Krkonoše Archivy - Klub minituristů

Přechod Krkonoš s kočárky

Katka — Fri, 02 Aug 2024 20:44:36 +0000

Kristyna Vinklerová Náš tip na mimi přechod Krkonoš s kočárky: 28 km za 3 dny, 2 rodiny: celkem 5 dětí (věk: 4, 4, 2, 2, 1) 1-chariot a 2-chariot, krosny a šátková nosítka, jídlo v restauracích, přespání v boudách. První den: Harrachov – Vosecká bouda Startovali jsme v Harrachově u můstků, odchod na nádraží cca v 9:00 (cca 3,5 km na nádraží). Stihli jsme historický vlak v 10:20 do Sklářské Poreby v Polsku. V Porebě jsme si dali oběd, užili bobovou dráhu a lanové centrum pro nejmenší v Trollandii. Cestou na lanovku i pěkné dětské hřiště (2,5 km z nádraží k lanovce). Z vrcholu už jen asi 1,5 km na Voseckou boudu, kde jsme přespali. V Polsku jsme platili pouze kartou, Zloté jsme neměli a vůbec to nebyl problém. Trallandia nás příjemně překvapila, hned pod ní bylo i krásné veliké pískoviště pro naše mimi. Pochutnali jsme si v restauraci Božena na skvělých pelmeních a chřestu v hovězím mase. Polští „lanovkáři“ byli děsně pohodoví – kočárek jsme nemuseli skládat ani nijak složitě odstrojovat, prostě nám jej naložili, jak pro nás bylo nejjednodušší, na další sedačku uložili naše krosny. Jediná nevýhoda, že bylo nutno v půlce přesednout na druhou sedačku, ale vše bylo pohodové. Vosecká bouda je poměrně punk, menší pokoje, nabíjení v restauraci, poslední objednávky jídla v 19:30. Druhý den: Vosecká bouda – Dvoračky Druhý den po snídani ve Vosecké boudě jsme se vydali přes Labskou louku a Prameny Labe na oběd na Labskou Boudu. Dále jsme pokračovali na Dvoračky, kde jsme nocovali. Poslední 1,5 km do cíle byla celkem prudká kamenitá cesta, méně pohodlná pro kočárky. Dvoračky mají hřiště pro děti, krásný výhled, velikou restauraci a pohodlnější nocování než na Vosecké. Třetí den: Dvoračky – Harrachov Třetí den nás moc potěšila skvělá snídaně na Dvoračkách, s plnými břichy jsme po snídani ještě chvilku odpočinuli na hřišti a koukli na koně. Cesta vedla už jen mírně z kopce přes Ručičky, kde jsme se občerstvili a mířili k horní stanici lanovky na Čertovu horu. Zde jsme si dali menší oběd (párky), děti si proběhli nafukovací bludiště, a protože po nás chtěli na lanovku složit kočárky, tak nevyběhané maminky si s kočárky do Harrachova sešly po sjezdovce. Pod lanovkou si děti pohrály, zaskákaly na trampolíně a na závěr jsme se pod lanovkou vykoupali v Mumlavě. Měli jsme krásné počasí, pláštěnky a nepromokavé oblečení se s námi jen prošlo, děti nás mile překvapily, jak krásně chodily. Dokonce i nejmenší roční Viki denně tak 1,5km parádně ušla. Takže příště si zas troufneme s dětmi o trochu více.

Zdroj

Článek Přechod Krkonoš s kočárky se nejdříve objevil na Klub minituristů.

