Brdy Archivy - Klub minituristů

Přechod Brd z Hutě pod Třemšínem do Zbraslavi

Katka — Tue, 10 Sep 2024 13:27:18 +0000

Kateřina Bejrová Po období nejistot covidu a prvních krůčcích dítěte jsem si k loňským Vánocům koupila knížku od Jana Hocka: Nejhezčí dobrodružné výpravy v Československu. Nejvíc mne zaujal 100-kilometrový cyklopřejezd Brd. Chvilku koukám do mapy, pak jsem si jednotlivá místa z textu propojila trasovými body a od té chvíle jsem věděla, že letos v létě si zase po nějaké době udělám dovču podle sebe – přechod Brd. Vandr v Brdech Mladému turistovi jsem pořídila rostoucí spacák z druhé ruky, půjčila si Croozer v Makotřasech u firmy Outkid a protože šlo o výpravu po dlouhé době a s tříleťákem vlastně poprvé, vyrazili jsme nejdřív na dvoudenní trénink. Ten vedl z Kladna, kde bydlíme, přes Kožovou horu, Valdecký amfiteátr, místní golfové hřiště na Poteplí, kde jsme se oba naprosto dokonale zamazali špagetami, na Vysoký vrch; A tam jsem měla naplánované spaní. Jenže fyzička mizerná, a s naplněným kočárem i žaludkem do dlouhého stoupání žádný med. Nakonec po prozkoumání předpovědi počasí na příští den jsem se rozhodla samotný výstup na Vysoký vrch odsunout nejpozději na tradiční Nový rok a pokračovat dál na Bratronice. Místo na spaní jsem našla na kraji lesa před vesnicí, takže ranní snídaně probíhala stylově na lavičce před sámoškou. Sešlo se tu kočárků víc (dokonce i jeden kůň) a tak jsme všichni společně vyrazili na dětské hřiště. Fandíkovi se odtud moc nechtělo, ale déšť všechny ostatní odehnal, tak jsem to měla protentokrát jednodušší s přesvědčováním. Do kočáru neprší a už se jelo. Na krátkou přeháňku jsem se těšila, krásně mne na cestě osvěžila. Jenomže se z ní vyklubal dvouhodinový déšť a brát si pláštěnku už nemělo cenu. Pokračovali jsme přes Dolní Bezděkov na Družec po cyklostezkách vedených po málo frekventovaných silnicích, což mi v mokru vůbec nevadilo. Tady se už ale čerti ženili a pončo putovalo ven. Bez zastávky na další rozhledně Na Veselově přes Velkou Dobrou a mohylové pohřebiště na Hoře jsem dorazila v cca 15:30 domů. Zkouška dopadla dobře, i po pár letech lenošení si ještě umím zabalit i rozbalit, kluk spaní ve stanu taky zvládnul, došli jsme i v dešti a já trošku potrénovala. Za dva dny vyrážíme naostro. Přechod Brd: 1. den: Trasa Hutě pod Třemšínem – Partizánský bunkr (5 km) A je to tu. Po obědě nakládám kočár, Fandík se může v autě prospat a první krátká zastávka v Rožmitále pod Třemšínem na zmrzlinu a místní dětské hřiště s rozhlednou ve stylu majáku. Rožmitál je známý hlavně Jakubem Janem Rybou a jeho Českou mší vánoční. U malého náměstíčka je velmi pěkné muzeum se spoustou interaktivních prvků, kde můžete například obléct dítě do středověkého kostýmu a vyfotit. V patře pak pěkná expozice o místní přírodě, opět s edukativním koutkem pro děti. Dost mne tu zaujal obrovský model chrámu sv. Víta ze slámy. Kluci ocení sbírku starých Aerovek a v průchodu na hřišťátko nechybí pěkně naaranžované ukázky starých řemesel. Následuje přejezd do Hutí pod Třemšínem, kde