přenos do postele, ještě byla venku zima) a zvládli to podle mě skvěle. Většinou usínali bez problémů, mladší Kuba o něco později, než je zvyklý, v noci se o něco víc vrtěli. Ráno vstávali spíš později než obvykle (což bývá nejdéle v šest), jednou si přispali skoro do sedmi. To jsem slavila. Klárka s Héďou už mají ve stanu něco málo odespáno, letos ale jen jednu noc na zahradě před cestou. Podle Markét spaly holky ve stanu o něco hůř než doma, později usínaly a dřív se budily (a prý za to snad ani nemohli naši kluci). Dominik se zdál spokojený kdekoliv, kde má na dosah maminku. Novohradské hory s dětmi: Co a kde jíst? Já s kluky jsme snídali kaši, stejně jako doma. Měla jsem s sebou sušené mléko, instantní kaši, ořechy, slunečnicová semínka, rozinky a kakao. Markét s dětmi snídali müsli s mlíkem (vezla krabicové, dokupovala cestou) nebo kupovanou bábovku. Po ránu jsme si vždy vařily černý čaj. Oběd jsme mívali studený, nejdřív toasty z domova, a když došly, tak rohlíky s tuňákovou pastou (u nás experiment, kluci ji neznají; mladší nakonec sál pastu přímo z tuby, starší ochutnal a dal si radši suchý rohlík), šunkou, sýrem, nebo paštikou. Bodovalo taky sušené maso. Vyzkoušela jsem poprvé i Adventure menu. Chuťově bylo moc dobré, jen se nán nepodařilo vydržet čekat dost dlouho na to, aby dostatečně změkly těstoviny. I tak to ale kluci rádi zbaštili. Proběhl i Dobrý hostinec, a to s velkým úspěchem u všech dětí. Markét s sebou měla mletý mák s cukrem, a jednou tak večeřeli nudle s mákem. Osvědčila se mi i hotovka z Lidlu, vařená čočka a kroupy smíchané s tuňákem. Na svačinky jsme měli sušené ovoce, ovocné tyčinky a ovoce a zeleninu. Nakupovali jsme ve Velenicích (je tam hodně obchodů) a v Rapšachu. Tam doporučuju předem zavolat a ověřit otevírací dobu. V našem týdnu měli z technických důvodů omezenou pracovní dobu do tří hodin. Míjeli jsme i několik stánků s občerstvením. Většina ale byla v půlce května ještě zavřená (Štaindlův kopec, autokemp U Pískovny). Novohradské hory s dětmi: Jak to vypadalo s vodou? Co se vody týká, vezli jsme cca 3 litry na den a jak jsme šli civilizací, tak jsme prosili místní na zahrádkách o doplnění. Vždycky nám ochotně vyhověli. Studánku jsme potkali všehovšudy jednu (bývalé Rybné). Jak se sbalit na Stezku Českem s dětmi? Já jsem jela s dvouvozíkem TFK Velo 2 a měla na zádech malý batoh s oblečením. Markét jela s Croozrem pro dvě děti a nemusela mít batoh vůbec. Extra užitečná mi přišla plachta pod stan za 200 ze Sportissima (stan je letitý Hannah, nový jsem nepořizovala, a podlážka propouští), kterou jsme přes den opakovaně rozkládali na svačiny a vešli se na ní všichni. Na cestu ji měli kluci pod nohama, any nešpinili obaly od spacáků. Staršímu synovi jsem pořídila spacák Trimm Walker Flex. Na zimu si stěžoval jednou. Noční teplota spadla ke čtyřem stupňům a na sobě měl jen jedno tričko. Mladší měl půjčený Boll Patrol Lite a často jsem mu nahmatala studené nejen ruce, ale i nohy. Budil se ale tak nějak obvykle jako doma a zápal plic si neodvezl. Trochu problém byl s nočním kojením. Našla jsem na diskuzích mnoho rad a způsobů, jak na to. Vybrala jsem si nejlevnější způsob. Já