Přechod Krkonoš na těžko

Katka — Thu, 21 Jul 2022 18:10:17 +0000

Další krásný článek o tom, že s dětmi dobrodružství nekončí, sepsala Kristýna Znamenáčková. Přejít Krkonoše s dcerou jsme chtěli a plánovali už dlouho. Vlastně… začali jsme si to vysnívat už krátce po jejím narození. Pod širákem s námi spala poprvé ve dvou měsících a od malička velmi dobře nese to, že její rodiče jsou nevyléčitelní dobrodruzi a že si pobyt venku ani s malým dítětem neumí tak úplně odpustit. Navíc je jako hodně kojené dítě i ve svých patnácti měsících spokojená tam, kde je prso, a o to je jednodušší ji na noc přemístit takřka kamkoliv, včetně hřebene Krkonoš. Kristýna Znamenáčková Den 1.: Špindlerův Mlýn – Kozí hřbety – Luční bouda – Sněžka – Bouda prince Jindřicha (16 km) Přechod to nebyl úplně pravý, vycházeli jsme ze Špindlerova Mlýna a tam se taky vrátili, protože jsme tam měli auto a logistika přesunu autobusem z jednoho konce hřebene na druhý se nám v spěchu nepodařilo naplánovat. Odjezd byl totiž tak trochu narychlo, když se ukázalo, že počasí i dítě výlet umožňují. Ale podařilo se nám přejít velkou část hřebene včetně jeho nejvýraznějších míst. Protože bydlíme na Moravě, cesta do Krkonoš nám pár hodin vezme. Proto jsme ze Špindlerova mlýna vyrazili až kolem čtvrté odpoledne. (Pozor, auto tam zaparkujete u nádrže Labská za 50 Kč na den, ale o nějakých sto metrů dál už je to 300 Kč/den.) Vydali jsme se po červené turistické značce přes Svatého Petra na Kozí hřbety. Cesta je to vydatná, s výrazným převýšením, ale jakmile skončí lesy a začnou výhledy, všechno jde líp. A když se u toho dítě může ládovat hroznovým vínem, přestane si stěžovat na nemožnost opustit nosítko. Z Kozích hřbetů je to po rovině na Luční boudu už jen kousek, cestou jsme převlékli zpocené oblečení a začali se připravovat na relativně chladnou noc. Byl začátek července, ale v noci měla teplota klesnout k deseti stupňům. V duchu jsem přepočítávala vrstvy a začínala se titulovat matkou roku, protože jsem toho ve snaze cestovat s lehkým batohem zas tak moc nenabalila. Na Luční boudě jsme stihli čočkovou polívku a dcera do pár minut usnula v nosítku. Není divu, bylo po osmé a slunce se začalo klonit k západu. Zjistili jsme, že když si pospíšíme, možná stihneme západ slunce na Sněžce! Takový nápad mělo současně s námi docela dost dalších lidí, ale troufám si tvrdit, že jejich množství bylo i tak o poznání nižší než ve dne. Na vrcholu jsme se moc nezdrželi, protože jsme věděli, že netušíme, kde budeme spát, a chtěli jsme hledat nocleh za světla. Což se nepodařilo. Po sestupu ze Sněžky zpátky do Obřího sedla jsme pokračovali po červené na polské straně. Doufali jsme ve vlídné odpočívadlo a nechtěli jsme tábořit mimo cestu. To se ukázalo jako relativně složitý požadavek, a tak jsme se utábořili až v základech bývalé chaty nad Wielkim Stawem, kde je míst na bivak hned několik, výhledy pěkné, relativně sucho a klid. Tam jsme došli až kolem jedenácté hodiny v noci, takže jsme co nejrychleji povečeřeli a uložili se ke spánku. Noc byla chladná a vlhká, ale klidná. Dcera spala hluboce a skoro se nebudila. Den. 2.: Bouda Jindřicha – Špindlerova bouda – Petrova bouda – Labská bouda – Horní Mísečky – Harrachova skála (20 km) Ráno jsme se na místě moc nezdržovali a brzy vyrazili ke Slezskému sedlu. Tam se na nás vyrojily davy turistů, které vypadaly hůř, než nakonec byly – v množství tras se tak nějak rozmělnily. Na Špindlerově boudě otevírají až v 11 hodin, ale milý číšník nám uvařil kafe už před devátou, dcera se vyběhala na parkovišti a na hřišti a krátce s námi pokračovala pěšky i cestou na Petrovku. Chodí teprve asi měsíc, ale v terénu si výborně poradí, a to navzdory capáčkům, které jí jen kryjí chodidla před opravdu ostrými kameny. Samozřejmě vždycky ujde sama jen pár set metrů a pak se nechá ochotně vzít do nosítka. Na Petrovce jsme si dali druhou pauzu a první svačinu, protože se blížil dceřin spánek, a tedy i naše jedinečná příležitost ujít větší kus cesty najednou. Vzali jsme to po červené přes Dívčí a Mužské kameny a okolo Vysokého kola na Sněžné jámy, což jsou končiny, které jsem pro samou mlhu v Krkonoších nikdy neviděla. Ze Sněžných jam nás čekalo klesání na Labskou boudu, a právě včas, protože únava se začala ozývat a dcera probouzet. Po obědě na Labské boudě jsme ještě chvíli zevlovali na trávníku a užívali si mávací období naší dcery, která zdravila skutečně všechny kolemjdoucí, což jí zabavilo skoro na hodinu a my jsme krátce zregenerovali – nohy i záda se začaly ozývat. Pak jsme vyrazili podél Labského dolu přes Pančavský vodopád k Vrbatově boudě a dolů do Horních Míseček. Dceru místy cesta nudila, a tak jsme často zastavovali, vymýšleli říkanky, zpívali, nechávali ji jít pěšky. Všichni jsme byli rádi, když jsme v Horních Mísečkách našli otevřenou Jilemnickou boudu s hřištěm a ani tolik nevadilo, jak moc je předražená. Zbýval poslední kousek cesty na rozcestí u Harrachovy skály, kde byl cíl druhého dne. Na odpočívadle vedle dřevěného medvěda jsme si užili klidný večer a byli rádi, že se nám dnes podařilo utábořit tak brzo. Usnuli jsme všichni brzy a vůbec nevadilo, že kolem nás v noci prošlo několik turistů na Harrachovu skálu 🙂 3. den: Harrachova skála – Špindlerův mlýn (5 km) Ráno už jsme jen sešli do Špindlu zpět k autu a vydali se na cestu domů. Co s sebou: Co se týče praktických věcí a vybavení, brali jsme s sebou jednu plně naloženou krosnu (dva spacáky, dvě karimatky, oblečení, camelbag s vodou), kterou nesl Radek. Já jsem celou cestu nesla dceru v nosítku (Tula Toddler) a na zádech měla menší turistický batoh s lehkými věcmi, plínkami apod. Jídla jsme s sebou nesli minimum a každý den si dali teplé jídlo na chatě, protože s vařičem a jídlem by se váha ještě zvedla. Chtěli jsme zkusit, jestli je to vůbec takhle možné – a ukázalo se, že jo. Nic jsme vyloženě nepostrádali a ani nenesli nic zbytečně. Počítali jsme s hezkým počasím, a tak jsme nebyli moc dobře zajištění před deštěm a zimou, ale současně jsme byli blízko chatám a věděli, že můžeme odkudkoliv z hřebene odejít. Měli jsme dvě karimatky Thermarest Lite a dva třísezónní péřové spacáky. Dcera má svůj vlastní péřáček, ale v současné fázi vývoje z něj vytrvale prchá, tak jsem vsadila na kontaktní spánek, na který jsme obě zvyklé z domu, a vyspaly jsme se pod mým spacákem. Dceru jsem na noc navlíkla trochu víc (kromě merino spodní vrstvy měla fleecovou mikinu, merino kuklu a softshellovou bundu a kalhoty), aby nenachladla, kdyby se vykopala nebo odkryla. Dcera jí to, co my, proto jsem “navíc” nesla jen křupky a nějaké dětské mlsy, ovoce a jednu lahvičku s jídlem, kdybychom náhodou nic k jídlu nesehnali. Při takovém rozptýlení ale pomyšlení na jídlo moc neměla a skutečně se nacpala až borůvkama u Harrachovy skály. Jaké to bylo? Samotné nás překvapilo, jak pohodový výlet to byl – shodli jsme se, že základem každého rodinného výletu je počítat s tím, že se může stát skutečně všechno. Ale počasí i dceřina nálada nám hrály do karet – možná že za měsíc, až bude chtít chodit pořád sama, už situace bude o dost jiná. Ale o to radši jsme, že jsme to “stihli”, a začínáme pokukovat po dalších výzvách.

Zdroj

Článek Přechod Krkonoš na těžko se nejdříve objevil na Klub minituristů.