vyndávám kočár s batohem a vyrážíme… Pro začátek, 4 km do kopce. Na široké cestě se zkouším zapřáhnout a vozík táhnout… No, při každém kroku to trošku škubne, ale hlavně – jak mám naložený vzadu umístěný úložný prostor a lehký předek, tak se vozík na větším stoupání staví na zadní, takže takhle si v krpálech asi nepomůžu. Zkouším to tedy pozadu, no jde to, ale zase je to náročné na zatáčení. Ach jo, tahání vozíku jsem si přestavovala jako pomocníka do stoupání a ono to tak jednoduché není. U kamenné útulny odbočuju doleva, abych se dostala k partyzánskému bunkru, kde budeme dneska spát. Malému se to místo docela líbí a i když se jdeme podívat na vrchol, chce dolů, kde máme pro dnešek „dům“. Místa je uvnitř tak akorát na 2 karimatky a tak uléháme do spacáků. Třemšín je se svými 827 m. nejvyšší horou jižní části Brd. Je tu kaplička, dnes otevřená i se zapálenou svíčkou. Nahoře 2 zastřešená sezení, jedno pohodlné a velké, druhé menší, ale zato s překrásným výhledem. Byl tu i hrad, studna s pokladem, tajnou chodbou a pověstí na dobrou noc. Na obnovu rozhledny se dole ve vsi složili, ale peníze z účtu se kamsi vytratily, takže zatím tu nestojí. Bunkr je malinkatá zemnice, tohle je jeho věrná rekonstrukce, po kopcích jich tu bylo asi 20. 2. den: Bunkr – Míšov – Padrťské rybníky (15 km) V noci kolem pořád něco šramotí a leze, je poznat, že jsem ještě neodvykla spaní v posteli. Ráno vyrážíme kolem půl deváté dál po cestě pod hřebenem, abychom se napojili na žlutou, která vede přes vrchol. V sedle mezi Holým vrchem a Křemelem se nechávám zlákat širokou a pro kočár pohodlnou lesní asfaltkou, po chvilce se jí chytí i zelená a my zaslouženě klesáme, abychom mohli za chvilku zase začít zaslouženě stoupat. Tentokrát na kopec Nad Maráskem. Asfaltka odbočuje a my se držíme nově vyznačené Brdské hřebenovky, pro teď červené. Cesta je na chození parádní, no s kočárkem už to tak komfortní není, ale pořád ještě to jde. Na vrcholu je krásná skalka, suťové pole, keška a povinná svačinka. Kopec je nejnižší osmistovkou (nebo osmitisícovkou – v decimetrech) v západních Brdech. Dál už máme střední část pohoří. Měří 801, dle mapy.cz 805 m. Odtud klesáme po červené až do Míšova. Čím prudší cesta je, tím víc kamenů. Jsem ráda, že tudy nemusím tlačit kočár nahoru. U rozcestí Pod Maráskem se napojíme na lesní asfaltku a už mne žene myšlenka na vesnické občerstvení. Dáváme kuřecí steak s chlebem (hranolky nedělají), koláče už došly, nanuka, limo a pivo. Mám povoleno nabít powerbanku a ještě se opláchneme na WC. Do Jinců poslední civilizace. Po chvíli příjemného posezení masíruju ruce a vyrážíme dál. Zkratka přes louku se vyplácí, jsme na sluníčku o kousek kratší chvilku. Za ní se napojíme na cyklostezku č. 315 a Fandík si po chvilce začne užívat na odrážedle klesání k Padrťským rybníkům. Málem přejedeme odbočku, ale včasný pohled do mapy vše objasní. Prostě na rozcestí Nad Padrťskými rybníky doprava dolů. Před hrází je pěkné sezení a plánovaný konec dnešní etapy. Padrťské rybníky tu máme 2, jeden větší a druhý