Velká Javořina na skialpech

Katka — Thu, 25 Feb 2021 09:33:48 +0000

Tentokrát pro vás máme tip od Martiny Čelišové kam na skialpy do Bílých Karpat. Přečtěte si, jak takový skialpový výlet může s roční dcerou vypadat. V posledních pěti letech jsme se zamilovali do skialpů a když se nám loni v březnu narodila holčička, koupili jsme Chariot a těšili se, že si s ní užijeme skialpy v Rakousku. Bezpečných kopců i sněhu je tam dostatek! Jenže člověk míní, lockdown mění. Jak to udělat, když jsme propadli sportu, který se sice dá v Česku provozovat, ale pro nás – Jihomoravany s ani ne ročním dítětem – to do Krkonoš ani do Jeseníků na jeden den na otočku moc není? Nedá se nic dělat, musíme hledat skialpové kopce tady 🙂 Jako první jsme zkusili Olešnici na Blanensku, šli jsme 500 metrů dlouhou (nebo tedy spíš krátkou) trasu pod vypnutým lyžařským vlekem se 100metrovým převýšením. Nahoře jsme byli za zhruba 10 minut. A to jsme se ještě fotili a natáčeli. Hmmm. Sjezd po sjezdovce byl sice moc fajn, ale poměr doby strávené v autě a chystáním se jak doma, tak u auta, a doby strávené na svahu, byl až moc ve prospěch té míň příjemné části. Musíme holt najít jiný kopec. Napadla nás Velká Javořina, královna Bílých Karpat. Dojezdová vzdálenost z Brna je hodina a dvacet minut, to by nám malá mohla dovolit cestu tam i zpět v jednom dni. Předpověď vypadala skvěle, minus 10 a sluníčko, skialpovou cestu jsem zkonzultovala s kamarádkou z Horního Němčí a stav sněhu se strýcem ze Strání, kam jsme se po výšlapu a pak hlavně po mrazivém sjezdu plánovali přijet zahřát. Vycházeli jsme od Kamenné boudy zhruba ve 12.30, protože z Brna jsme vyjížděli tak, aby Mia aspoň část cesty v autě spala, takže až po 11. hodině. Šli jsme po červené, ze které jsme pak uhnuli na cyklostezku a naučnou stezku Javořinská. Půlku cesty vozík potáhnu já, půlku manžel. Nahoře jsme byli i s pauzou na svačinu a kojení zhruba za 2 a půl hodinky. Běžně v mrazu fakt nekojím, ale tady jaksi nebylo zbytí, Mia si v Chariotu na chvíli zdřímla a probudila se v ne úplně dobré náladě, takže to trochu vypadalo, že to budeme muset těsně za půlkou otočit. Kojení je ale naštěstí všelék 🙂 Poslední čtvrtinu cesty už byla celkem zima, vlezli jsme do stínu a hlavně už bylo po třetí odpoledne, což je na začátek února už tak trochu večer. Mia naštěstí neprotestovala a spokojeně koukala, takže jsme zvládli vyšlápnout až nahoru, kde solidně fučelo. Normálně bychom dcerunku vytáhli z vozíku a nechali ji prolézt a pokochat se výhledy, v tomhle počasí jsme ale jen rychle sundali pásy, zabalili ji ještě víc do ovčího fusaku i péřového spacáku, dali přes ni slídu a jeli jsme co nejrychleji stejnou cestou dolů. Pěkně přituhlo, takže nám to perfektně svištělo! Zastavili jsme až zhruba v půlce, když jsme konečně dojeli zpět na sluníčko. Mia celou dobu ve vozíku nadávala, protože přes slídu nejspíš nic neviděla. Já jsem ale dojela úplně mražená, takže možnost nechat jí slídu nahoře prostě nepřicházela v úvahu. S deklem holt musela absolvovat i druhou půlku celkem zhruba půlhodinového sjezdu, což ji nakonec uspalo. U auta jsem byli až kolem půl páté, u tety a strýce ve Strání se pak Miuška pěkně prolezla a protáhla. V době zavřených hospod je prostě třeba mít na cestách známé nebo příbuzné 🙂 Velká Javořina se nakonec ukázala jako na skialpy s Chariotem celkem fajn kopec, i když ze začátku jsme šli spíš po rovině, nahoře jsme ale dokonce potkali další skialpinisty! Vyráželi z Vápenek, což je prudší, ale s Chariotem bohužel kvůli klestí a brodění potůčku nesjízdná trasa. Každopádně na jeden den z Brna na otočku to vlastně byla naprostá pohoda.