Vandr: Z Děčínského Sněžníku na Sněžku

Katka — Thu, 08 Apr 2021 09:19:19 +0000

Pokračování přechodu hor od Neli Bickové najdete buď na našich stránkách a nebo i u ní na webu. Zde najdete také článek o tom, co si díky tomuto přechodu uvědomila a proč je vlastně fajn se odhodlat a vyrazit na cestu. „Půjdeme zase přes hory?“ ptal se Honzík už vloni po tom, co jsme přešli Krušné hory. Trasa Sněžník-Sněžka vznikla vlastně jednoduše. Navazuje na tu loňskou cestu a pokračování na Sněžku vymyslel Honzík. Akorát jsem se pokusila ji trošku zkrátit – jít rovnou z Tisé by bylo dost dlouhé. Třeba od Sněžníku, napadlo mě. A až asi dva dny před odjezdem mi došlo, že Sněžník-Sněžka je fakt pěkný nápad. I když stále celkem dlouhý. Co jsem vůbec netušila, bylo, kolik toho Honzík ujde – vloni se ještě vezl v chariotu. A pak kolik toho ujde tolik dní za sebou. Bylo to naše poprvé a nezbývalo, než to zkusit. Oproti loňsku jsem tedy ani nevytvářela přesný itinerář, kdy kam dojdeme a kde budeme spát. Jen jsem vypsala všechna místa na trase, rozuměj všechny přístřešky, které šlo vyčíst v mapě. A vymyslela předem trasu. To, že jsme ji pak moc nedodrželi a tím pádem i místa na spaní vznikala spíš nahodile, o tom až dál. Tohle povídání je o tom, jak jsme s mým čtyřletým synem Honzíkem vzali krosnu, do ní oblečení, spacáky, vařič, jídlo, mapy a pár drobností a prostě šli. Prošli jsme České Švýcarsko, Lužické hory, louky Žitavské pánve, Jizerky a Krkonoše. Pokud Vás zajímá, jak to bylo, přeji pěkné čtení… Den první: Sněžník – Vysoká Lípa (18,5 km pěšky, 1x autostop, 2x loď) A tak jsme 30. června 2020 ráno zalili zahrádku, dobalili věci, rychle jsem ještě sklidila heřmánek a dala ho sušit. Pomazlit kočky a hurá na výlet. Honzík je celý natěšený. My oba. Fakt vzrůšo veliký, přesahující všechny meze. V Tisé necháváme ve schránce kamarádce Mice náhradní klíče od našeho bělouše a pádíme ještě kousek dál na Sněžník. Ona nám odtud bělouše později sveze zpět k ní před domeček – Mikuško, děkujeme! Parkujeme na tamním parkovišti, platíme za to 40 Kč. Dojídáme můj narozeninový dort od mamky (čti – Honzík ho do sebe souká a mně dá kousnout), ještě startovní foto a jde se! 11 hodin dopoledne. Náš dnešní vysněný cíl je dojít do Hřenska. V hlavě maličko ještě dilema, zda půjdeme přes skály nebo projedeme soutěsky. O soutěskách a možnosti projet je lodí jsem se dozvěděla ještě ráno před odjezdem při zběžném pročtení internetu. Necháváme to na pocitu, jen podle rozhodnutí záleží, kde pak přespíme. U skal i v soutěsce je pěkný přístřešek. Do Hřenska jezdí z naší strany Labe jen přívoz v Dolním Žlebu. Těšíme se moc. Jdeme do kopce, Honzík zaskakuje do každého borůvčí a leze po každém kameni, který potkáme. Což je docela fuška vzhledem k tomu, že kamenů a skal přibývá a během chvíle je to kolem nás samý kámen. Mám radost s ním, jen trošku nevím, jak zvládne poskakovat po kamenech celých 15-20 km, které máme před sebou. Ale má takovou radost, že mu to stejně nejde vymluvit a proč bych mu kazila radost. Maximálně to dnes usteleme jinde, nějak to dopadne. Když dorazíme na rozhlednu Děčínský Sněžník (723 m. n. m.), Honzík radostně hýká a chce se podívat i nahoru. Odkládám batoh, začíná se docela pronášet. To brzy, říkám si! Je fakt, že ze země ho rovnou na záda nedám, nejlíp se nandavá z vyvýšeného místa, jinak se moc nečapu. Asi něco váží… Na rozhledně fičí, a tak se kochneme jen krátce a zase ťapem dolů. Honzík dává první sváču. Máme za sebou asi 2 km. Po skalách pokračujeme po červené. Honzík nachází první borůvku a má tak velkou radost, že chce najít i druhou pro mě. Z bujně rostoucího borůvčí mu kouká jen hlava. Stále poskakuje po kamenech a chce se podívat na každou vyhlídku, což je prakticky všude a hlásí, že to je prostě parádička jen tak si jít a nic nemuset. Na pátém kilometru dáváme další sváču a já uvažuju, jak daleko asi dojdeme. Představa Sněžky je fakt legrační, ale máme stále tak dobrou náladu, že nám to je fuk. Křížíme silnici a pokračovat máme po zelené turistické na Maxičky. Honzík hlásí, že chce jít po silnici a stopovat. Jednou jsme stopovali v Krušných se sestrou Vandou a moc se mu to líbilo. Mě se moc stopovat nechce, ale nějak to dopadne. Jdeme a dlouho odmítám mávnout na auto, mává na ně sám. Pak si ale říkám, že je to přeci fuk. Nemusíme chodit tolik kilometrů po silnici. Kousek poskočíme autem do Maxiček, ať je jistota, že stihneme přívoz. Jenže už jsme došli skoro na odbočku k nim. Staví nám pán v přepychovém BMV. Honzík šťastně naskakuje do auta a už jedeme. Pán nás prý sveze dál, vykládáme, co jsme zač a kam jdeme a najednou jsme v Děčíně. Povídám, že jsme si nějak zajeli, ale on nás chce dovézt až za přívoz. To se sama sobě směju, jak jsem si zas něco plánovala a je to jinak. Pán začne vyprávět svůj příběh, jak ho operoval prof. Pirk, jak ho několikrát nahazovali zpět do života. Povídám, že jsem s ním dva týdny zpět šlapala na kole na cyklotour Na kole dětem. Bavíme se o životě, jdeme hned do hloubky. Prý, kdyby nezažil, to, co za poslední dobu zažil a neuvědomil si věci, považoval by mě za divnou podle toho, co říkám o životě.. Teď mě chápe. Loučíme se až v Hřensku. Bylo to moc milé. A nám se tím zcela mění plán. Jsou asi dvě až tři odpoledne a my jsem prakticky v cíli s 9 km v nohách. Honzík lituje, že jsme nejeli přívozem, jen ho zahlídnul z auta, a tak chce na další loď. Vůbec nevím, jak to v soutěskách chodí, a tak říkám, že to zkusíme. Procházíme přes ty podivné příhraniční stánky, Honzík mě ukecá na nanuka a konečně dojdeme k soutěskám. Batoh se mi zdá nějak moc těžký, začínám se pod jeho tíhou kroutit a snažit se ulevit. Není moc kam. Soutěska je nádherná, voda svěží. Dlouhé