menší. Dříve se tu rozkládala obec Padrť, ale ta byla v 50. letech vysídlena a srovnána vojáky se zemí. Rybníky používali místní pro plavení dřeva a taky jako pohon místní železářské hutě. Hnízdí zde spoustu vzácných ptáků, i orel mořský. Našla jsem dokonce i zmínku o novodobém výskytu rysa. Svačíme, mimi zlobí, ale je ještě brzo. Odkládám nakrojené jablko o kus dál, aby přilákalo všudypřítomné vosy. Původně jsem myslela, že se tu vykoupáme, ale to se nesmí a voda u břehu k tomu ani neláká. Pokračujeme po hrázi a protože jdeme od vody, jdeme do kopce. Posunujeme se ještě kus po Brdské hřebenovce, za loukou je studánka, a za ní keška. A jak se ukazuje, je tu i obrovský seník (prázdný a dezinfikovaný vápnem, takže bez zájmu zvěře) a před ním ohniště. Tady končíme. Večeříme těstoviny a já jsem ráda, že budeme u zdroje vody. Jenže tu mám takový malý problém. Přestal se mi nabíjet telefon. Naštěstí v Míšově nabitý byl, ale jak miminko blblo včera před hrází, asi mi něco udělalo s kabelem, doufám. Hlavně, že mám v kapse nabušenou powerbanku. No nic, zapínám úsporný režim, itinerář na papíru napsaný mám, uvidím, jak to půjde. Postup budu hlásit ze staré hloupé tlačítkové Nokie, která ale vydrží nabitá týden. Jenom ty fotky a mapy jí nějak nejdou. 3. den: Padrťské rybníky – Praha – Houpák (20 km) Druhý, teda vlastně třetí den vyrážíme před devátou, a já hned po pár metrech zjišťuji, že po zvolené trase se mi prostě jít nechce a tak se držím pro kočár lepší Brdské hřebenovky. Čeká mne Praha. Takže nějaké to stoupáníčko. Přejdeme silnici, vyženu kluka z kočáru a jde se na to. No pěknej krpál je to. Brzo zjišťuju, že celý hřeben kolem dokola je vykácený, takže se do nás sluníčko pěkně opírá. Po dlouhé době (od porodu) mi zase stékají krůpěje potu z čela do očí. Zapřahuju se za kočár a v předklonu lezu dál. Připadám si jako ti siláci, co na kšandách tahají naložené vagony. Uff! Jenže tady je cesta tak prudká a kamenitá, že kočár už táhnout prostě nemůžu. Co teď? Kamarádka by řekla: „Hlavně se z toho nepo..r.“ Fandík naštěstí poslouchá a stoupá si na místa, na která potřebuju. Zkouším traverzovat svah. Křižuju suťové pole jako jachty na Jadranu proti větru. Já proti kopci. Nakonec to vyšlo a stojím zase na pevné cestě. Tuhle část ale nikomu sólo s kočárem nedoporučuju. Je jen pro zoufalé matky s železnými nervy a výbornou fyzičkou. Nebo s doprovodem. Já osobně bych si dneska radši zašla a hned za studánkou, kde jsme spali, bych se dala doleva po Altánské cestě a dál na Přední Záběhlou a po cyklotrase 2273A na rozcestí Na Rovinách. Zde odbočit doprava na žlutou na Prahu. Ty jo, to byl zase nápad. Ležím úplně vyšťavněná na trávě konečně ve stínu hned vedle rozcestníku pod majákem, radarem, vysílačem, či co to je a volám domů: „Přijeďte si pro mne, Bod záchrany 24.“ „Hele, já teď nemám čas, já tu mám kamaráda, ozvu se večer.