i Kuba jsme měli půjčené spacáky, zipy nekompatibilní. Prostě jsem se musela několikrát za noc trochu vysoukat. První noc, kdy byly čtyři stupně, mi při kojení byla docela zima. Další jsem se poučila a vzala si na spaní tenkou mikinu, a pak už se naštěstí oteplilo. Při zkoušce spaní na zahradě jsem vyhodnotila dvě karimatky pro nás tři jako nedostatečné a dopřála si komfort nafukovačky. Jsem za to ráda. Klukům jsem vezla skládací nočník, za mě taky užitečná část výbavy. Jednou do něj Matěj spadl hned po ránu, poté co ho v noci naplnil, jinak se vždycky hodil! Jednou ho využila i Héďa. Stan máme deset let starý Hannah Covert 3. Kromě té protékající podlážky mi zcela vyhovuje. Matěj měl s sebou malý dětský batůžek (nejmenší Deuter), který jsme společně naplnili před odjezdem hračkami. Hodil se hlavně na dlouhé cesty vlakem a během vandru ho tak jednou denně všechny děti vybalily a pohrály si. Matějovi jsme před cestou věnovali starý digitální foťák, který se hned naučil používat a překvapivě s ním nakládal velmi opatrně. Vandr s dětmi: Co na sebe? Balila jsem minimalisticky. Pro kluky jsem měla softshellovou bundu i kalhoty a nosili to denně od vylezení ze stanu po odjezd z nocovistě. Při teplejších nocích a ránech by možná nebylo třeba. Pro sebe jsem měla nepromokavou bundu od Zajo. Všechny chodící děti měly kožené celoroční boty a kromě utržení přezky jedné Kubovy boty v den odjezdu, to bylo bez problému a boty stačily. Původně jsem chtěla dětem i sobě brát ještě plastové nazouváky, nakonec mi přišly zbytečně objemné a obešli jsem se bez nich. Nicméně na koupání v pískovně, ev. chůzi v loužích po dešti by se hodily. Prala jsem v kempu hned první večer, dál už to byl problém. Buď jsme potkávali jen špinavé rybníky, nebo téměř vyschlé bahnité potůčky. Znova vyprat se dalo v pískovnách (respektive vymáchat oblečení ve vodě). Děti byly tak špinavé, že by vypadalo divně, kdyby na sobě měly cokoliv čistého. Na Stezce Českem s dětmi: Na co připravit? Problémem by mohlo být počasí. My měli štěstí, kromě jedné malé přeháňky bylo hezky. Jako největší problém bych označila věk dítěte 15 měsíců. Jak nespí, tak se nechce vozit ani nosit, chce chodit, a to samozřejmě opačným směrem. Chce se sám krmit a je mu jedno, že s sebou má jen dvě bodýčka a když vykydá kaši na zem, tak už další dovařovat nebudu. Vrhal se na kočky v kempu, přišel k pár škrábancům. Lezl na všechny lavičky a z nich na stoly. Holkám neustále bral jejich lahvičky. Obtěžoval Dominika spokojeně lezoucího na zemi. Hlavní změna musela samozřejmě nastat u mě v hlavě. Když jsem přijala fakt, že mu prostě musím být pořád za zadkem, nebudu mít všechno hotové rychle (doma to tak samozřejmě taky není, ale nebývám ve stresu z toho, že nevím kde budu spát a co budeme jíst) a možná se na nás nakonec bude i čekat, tak se to všechno zlepšilo. Pozitivem byl určitě hezký vztah starších děti. Do vandru se neznaly, ale dokázaly spolu pěkně jít a společně si hrát. Jsem si jistá, že se posílil i sourozenecký vztah mezi našimi kluky. Ve stanu jsem první noc spala...

Zdroj

Článek Stezka Českem s dětmi – Novohradské hory se nejdříve objevil na Klub minituristů.