zelené trávy vypadají jako vlasy a Honzík hlásí, že jsou to vlásky vodních bytostí. Má radost a leze po všech malých skalkách. A pak dojdeme k první loďce, zrovna všichni nastupují. Zjišťuji, že když budeme šikovní, je to poslední loď, se kterou stihneme ještě i tu další, druhou. Loďmistr je veselá kopa. Pouští těsně vedle nás umělý vodopád a Honzík má starost, aby mu nepocákal jeho oblíbenou košili, co má na sobě. U výstupu zjišťujeme, že na další loďku to máme 1,5 km a 25 minut času. Je nás partička, co to chceme stihnout, a tak všichni jdeme svižněji. Trošku je mi to líto, protože je to tu krásné a chtěla bych se i zastavit. Ale stihnout loď se rozhodně do plánu hodí, a tak mažeme. S přehledem stíháme a na druhé lodi se nás loďmistr ptá, kam se táhnem s tím batohem. Hlásím, že na Sněžku. Tak jako.. postupně. Tím strháváme nechtíc pozornost celé posádky a padá pár vtípků. Máme zážitek, loďky stály za to. Akorát vůbec netušíme, kde budeme spát. U konečné lodiček je parádní přístřešek, chci tam zůstat, ale Honzík nikoliv, prý jdeme dál, že tam spát nechce. Je mi to trochu líto, ale pravda, ještě je celkem čas, je asi pět hodin. Pokračujeme tedy dál, stoupáme postupně ze soutěsky ven a volíme směr na Vysokou Lípu. Docházím tam už celkem použitá. Batoh mě tlačí už asi uplně všude. Ptám se místních, zda je někde nějaký přístřešek, kde by se dalo přespat, ale dostávám zamítavou odpověď. Jdeme kousek dál, že se zeptáme v hospodě a..! Hned naproti je nádherný velký přístřešek. Není sice zadělaný z boku, ale pršet spíš nemá, a tak ještě dáváme naproti kofolu a džus a pak už vaříme večeři. Honzík má obr radost, zase může vařit na vařiči svoji oblíbenou cestovní svíčkovou z pytlíku. Skromné dítko! Usíná až skoro za tmy, je plný dojmů. Světlušky nám dávají dobrou noc. Den druhý: Vysoká Lípa – Krompach/Babiččin odpočinek (22 km pěšky, 2x autostop) V noci špatně spím. Obecně, když jsme takhle někde sami s Honzíkem, jsem nějak nastavená na to ho kontrolovat a spím víc útržkovitě. Slunce se činí od samého kuro-pění a i Honzík vstává brzy. Vaříme ovesnou kaši. Večer jsem ještě vymyslela, že dojdeme, kam dojdeme a bylo by fajn dostat se ke Krompachu na přístřešek nazvaný Babiččin odpočinek, i kdyby dostopovat. Původně jsem chtěla jít do Jetřichovic a pak na Chřibskou, ale vypadá to na horký den, a tak volím z Jetřichovic trasu jen po červené E3, prakticky stále přes lesy. Vydáváme se tedy směr Jetřichovice, teď ráno volíme nejkratší cestu podél silnice. Honzík sbírá kytičky, jahůdky, všechno ho baví. Do městečka docházíme celkem za chvíli, bylo to 5 km. Dáváme nanuk a hřiště. Mají tady parádní, Honzík by tu byl celý den. Ale lákám ho na skály do Pavlina údolí. Je krásné, vine se údolím Kamenice, všude kolem nečekaně – kameny. Honzík zase leze po všech a je ve svém živlu. Osvěžujeme nohy ve studené vodě a svačinu dáváme na dalším odpočívadle ve Studeném. Tady končí národní park a začínají Lužické hory. Batoh bolí čím dál víc. A to mám novou taktiku – dvoulitrovku na večerní vaření naberu až co nejpozději odpoledne. Všechny kosti kolem bederáku jsou už celkem bolavý. To se otlačí, říkám si. Vydáváme se na další pětikilometrový úsek přes horu Studenec (737 m.n.m.). Je to kopec jako hrom, jdeme to skoro 2 hodiny. Vtipkujeme, že je to studenec, ale je nám horko, až z nás lije. Cestou přijde i krizovka a proběhne výměna názoru. Nepohodlí s batohem mě ubírá na trpělivosti. Zastavuji se v moment, který, se mi vtiskl do paměti. Dívám se nahoru na stromy a říkám si… Teď si můžu vybrat. Můžu se na něj naštvat. Anebo přijmu to, že mi fakt neleze pod nohy naschvál. Půjdu pomaleji za ním. Je mi hned líp. A na dalším rozcestníku je vše ještě lepší. Velký kopec za námi, vaříme hrachovou polívku, Honzíkovi vyhládlo. Já nějak hlad vůbec nemám. Cesta dál je spíš po vrstevnicích. Míjíme stroje řezající stromy jak třísky. Zastavují na chvilku práci, zatímco procházíme. A jen co je mineme, propukám v šílený pláč. Nevím, kde se bere, ale pohled na ničící se les mě uvnitř uplně drtí a bolí neskutečně. Nemůžu pláč zastavit. Honzík mě uklidňuje a snaží se mě povzbudit. A daří se mu to. Míjíme jeden starý bunkr za druhým. Křížíme silnici u Křížového buku. Honzík už by stopoval, ale já chci dojít ještě o rozcestí dál, ještě jeden les, tam bude stopování výhodnější, resp. snazší dostat se tam, kam potřebujeme. Další 3 km lesem a jsme u silnice, pod Malou Tisovou. Odkládám batoh, už bez něj nějak neumím chodit, jdu jak zvoník u Matky Boží. První auto nám hned zastavuje, dvě paní z Ústí n. Labem jsou tu na dovče. Dovezou nás k hospůdce U Zlatokopa v Kytlicích. Dáváme pití, nabírám vodu do zásoby, Honzík druhý nanuk. Ptám se, jak že se dostat ideálně na Krompach – nic tam nejezdí a prý tady stopa asi těžko chytneme. Odvětím, že jsme teď chytli stopa na první dobrou. Hostinský nám gratuluje a my jdeme stopovat dál. Vůbec nepochybuju, že bychom se tam dnes nedostali. První auto staví, paní ale jede tam, odkud jsme přijeli. Hned další nám opět zastavuje. Pán prý jede na Krompach – tadá! Nastupujeme a prý jsme první stop, který kdy vzal a prý máme štěstí, protože na Krompach tu jezdí snad jen on. Rozprávíme o životě, pán nás trochu nestíhá, nechápe, je uhněten z jiného těsta a přitom fajn a najednou si uvědomím, že je Honzík nějak ticho – usnul v sedě. Pán nás tedy odváží až k našemu přístřešku, který je 1,5 km jižně po zelené nad Krompachem na kopci. V lese u silnice. Vypadá to tam jako v pohádce. Všude plno borůvek. Honzík se hned probere a jdeme na ně. Stavíme domečky pro skřítky, vaříme večeři a ustýláme si v jehličí pod borovicemi, protože v přístřešku jsou obr kameny, ne příliš pohodlná postel. Večer volám...