“ Večer už budu na Houpáku… cože? Takže pokračujeme? Uvidíme, kam v tomhle stavu ještě dojdu. Praha měří 863 m a je to 2. nejvyšší vrchol celých Brd. Tyčí se tu 60 m vysoký železobetonový meteoradar, který zkoumá jevy do 250 km. Před rosničkami tu byli vojáci, vrchol byl dlouho nepřístupný. Ten úplně první radar tu postavili Němci (Pegasus Y a Freya), mohli tu zaměřit letadla 300 km daleko. Měli tu i kasárna pro 160 vojáků a spojovatelek. Byli tu i partyzáni a dost se tu střílelo. Okolí (nejen zde) bylo vykáceno po kůrovcové kalamitě. Začínáme lehkou procházkou po okolí. Na vrchol je to nějakých 300 m., to dám. Zamykám kočár u stromu, a šourám se na procházku. Na samotném vrcholu nějaké stromy nechali, takže je to tu docela pěkné. Fandík dělá zápis do vrcholové knihy, já hledám kešku, a už se zase válím na zemi. Kousek dál jsou pozůstatky německého majáku a tak prohlížíme a prolézáme všechno. Nejvíc se mu líbí kulometné/pozorovací hnízdo obložené z kamenů na kraji svahu v kamenném moři. Na druhé straně kopce u Čákovy vyhlídky je taky jedno. A zasloužená panoramata. Ale to už pokračujeme dál. Oproti stavu značení na mapách.cz jsou tu občas nějaké ty značky trošku jinak barevné, ale směr je pořád stejný. Telefon mám už vypnutý i přes den, vždycky ho zapnu jenom na chvilku, podívat se do map a zas vypnout. Postupuju po červené štěrkovce do sedla a zas lehce vzhůru na Malý Tok. Tady zatáčíme doleva. Držím se žluté Brdské hřebenovky. Těsně před jejím napojením na cyklotrasu 8244 to beru rovně, zapínám telefon… a ona je tady studánka a v ní keška. Takže kousek zpátky. Kousek od studánky nechávám spícího Fandíka i s vozíkem a s petkama vyrážím pro občerstvení. Sotva se namočím: „Mamííí!“ Dostávám vynadáno, zachraňuju to svačinou a předposlední čoko. Vracíme se na cestu, několikrát správně odbočíme a už stojíme U Ernestýnky. Je tu vyznačena nová žlutá přes Bohutínský vrch a tak ji zkoušíme. Úspěšně. Vylézáme přesně tam, kde to potřebujeme. Podél dopadové plochy Tok pokračujeme k Carvánce. Tady jsem měla naplánovaný konec denní etapy. Je tu velké zastřešené sezení, střecha místní chaty nabízí dlouhý převis pro přespání, je tu studánka i keška. Studánka je tu hluboká, nabírá se vědrem na řetězu a vytahuje se točením klikou. Fandíkovi se tu moc líbí. „Tady máme dům.“ Mně se tu taky líbí, mám radost, že jsme zas o kousek dál, úplně ze mne spadla únava z lezení na Prahu a navíc mne to žene na jedno opravdu pěkné místo, kde jsem už jednou spala. Když jsem si doma plánovala cestu, věděla jsem, že by bylo fajn tam dojít, ale moc jsem si nevěřila. Teď už ano. „Ne, ne. Půjdeme ještě kousek, a slibuju, že se ti tam bude líbit.“ Pokračujeme po hřebenovce Přes Tok (865 m.), po cestě porostlé vřesem, brusinkami i borůvkami objíždíme několik velkých louží a přes křižovatku Dlouhý kámen začínáme klesat. Máme to akorát, stíny se prodlužují. A je to, kousek za rozcestím Houpák, k vyhlídce je takový modřínový plácek s ohništěm. A víte, jaké má modřín výhodu? Na rozdíl od smrku nepíchá. Chodíme naboso, v dáli hřmí, takže radši stavíme stan a tentokrát to vyhrály čínské nudle. Fandík se cpe a já se jdu ještě na chvilku podívat na kraj Jordánu na poslední zbytky zapadajícího slunce. Houpák...