Zdroj

Článek Velká Javořina na skialpech se nejdříve objevil na Klub minituristů.

Přechod Beskyd, Javorníků a Bílých Karpat

Katka — Thu, 08 Oct 2020 11:41:22 +0000

S manželem jsme přemýšleli, jak strávíme letošní dovolenou. Od té doby, co se nám narodil syn Filip, jsme nepodnikli žádný delší přechod. Víme, že pár dní v krosně vydrží, zvládne však více dnů? Dokážeme se sbalit na vícedenní přechod do jednoho batohu a malého úložného prostoru dětského nosítka? A jaké hory vlastně půjdeme? Před námi bylo spoustu neznámých, ale naše odhodlání zažít zase svobodu na horách bylo větší. Zkusíme to. Manžel vybral přechod Beskyd, Javorníků a Bílých Karpat po Česko-Slovenské hranici. Je to jeden z nejkrásnějších, ale i nejtěžších hřebenů, které se dají v českých horách jít. Zároveň se nám hodilo, že se dají jednotlivé etapy trasy naplánovat od chaty k chatě. Původní myšlenka sice byla jít celou dobu „natěžko“, ale nabalit tři spacáky, karimatky, stan a kvalitní jídlo nám přišlo nereálné (přece jenom nechcete rok a půl staré dítě cpát trekovou klasikou – čínskou polévkou a Dobrým hostincem). Partner strávil plánováním pár večerů a brzy byl jasný začátek i cíl, tedy někde u Mostů u Jablunkova, kam se dá krásně dojet vlakem, a Velká Javořina, nejvyšší vrchol Bílých Karpat. Trasa, která bude mít okolo 170 km. Já ponesu 45l batoh s mým a synovým oblečením, jídlem (především ovocnými kapsičkami pro syna, sušenkami pro nás a jídlem na pár dní pro případ, že bychom se nemohli najíst v restauraci), plus pár dalších nezbytností jako hygiena, pleny, vařič, ešus atd. Partner nese krosnu se synem, své oblečení a vak s vodou. Vyrazili jsme na konci srpna vlakem z Prahy a já si začala pomalu všímat, kde všude se na děti myslí. Jeli jsem dětským vagónem v Pendolinu, v rámci kterého bylo i malé kino. Syn využíval prostor kina především k hraní, a tak jsme se ani nenadáli a za necelých 5 hodin jsme byli v severovýchodním růžku naší vlasti, v Bocanovicích. Před námi bylo 12 dnů nového rodinného dobrodružství, zda v něm obstojíme, brzy zjistíme. Na první etapu vyrážíme z Dolní Lomné, jako za starých časů (rozumějte před dítětem) poměrně brzy ráno, abychom odpoledne nezmokli. Míříme nejkratší cestou na hřeben, ať si to stoupání odbydeme co nejrychleji. Kilometry ubíhají pomalu, batohy tíží, krásná příroda nám vynahrazuje bolavá ramena a rudnoucí boky od bederního pásu, tělo si musí zvyknout. Syn vše zvládá s lehkostí starého harcovníka, při chůzi sleduje okolí, při pauze objevuje les či dětská hřišťátka na horských chatách. Pomalu nás opouštějí obavy, jak to budeme zvládat. Další dny probíhají již v ustáleném tempu, brzké odchody, zdolávání kilometrů, dlouhé pauzy na odpočinek, oběd a objevování světa, dokončení trasy a volné odpoledne na ubytování se a odpočinek. Takhle zpětně obdivuji manžela, jak to dobře naplánoval. Zjistili jsme, že nejideálnější jsou etapy, které měří okolo 15 km (a méně). Dopoledne jsme ušli polovinu, pak nastal čas na dlouhou pauzu a po obědě jsme trasu došli. Většinou jsme docházeli kolem 14.00, měli jsme tedy dostatek času si užít odpoledne v poklidu a mohli jsme lépe reagovat na synovi potřeby. Před cestou jsem měla strach z několika věcí, za prvé jsem se strachovala o kvalitu ubytování. Tím, že spíme většinou ve stanu anebo v