Zdroj

Článek Vandr: Z Děčínského Sněžníku na Sněžku se nejdříve objevil na Klub minituristů.

Přechod Krkonoš s dětmi

Katka — Mon, 15 Feb 2021 16:43:53 +0000

aneb od Černé hory až po Rýchory Když Vám dochází dech a máte až nad hlavu každodenních činností, když potřebujete vypnout a „o nic se nestarat“ a být jen se svými nejmilejšími…Pro náš první společný trek od chaty k chatě byla jasná volba – Krkonoše. Cestujeme hodně a pokud jsou někde zaměřeni na děti, je to právě zde. Cílem není trhat denně rekordy a šplhat po kozích stezkách…jen být spolu v nádherné přírodě, zastavit se a prožívat, nenajdete tu jen hory, ale také louky, pastviny, potůčky, mokřad a oázu klidu. Náš 8 denní výlet byl vzhledem k malým cestovatelům ( 20 měsíců a 3,5 roku) dopodrobna naplánován, ubytování předem zamluvené, trasa zvolená tak aby tudy projel croozer pro dvě děti (některé cestičky jsou opravdu uzoučké a tento koráb šiří). Starší dcera ujde i 8 km, ale rada si odpočine a při nepřízni počasí (které nás provázelo většinu výpravy) měla své zázemí. Navíc i přes jeho velikost leccos díky velikým kolům překoná a pokud ho zrovna netáhnete do převýšení 800 m.n.m je i celkem lehký, má obří úložný prostor, na zádech mi stačila 30l krosna. Den první (Černá hora – Dvorská bouda, 10 km) Putování východní částí Krkonoš začínáme v Jánských Lázních, kde necháváme u kamarádky auto a vzhledem k celodenní cestě z jihu Čech, odkud pocházíme, na sever, volím kabinkovou lanovku, která mě vyveze na Černou horu. Na naší výpravu se s námi odhodlala babička – moje maminka, kterou odvezu s dětmi na Dvorskou boudu, první nocoviště, a sama se vypravím skoro už v podvečer na 10ti kilometrovou trasu. Lanovka v pohodě přepraví kočárek i vozík. Cena za dospělou osobu je 150,- a za dítě, nehledě na věk 110,-. Z Černé hory směr Černá bouda, Václavák až na Lučiny. Cesta je celou dobu z kopce, lesem, kamenitá, místy žlábky na odtékající vodu, ale v pohodě sjízdná i pro kočárek. Míjím Lučiny a hotel Kolínská bouda, kde se v ohradě pasou ovečky a pro děti je před restaurací malé hřiště, počasí mi tento den přeje a výhledy jsou hned pro začátek úchvatné. Z Lučin pokračuji dále po červené, cyklo trase, přes Hrnčířské boudy, Lesní boudu až na Lyžařskou boudu, kam vede asfaltová silnice, dost si zastoupám. Na lyžařské boudě malé občerstvení, na děti jsou opět připraveni a před chatou je malé dětské hřiště. Pokračuji dále přes Liščí horu. Poslední úsek stoupání, pak už se cesta jen pozvolně vine až k chatě Na Rozcestí. Liščí hora mi nabízí pohled na podvečerní Sněžku zalitou sluncem ( charakter cesty se změní z asfaltu na lesní, kamínkovou, ale dostatečně širokou a sjízdnou i s povozem). Dnešním cílem je Dvorská bouda, kde jsem bydlela kdysi dávno ještě jako bezdětná a musím pochválit nynější správce, oproti tomu jak interiér vypadal před pár lety, je zde vidět kus práce. Pokoje jsou skromně zařízené, ale čisté, postele a matrace nové, koupelny a WC společné, ale tolik dětských vaniček jsem pohromadě ještě neviděla. Večeře i snídaně vydatné, cena za jednu noc více než přívětivá, děti zdarma. Uvnitř krásná hernička se spoustou hraček, venku ovečky. Tento den mám v nohou 10 km a příjemně unaveni uleháme do voňavých peřin a těšíme se, co nám přinese den následující. Den druhý (Dvorská bouda – chata Amor, 7 km) Ráno, kdy v údolí svítí slunce, ale nad boudou plují černé mraky. Vypadá to na déšť. Pomalu zabalíme, nasnídáme, pohrajeme a vyrážíme vstříc novým zážitkům. Čeká nás krátká vzdálenost do dnešního cíle, navíc stále z kopce. Od Dvorské boudy se vydáváme po červené k chatě Na Rozcestí, míjíme Výrovku, která je momentálně uzavřena. Zde odbočujeme a pokračujeme po zelené k Richtrovým boudám, víme, že s občerstvením zde též nemůžeme počítat, chata je státem od roku 2019 uzavřena. Lákadlem je dřevěné dětské hřiště, kterému dominuje obří stůl a židle, na stráních se pasoucí ovečky a horský potůček protékající kolem. Obědváme z vlastních zásob a protože se schyluje k dešti, vydáváme se dále po cyklo trase směr Pec pod Sněžkou. Ne nadarmo se úseku říká Čertovy schody. Náš croozer nemá ruční brzdu a proto vše brzdit podrážkami bot je velmi náročné, terén asfaltový, nicméně opravdu prudce klesáme až k pensionu Vysoká Stráž, kde najdeme útočiště před silným deštěm. Příjemná obsluha, výborná bramboračka a co víc, dětský koutek. Při hezkém počasí je k dispozici i venkovní hřišťátko a terasa s výhledem na údolí Pece. Kolem ohrady s koňmi přicházíme k dnešnímu útočišti – chata Amor. Jedna z mála chat která má po covidové první vlně otevřeno. Čisto zde bylo, hraček pro děti mnoho, jídlo výborné, cena příznivá, venkovní sezení a vyžití, ale nepatří určitě mezi chaty kam se vrátíme. Personál celkově nepříjemný, zvláštní zatuchlý zápach a prostě asi nemám ráda starší pány v tílku a kovbojském klobouku sledující TV Barandow. Po večeři ještě krátká procházka v okolí, kolem železného Krakonoše střežícího příjezdovou cestu a hurá do pyžam. Pro dnešní den máme v nohou 7 km. Trasa nebyla náročná na stoupání, ale klesání, v pohodě pro kočárek sjízdná. Co nás čeká zítra? Den třetí (chata Amor – Portášovy boudy, 9 km) Prší a ne málo, počasí nám opravdu nepřeje. Zabalit, každý z nás má nepromokavý pytlík na oblečení a rychleschnoucí ručník. Je to přehledné, praktické a děti si každý den bavilo „zabalit si sám“. Dnes máme v plánu dojít na Portášovy boudy. Trasa s největším převýšením. Chvíli si pohrávám s myšlenkou vyjet na Růžovou horu lanovkou a tak se vydáváme směr nástupní místo a protože prý neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení, déšť nás nezastaví. Za cenu lanovky si raději koupíme něco dobrého, navíc složit croozer, napasovat do kabinky, dvě děti a batoh s příruční taškou, až moc práce a manipulací. Hřišťátko u dolní stanice lanovky, lidí málo, ale i tak jsme rádi že Pec opouštíme a po červené se vydáváme k Janovým Boudám. První kilometry jsou velice náročné. Příkré stoupání, lýtka pálí a zjištění že chata Janova bouda je otevřena jen pro ubytované nám v deštivé náladě moc nepřidá. Děti naštěstí usínají a probouzí se až na Portáškách. Cesta vede celou dobu po asfaltu, chvílemi se naskytnou výhledy na údolí Úpy, byl to opravdu velký oříšek. Přivítá nás velice milé prostředí a obsluha, krásný pokoj s výhledem, krytou teráskou, přímo naproti společným sprchám. Máme 5ti lůžkový pokoj samy pro sebe. V