Zdroj

Článek Přechod Brd z Hutě pod Třemšínem do Zbraslavi se nejdříve objevil na Klub minituristů.

Západní Brdy – jednodenní výlety

Katka — Thu, 23 Jun 2022 16:23:26 +0000

Tentokrát vám Brdy představí Bára Růžičková, která podnikala se svou 2,5 letou dcerou výlety v okolí Strašic. Na jaře se mi podařilo několikrát vyrazit s kočárkem do západní části Brd a ráda bych se podělila o prozkoumané trasy. Dosud jsem totiž chodila po lesích jen s nosítkem a nemusela si příliš lámat hlavu s terénem, ale přechod na kočárek (byť sportovní) mě rychle naučil, že ani plná linka na mapě není zárukou sjízdnosti. Pokud tedy někdo hledá kočárkové cesty vhodné pro celodenní výlety v okolí vesnice Strašice, tento seznam tu je pro něj! Většinu tras jsem brzy na jaře absolvovala sama s dvouapůlletou Lucinkou, na jeden červnový výlet nás doprovodila babička. Výchozím bodem pro nás vždy byly Strašice, kde jsme byly ubytované v penzionu Berten – ač zaměřen primárně na cyklisty, milý majitel se nezalekl ani malého dítěte a rády jsme se tam vrátily podruhé. Samotné Strašice jsou ideální základnou zejména pro ty, kdo s sebou nemají auto: najdete tu Billu, drogerii, bankomat a večerku se smíšeným zbožím, která má otevřeno i o víkendu. Do CHKO Brdy to je coby kamenem dohodil a před místním kulturákem se nachází dětské hřiště. Pro deštivé dny jsme pak měly v záloze dvě místní muzea, ale nakonec bylo vždy krásně, tak jsme tuto část plánu mohly vynechat. 1. tip: Vlakem z Prahy do Mýta a přes kopec do Strašic (7 km) Poprvé jsme se do Strašic vydaly s Lucinkou vlakem. Vzhledem k tomu, že přímo tam trať nevede, byl plán prvního dne jasný: dojít z vlaku do penzionu. Z pražského Hlavního nádraží jsme jely do Zdic, kde jsme přestoupily na osobák do Mýta. Do obou vlaků se dalo krásně vjet i s širokým terénním kočárkem – v prvním bylo pár schodů a nápomocná průvodčí, druhý byl zcela bezbariérový. Ve Zdicích pak byly u všech nástupišť výtahy, takže největší výzvou byl čtyřminutový přestup. Z Mýta do Strašic vede červená turistická značka. Většinu času sleduje široké štěrkové cesty, občas to ale vezme zkratkou po úzké lesní pěšině plné kořenů. Držela jsem proto spíš jen obecný směr a cestu volila tak, aby se mi s kočárkem jelo pohodlně (i široké štěrkové cesty byly na jaře trochu rozměklé – na motorku nebo odrážedlo to moc nebylo). Brzy jsem zjistila, že toho Lucinka ujde podstatně víc než loni na podzim a – světe, div se – dokonce i vydrží delší dobu sedět v kočárku. Na kraj Strašic jsme s touto konstelací dorazily mnohem dříve, než jsem čekala, takže jsme strávily pár hodin prozkoumáváním kraje lesa a do vesnice sešly až později odpoledne. 2. tip: Strašice – Tři Trubky – Josefka – Přední Bahna – Strašice (15 km) První jarní celodenní výlet jsme zahájily motivační půlhodinkou na dětském hřišti, po které jsme se vydaly k loveckému zámečku Tři Trubky. Cesta, asfaltka, vedla údolím říčky Klabavy, takže tam bylo minimální převýšení, víceméně jsme jely po rovině. Samotný lovecký zámeček se aktuálně přestavuje na informační centrum, takže jsem si ho jen zpoza plotu prohlédla a hned jsme pokračovaly v cestě. Namlsaná tempem předchozího dne jsem se rozhodla vydat se hlouběji do bývalé vojenské oblasti – kdo ví, třeba se mi po dvou letech zase jednou podaří ujít „pořádný“ kus cesty. Vyšplhaly jsme se po žluté turistické trase na kopec nad zámečkem a vydaly se po ní dál. Zde bych doporučila nejít po našich stopách, ale vrátit se po modré kousek zpátky k rozcestníku U zlámané lávky a vystoupat na kopec po cyklostezce, protože první kilometr žluté opravdu nebyl vhodný pro kočárek. Pořádně jsem se zapotila a znovu bych tudy jít nechtěla. Navíc jsem musela objet několik padlých stromů, což byl scénář, který se během následujících dnů opakoval častěji, než by mi bylo milé. Doufám ale, že to bylo jen tím, že jsme tu byly před začátkem sezóny. Následovalo zhruba osm kilometrů nádherných brdských lesů, kdy jsme s Lucinkou jely po červených hliněných cestách a občas udělaly zastávku na svačinu nebo rýpání se v louži. Nepotkaly jsme za celou dobu ani živáčka – a také tam většinu času nebyl signál. Na Záboreckém rozcestí jsme opustily žlutou trasu a neznačenými cestami, na kterých jsme potkaly pár cyklistů, se vydaly zpátky do Strašic. Pro kočárek skvělý výlet, s výjimkou toho jednoho výše zmíněného kilometru stoupání se všude jelo naprosto bez problémů. 