Stezka Českou Kanadou s dětmi

Lenka — Wed, 31 Jan 2024 17:37:34 +0000

Stezce Českem jsme byly vloni tak trochu nevěrné a výběr padl na Stezku Českou Kanadou. Proč? Přišlo nám, že se z toho projektu stal ohromný fenomén a my měly chuť na něco mnohem méně frekventovaného. Tak tedy Stezka Českou Kanadou s dětmi! Po krachu květnové výpravy jsme si s Káťou slíbily, že půjdeme za jakékoliv situace a předpovědi. Poslední termín, který jsme byly schopné dát dohromady. Opět jsme nabídly možnost se přidat i ostatním holkám ve skupině. Čím více se však akce blížila, tím bylo jasnější, že bude fakt hnusně. Zájemci odpadali a nakonec jsme zůstaly jen tři. První vandr v přesile dva na jednu. Balíme už pár dní předem. Hromada věcí. Několikrát obsah batohu měníme. Na poslední chvíli ještě vyhazujeme plavky a přidáváme peřové kousky a holínky. Předpověď je bídná, počítáme s tím, že v suchu to nebude. Oficiální trasa je daná, ale některé úseky by s vozíky nebyly úplně snadné či dokonce reálné (třeba první úsek z Jindřichova Hradce), a tak ji trochu upravujeme. Noclehy samozřejmě, s ohledem na původní velikost výpravy, domlouváme dopředu s nejrůznějšími majiteli pozemků. Nakonec však přímo v terénu a s ohledem na počasí skoro vše měníme, improvizujeme, hledáme alternativy možnosti přespání a trasu i o pár dní zkracujeme. Stezka Českou Kanadou – Den 1 a 2 (Kačlehy-Kaproun, 13km) Čast z nás vyráží už v pátek a přespává v altánku na startu trasy. V sobotu se potkáváme na druhém kilometru u první svačinky. Už od prvních metrů je to náročné. Čtyřletá se chce vézt v kočárku, roční zase po svých. Přesně naopak. Těžký batoh, ultralight pro tři je něco nedosažitelného. Jen balík plen zabírá půlku batohu. Kočárek tlačený jednou rukou, za druhou ťape ta menší. Mám pár slabších chvilek. Nečekala jsem, že tohle přijde už první den. Jeden z těch náročnějších úseků, 13 km je už nad limit naší pohodové denní dávky. Maliny, borůvky, pozorujeme slepýše, který nám zrovna zkřížil cestu. Blíží se však bouřka a tak přidáváme do kroku. Na mapě rychle volíme altánek na dětském hřišti jako vhodné útočiště. Vcházíme s prvními kapkami deště. Tentokrát nám to vyšlo. Obědová pauza, vytahujeme veškerou zábavu, kterou s sebou vezeme. Po hodině a půl můžeme pokračovat. Čeká nás několik stoupání až k místu, kde plánujeme strávit první noc. Docházíme v sedm večer. Rychle pro vodu, uvařit večeři, postavit stany a zahnat děti do spacáků. Na první den toho bylo až moc. Stezka Českou Kanadou – Den 3 (Kaproun – Nová Bystřice, 10km) Ráno nás budí déšť. S tím jsme nepočítaly. Snídame ve stanu. To nejhorší chceme přečkat uvnitř. Kolem desáté se nakonec navlíkáme do nepromokavého oblečení a vyrážíme. S ohledem na počasí měníme trasu a chceme se co nejkratší cestou dostat do dnešního cíle. Bohužel prší celé dopoledne a tak neustále zkoušíme vydržet to nejhorší pod korunou nějakého stromu nebo přístřeškem. Nejmenší ne a ne usnout a v kočárku ji už neudrží ani svačinka. Zkouším nosítko, ale nefunguje ani to, prostě chce po svých. To se v tomhle počasí prostě nehodí. Naštěstí už je to pár posledních stovek metrů do restaurace (Hostinec Na Návsi), kde se máme v plánu trochu osušit. Máme štěstí, obrovské prostory, hernička a terasa, milý majitel, nikde nikdo, vše jen pro nás. Vypouštíme děti, s prvním sluníčkem rozbalujeme