restauraci malá herna se skluzavkou, trošku nešťastně zařízená, ale v patře velká „tělocvična“ kde si všechny přítomné děti vystačí. Je zde možnost vířivky, která bohužel nefunguje a bazénu. Bazén je vyhřívaný sluncem, tudíž jen pro otužilce. Po vydatné večeři uleháme. Spaní máme předem domluvené na dvě noci, abychom si odpočinuli a třeba i vyžili herní Krajiny Pecka, která je hned nad Portáškami. Pro dnešní den 9km. Den čtvrtý (Portášovy boudy, procházka 4,5 km) Dcera se ráno probouzí se slovy, maminko venku je sníh! Trochu mě zamrazí, jediné teplejší oblečení pro mne jsou podkolenky a ¾ kalhot. Silný vítr se střídá s vydatným deštěm. Vymýšlíme náhradní plán a vydáváme se k Sagasserovým boudám a nakonec až na Růžohorky a Děčínskou boudu. Cesta vede do prudkého kopce a vydechneme až na Ružohorkách, celou dobu po asfaltu, míjíme herní krajinu Pecka, která za hezkého počasí stojí jistě za to! Obě chaty jsou úchvatné, ale určitě ne v době oběda, kdy hodinu čekáte venku v dešti na místo. ☺ Oblečení co vydrží vše, když bláto uschne, stačí kartáček a zase vypadají alespoň na první pohled jako ze žurnálu. Příjemně unaveni a vyfoukáni strávíme zbytek dne na chatě, je zde hodně dalších děti a výborný grog. ☺ Za okny se žení všichni čerti a my spokojeni večer uleháme do luxusního 5ti lůžkového lože. Když je možnost, postele si jednoduše spojím a pak vrátím na své místo, protože i doma jsme zvyklí spát všichni společně. Pro dnešní den máme v nohou 4,5 km. A co zítra, bude sluníčko a panoráma? Den pátý (Portášovy boudy – penzion Apalucha, 7 km) Určitě nebude! Balíme, snídáme, platíme a vydáváme se vstříc novým zážitkům. Na Portášky příště určitě! Příznivé ceny, čisto, skvělá kuchyně, milý personál. Není co vytknout! A co děti na putování baví? Po 5ti dnech na cestách se těší jaké bude další bydlení, koho potkáme, s kým se seznámí, samozřejmě jaké budou mít hračky, hřiště. Obávala jsem se, jak ponesou každodenní změny, společné sociály. Především mladší syn, kterému ještě nejsou ani dva roky. Zatím se nikomu nechce domu! Od Portášovy boudy se vydáme po žluté, směr Janovy boudy, kde si děti pohrají na venkovním hřišti a pokračujeme po modré ke Spálenému Mlýnu do Dolní Malé Úpy. Celou cestu klesáme po asfaltové cestě, procházíme kolem roubených chat za zvuku hučící Malé Úpy pod námi v údolí. Díky vydatným dešťům, které nás provází již 4 den je řeka zvučná. Hledáme, kde se naobědvat a první chata kterou potkáváme je pension Rusalka. Posilníme se, oschneme, děti využijí super koutku s hračkami a vydáváme se po modré vzhůru do našeho posledního útočiště do penzionu Apalucha. K chatě docházíme doslova ubičováni větrem, tedy my, děti si hoví v croozru a přetahují se o dřevěný sýr, což není úplně na závěr dne a ještě do celkem pěkného krpálu úplně ideálos. Jediné štěstí je, že teploty celý týden neklesnou pod 15 stupňů a i přes nepřízeň počasí je alespoň teplo. Vítá nás paní domácí! Z kuchyně se line vůně večeře, vše ve dřevě, pro promáčené boty sušák na chodbě, útulný pokojíček a poprvé i vlastní koupelna. Pro dceru je připravena malá dřevěná postýlka, jako v pohádce. V jídelně, která je zároveň i společenskou místnosti s barem, který je otevřen pouze při výdeje večeře, ale pokud chcete posedět déle, není problém. I zde majitelé mysleli na malé cestovatele a rodiče, kteří si po celodenním zápřahu rádi odpočinou. Krásná herna, plná smysluplných hraček a knih. Na Apaluše zůstáváme další 4dny. Východní část Krkonoš nemám prozkoumanou a tak tajně doufám, že se počasí umoudří a dovolí nám místní kraj poznat. Pro dnešní den 7 km. Den šestý (penzion Apalucha, procházky) Ranní zpěv ptáků, značí co?! Roztahujeme závěsy z kanafasu! Sluníčko! Doslova azuro! V okolí Malé Úpy je hned několik pohádkových okruhů, ale po pravdě, dceru stejně většinou nezajímají. Proto se vydáváme hned po snídani prozkoumat lehce okolí. Od penzionu po červené směr Pomezní boudy, po cca 500 metrech uhýbáme na modrou a po dalších cca 300 metrech na žlutou. Tuto trasu vzhledem k závěrečnému úseku po strmé kamenité cestě pro kočárky nedoporučuji. My to ovšem zvládli i s croozrem a lanem. Ale už nikdy více. Okruh není dlouhý a větší děti ho v pohodě ujdou. Naším cílem je vyhlídka nad Rottrovými boudami. Zde se příroda otevírá a výhledy jsou opravdu famózní. Sněžka jako na dlani, Dobytčí rokle, Smrčina stráň, Eliščino údolí… Při hledání ubytování jsem narazila na jeden zajímavý penzion. Tak příště třeba právě k Jamajčance! Nabaženi výhledy pokračujeme po žluté turistické až k potůčku od kterého vede zmiňovaný poslední úsek. Plni sil a odhodlání to s terénním kočárkem zvládnete, ale každý není blázen jako já, proto raději nedoporučuji. Přicházíme ke kostelíku sv. Petra a sv. Pavla. Na Sokolích boudách akorát otevírají a tak nepohrdneme polévkou a dobrým pivem. Malé dětské hřišťátko před chatou a pasoucí se ovečky za chatou. Děti usínají a my se vydáváme kolem Hájovny po žluté směr Spálený Mlýn. Po cca 2km stačí výhled, který se zde naskytne a samo okolí si říká o to sedni si a kochej se! Zbytek odpoledne strávíme u penzionu na přilehlé zahradě, kde je posezení, potůček a pro děti vyžití v podobě velké pirátské lodi, trampolíny, pískoviště a houpačky. Shodou okolností máme v blízkém hotelu kamarádku, která mě dopraví pro auto do Jánských Lázní. Původně bylo v plánu autobusové spojení, toto je ale příjemnější varianta. Den sedmý (penzion Apalucha, procházka 15 km) Dopoledne pro děti. Do Svobody nad Úpu je to kousek a ve farma parku Mochomůrka jsme byli již v zimě, ale samozřejmě funguje jen sezoně a tak si návštěvu zopakujeme. Navíc je potřeba pokoupit nějaké zásoby a odvést babičku na autobus domů. Sama Svoboda Nad Úpou není úplně romantické městečko, nacházíme zde asi troje vietnamské spoluobčany provozující potraviny a to nám ke štěstí stačí. Auto necháváme na neplaceném parkovišti, cca 1km od parku. Prostředí mě mile překvapuje, vstupné přijatelné ( 70,- dospělý i starší dcera, synátor neplatí) a nakonec zábava na cele dopoledne. Vše ve dřevě, zajímavé nápady jako například koňské sedlo místo houpačky, kuličkové dráhy, chaloupka Krakonoše, staré nefunkční traktory pro kluky i holky, koně, kozičky…pivo limo…bez dotací, z vlastních zdrojů, chvála provozovatelům, super nápad. Na příchozí cestě velké dřevěné sochy, výhled do údolí. Cesta sjízdná s kočárkem, stále do kopce a horší terén,...