3. tip: Strašice – Dobřív – Strašice (14 km) Přestože se mi výlet z předchozího dne moc líbil, nechtělo se mi znovu samotné do hlubokých lesů. Následujícího dne jsme se proto s Lucinkou vydaly do vedlejší vesnice Dobřívi, kam ze Strašic vede cyklostezka kopírující nedalekou silnici. Den jsme opět zahájily na dětském hřišti, pak rychle projely Strašicemi, překonaly rušnou cestu a zapluly do lesa. Po samotné cyklostezce se jelo nádherně, byla to omšelá, mírně rozpraskaná asfaltka lemovaná posedy. Sem tam kolem nás projelo auto (asi místní chataři?), občas cyklista. Myslím, že by se tudy jelo dobře i na odrážedle. K dobřívskému rybníku jsme dorazily celkem záhy, prošly se kolem starého hamru a po nádherně upravené stezce podél náhonu do vesnice. Hamr byl i na začátku dubna otevřený a dal se navštívit. V jediné otevřené hospodě jsme si daly oběd a vyrazily zpátky. Rozhodla jsem se nejít znovu po cyklostezce, ale vzít to po modré turistické trase, která se od stezky v jednu chvíli odpojovala. Nebylo to ale příliš moudré rozhodnutí. Cesta podél bublajícího potůčku byla sice krásná, ale ten potůček jsem taky musela jednou přebrodit, několikrát objet popadané stromy, protlačit kočárek borůvčím, a nakonec ho vyvléct nahoru po kamenitém svahu… Pro příště bych tedy zvolila radši cyklostezku i na cestu zpátky. 4. tip: Strašice – Na Dlouhé – Dobrotivská cesta – Dolinská cesta – Strašice (13 km) Při druhé návštěvě Strašic v půlce června jsme se k třítrubeckému zámečku vydaly ještě jednou. Tentokrát jsme se u rozcestníku Padrťský potok daly doleva po žluté turistické trase a držely se jí až k přístřešku Na Dlouhé. Byla to široká asfaltka, po které se Lucince jelo dobře i na motorce s pogumovanými plastovými koly, takže spokojenost na všech stranách. U přístřešku jsme uhnuly na Dobrotivskou cestu (taktéž asfaltku) a po chvíli z ní odbočily po jedné z neznačených cest zpátky na jih (viz mapa). Měla jsem trochu obavy z toho, co nás na nezpevněné cestě čeká, ale naštěstí se jednalo o širokou štěrkovou silnici – na motorku to už nebylo, ale s kočárkem se po ní jelo krásně. Respektive stoupalo, protože to byl docela krpál! Po kilometru a půl jsme se vyškrábaly na vrchol kopce, napojily se na zpevněnou Dolinskou cestu a tou znovu sestoupily do údolí Klabavy, kde jsme se po cyklostezce vydaly zpátky do Strašic. V červnu jsme už nenarazily na jediný padlý kmen a kupodivu byly brdské lesy stále víceméně prázdné. Možná tu bylo trochu víc cyklistů než na jaře (na modré trase kolem Tří Trubek rozhodně), ale určitě ne tolik, kolik bych na tak nádherném místě čekala. A kudy rozhodně nejet… Když jsme se z jarního výletu vracely domů, potřebovaly jsme opět někam na vlak. Nechtěla jsem jít znovu do Mýta (přece nepůjdu stejnou trasu dvakrát!), tak jsem jako cíl zvolila vedlejší Holoubkov, i když jsem si nebyla jistá, do jaké míry to bude průjezdné. Nu… Až ke studánce s poetickým názvem „Umrlčí” se mi jelo bez problémů, zbytek se ale nesl ve znamení lesních chodníků, borůvčí a mlází. Což o to, terénní kočárek všechno projel, ale já jsem se naprosto zničila. Tuto cestu s kočárkem tedy určitě doporučit nemůžu. A taky nedoporučuju tuto zrádnou zkratku. „Zpevněná” v tomto případě totiž znamená naprosto zarostlá panelová cesta široká zhruba půl metru…