vše mokré a objednáváme pořádný oběd. Nakonec zůstáváme několik hodin a dojde i na odpolední kafe. Chvilkami zase prší, ale dle radaru máme před sebou hodinku, a tak na mapě vybíráme dva kilometry vzdálené nefunkční nádraží, kde se můžeme zase schovat. Dětem se u kolejí líbí, takže tam nakonec vydržíme déle než jsme měly v plánu. Poslední dva kilometry máme za chvilku za sebou. Před námi se objevuje rybník. Děti vískají. Jsme na místě. Zapadneme do místního bistra. Nanuky, večeře a necháme děti ještě vběhnout do rybníka. Pak i ony samy dobrovolně skáčou do spacáku a s první pohádkou usínají. Náročný den, ne délkou, ale kvůli celodenní péči o dvě malé tvrdohlavé děti v tomhle nečase. Ať žijí všechny mámy! Stezka Českou Kanadou – Den 4 (Nová Bystřice – Rožnov, 10km) Od rána vyhodnocujeme počasí na další dny a místa, kde složit hlavu. Nakonec úplně měníme trasu. Kemp s ne příliš lichotivým hodnocením pro nás není lákavá lokalita, kde bychom se chtěly s dětmi v případě velkých déšťů zaseknout na více dní. Rozhodujeme se část stezky vynechat (Staré Město pod Landštenem) a vzít to rovnou k bizoní farmě, kde jsme měly v plánu strávit až další noc. Dnes je celkem fajn počasí a tak nemusíme tolik spěchat. V třetině dnešní trasy děti vypouštíme na hřiště a zapadáme do jednoho z mála místních lokálů. Potom už nás čeká pár příjemně strávených hodin v lese. Skvělá změna oproti včerejším silnicím. Jedno náročnější stoupání, ale opodál maliny za odměnu. Malá chce opět dost po svých, takže naše tempo je minimální a zbývající tři kilometry nám zaberou nějakou hodinku. Nakonec v podvečer konečně vidíme první bizony a rybníček u kterého máme v plánu přenocovat. Děti řádí na hřišti, večeříme v nedalekém bistru. Ještě před stmíváním se přesouváme k rybníku. Děti jsou už unavené, takže postavit stany a vše nachystat na spaní nám všem dá dost zabrat. Vyhodnocujeme ještě předpovědi na další den. Pršet by mělo naštěstí až kolem poledne, takže snad se nám do té doby podaří dostat nejkratší cestou do našeho zítřejšího cíle. Držte nám palce! Stezka Českou Kanadou – Den 5 (Rožnov- Peníkov, 10km) Prší už v noci. Paráda. Prý až odpoledne. Je tady špatný signál, takže nám aktualizace předpovědi posílají průběžně naši muži z teplých domovů. Přichází zpráva, že nakonec bude pršet celý den. Zvažujeme různé možnosti a nakonec se rozhodujeme vyrazit hned ráno, dokud by to ještě mělo jít, a místo ke Zvůli, kde se stejně v tomhle nečase koupat nebudeme, nebude kde usušit věci a ani nedoplníme zásoby, stočíme to na Česky Rudolec a Penikov, kde jsme měli nocovat až následující den. Ráno se navíc ze zdravotních důvodů loučíme s Katkou, takže dál už budeme pokračovat jen ve dvou. Vstáváme celkem brzo. Dětem narychlo připravím ve stanu snídani a mezitím chystám vše tak, abychom mohly co nejdříve vyrazit. Malou hodím do kočárku, starší v pláštěnce na prkno a vyrážíme. Osm kilometrů do Rudolce, kde se můžeme schovat v místním obchodě. Holky asi vycítí vážnost situace, a tak v kočárku se překvapivě brzy oddychuje a tenhle stav vydrží až do chvíle, kdy míjíme ceduli s nápisem Český Rudolec. Obchod bereme útokem a do vozíku házíme vše na co máme právě chuť. Pod stříškou obchodu se občerstvíme, holky se proběhnou, zavolám do Peníkova, zda nás tam nechají někde usušit a přespat, a když vše klapne, hodím do sebe