Zdroj

Článek Přechod Krkonoš s dětmi se nejdříve objevil na Klub minituristů.

Přechod Krkonoš s dětmi z Harrachova do Strážného

Katka — Thu, 05 Nov 2020 12:21:24 +0000

Tento článek nám napsala členka našeho Klubu minituristů Natálie Kohoutková. Původní článek najdete ve Světě outdooru. PODROBNÝ POPIS Letos jsem si i jako „slaměná vdova“ řekla, že prostě na nějaký trek vyrazím. Sama s ročním děckem… Nakonec padla volba na mé milované rodné Krkonoše, které dobře znám, a kde je pomoc od rodiny na dosah. A byla to paráda! 4 slunečné dny, skoro 40 km v nohách a minimálně 20 kilo na ramenou (vepředu dítě, vzadu batoh). Užily jsme si to s dcerou obě. Pohodové tempo, spaní a jídlo na chatách, každý den čerstvé borůvky k svačině a spousta zážitků. Kdybyste někdo měl podobný nápad, ráda poradím (natalie@svetoutdooru.cz) 🙂 HARRACHOV – KRAKONOŠOVA SNÍDANĚ – VOSECKÁ BOUDA: 9 KM, PŘEVÝŠENÍ + 550 METRŮ Z horského střediska Harrachov, na východním úpatí Krkonoš, vyrážíme směrem na hřeben. Tento den nás čeká největší převýšení, takže budí trochu obavy. Krásná cesta stinným lesem kopíruje tok řeky Mumlavy. Míjíme Mumlavský vodopád, za nímž výrazně ubývá svátečních turistů. Řeka tvoří tůňky vhodné k osvěžení, v lese je příjemný chládek i v létě. U rozcestí Lubošská bystřina stojí dřevěná útulna, kouske nad ní si cachtáme nohy a svačíme. Po dalších asi 3 kilometrech docházíme k bufetu Krakonošova snídaně, mají teplé nápoje a klobásu, nic nevaří.Zbývají poslední dva kilometry, ale stoupání se přiostřuje. Opouštíme řeku Mumlavu, která pramení na rašeliništích na hřebeni, stejně jako Labe, které ovšem stéká z hřebene na druhou stranu. Celá trasa vedla po asfaltu, který končí u odbočky cyklostezky Terex asi kilometr pod Voseckou, poslední úsek vede po prašné široké cestě.Od Vosecké boudy, posazené na východním cípu Krkonošského hřebene, dohlédneme až na Ještěd, ikonu Liberce. Pokoje jsou jednoduše zařízené, moderní sociálky jsou společné. Všude čisto. Dobře tu vaří. Je tu špatný signal a žádná wifi. VOSECKÁ BOUDA – SNĚŽNÉ JÁMY – MUŽSKÉ KAMENY – NOVOPACKÁ BOUDA: 9 KM, PŘEVÝŠENÍ +300/-300 M Úžasná trasa po Cestě českopolského přátelství přechází východní půlku hlavního krkonošského hřebene.Od Vosecké se krátkou přípojkou vyhoupneme na hřeben a už se houpeme po zvlněné páteři Krkonoš. Mineme Svinské kameny a Tvarožník, fotíme si dramaticky posazené Schronisko na vrcholku Szrenica (1361 m) na polské straně, táhle stoupáme přes Violík k budce u Sněžných jam. Až sem je možné po široké prašné cestě dojet s terénním kočárkem, dál už trasa není sjízdná. (S kočárkem se dá stočit k Labské boudě a přes Vrbatku sjet na Horní Mísečky a případně až do Špindlu). Impozantní ledovcové kary Sněžných jam mě svou velkolepostí vždy ohromí. Dál trasa vede po úbočí Vysokého kola (1509 m) po velkých kamenných kvádrech. Je potřeba vážit krok, některé kameny se můžou zhoupnout. Přes Velký Šišák klesneme do sedla pod Smělcem (nouzový přístřešek). Také stoupání na Mužské kameny vede po šutrech. Jak Mužské, tak Dívčí kameny jsou fotogenickou zastávkou a pak už zbývá jen pozvolné klesání k nově postavené Petrovce a dál po asfaltu až na Moravskou boudu kousek pod hřebenem.Shluk několika bud na slunné louce s pasoucími se kravami, dětským hřištěm, trampolínou, restaurací… Co víc si rodič s dítětem může přát. Spali jsme na Novopacké boudě, pokoje jsou zrekonstruované, vše nové a turisticky zařízené, milý vstřícný personál, signál tu je, wifi jsem nezkoušela. NOVOPACKÁ BOUDA – POLEDNÍ KAMENY – LUČNÍ BOUDA – VÝROVKA: 12 KM, PŘEVÝŠENÍ +300 M/-200 M Po naučné stezce lesem se napojujeme zpátky na hlavní hřebenovku, která tady klesá do Slezského sedla (1198 m), které rozděluje krkonošský hřeben zhruba na východní a západní polovinu. Pokračujeme po červeně značené cestě česko-polského přátelství, která od Špindlerovy boudy stoupá po úbočí Malého Šišáku a Stříbrného hřbetu k Poledním kamenům, odkud se otvírá parádní výhled na Sněžku. Odtud čeká vyhlídkový úsek nad ledovcovými jezery polské strany Krkonoš – Wielki a Maly Staw s kulisou naší nejvyšší hory na obzoru.Cestu česko-polského přátelství opouštíme kousek za Malym Stawem a po žluté míříme na Luční boudu, nejvýše položený pivovar u nás. Po občerstvení a ochutnávce místního piva Paroháč se pouštíme do výživného závěrečného stoupání celého výletu. Kopeček ke