Zdroj

Článek Západní Brdy – jednodenní výlety se nejdříve objevil na Klub minituristů.

Brdy: výlet na sídlo Fabiána

Lenka — Sat, 19 Dec 2020 02:26:00 +0000

Tentokrát jsem auto zaparkovali v malinké vesnici Podbaba kousek od Hostomic. Po neznačených cestách a strmých pěšinkách jsme se vydrápali na vrchol Písek, kde je radar řízení letového provozu. Našli jsme vrcholovou tyč. Následoval rychlý přesun na modrou značku, protože ač předpověď hlásila slunečno a 11°C, začalo pršet, padla mlha a ochladilo se. Viktorky oblečení jsem podcenila, a tak jsem ji po dlouhé době uvázala dopředu, kde jsem se ji snažila zahřát a alespoň na ní méně foukalo. Modrá nás dovedla na vyhlídku Velká baba, ale přes mlhu jsme neviděli vůbec nic. Legenda praví, že na tomto vrchu přebývá dobrý duch Fabiána. Stával zde jeho hrad, který zlá čarodějka, nechala zmizet a jeho proměnila v ducha. Z hradu opodál zůstalo jen Fabiánovo lože. Lesem jsme se propletli k nedokončené přehradě na Chumavě, kde jsem si udělali delší přestávku, dali oběd a prozkoumali jeho okolí. A pak už jsem se kolem pramene Brdlavka s odbočkou k Hostomickému vodopádu vydali zpátky k autu. Vendulka

Zdroj

Článek Brdy: výlet na sídlo Fabiána se nejdříve objevil na Klub minituristů.

Brdy: Na Olymp Brd

Lenka — Mon, 23 Nov 2020 13:57:08 +0000

Auto jsme nechali na parkovišti Klínek rozcestí, které se nachází nad vesnicí Běštín. Hlavním cílem výletu je hora Plešivec, která spadá do Brdské vrchoviny. První zastávku jsme si udělali u křemencového viklanu a dále jsme pokračovali ke smaragdovému jezírku. Smaragdové jezírko je zatopený lom. Jméno získalo podle zbarvení vody a váže se k němu legenda o hadí ženě se smaragdovýma očima. U jezírka si děti pohrály, zahřáli jsme se čajem z termosky a prohledli si okolí, které vybízí k přespání. Dále jsme pokračovali na vyhlídku Čertova kazatelna, která se nachází přímo pod vrcholem Plešivce. Zde najdete ohniště a posezení. Opekli jsme si na buřtíky, užili jsme si krásné výhledy a podívali jsem se na vrchol, kde bývalo hradiště. Potom už nás čekala cesta k autu. Určitě se sem chystáme podívat znovu, prozkoumat Krkavčí skály a chtěla bych dojít k vyhlídce Fabiánova zahrádka. Fabián (takzvaný brdský Krakonoš) si zde pěstuje neviditelné bylinky jimiž uzdravuje chudé. Další možností je projít si celou naučnou stezku Z Jinec na Olymp Brd. Její délka je lehce přes 17 km, což je pro nás aktuálně s občasně ťapajícím dítkem až moc. Vendulka

Zdroj

Článek Brdy: Na Olymp Brd se nejdříve objevil na Klub minituristů.