půlku Milky a s oběma holkama v kočárku a krosnou na zádech vybíhám poslední kilometr do kopce do našeho dnešního cíle. Je teprve jedenáct hodin. Pája je nám v patách. Máme pro sebe celou stodolu. Převlékáme se do suchého, vaříme oběd a brzy celý prostor zaplní naše promočené věci a stany. Sušíme kde se dá. Předpověď na odpoledne se naprosto mění a nakonec už téměř neprší, takže zbývající kus dne trávíme s dětmi v okolí statku. Nakonec fajn den. Večer se rozhodujeme, že ve stodole i přespíme, stavíme tak jen vnitřní stany, abychom si neodvezli domů nějaké štípance. Zvažujeme co dál, ale jelikož jsme v tuto chvíli dvě etapy stezky již vynechaly, předpověď na další dny vypadá dost podobně a hlavně se více a více ochlazuje a naše letní výbava (zejména teplotní komfort spacáků) přestává stačit, domlouváme se, že nebudeme vymýšlet nový program na zbývající dny, ale naše putování následující den ukončíme ve Slavonicích. Tak tedy poslední den našeho letošního putování. Snad bude alespoň bez deště. Stezka Českou Kanadou – Den 6 (Peníkov – Slavonice, 11km) Dnes nemusíme konečně nikam spěchat. Nemělo by pršet a máme celý den na to dostat se na vlak do Slavonic. Čeká nás zhruba jedenáct kilometrů. Ráno se pomalu balíme, loučíme se s paní domácí a na sousední kozí farmě ještě kupujeme nějaké sýry. První úsek po silnici chceme mít co nejdříve za sebou, takže do prvních kopců nasazujeme vysoké tempo. Za chvilku odbočujeme na lesní cestu a začínáme si poslední den pořádně užívat. Děti běhají po lese, sbíráme maliny. Samozřejmě nesmíme zapomenout na několik svačinkových přestávek. Už taková klasika: “Maminko, neuděláme si piknik? Alespoň maličký!”. Zhruba v půlce trasy nás překvapí úzký most. Pája zvažuje, jestli to neotočit a neobjet celý úsek po silnici. Nakonec to zkusí a dvojvozík vleze úplně přesně. Oddychneme si. Dnes žádné kilometry navíc. Děti objevují bunkr a tak vyhlašujeme obědovou pauzu. Do Slavonic už nám chybí poslední čtyři kilometry a je teprve něco po poledni. Vyrážím dál o něco dříve než Pája, a tak vybíráme místo dalšího srazu – dětské lesní hřiště. I dnes nakonec přichází lehký deštník. Přidávám raději do kroku. Hřiště je obsazené nějakým táborem, proto nakonec nezastavuji a volám Páji, že je počkáme až ve Slavonicích na náměstí. Tam dorazíme za pár desítek minut. Sladká odměna v podobě zmrzliny. Dáváme se do řeči se skupinkou sedící opodál, jsou právě na Stezce Českem. Přichází se skvělým výrazem pro naše putování: KOČÁRKOPACKING! Pája volá, že se sekli v pohádkovém lese a jen tak nedorazí, proto se rozhoduji už dále nečekat, narychlo máváme Slavonicím a utíkáme na vlak domů. Pak už jen děti koukají z okna a já mám konečně čas trochu vydechnout a u druhé půlky Milky, která zbyla že včerejška, zhodnotit naše letošní putování. Bylo to náročné, nejen podmínkami (neustálý déšť, nízké teploty na které jsme nebyly úplně vybavené), ale i tou dětskou přesilou na jednoho dospěláka. Smekám před vámi všemi, které takhle putujete s více kousky. Děti to zvládly parádně, zažily sice trochu nepohody, ale už teď se prý těší na příští výpravu (i když jestli to nebude jen tím lízátkem za odměnu ve vlaku. A my? My se nemůžeme dočkat až děti předáme alespoň na chvilku do péče jejích tatínků.

Zdroj

Článek Stezka Českou Kanadou s dětmi se nejdříve objevil na Klub minituristů.