našem multivanu, tak jsem si nebyla jistá, jak to dnes na horských chatách vypadá. Zároveň jsem nevěděla, jak syn bude reagovat na to, že každý den budeme spát na jiném místě a v neposlední řadě jsem měla obavu, že se syn na chatách dobře nenají (proto jsem celou dobu s sebou tahala záložní zeleninou směs s kuskusem). Mé strachy se nakonec ukázaly většinou jako neopodstatněné. Všechna ubytování byla čistá, příjemná, a navíc s dětskými koutky. Na synovi jsem dále nepozorovala, že by mu vadila častá změna prostředí. Jediné mínus se ukázalo právě ve stravování. Jelikož jsme vyrazili po sezóně, tak to s sebou sice neslo spoustu pozitiv, jako prázdné hory i chaty (často jsme byli v celém ubytování sami), bohužel to ale také znamenalo, že se jídelní lístky většinou omezovaly pouze na smažený trojboj – kuřízek, smažák a květák. Občas nám kuchaři vyšli vstříc, občas ne. Vývary nám někdy zachraňovaly život a plnily žaludky. Osvědčilo se nám s sebou vzít termosku na jídlo a když někde prodávali dobrý pokrm, tak si ho koupit s sebou (například právě ty vývary). Dále bylo fajn, že se syn naučil sám pít z vaku na vodu, takže si sám udržoval pitný režim, a zároveň si s hadičkou a náustkem po cestě hezky hrál (a nás mohl terorizovat, když nám pítko z pusy vytrhával). V neposlední řadě, doporučuji si to prostě užít, nehonit kilometry, naplánovat si volné dny, krátké etapy, přece jenom společné objevování hor je na tom všem nejhezčí. My jsme nakonec strávili jeden den navíc na Masarykově chatě, protože celý den pršelo, a jednu etapu, devátý den, jsme vynechali, protože jsme si potřebovali pořádně odpočinout. Kamarádi nás dovezli do Vlárského průsmyku autem. Dny za dnem plynuly a já objevovala nový svět – Beskydy, lesnaté hory plné milých lidí. Javorníky, má nová srdcová záležitost, výhledy z hřebenovky kolem Velkého Javorníku jsou nezapomenutelné, stejně tak jako západy slunce nad okolními vrcholy. Bílé Karpaty, malebná údolí a bohem zapomenutý kraj, který nás brzy láká opět k prozkoumání. Říkám si, jak asi dny plné čisté přírody působily na syna? Zapisuje se mu pomalu pod kůži láska k horám, jako nám dvěma? Trasa:• Den první (Bocanovice – Dolní Lomná), 6 km, +231/-156• Den druhý (Dolní Lomná – Velký Polom – Súľov – chata Doroťanka), 23 km, +887/-686• Den třetí (chata Doroťanka – Kelčovské sedlo – Masarykova chata), 15 km, +758/-559• Den čtvrtý (den strávený na Masarykově chatě z důvodu nepřízně počasí)• Den pátý (Masarykova chata – Makovský průsmyk – Lemešná – Kasárne), 13 km, +569/-415• Den šestý (Kasárne – Stratenec – Portáš), 13 km, +299/-434• Den sedmý (Portáš – Papajské sedlo – Makyta – Hradisko – Pulčín), 20 km, +680/-994• Den osmý (Pulčín – Francova Lhota – Střelná – Kaňúr), 18 km, +648/-559• Den devátý (Kaňúr – Biely Vrch – Vlárský průsmyk), 12 km, +220/-672• Den desátý (Vlárský průsmyk – Javorník – Hradisko – Žítková), 22 km, +767/-467• Den jedenáctý (Žítková – Starý Hrozenkov – Tonkův vrch – Mikulčin vrch), 11 km, +405/-225• Den dvanáctý, den poslední (Mikulčin vrch – Velký Lopeník – Květná – Velká Javořina), 17 km, +974/-799

Zdroj

Článek Přechod Beskyd, Javorníků a Bílých Karpat se nejdříve objevil na Klub minituristů.

Bílé Karpaty Archivy - Klub minituristů

Velká Javořina na skialpech

Přechod Beskyd, Javorníků a Bílých Karpat