kapličce, která je památníkem obětem hor, dá zabrat, výhledy jsou odtud ale famózní. Pak už jen rychlý sestup a jsme na Výrovce.Ubytování na Výrovce je o něco dražší (ale zas o dost levnější než na Luční), ale na pokoji jsou sociálky a také tu běží wifi.Až k Luční boudě se dá dojet taky s kočárkem – a to nejlépe z Jánských Lázní přes chatu Na Rozcestí a Výrovku. Odvážlivci to možná zvládnou i dál na Sněžku (dlážděnou okružní trasou z polské strany). Hřeben mezi Špindlerovkou a Luční boudou bych pro kočárek nedoporučila. VÝROVKA – NA ROZCESTÍ – RENNEROY BOUDY – STRÁŽNÉ: 7 KM, SESTUP -600 M Poslední den přechodu už zbývá jen sestup do civilizace, kde si nás vyzvedna babička. V chatě Na Rozcestí ještě vychutnáváme cappuccino s výhledy na Sněžku a pak od Dvorské boudy začínáme klesat. Variant trasy na Strážné je několik, volíme tu nejpřímější tzv. Lahrbuschem po červené. Trasa vede dost po asfaltu přes horské louky kolem Zadních a Předních Rennerovek a Lahrových bud a pak strmě lesem až k lomu na Strážném. VARIANTY PRODLOUŽENÍ Komu by se dolů z hor ještě nechtělo, nabízí se možnosti, jak si přechod Krkonoš prodloužit. Např. přes Liščí hřeben a Černou horu až do Jánských Lázní (po cestě: Lesní bouda, Hrnčířské boudy, Kolínská bouda aj.), případně přes Sněžku na Pomezní boudy (chata Jelenka), případně až do Žacléře (chata Rýchory). ALTERNATIVY Trasu určitě lze pojmout i jako okruh nejlépe ze Špindlerova Mlýna, což usnadní logistický oříšek s dopravou (ovšem 1. nocleh bych pak zvolila např. na Vrbatce/Labské boudě). UBYTOVÁNÍ A JÍDLO My jsme spaly na: Vosecká bouda – turistický typ ubytování, sociálky společné, všude čisto, dobrá restaurace Novopacká bouda – turistický typ ubytování, sociálky společné, všude čisto, restaurace funguje v Moravské boudě, kde je taky dětské hřiště Výrovka – ubytování s vlastním sociálním zařízením, večeře formou rautu, jinak vaří i restaurace, pro děti boulder Ceny ubytování (za nás dvě s roční dcerou, r. 2020): Vosecká a Novopacká do 700 Kč i se snídaní, Výrovka 680 Kč (snídaně +120 Kč) Další alternativy po cestě: Vrbatova bouda, Labská bouda Špindlerova bouda, Erlebachova bouda, Petrova bouda Luční bouda, Dvorská bouda Další možnost prodloužení trasy např. přes Liščí hřeben a Černou horu až do Jánských Lázní (Lesní bouda, Hrnčířské boudy, Kolínská bouda aj.), případně přes Sněžku na Pomezní boudy (Jelenka) NOUZOVÉ PŘÍSTŘEŠKY NA TRASE (NEBO POBLÍŽ) rozcestí Lubošská bystřina (3,5 km od Harrachova u Mumlavy) 500 m nad Krakonošovou snídaní (na žluté) U Čtyř pánů (Pančavská louka) – v případě jiné trasy na hřeben (např. spaní na Labské) Ručičky (rozcestí po cestě z Harrachova z Rýžoviště na Dvoračky) – v případě jiné trasy na hřeben (např. spaní na Vrbatce) Pod Smělcem (sedlo mezi Vysokým kolem a Mužskými kameny) Nad Klínovkou (kousek od chaty Na Rozcestí) další tipy tady: https://mapy.cz POTŘEBNÉ VYBAVENÍ Předpokládám, že se na hory nechystáte poprvé, ale s dětmi člověk nechce nechat nic náhodě. Takže na co myslet: dost svačinek – na horských chatách většinou nemají moc sortiment pro malé prcky, kterým asi nebudete dávat tatranku, takže s sebou: ovocné kapsičky, křupky, chleba s lučinou, sušené ovoce, šunku, jogurt, jablko, dětský čaj, na ráno třeba dětskou ovesnou kaši…. dost teplého oblečení – jo, vy se asi dost zapotíte, ale mrňous většinu cesty sedí v nosítku – tak bacha, ať neprochladne. I v nejparnějším létě může na hřebeni foukat, znenadání se ochladit… Vždy s sebou mějte čepici a rukavice a samozřejmě bundu, případně i bundu „pro dva“, kam schováte prcka i v nosítku. Myslete i na nepromokavou variantu. únikový plán – doporučuji dobrou přípravu, znalost ústupových možností z hřebene, uložené číslo na horskou službu, taxislužbu ve Špindlu (kam se dá z většiny míst trasy sejít za půl dne) apod. Nikdy nevíte, kdy se zkazí počasí, prcek dostane rýmičku apod. lékárničku – náplast nebo paralen na chatě asi seženete, ale sirup na horečku nebo kapky do očí (když si tam malý expert hodí písek) už budou potíž. Sbalte si proto základní baby pomoc. plastový pytel na mokré oblečení/plíny lžičku a ultralight bryndák (ať trička co nejdéle vydrží) termosku na teplý čaj ZÁKLADNÍ TRASA Harrachov – Vosecká bouda – Moravská bouda – Výrovka – Strážné

Zdroj

Článek Přechod Krkonoš s dětmi z Harrachova do Strážného se nejdříve objevil na Klub minituristů.